ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1572.2017.2
sp. zn. 6 Tdo 1572/2017-59
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2018 o dovoláních, která podali obvinění P. J., a M. T. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2017, sp. zn. 4 To 18/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 57 T 1/2015, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2017, sp. zn. 4 To 18/2017, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 57 T 1/2015.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (nalézací soud, soud prvního stupně) ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 57 T 1/2015, byli obvinění P. J. a M. T. uznáni vinnými zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, za který byl každému z nich uložen podle §211 odst. 6 za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti let s dohledem s omezením „hradit uloženou náhradu škody“. Dále jim byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradu škody poškozené Českomoravské záruční a rozvojové bance, a. s. částku 6 764 649, 86 Kč, zatímco poškozená Česká spořitelna, a. s. byla odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedeného zločinu se podle skutkových zjištění nalézacího soudu měli dopustit v podstatě tím, že jako jednatelé společnosti JT eko stavební, s. r. o., IČ 28512642, se sídlem Kolbenova 616/34,190 00 Praha 9 (dále jen JT eko stavební) v oblastní pobočce České spořitelny, a. s. v Liberci (dále jen Česká spořitelna) společně v červnu 2009 (před 10. 6. 2009) při jednání o uzavření smlouvy o úvěru (revolvingový úvěr) s výší čerpání až do výše 10 000 000 Kč a při souvisejícím jednání o poskytnutí bankovní záruky, která byla podmínkou pro poskytnutí uvedeného úvěru, v Českomoravské záruční a rozvojové bance, a. s. (dále také jen „ČMZRB“ nebo „záruční banka“) uváděli nepravdivé skutečnosti a předložili padělané listiny, jimiž v rozporu se skutečností dokládali, že mají zajištěné zakázky v objemu minimálně 60 mil. Kč, mj. ve vztahu ke společnosti CL-EVANS s. r. o., za 36,7 mil. Kč a ke společnosti WFS CZ s. r. o. (nyní BENET TECHNOLOGY s. r. o.), za 28 mil. Kč, na základě toho byla s nimi dne 10. 6. 2009 uzavřena Českou spořitelnou smlouva o úvěru a úvěr jim byl poskytnut a byl čerpán, následně byla prodloužena jeho splatnost, a v důsledku nesplacení tohoto úvěru vznikla škoda celkově přesahující 9 mil. Kč, a to České spořitelně na nesplacené jistině úvěru ve výši 2 902 307, 37 Kč a Českomoravské záruční a rozvojové bance za nesplacené plnění z bankovní záruky ve výši 6 764 649, 86 Kč.
3. O odvoláních státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a obou obviněných proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze (soud odvolací, soud druhého stupně) rozsudkem ze dne 24. 8. 2017, sp. zn. 4 To 18/2017 (napadený rozsudek) tak, že k odvolání státního zástupce zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o trestech obou obviněných a nově jim uložil každému nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s dozorem (přičemž v ostatních výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen), zatímco odvolání obou obviněných jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podali oba obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání , jež oba opřeli o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Dovolání zaměřili proti napadenému rozhodnutí v celém rozsahu. Oba obvinění uplatnili v zásadě stejné námitky, v první řadě, že nesprávné právní posouzení z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá v tom, že soudy považovaly za součást úvěrového podvodu uvedení nepravdivých údajů Českomoravské záruční a rozvojové bance při sjednávání smlouvy o poskytnutí bankovní záruky. I když zajištění souviselo s úvěrovou smlouvou, jmenovaná banka nebyla stranou úvěrové smlouvy. Smlouvu o poskytnutí bankovní záruky nelze považovat za úvěrovou smlouvu podle §211 tr. zákoníku, přičemž sjednávání úvěrové smlouvy ve smyslu tohoto ustanovení je podle dovolatelů (s poukazem na vybranou judikaturu Nejvyššího soudu) nutno vykládat jako jednání mezi stranami úvěrové smlouvy, tedy mezi úvěrujícím subjektem a žadatelem o úvěr, nikoli tedy jednání mezi žadatelem o úvěr a třetí osobou. Navíc byla smlouva o poskytnutí bankovní záruky uzavřena až po uzavření smlouvy o úvěru. Současně obvinění tvrdili, že záruční bance neuvedli žádné nepravdivé údaje.
5. Pokud jde o výši škody, nelze podle obviněných za škodu způsobenou trestným činem úvěrového podvodu považovat škodu vzniklou záruční bance (ČMZRB) plněním z titulu záruky, nýbrž pouze škodu vzniklou bance úvěrující. Za škodu vzniklou tímto trestným činem může být totiž považována pouze částka rovnající se rozdílu mezi poskytnutými peněžními prostředky a hodnotou zajištění úvěru, „respektive i výší již uhrazených peněžních prostředků“. Škoda vzniklá České spořitelně tak nedosahuje hranice škody velkého rozsahu, a lze proto uvažovat nanejvýš o právní kvalifikaci podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku.
6. Obvinění dále namítli, že úvěr byl zajištěn blankosměnkou, zástavním právem k pohledávkám z obchodního styku a bankovní zárukou ČMZRB, přičemž k otázce možnosti plnění z těchto zajišťovacích institutů nebylo vůbec vedeno dokazování, což mohlo mít zásadní dopad na právní kvalifikaci z hlediska naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty podle §211 odst. 6 tr. zákoníku. Nesplacený úvěr bylo možno jednoduše umořit v řízení směnečném, respektive exekučním. K tíži obviněných nelze klást, že banka vzala svou žalobu proti oběma zpět pro zjevnou nedobytnost a že svůj směnečný nárok dobrovolně minimalizovala.
7. Úvěr byl také pravidelně měsíčně splácen ve formě poplatků, provizí, splátek úroků, a to až do listopadu 2010, přičemž i zjištění o skutečných úhradách úvěru mohlo mít dopad na právní kvalifikaci, neboť za škodu způsobenou trestným činem úvěrového podvodu není možné bez dalšího považovat částku, kterou věřitel poskytl dlužníkovi na podkladě úvěrové smlouvy. S ohledem na průběh úvěrového vztahu a jeho zajištění jsou dovolatelé přesvědčeni, že i v případě prokázání stíhaného skutku by přicházela v úvahu pouze právní kvalifikace podle §211 odst. 1 tr. zákoníku.
8. Oba obvinění vznesli dále rozsáhlé námitky proti skutkovým zjištěním soudů, které považují za extrémně nesouladné s provedenými důkazy. Zejména namítli, že jejich společnost JT eko stavební s. r. o. skutečně vyhrála výběrové řízení u CL-EVANS s. r. o. na výstavbu haly a že byla v nejužším výběrovém řízení na výstavbu haly pro WFS CZ s. r. o., dále že nikdy bance neuvedli, že společnosti CL-EVANS s. r. o. a WFS CZ s. r. o. jsou největšími odběrateli společnosti JT eko stavební s. r. o. Namítli také, že není pravda, že by v rozporu se skutečností uvedli zakázku na výstavbu haly pro WFS CZ s. r. o. ani že by bance předložili nepravdivý rozpočet či smlouvu o uzavření budoucí smlouvy o dílo ze dne 30. 4. 2009 s firmou CL-EVANS s. r. o. ani že by WFS CZ s. r. o. jednala pouze se společností JT eko, s. r. o., a nikoli s JT eko stavební s. r. o. Pokud jde o dopis ze dne 1. 6. 2009 firmy WFS CZ s. r. o., nemohli vědět a zkoumat, jak se naskenované razítko této firmy na dopis dostalo, a není postaveno najisto, že by tento dopis do banky doručili oni (na transakci byla zainteresována svědkyně J. S.). Zpochybnili i nepravdivost, respektive doručení dokumentů vztahujících se k dodatku č. 2 ke smlouvě o úvěru, a nepravdivost údajů vztahujících se k jednání se společností Unistav, a. s. a rekonstrukce rodinného domu v obci M. S.
9. Obviněný P. J. dále namítl, že nebylo prokázáno, že by z jeho strany byl naplněn úmysl spáchat trestný čin společným jednáním, zejména ve vztahu k uvedení nepravdivých údajů Českomoravské záruční a rozvojové bance, tedy jednat ve spolupachatelství ve smyslu trestního zákoníku.
10. Obviněný M. T. dále namítl, že při ukládání trestu mělo být aplikováno ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku o snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby. Jestliže odvolací soud v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu neshledal náležité odůvodnění postupu podle uvedeného ustanovení, měl podle obviněného věc vrátit tomuto soudu, aby tyto chybějící okolnosti do svého rozsudku pojal. Pokud tak neučinil, jde podle obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces.
11. Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. oba obvinění namítli, že bylo nesprávně zamítnuto jejich odvolání i přesto, že nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí a v řízení před soudem prvního stupně byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
12. Závěrem obviněný P. J. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil v části jeho se týkající napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci včetně rozhodnutí navazujících a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně obviněný navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil nebo přerušil výkon napadeného rozhodnutí.
13. Obviněný M. T. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a aby rozhodl o zproštění obviněného obžaloby, eventuálně aby vrátil věc Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci „ke spravedlivému procesu a novému rozhodnutí“. Současně obviněný navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon napadeného rozsudku spočívajícím v rozhodnutí o výkonu trestu odnětí svobody.
14. Nejvyšší státní zástupce, jemuž byla dovolání obou obviněných doručena dne 24. 10. 2017, se do dne konání neveřejného zasedání u Nejvyššího soudu k dovolání obviněných nevyjádřil.
III.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je proti napadenému rozhodnutí přípustné (§265a tr. ř.). Obě dovolání byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě (§265e tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
IV.
16. Úvodem je třeba uvést, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených závažných procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Dovolání nemůže plnit funkci jakéhosi dalšího odvolání. Těžiště dokazování spočívá v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě. Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Proto je Nejvyšší soud povinen zkoumat, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
17. Obviněnými uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí - s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního stíhání a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
18. Nejvyšší soud ve shodě s výše uvedeným už mnohokrát vysvětlil, že jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě by byl zásah Nejvyššího soudu nezbytný k ochraně ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy České republiky). Důvody k takovému postupu však v posuzované věci dány nejsou. Podle judikatury Ústavního soudu totiž mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Žádné z těchto vad vztahujících se k důkaznímu řízení Nejvyšší soud nezjistil.
19. Obvinění dovolání založili do značné míry na námitkách proti procesnímu postupu ve věci, konkrétně zejména proti hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně a proti jejich skutkovým zjištěním. Jde o námitky, které stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a které neodpovídají ani žádnému z dalších dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §265b tr. ř. Obvinění se totiž v této části svých dovolání domáhají v podstatě toho, aby bylo vycházeno z jejich názoru na hodnocení důkazů, tj. že provedené důkazy neprokazují, že se dopustili jednání kladeného jim za vinu. Soudy však dospěly na základě provedeného dokazování k opačnému závěru. Ze strany obviněných jde přitom v této části více méně o opakování námitek, jimiž se dostatečně zabývaly soudy již v průběhu trestního stíhání obviněných, přičemž zejména je na místě poukázat na precizní odůvodnění napadeného rozsudku, v němž se Vrchní soud v Praze přesvědčivým způsobem vypořádal se skutkovými odvolacími námitkami obviněných. Mezi skutkovými zjištěními nalézacího soudu, jež shledal - s určitými odůvodněnými výhradami - správnými také odvolací soud, a provedenými důkazy, není extrémní nesoulad.
20. Obecně není také porušením práva obviněných na spravedlivé řízení, jestliže odvolací soud sice shledá určité nedostatky či nepřesnosti ve skutkových zjištěních nalézacího soudu, avšak učiní závěr, že nejsou takové povahy, aby bylo nutno výrok o vině rušit. Je v souladu s účelem odvolacího řízení, jestliže odvolací soud doplní úvahy nalézacího soudu, případně některé skutečnosti uvede na pravou míru, pokud zásadním způsobem nemění hodnocení důkazů učiněné nalézacím soudem, který tyto důkazy provedl. S obsahem provedených důkazů se tak soudy, a zejména soud odvolací, ve výsledku přesvědčivě vypořádaly, a v podrobnostech proto Nejvyšší soud ohledně skutkových závěrů na odůvodnění jejich rozhodnutí odkazuje. Není předmětem ani smyslem dovolacího řízení znovu provedené důkazy hodnotit či přehodnocovat, případně činit vlastní skutková zjištění.
21. Nejvyšší soud proto jen ve stručnosti připomíná, že se skutkovými námitkami uplatněnými v dovoláních se vypořádal soud druhého stupně zejména na str. 11-18 svého rozsudku. Důvodně zejména odmítl námitky, že případně nepravdivé informace a padělané listiny musel bance poskytnout někdo jiný, bez vědomí a proti vůli obviněných. Poukázal i na to, že nepravdivé skutečnosti byly kromě toho obsaženy i v podkladech poskytnutých přímo obviněnými. V extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů rozhodně nejsou závěry soudů ani v tom, že neuvěřily verzi vyplývající z obhajoby obviněných, že skutek kladený jim za vinu byl výsledkem nešťastné souhry okolností, pro kterou se ani jedna z předmětných zakázek nerealizovala, přičemž obvinění se stali obětí neodpovědného přístupu dalších osob. Přesvědčivě byly zhodnoceny rovněž okolnosti týkající se jednání o prodloužení úvěru, skutečnosti týkající se způsobu, jakým byly čerpány peníze z poskytnutého úvěru, i okolnosti převodu společnosti JT eko stavební s. r. o. zhruba měsíc a půl před definitivní splatností předmětného úvěru na bezdomovkyni J. Š. K těmto úvahám a závěrům Nejvyšší soud v zásadě nemá co dodat.
22. V podstatě skutkovou povahu má rovněž dovolací námitka obviněného P. J., že nebylo prokázáno, že by z jeho strany byl naplněn úmysl spáchat trestný čin společným jednáním se spoluobviněným M. T. Také s touto námitkou se výstižně vypořádal již odvolací soud s tím, že obvinění jako společníci a jednatelé společnosti, pro kterou žádali o úvěr, se podle obsahu provedených důkazů oba účastnili jednání souvisejících s žádostí o úvěr včetně jednání se společnostmi, které figurovaly v podkladech potřebných pro poskytnutí úvěru, oběma byl znám i skutečný stav těchto jednání, oba byli přítomni i při podpisu úvěrové smlouvy. Uzavřel, že není důvodu pro domněnku, že by jeden z obviněných jako jeden ze dvou jednatelů společnosti neměl představu o tom, jaké kroky vůči České spořitelně, případně vůči ČMRZB, činí druhý z nich v jeho nepřítomnosti a jaké údaje jménem jejich společnosti uvádí. Z provedených důkazů vyplývá, že ani jeden z obviněných se od žádného z kroků druhého nikdy nedistancoval, a veškeré kroky, včetně problematického převodu společnosti na osobu svědkyně Š., činili vědomě a společně. Neobstojí tedy ani námitka obviněného J., že veškeré listiny předkládané při jednání o úvěru nesou pouze podpis obviněného T. a nemohou mu proto být kladeny za vinu.
23. Právem odvolací soud odmítl jako nedůvodnou i námitku, že původní úvěr č. 0150792429 byl podle obsahu provedených důkazů řádně splacen, když z provedeného dokazování, zejména ze zpráv České spořitelny vyplynulo, že bez ohledu na to, že úvěr byl následně veden pod novým číslem, jednalo se fakticky o prodloužení úvěru původního, který byl splacen pouze formálně z vnitřního účtu banky a k jehož prodloužení došlo navíc opět na základě uvedení dalších nepravdivých skutečností, takže závazek společnosti obviněných vůči bance zůstal bez ohledu na způsob jeho evidence nezměněn.
24. Částečně skutkovou povahu mají i dovolací námitky týkající se zajištění úvěru. Již soud prvního stupně se zabýval podstatnými důkazy, které byly ve vztahu k těmto skutečnostem provedeny, a odvolací soud na jeho zjištění navázal. Především konstatoval, že nelze přihlížet k tvrzenému zajištění zástavou pohledávky. Z obsahu spisu je zřejmé, že mělo jít o pohledávku vůči společnosti TIPO-STAV s. r. o., ohledně které z důkazů vyplynulo jednak to, že neexistovala, a jednak to, že zástavní právo k ní nebylo účinně zřízeno.
25. K dílčí dovolací námitce týkající se zajištění úvěru blankosměnkou avalovanou oběma obviněnými je třeba uvést, že je především skutkové povahy, neboť obvinění namítli, že nebyla prokázána nereálnost plnění z tohoto zajišťovacího institutu. Odvolací soud ale důvodně uzavřel, že z provedených důkazů, konkrétně shodně z výpovědí obou obviněných i z výsledku soudního řízení doloženého směnečným a platebním rozkazem (č. l. 1762) a odvoláním České spořitelny (č. l. 1759), vyplynulo, že obvinění neměli dostatek prostředků k úhradě a nebyli schopni tomuto svému závazku dostát, Česká spořitelna vzala svou žalobu co do částky 2 602 307 Kč vůči obviněným pro zjevnou nedobytnost zpět, a nelze proto uvedené zajištění považovat za překážku závěru o způsobené škodě.
26. Zmíněná část dovolací argumentace se jakožto procesní a skutková nevztahuje k žádnému ze zákonných dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř. Logická obsahová návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněných na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno. To, že obvinění nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňují se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
27. Obviněný P. J. dále v dovolání namítl, že Česká spořitelna nepostupovala s péčí řádného hospodáře a jemu nelze klást k tíži, že svůj směnečný nárok dobrovolně minimalizovala. Jeho zájmem jakožto účastníka civilního řízení bylo dosáhnout pro sebe co možná nejpříznivějšího výsledku. V tom smyslu jednali s bankou a posléze uzavřeli dohodu o splátkách (v roce 2016, jak uvedl v dovolání obviněný M. T.), podle níž řádně plní. Tuto argumentaci nelze akceptovat. Jestliže ústavní soud svého času vyslovil, že v podobných případech je třeba z hlediska výše škody a subjektivní stránky činu přihlížet k zajištění závazků, pokud mají i funkci uhrazovací, byly tím bezesporu míněny situace, kdy reálně dojde k uhrazení závazku v tak krátké době, že není zásadním způsobem porušeno ústavní právo poškozeného na majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a kdy také dlužník (obviněný) odůvodněně počítá s takovou rychlou úhradou a této je i nápomocen, případně alespoň jí nebrání. Obviněný se tedy nemůže v trestním řízení úspěšně bránit tím, že jím vystavená či avalovaná směnka byla podložená jeho majetkem a plnění z titulu této směnky tedy bylo reálné, avšak svůj závazek (ani na základě soudní žaloby) neuhradil, protože jeho zájmem bylo dosáhnout pro sebe „co možná nejpříznivějšího výsledku“, jímž bylo neuspokojení nároku poškozeného ani řadu let po vzniku závazku. Tím už se však argumentace (i dovolací námitka) fakticky dostává do roviny hmotně právní (nikoli jen skutkové), neboť jde o to, zda od výše škody v případě trestného činu úvěrového podvodu (případně i dalších majetkových trestných činů) je nutno odečíst formální hodnotu zajišťovacího institutu i přesto, že se obviněný úspěšně ubrání plnění z tohoto institutu. Nejvyšší soud však je toho názoru, že na tuto otázku je nutno odpovědět záporně a jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
28. Lze tedy shrnout, že ačkoli podle převáživší judikatury Ústavního soudu je třeba (zjednodušeně řečeno) u trestného činu úvěrového podvodu při stanovení výše škody a dovozování trestní odpovědnosti přihlížet k zajištění závazku instrumenty, jež mají i uhrazovací povahu, a v případě, že je toto zajištění reálné a umožňuje ve smysluplně krátké době domoci se příslušného plnění, odečíst hodnotu tohoto plnění od výše škody, respektive škody pokryté zaviněním pachatele, na zde posuzovaný případ směnky tato zásada nedopadá, neboť směnka nepředstavovala a podle úmyslu obviněných ani neměla představovat reálný nástroj úhrady vzniklých závazků. Formální hodnota zajišťovacího institutu, plnění z něhož se obviněný úspěšně - alespoň pro dohlednou dobu - vyhne, nemá na výši škody vliv. Není tedy ani podstatné, zda by případně mohlo později dojít k uspokojení poškozeného z tohoto zajišťovacího institutu například v exekučním řízení, neboť pak už by tento institut shora uvedenou funkci neplnil a podle úmyslu pachatele ani neměl plnit.
29. Zcela jiná je však situace, pokud jde o zajištění zárukou ČMZRB. Důvodná je námitka dovolatelů, že do škody způsobené trestným činem úvěrového podvodu nelze zahrnout částku, kterou záruční banka část úvěru ve výši, ve které ručila, splatila za obviněné, byť v důsledku toho, že byla jimi rovněž uvedena v omyl.
30. Nejvyšší soud ještě předesílá, že z hlediska naplnění znaku „sjednávání úvěrové smlouvy“ ve smyslu §211 tr. zákoníku bylo jednání o bankovní záruce soudy důvodně hodnoceno jako jednání přímo související s jednáním o úvěru od České spořitelny. Odvolací soud uvedl, že poskytnutí předmětného úvěru bylo přímo podmíněno zajištěním této záruky, jednání o úvěru a o záruce probíhala souběžně, obžalovaní ve vztahu k ČMZRB uváděli obdobné nepravdivé skutečnosti, a v souvislosti se všemi nepravdivými skutečnostmi došlo k poskytnutí úvěru zajištěnému uvedenou zárukou. S těmito závěry lze v zásadě souhlasit. Zpochybňovat nelze ani závěr, že roli z tohoto hlediska nehrála skutečnost, že smlouva o záruce byla datována o několik dní později než smlouva o úvěru. Jednání se záruční bankou lze považovat za součást jednání o úvěru bez ohledu na to, že nebyla stranou úvěrové smlouvy. Obecně je Nejvyšší soud toho názoru, že není podmínkou naplnění zákonného znaku „při sjednávání úvěrové smlouvy“ to, aby veškeré kroky pachatele směřovaly výlučně vůči úvěrující bance. Mohou (částečně) směřovat i vůči třetí osobě, respektive mohou být učiněny i prostřednictvím třetí osoby, pokud jsou součástí uvádění úvěrující banky v omyl, respektive jsou součástí celého relevantního komplexu jednání vedoucího k poskytnutí úvěru. Za sjednávání úvěrové smlouvy je třeba považovat postup při uzavírání úvěrové smlouvy (srov. č. 6/2004-I. Sb. rozh. tr.), včetně všech souvisejících jednání, která uzavírání úvěrové smlouvy provázejí. Sjednávání úvěrové smlouvy nelze totiž chápat zúženě a považovat za ně jen vlastní uzavření úvěrové smlouvy, neboť za její sjednávání je třeba považovat i jednání, které uzavření takové smlouvy předchází.
31. Nicméně právní posouzení skutku podle §211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku je nesprávné, protože posouzení celé částky poskytnutého úvěru ve výši 9 666 957 Kč jako škody způsobené trestným činem úvěrového podvodu není na místě. Především lze poukázat na judikaturu vycházející z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 1999, sp. zn. 7 Tz 84/99. V tomto rozhodnutí bylo vyloženo jednak to, že ustanovení o trestném činu úvěrového podvodu chrání majetkové zájmy poskytovatele úvěru jako smluvní strany úvěrové smlouvy, a nikoli majetkové zájmy ručitelů, a jednak to, že za škodu způsobenou trestným činem úvěrového podvodu nelze považovat výši úvěru, který byl získán (nebo použit) trestným činem úvěrového podvodu, bez ohledu na okolnosti týkající se jeho splácení. V citovaném rozhodnutí byl vysloven právní názor, že když pachatel jedná se záměrem dodržet podmínky úvěrové smlouvy o splácení a jeho finanční možnosti to nevylučují, nelze dovodit, že na straně věřitele jde o škodu, přičemž objektivně škoda věřiteli nevzniká ani v případě, kdy na základě smluvních podmínek nastupuje při splácení úvěru ručitel. Rozhodnutí se týkalo právě kauzy, v které úvěr platil místo pachatele na výzvu banky ručitel. Jednání s ručitelem je přitom z povahy věci spjato s jednáním o poskytnutí úvěru. Uvedený právní názor byl znovu vysloven i v dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu, např. v usnesení ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 3 Tdo 606/2009, a zejména v usnesení ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1328/2015. Právní názor, že za škodu nelze mechanicky považovat výši úvěru získaného nebo použitého trestným činem úvěrového podvodu bez ohledu na okolnosti týkající se jeho splácení, zastává také komentářová literatura (viz Šámal a kol., Trestní zákoník II, Zvláštní část, 2. vydání, C. H. Beck 2012, str. 2117).
32. V posuzovaném případě obchodní společnost ovládaná obviněnými úvěr od úvěrující banky řádně nesplácela. Za tohoto stavu banka, která poskytla bankovní záruku, v souladu se záruční listinou (č. l. 96) uhradila dne 15. 12. 2011 úvěrující bance částku 6 772 050, 53 Kč (č. l. 56 p. v.). V této souvislosti je třeba zdůraznit, že skutková zjištění nalézacího soudu neobsahují údaj o tom, kdy a jakou částku záruční banka uhradila a z čeho by tedy měl vyplývat vznik škody a její výše. Především však banku, která poskytla bankovní záruku, nelze považovat za subjekt, jemuž byla způsobena škoda trestným činem úvěrového podvodu. Ve vztahu k tomuto trestnému činu bylo na místě vycházet z výše škody způsobené nesplacením úvěru České spořitelně, a. s. ve výši 2 902 307 Kč.
33. S ohledem na to, že bankovní záruka poskytnutá Českomoravskou záruční a rozvojovou bankou, a. s., byla kvalifikovaným a spolehlivým zajištěním závazku vůči úvěrující bance, resp. jeho části, a že s jejím uplatněním se poskytovateli úvěru dostalo efektivního a relativně rychlého uspokojení významné části pohledávky, Nejvyšší soud v souladu se svou dosavadní judikaturou neshledává ani v tomto případě důvod k tomu, aby ta část úvěru, která byla uhrazena prostřednictvím bankovní záruky, byla zahrnována do rozsahu škody způsobené trestným činem úvěrového podvodu. Opačný závěr by popíral význam ručení, jestliže v závislosti na okolnostech konkrétního případu představuje reálnou, efektivní a včasnou formu vrácení prostředků poskytnutých cestou úvěru.
34. Z toho, co bylo uvedeno v předcházejících částech tohoto usnesení, vyplývá, že výrok o vině obviněných zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku je nesprávný. Skutek měl být - s ohledem na dobu spáchání a s přihlédnutím k ustanovení §2 odst. 1, 4 tr. zákoníku - posouzen jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009. Posouzení skutku podle §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2010 není pro obviněného příznivější. Ustanovení §250b odst. 4 tr. zák. a §211 odst. 5 tr. zákoníku totiž stanoví na trestný čin úvěrového podvodu, je-li jím způsobena značná škoda, stejnou trestní sazbu (odnětí svobody od dvou let do osmi let). Právě uvedený závěr nevylučuje úvahy o další právní kvalifikaci stíhaného jednání, zejména podle §209 tr. zákoníku - k tomu viz níže.
35. To, že by se v případě smlouvy o poskytnutí bankovní záruky, uzavřené obviněnými s Českomoravskou záruční a rozvojovou bankou, a.s., jednalo o nějakou další úvěrovou smlouvu ve smyslu §211 tr. zákoníku, nebylo soudy tvrzeno ani zvažováno (odvolací soud na straně 21 svého rozsudku výslovně uvedl, že ČMZRB nebyla stranou úvěrové smlouvy). Proto jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že předmětné smlouvy byly uzavírány a bylo z nich plněno za účinnosti dřívějšího občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.) a obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb.). Úvěrovou smlouvou se zavazuje věřitel (nyní úvěrující), že na požádání dlužníka (nyní úvěrovaného) poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky (§497 obchodního zákoníku). Smlouva o úvěru musí vždy obsahovat závazek zaplatit za poskytnuté peněžní prostředky úroky. Za sjednání závazku věřitele poskytnout na požádání peněžní prostředky lze sjednat úplatu, jestliže poskytování úvěru je předmětem podnikání věřitele (typicky právě u bank). Tuto úplatu je třeba odlišovat od úroků. Trestní odpovědnost podle §211 tr. zákoníku o úvěrovém podvodu může vzniknout jen v návaznosti na smlouvu o úvěru, a nikoli v návaznosti na jiné smlouvy, jejichž předmětem může také být poskytnutí peněžních prostředků, neboť §211 tr. zákoníku hovoří jen o „sjednávání úvěrové smlouvy“.
36. Ze smlouvy o poskytnutí bankovní záruky ze dne 23. 6. 2009 (č. l. 93) nelze dovozovat, že by se jednalo o smlouvu o úvěru v uvedeném smyslu. Vyplývá to z celkové povahy této smlouvy i z faktu, že je zde sjednána pouze „cena za bankovní záruku“, nikoli však úroky, jejichž dojednání je nezbytnou součástí úvěrové smlouvy. Jestliže posléze záruční banka úroky požadovala (č. l. 56 p. v.), jde o úroky z prodlení ve výši 24% p. a., a to na základě „Obchodních podmínek bankovních záruk“, které nejsou ve spise obsaženy a soudy s nimi nepracovaly. Z těch také má teprve vyplývat lhůta plnění a další podmínky smlouvy. Nicméně z dosud provedených a hodnocených důkazů vyplývá, že o smlouvu o úvěru v daném případě nejde.
37. V soudní praxi i v literatuře je uznáváno, že ohledně jiných než úvěrových smluv přichází za splnění ostatních podmínek v úvahu trestní odpovědnost za trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku. Takové úvahy by však byly nad rámec dosud vedeného dokazování a úvah soudu. Nelze prozatím dovozovat, že by soudy učinily skutková zjištění odpovídající znakům tohoto trestného činu, byť odvolací soud zmínil některé skutečnosti v tomto směru, například že převod obchodní společnosti na bezdomovkyni J. Š. svědčí o klamavém jednání obviněných vůči bance a o úmyslech obviněných pokud jde o jejich odpovědnost za poskytnutý úvěr. V dalším řízení bude namístě, aby se nalézací soud otázkou této právní kvalifikace ve vztahu k jednání vůči záruční bance zabýval. Je ovšem třeba upozornit na zákaz reformace in peius (§265s odst. 2 tr. ř.). Aniž by Nejvyšší soud předjímal výsledek řízení či uděloval v tomto směru nějaké závazné pokyny, připomíná pouze, že v případě, že by soudy učinily závěr, že stíhaný skutek obviněných naplňuje - vedle trestného činu úvěrového podvodu - znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, (což by jinak v případě jednoty skutku mělo vliv i na úvahy o časové působnosti trestních zákonů), v rozhodnutí soudu by se tato nová, celkově přísnější právní kvalifikace s ohledem na zákaz reformace in peius ve výsledku přímo neprojevila, respektive obvinění by mohli být uznáni vinnými pouze trestným činem (zločinem) úvěrového podvodu podle §211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku (srovnej též rozh. č. 41/2007 Sb. rozh. tr.).
38. Konečně pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů nespadá námitka obviněného M. T. zaměřená proti výroku o trestu. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát v důsledku zrušení výroku o vině, může být samotný výrok o uložení trestu napadán z hmotně právních pozic zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a zjevně to ani nepřicházelo v úvahu. S poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) se dovolatel ani nemůže domáhat toho, aby mu byl uložen trest odnětí svobody za použití §58 tr. zákoníku pod dolní hranicí jeho zákonné trestní sazby, protože pokud soud nevyužil tohoto oprávnění a nepostupoval podle citovaného ustanovení, ale vyměřil trest odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby, nelze dovodit, že byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem za trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Nepoužití ustanovení §58 tr. zákoníku a uložení trestu odnětí svobody v rámci jeho normální (nesnížené) dolní hranice nezakládá ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 15 Tdo 1314/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2006 sp. zn. 8 Tdo 872/2006 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 852/2016).
39. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obsahuje dvě základní alternativy: Dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde rozlišují ještě dvě podalternativy - zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obvinění tudíž uplatnili důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, kterou založili na existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v předchozím řízení. Dovolání obou obviněných jsou ve vztahu k důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zčásti důvodná (byť ve zbytku nejsou vůbec podřaditelná pod žádný z dovolacích důvodů), nicméně ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. není splněna základní podmínka, že dovolání bylo zamítnuto.
V.
40. Z toho, co bylo uvedeno v předcházejících částech tohoto usnesení, vyplývá, že výrok o vině obviněných P. J. a M. T. zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku je vadný, neboť skutek by měl být správně posouzen jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., případně podle dalšího ustanovení trestního zákoníku. Napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze je tedy rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důsledku toho nemohou obstát ani výroky o trestech a o náhradě škody.
41. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněných P. J. a M. T. zrušil ohledně obou v celém rozsahu napadený rozsudek i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci. Zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Rozhodl tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť bylo zřejmé, že zjištěnou vadu nelze odstranit ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 2. 2018
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák