ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1604.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 1604/2017-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 4. 2018 o dovolání, které podal obviněný O. H. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 9 To 317/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 203/2016, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 9 To 317/2017, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 9 T 203/2016, zrušují .
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 9 T 203/2016, byl obviněný O. H. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
2. Tohoto trestného činu se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v období od 3. 4. 2013 do října 2016 včetně v B. ani jinde nepřispíval na výživu své nezletilé dcery XXXXX *), ačkoliv mu tato povinnost vyplývá ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, kdy za období roku 2013, jak je blíže vymezeno shora, bylo v jeho možnostech a schopnostech přispívat na výživu své dcery částkou nejméně 400 Kč měsíčně, za období pozdější pak částkou 1.500 Kč měsíčně, jak byla i později v rámci rozhodování o předběžném opatření stanovena dne 13. října 2016 usnesením Městského soudu v Brně č. j. 84 P 79/2013-145, kterým mu bylo uloženo platit výživné na nezletilou XXXXX *) částkou 1.500 Kč měsíčně, splatnou vždy do patnáctého v měsíci předem k rukám její sestry B. H., které byla nezletilá XXXXX *) po smrti své matky V. H. v říjnu 2016 svěřena do péče, kdy obžalovaný dodatečně uhradil na dlužném výživném částku 13.700 Kč, čímž celkovou dlužnou částku ve výši 54.600 Kč, ponížil na částku 40.900 Kč, kdy v důsledku svého počínání vystavil oprávněnou natolik nepříznivé finanční situaci, že byla odvracena ze strany Úřadu práce České republiky vyplácením dávek v hmotné nouzi, a to konkrétně příspěvkem na živobytí a doplatkem na bydlení“.
3. Za uvedený trestný čin byl odsouzen podle §196 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil dlužné výživné.
4. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 9 To 317/2017 podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
5. Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. K uplatněnému dovolacímu důvodu předně poukázal na skutečnost, že vyživovací povinnost mu byla stanovena poprvé až usnesením Městského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 84 P 79/2013, načež soudům obou stupňů vytknul nezohlednění námitky, že výživné neplatil z důvodu, že mu opatrovnický soud výživné neurčil. Z hlediska skutkové stránky věci připomněl, že matka nezletilé XXXXX *) odmítala uznat jeho otcovství, takže s ní vedl spor, v důsledku čehož mu otcovství bylo určeno rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 13. 2. 2013. Tímto rozhodnutím byla nezletilá svěřena do výchovy matky a výživné mu nebylo stanoveno, neboť matka výživné nepožadovala a opatrovník ponechal stanovení výživného na úvaze soudu, který dospěl k závěru, že obviněný je bez příjmu, je odkázán pouze na sociální dávky, takže podmínky pro stanovení výživného nejsou naplněny. V této souvislosti zmínil, že ke změně výživného nedošlo ani tehdy, když opatrovnický soud rozhodoval o určení rozsahu jeho styku s nezletilou dcerou. Zdůraznil tedy, že opatrovnický soud nestanovil výživné nikoli proto, že by na něj zapomněl, nýbrž proto, že na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že nejsou podmínky pro stanovení výživného. K tomu uvedl, že soud musí ex officio výživné stanovit, přičemž v projednávané věci provedl řádné šetření, zda jsou zákonné důvody pro jeho stanovení a po takto provedeném šetření ve věci výživného rozhodl. Následně podotkl, že v průběhu řízení dlužné výživné za období od 1. 1. 2016 doplatil, jelikož jeho manželka získala zaměstnání, zvýšily se příjmy společné domácnosti, takže výživné mohl uhradit.
7. Obviněný se zřetelem k výše uvedenému zpochybnil správnost právního posouzení a namítl, že jím spáchaný skutek nelze kvalifikovat jako přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 3 tr. zákoníku z důvodu absence subjektivní i objektivní stránky a protiprávnosti jednání. Po skutkové stránce se podle obviněného nejedná o situaci, že by se matka práva na výživné vzdala, jak je tomu např. ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 925/2014, přičemž v trestním řízení nelze ignorovat či popřít výrokovou část rozhodnutí opatrovnického soudu a rovněž tak nelze přehlížet či bagatelizovat důvody, pro které opatrovnický soud rozhodl shora zmíněným způsobem. V dané souvislosti uvedl, že rozhodnutí opatrovnického soudu v něm vyvolalo legitimní očekávání, že nemá vůči své nezletilé dceři žádnou vyživovací povinnost, takže neplacení výživného nebylo z jeho strany výsledkem vypočítavého jednání, nýbrž důsledkem soudního rozhodnutí. Namítl proto, že v dané věci existuje diskrepance mezi rozhodnutím civilního a trestního soudu, ačkoliv oba soudy posuzovaly identickou věc, a tento právní stav se nesrovnává se základním atributem právního státu, tj. právní jistotou. Podotkl, že z hlediska subjektivní stránky pro něj musí platit předvídatelnost, resp. seznatelnost jeho právního postavení, což bylo trestním rozhodnutím ve vztahu k civilnímu rozhodnutí, upravujícímu jeho právní vztah k nezletilé, zcela popřeno. Dále namítl, že pokud se při (ne)placení výživného řídil rozsudkem opatrovnického soudu, tak jeho jednání nelze kvalifikovat jako protiprávní, protože ten, kdo se chová podle soudního rozhodnutí, nemůže jednat protiprávně, nota bene v trestněprávní rovině. Trestnímu soudu vytknul, že výrok civilního soudu musí být pro něj závazný, takže otázku povinnosti hradit výživné si nemůže vyhodnotit jinak než opatrovnický soud – Okresní soud v Hodoníně. Dodal, že soud by měl při posouzení subjektivní stránky přihlédnout i k tomu, že jako otec léta usiluje o úpravu poměrů k nezletilé, kdy v současné době vede spor o to, aby se vůbec mohl s nezletilou stýkat, neboť je mu toto právo zjevně upíráno.
8. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 9 To 317/2017, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 9 T 203/2016, v plném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
9. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která se s jeho argumentací, byť podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod, neztotožnila. Dala mu sice za pravdu, že výživné nejprve nebylo soudem při určení otcovství stanoveno a že bylo stanoveno až usnesením Městského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 84 P 79/2013, z těchto skutečností však podle ní nelze bez dalšího vyvodit, že by v rozmezí od prvního soudního rozhodnutí stran výživného pro nezletilou do druhého soudního rozhodnutí v téže věci obviněný neměl povinnost vyživovat či zaopatřovat nezletilou jen proto, že soud poprvé na základě tehdy zjištěných skutečností rozhodl, že výživné pro nezletilou nestanoví. Dodala, že z hlediska trestní odpovědnosti je nerozhodné, zda oprávněné osobě je plněno dobrovolně nebo na základě výkonu rozhodnutí. Dále připomněla, že soud při posuzování trestní odpovědnosti pachatele za nesplnění zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného ve smyslu §196 tr. zákoníku není vázán rozhodnutím, kterým v občanském soudním řízení byla stanovena tato povinnost, včetně rozsahu výživného. Rozhodnutí soudů civilních nesmí soud v trestním řízení pominout, ale musí je zhodnotit ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Konstatovala proto, že nalézací soud se správně zabýval rozsudky civilních soudů stran určení výše výživného k nezletilé, tyto provedl jako důkazy a sám vyhodnotil situaci obviněného v posuzovaném období z hlediska možnosti hradit výživné. S odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně, které považoval za správné i soud druhého stupně, se tudíž ztotožnila. Naopak se neztotožnila s argumentací obviněného, že by se trestní soud bez dalšího musel řídit rozsudkem soudu civilního v otázce výše výživného a že by tento rozsudek byl závazný pro trestní soud v tom případě, že v mezidobí došlo ke změně poměrů obviněného, a nesouhlasila ani s tím, že by obviněný až do počátku roku 2016 nemohl hradit žádné výživné. Za nelogickou pak označila též argumentaci, že obviněný byl po rozhodnutí o určení otcovství v legitimním očekávání, že žádné výživné do dalšího rozhodnutí o výživném platit nemusí či dokonce že dané civilní rozhodnutí bez dalšího pojí s právní jistotou a předvídatelností, když zároveň argumentuje tím, že doplácel dlužné výživné za období od 1. 1. 2016, kdy tak učinil na základě změny poměrů oproti období, které přezkoumával opatrovnický soud, ač soud o výživném podruhé rozhodl až dne 13. 10. 2016. Obviněný si byl podle státní zástupkyně dobře vědom, že je soudem určen jako otec dítěte, k němuž má ze zákona vyživovací a zabezpečovací povinnost, a taktéž si byl vědom té skutečnosti, že není-li vyživovací povinnost určena soudem, má ji plnit podle svých potenciálních schopností. V návaznosti na to uzavřela, že jednání obviněného naplnilo objektivní i subjektivní stránku daného přečinu ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť svou vyživovací povinnost si vědomě neplnil, takže byl minimálně srozuměn s tím, že může porušit či ohrozit zájem chráněný trestním zákoníkem. Poté ještě poznamenala, že argumentace stran faktických rodinných poměrů spadá do kompetence soudů civilních a nelze se k ní vyjadřovat v rámci trestního řízení, načež dodala, že i navzdory nemožnosti obviněného vídat se s nezletilou nebo jeho nesouhlasu se způsobem výchovy nezletilé nezaniká jeho vyživovací a zaopatřovací povinnost vůči ní.
10. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a rozhodl tak v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
12. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 9 To 317/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
IV.
15. Nejvyšší soud se zřetelem k výše uvedenému konstatuje, že dovolací námitky obviněného lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vzhledem ke skutečnosti, že charakter dovolací argumentace nezaložil podmínky pro rozhodnutí o dovolání způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 tr. ř., tj. cestou jeho odmítnutí, Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení jemu předcházející podle §265i odst. 3 tr. ř. a seznal, že podané dovolání je důvodné. K tomu nejprve připomene související teoretická východiska, jakož i některé skutkové okolnosti posuzované věci.
16. Trestného činu podle §196 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce. Soud při posuzování trestní odpovědnosti pachatele za neplnění zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného není vázán rozhodnutím, kterým v občanském soudním řízení byla stanovena tato povinnost, včetně rozsahu výživného. Při rozhodování o vině posuzuje samostatně rozsah vyživovací povinnosti jako tzv. předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř., a může tedy vycházet z jiného rozsahu vyživovací povinnosti pachatele, než jaký byl určen pravomocným občanskoprávním rozhodnutím.
17. Zavinění jako vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu. Zavinění je podle §15, 16 tr. zákoníku vybudováno na složce vědění (intelektuální) [zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností], a na složce vůle (zahrnuje především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci). Intelektuální složka přitom zahrnuje nejen vědění skutečné, aktuální, ale i potenciální, tedy možnost takového vědění [u nedbalosti srov. dikci §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku „vědět měl a mohl“].
18. Pokud jde o otázku, zda zavinění zahrnuje jen skutkovou stránku trestného činu nebo zda se vztahuje i na některé právní pojmy, tak v případě tzv. normativních znaků skutkové podstaty (což je např. „zákonná povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného“ uvedená v §196 odst. 1 tr. zákoníku) z hlediska zavinění postačí znalost skutkových okolností rozhodných pro naplnění tohoto znaku, přestože jde o právní pojem. Jestliže skutková podstata obsahuje takový znak jako např. zmíněnou „vyživovací povinnost“, je třeba, aby se zavinění vztahovalo i na tento znak, postačí však, aby pachatel měl o něm jen laickou představu. Nemusí tedy vědět, jaké právní předpisy upravují vyživovací povinnosti, jaké jsou druhy vyživovací povinnosti a jaké funkce taková vyživovací povinnost plní. Postačí, když mu je známo, že je otcem nezletilého dítěte, které není schopno se samo živit, ničím na jeho výchovu a výživu nepřispívá a má alespoň laickou představu o tom, že zde je z jeho strany povinnost vyživovat takové dítě [srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 211, 217, 1920].
19. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 10 C 134/2011, bylo určeno, že obviněný je otcem nezletilé XXXXX *), že nezletilá se svěřuje do výchovy své matky V. H. a že „[v]ýživné pro nezl. se nestanoví“ . Výrok o nestanovení výživného opatrovnický soud odůvodnil mj. tím, že matka nezletilé výživné nežádala, že opatrovník nezletilé ponechal věc na rozhodnutí soudu a že obviněný „je bez příjmu a je odkázán pouze na sociální dávky, zda mu budou přiznány, od ÚP Břeclav podporu nepobírá“ . Výživné ve výši 1.500 Kč měsíčně bylo obviněnému stanoveno až usnesením Městského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 84 P 79/2013, jímž bylo rozhodnuto současně o svěření nezletilé do péče její sestry B. H.
20. Námitku obviněného, že nemohl platit výživné, protože nebylo stanoveno civilním soudem, označil soud prvního stupně za irelevantní s tím, že se jedná o zákonnou povinnost, jejíž existenci nemůže ovlivnit nestanovení přesné výše výživného. Odvolací soud k tomu souhlasně uvedl, že nestanovení výživného soudem skutečně není významné, neboť povinnost rodičů vyživovat děti vyplývá ze zákona. Ohledně subjektivní stránky obviněného dospěl nalézací soud k závěru o nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, který je podle něj „zjevný přinejmenším z vyjádření obžalovaného“ . Soud druhého stupně nadto uvedl, že vzhledem k zájmu obviněného na tom, aby byl určen jako otec XXXXX *), si byl jistě vědom toho, že je třeba plnit výživné, i když jeho přesná výše nebyla soudem stanovena, takže byl srozuměn s tím, že nebude plnit svou zákonnou vyživovací povinnost. Soud prvního stupně současně stanovil výši výživného za žalované období, které rozdělil na dobu, kdy byl obviněný odkázán toliko na dávky hmotné nouze (3. 4. 2013 až 31. 12. 2013), a dobu po uzavření manželství (1. 1. 2014 až říjen 2016). V prvním období podle něj bylo v možnostech a schopnostech obviněného přispívat na výživu své dcery alespoň částkou 400 Kč měsíčně, zatímco v důsledku uzavření manželství s americkou státní příslušnicí a podstatnému zvýšení jeho životní úrovně stanovil jeho vyživovací povinnost za druhé období ve výši 1.500 Kč.
21. Se zřetelem k výše uvedenému Nejvyšší soud předně k námitce obviněného ohledně „závaznosti“ (výroku) rozsudku civilního soudu o nestanovení výživného pro trestní soud konstatuje, že tato není důvodná, jelikož trestní soud posuzuje danou otázku jako tzv. předběžnou otázku v intencích §9 odst. 1 tr. ř., takže není vázán rozhodnutím civilního (opatrovnického) soudu. Skutečnost, že soud prvního stupně v nyní souzené věci určil rozsah vyživovací povinnosti odlišně než Okresní soud v Hodoníně v jeho rozsudku ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 10 C 134/2011, tudíž není pochybením, přičemž podstatné je, že nalézací soud postupoval v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. zákoníku a s přihlédnutím k oběma rozhodnutím opatrovnického soudu a s oporou o další provedené důkazy rozhodl o výši výživného, takže v daném směru mu nelze ničeho vytknout.
22. Pochybení soudů nižších stupňů je však zapotřebí spatřovat v jejich právním hodnocení subjektivní stránky obviněného. Je samozřejmě skutečností (jak správně uvádí soudy nižších stupňů), že povinnost vyživovat jiného, již obviněný v období od dubna 2013 do listopadu 2016 neplnil, je stanovena zákonem, takže její „nestanovení“ soudním rozhodnutím nemá (objektivně vzato) na existenci této zákonné povinnosti žádný vliv. Specifická situace posuzovaného případu nicméně spočívá v tom, že rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 10 C 134/2011, bylo rozhodnuto o tom, že výživné pro dceru obviněného se nestanoví , a to především s poukazem na jeho nízké a nejisté příjmy (od této situace nutno odlišovat případy, kdy žádný výrok rozsudku civilního soudu o stanovení výživného neexistuje a pachatel se hájí tím, že o své zákonné vyživovací povinnosti nevěděl, což jej ovšem neexkulpuje). Vzhledem k danému rozsudku opatrovnického soudu (v kontextu jeho negativního výroku stran stanovení výživného a navazujícího odůvodnění) se obviněný domníval, že výživné na nezletilou dceru z důvodu svých majetkových poměrů platit nemusí. Tato jeho mylná představa tak měla nepochybně vliv na intelektuální (vědomostní) složku jeho zavinění, která u něj v důsledku toho absentovala a bylo by možné uvažovat nanejvýš o jeho jednání v nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Při posouzení toho, zda obviněný vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům měl a mohl vědět, že výživné na svou nezletilou dceru přesto platit musí, přitom lze konstatovat, že právě s ohledem na opatrovnické rozhodnutí, kterým bylo „autoritativně“ rozhodnuto o tom, že se výživné nestanoví , ve spojitosti s osobními (po stránce jeho právních znalostí „laickými“) poměry obviněného, o této své povinnosti vědět nemohl . V posuzovaném případě však nutno rozlišit období, kdy obviněný měl nízké a nejisté příjmy, jež byly důvodem, proč opatrovnický soud výživné ani v minimální výši nestanovil (jak plyne z provedeného dokazování, obviněný si byl těchto důvodů dobře vědom), a obdobím, kdy se jeho finanční situace podstatně zlepšila (tj. od ledna 2014). S ohledem na změnu okolností, které byly důvodem pro nestanovení výživného, se obviněný totiž dále nemohl oprávněně domnívat , že výživné platit nemusí.
23. V návaznosti na to lze poukázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2008, sp. zn. 6 Tdo 1296/2008 (publikované pod č. 52/2009 Sb. rozh. tr), podle něhož „[v]yživovací povinnost rodiče vůči jeho dítěti, které není schopno se samo živit, vzniká a existuje přímo na základě zákona (§85 a násl. zák. o rodině) [§910 a násl. obč. zák.], a to bez ohledu na skutečnost, zda případně došlo k její konkretizaci rozhodnutím soudu v občanském soudním řízení anebo zda její výše nebyla (resp. nemohla být) vůbec stanovena v tomto řízení, protože v době rozhodování soudu rodič neměl žádný příjem (např. z toho důvodu, že byl ve výkonu vazby). Jestliže na straně pachatele odpadly překážky, pro které mu rozhodnutím příslušného soudu nebyla (resp. nemohla být) stanovena vyživovací povinnost, a byl v rozhodném období již schopen vyživovací povinnost plnit, pak skutečnost, že i nadále existovalo toto pravomocné rozhodnutí soudu, nevylučuje jeho trestní odpovědnost za spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 tr. zák. (§196 tr. zákoníku).“
24. V těchto souvislostech pak nutno soudu prvního stupně ještě vytknout, že v tzv. právní větě výroku svého rozsudku neuvedl formu zavinění, kterou u obviněného (byť nesprávně) shledal. Tuto sice specifikoval v odůvodnění svého rozhodnutí, když dospěl k závěru o nepřímém úmyslu obviněného, nicméně vzhledem ke skutečnosti, že trestný čin zanedbání povinné výživy vyjádřený v §196 odst. 1 tr. zákoníku obsahuje dvě základní skutkové podstaty odlišující se právě formou zavinění, tj. úmyslné a nedbalostní zanedbání povinné výživy, je zapotřebí zahrnout do výroku odsuzujícího rozsudku i konkrétní formu zavinění, kterou soud spatřuje v jednání obviněného, a tuto náležitě vyjádřit i v příslušných skutkových zjištěních (srov. rozhodnutí publikované pod č. 33/2016 Sb. rozh. tr.).
25. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud uzavírá, že soud prvního stupně, s jehož názorem se v daném směru ztotožnil i soud odvolací, dospěl k nesprávnému právnímu posouzení jednání obviněného (v otázce jeho subjektivní stránky), jehož se měl dopouštět v období vymezeném ve výroku rozsudku nalézacího soudu.
26. Nejvyšší soud proto v neveřejném zasedání konaném ve smyslu §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 9 To 317/2017, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 9 T 203/2016. Podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
27. V dalším řízení bude Městský soud v Brně povinen v kontextu výše uvedeného znovu posoudit jednání obviněného, a to především v otázce naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podle §196 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud pouze pro úplnost připomíná, že nalézací soud je při novém projednání a rozhodnutí věci vázán jeho právním názorem vysloveným v tomto usnesení (§265s odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 4. 2018
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.