ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.191.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 191/2018-94
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. března 2018 o dovoláních, která podali obvinění J. R., a P. J., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2017, č. j. 3 To 58/2016-3962, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 14/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. R. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. J. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 4. 2016, č. j. 4 T 14/2014-3625 , byli J. R. (dále i obviněný, resp. dovolatel) pod bodem I. a II. a P. J. pod bodem II. uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným, ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Tohoto jednání se dopustili podle skutkových zjištění krajského soudu tím, že
I. J. R. a Ja. R. společně:
J. R. jako jediný společník společnosti Elaine s. r. o., Semanínská 2094, Česká Třebová, IČ: 28399544 (dále i jen Elaine s. r. o.) a Ja. R. jako jednatelka této společnosti, po společné předchozí vzájemné dohodě, s úmyslem zkrátit daň z přidané hodnoty (dále DPH), uskutečnili pro společnost Elaine s. r. o dovozy spotřebního zboží s původem v Číně, které bylo proclené v období od 9. října 2008 do 30. března 2009 do režimu volného oběhu a deklarovali jeho dodání do jiného členského státu EU, avšak výše uvedené spotřební zboží nebylo ve skutečnosti do zahraničí vyvezeno, ale bylo dopraveno a prodáno přesně nezjištěným asijským obchodníkům převážně do tržnice S., L., P., do skladů v ul. K., P.-V. a v ul. O., P.,
přičemž obžalovaní
a) v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty (dále i jen DPH) společnosti Elaine s. r. o. za 4. čtvrtletí 2008 , podaném prostřednictvím daňové poradkyně M. Č. ze spol. M - ÚČTO, s. r. o. a doručeném na Finanční úřad v Ústí nad Orlicí dne 26. 1. 2009, uvedli nepravdivý údaj - osvobozené plnění s místem plnění mimo tuzemsko s nárokem na odpočet daně v hodnotě 13 777 866 Kč (bez DPH), ačkoli věděli o tom, že zboží specifikované v připojené tabulce nebylo zahraničním odběratelům dovezeno, čímž úmyslně nedostáli zákonné povinnosti vyplývající ze zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, daň přiznat a zaplatit a úmyslně se tak pokusili zkrátit DPH společnosti Elaine s. r. o. za období 4. čtvrtletí 2008 o částku 2 552 980 Kč,
b) v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty společnosti Elaine s. r. o. za měsíc leden 2009 , podaném prostřednictvím daňové poradkyně M. Č. ze spol. M - ÚČTO, s. r. o. a doručeném na Finanční úřad v Ústí nad Orlicí dne 25. 2. 2009, uvedli nepravdivý údaj - osvobozené plnění s místem plnění mimo tuzemsko s nárokem na odpočet daně v hodnotě 16 872 435 Kč, ačkoli věděli o tom, že zboží specifikované v uvedené tabulce nebylo zahraničním odběratelům dovezeno, čímž úmyslně nedostáli zákonné povinnosti vyplývající ze zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, daň přiznat a zaplatit a úmyslně se tak pokusili zkrátit DPH společnosti Elaine s. r. o. za období leden 2009 o částku 2 613 729 Kč,
c) v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty společnosti Elaine s. r. o. za měsíc únor 2009 , podaném prostřednictvím daňové poradkyně M. Č. ze spol. M - ÚČTO, s. r. o. a doručeném na Finanční úřad v Ústí nad Orlicí dne 25. 3. 2009 , uvedli nepravdivý údaj - osvobozené plnění s místem plnění mimo tuzemsko s nárokem na odpočet daně v hodnotě 39 533 215 Kč, ačkoli věděli o tom, že zboží specifikované v uvedené tabulce nebylo zahraničním odběratelům dovezeno, čímž úmyslně nedostáli zákonné povinnosti vyplývající ze zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, daň přiznat a zaplatit a úmyslně se tak pokusili zkrátit DPH společnosti Elaine s. r. o. za období únor 2009 o částku 6 574 796 Kč,
přičemž tehdejším Finančním úřadem v Ústí nad Orlicí byla pravomocnými dodatečnými platebními výměry na daň z přidané hodnoty č. j. 72983/10/273910606429, 72984/10/273910606429 a 72985/10/273910606429 ze dne 4. 8. 2010 společnosti Elaine s. r. o. daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2008 ve výši 2 641 248 Kč, za leden 2009 ve výši 2 804 993 Kč a za únor 2009 ve výši 6 574 796 Kč dodatečně vyměřena,
a celkem se tedy za období 4. čtvrtletí 2008 - únor 2009 pokusili zkrátit DPH společnosti Elaine s. r. o., ke škodě Českého státu zastoupeného Finančním úřadem Ústí nad Orlicí o částku 11 741 505 Kč.
II. J. R. a P. J. společně:
J. R. jako jediný společník společnosti Maynard Trade s. r. o., Praha 5 , K Zadní Kopanině 182, IČ: 29000408 (dále i jen Maynard) a P. J. jako jednatel této společnosti, po společné předchozí vzájemné dohodě, s úmyslem zkrátit daň z přidané hodnoty uskutečnili pro společnost Maynard Trade, s. r. o., dovozy spotřebního zboží s původem v Číně, které bylo proclené v období od 1. ledna 2010 do 31. října 2010 do režimu volného oběhu a deklarovali jeho vývoz do zahraničí, avšak výše uvedené spotřební zboží nebylo ve skutečnosti do zahraničí vyvezeno, ale bylo dopraveno a prodáno přesně nezjištěným asijským obchodníkům převážně do tržnice S., L., P., do skladů v ul. K., P.-V. a v ul. O., P.,
přičemž obžalovaní
a) v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty (dále DPH) společnosti Maynard Trade, s. r. o. za 1. čtvrtletí 2010 , podaném prostřednictvím daňové poradkyně M. Č. ze spol. M - ÚČTO, s. r. o. a doručeném na Finanční úřad pro Prahu 5, dne 26. 4. 2010 , uvedli nepravdivý údaj - osvobozené plnění s místem plnění mimo tuzemsko s nárokem na odpočet daně v hodnotě 9 990 313 Kč, které konkretizovali v souhrnném hlášení s datem podání 26. 4. 2010, ačkoli věděli o tom, že zboží specifikované v připojené tabulce nebylo zahraničním odběratelům dovezeno, čímž úmyslně nedostáli zákonné povinnosti vyplývající ze zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, daň přiznat a zaplatit a úmyslně tak zkrátili DPH společnosti Maynard Trade, s. r. o. za 1. čtvrtletí 2010 o částku 1 998 063 Kč,
b) v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty (dále DPH) společnosti Maynard Trade, s. r. o. za 2. čtvrtletí 2010 , podaném prostřednictvím daňové poradkyně M. Č. ze spol. M - ÚČTO, s. r. o. a doručeném na Finanční úřad pro Prahu 5 dne 26. 7. 2010 , uvedli nepravdivý údaj - osvobozené plnění s místem plnění mimo tuzemsko s nárokem na odpočet daně v hodnotě 14 457 444 Kč, které konkretizovali v jednotlivých měsíčních souhrnných hlášeních s daty podání 25. 5. 2010, 21. 6. 2010 a 24. 7. 2010, ačkoli věděli o tom, že zboží specifikované v připojené tabulce nebylo zahraničním odběratelům dovezeno, čímž úmyslně nedostáli zákonné povinnosti vyplývající ze zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, daň přiznat a zaplatit a úmyslně se tak pokusili zkrátit DPH společnosti Maynard Trade, s. r. o. za 2. čtvrtletí 2010 o částku 2 775 276 Kč,
c) v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty (dále DPH) společnosti Maynard Trade, s. r. o. za 3. čtvrtletí 2010 , podaném prostřednictvím daňové poradkyně M. Č. ze spol. M - ÚČTO, s. r. o. a doručeném na Finanční úřad pro Prahu 5 dne 25. 10. 2010, uvedli nepravdivý údaj - osvobozené plnění s místem plnění mimo tuzemsko s nárokem na odpočet daně v hodnotě 57 933 885 Kč, které konkretizovali v jednotlivých měsíčních souhrnných hlášeních s daty podání 12. 8. 2010, 23. 9. 2010 a 25. 10. 2010, ačkoli věděli o tom, že přinejmenším zboží specifikované v připojené tabulce nebylo zahraničním odběratelům dovezeno, čímž úmyslně nedostáli zákonné povinnosti vyplývající ze zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, daň přiznat a zaplatit a úmyslně tak zkrátili DPH společnosti Maynard Trade, s. r. o. za 3. čtvrtletí 2010 o částku 7 548 369 Kč,
přičemž tehdejším Finančním úřadem pro Prahu 5 byla pravomocným platebním výměrem na daň z přidané hodnoty č. j. 30767/12/005513109025 ze dne 1. 2. 2012, společnosti Maynard Trade s. r. o. daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 2. čtvrtletí 2010 ve výši 2 775 287 Kč dodatečně vyměřena,
celkem tedy za období 1. a 3. čtvrtletí 2010 zkrátili DPH společnosti Maynard Trade s. r. o. ve výši 9 546 432 Kč a pokusili se zkrátit DPH u společnosti Maynard Trade s. r. o. ve výši 2 775 276 Kč za období 2. čtvrtletí 2010, to vše ke škodě Českého státu zastoupeného Finančním úřadem pro Prahu 5.
2. Obvinění byli za toto jednání odsouzeni podle §240 odst. 3 tr. zákoníku, a to obviněný R. k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců a obviněný J. k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků. Pro výkon uloženého trestu byli oba obvinění zařazeni podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl každému z nich uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání s předmětem činnosti podnikání velkoobchod s oděvy a obuví na dobu pěti roků. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné Ja. R.
3. O odvolání všech obviněných a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 2. 2017, č. j. 3 To 58/2016-3962 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu zákazu činnosti a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině a trestech odnětí svobody z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (bod I.) odsoudil každého z obviněných podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu pěti roků. Dále (bod II.) obviněnému R. uložil podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu šesti set denních sazeb při výši denní sazby 500 Kč, tedy v celkové výměře 300 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu pro případ, že by ve stanovené lhůtě peněžitý trest nevykonal, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Současně podle §256 tr. ř. odvolání obviněných zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové podali obvinění J. R. prostřednictvím obhájce JUDr. Milana Staňka a P. J. prostřednictvím obhájkyně Mgr. Simony Oriničové dovolání.
5. Obviněný J. R. v něm uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g) a l) tr. ř., jelikož neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a jelikož bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písm. c).
6. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný uvedl, že původní obhájkyně Mgr. Dita Savić ukončila jeho právní zastupování poté, kdy jí vypověděl plnou moc, jelikož nebyl spokojen se způsobem její obhajoby. Teprve dne 17. 2. 2017 mu soud doručil ustanovení obhájce JUDr. Jana Vobra, který následně nově odůvodnil jeho odvolání. Do té doby nebyla jeho obhajoba fakticky vykonávána.
7. Dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. opřel o skutečnost, že napadené rozhodnutí nerespektuje základní postuláty trestního řízení. Od počátku trestního řízení soudy ignorovaly důkazy a skutečnosti, které zpochybňují jejich závěry. Dokazování se soustředilo toliko na zdůvodnění správnosti hypotézy soudu a státního zástupce. Odvolací soud důkazy vyvracející žalobní tvrzení odmítl. Soudu prvního stupně vytkl, že se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, a poukázal na listinné důkazy předložené soudu i svědecké výpovědi svědků – zaměstnanců, osob spolupracujících se společnostmi Elaine, s. r. o. a Maynard Trade, s. r. o. a řidičů provádějících přepravu – které vyvrací tvrzení obžaloby a potvrzují jeho obhajobu. Svědci byli policií v přípravném řízení manipulováni a jejich výslechy tendenčně nasměrovány pouze proti obviněným. To mají dokládat výpovědi řidičů a dopravců. Důkazní návrhy byly zamítnuty pouze proto, aby nevyšlo najevo, že činnost orgánů činných v trestním řízení byla vedena chybným směrem. Soud měl dle slov obviněného předem jasno o jeho vině. Nebyl ztotožněn žádný odběratel na území České republiky, u něhož zboží mělo skončit jako u konečného zákazníka namísto toho, aby toto území opustilo. Trestní řízení považuje dovolatel za kriminalizaci jejich podnikatelské činnosti. Ta byla kontrolována jak vnitřními, tak vnějšími mechanismy. Obvinění byli fakticky odsouzeni za to, že zboží, s nímž obchodovali, pocházelo z Číny a že jednali s osobami čínské národnosti nebo osobami exotického vzezření. Skutečnosti, které by měly svědčit o jeho nevině (opětovný výslech svědků V. L., M. Z., J. Š., P. Š., Z. R., M. K., M. A. a Z. M.), uplatnil již v podaném odvolání, na jehož obsah odkázal. Trestněprávně odpovědným má být právě V. L., k čemuž obviněný uvedl řadu argumentů. Neprovedení důkazních návrhů považuje za porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy a nastínil judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu, která by o tomto stavu měla svědčit. Rozhodnutí odvolacího soudu, který, pokud jde o výrok o vině, prakticky odkázal na prvostupňový rozsudek, pokládá za nepřezkoumatelné.
8. Naplnění dovolacího důvodu podle §265 odst. 1 písm. l) tr. ř. shledává v tom, že ve věci byl zamítnut řádný opravný prostředek, aniž k tomu byly splněny podmínky a přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. V této souvislosti odkázal na obsah jím podaného odvolání.
9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové a dále postupoval podle §265 l tr. ř. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu vzhledem k jeho zdravotnímu stavu odložil podle §265o odst. 1 tr. ř. výkon napadeného rozhodnutí.
10. Obviněný P. J. v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jelikož odvolací soud rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Takto uplatněné dovolací důvody blíže odůvodnil v doplnění dovolání (podáním ze dne 8. 8. 2017).
11. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl (převážně shodně s dovoláním obviněného J. R.), že nebyly respektovány základní postuláty trestního řízení a došlo k nesprávné realizaci důkazního řízení. To mělo za následek porušení práva obviněného na spravedlivý proces a zásady rovnosti účastníků řízení. Od počátku soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo a presumpci neviny, jelikož byl nucen sám po celé řízení prokazovat vlastní nevinu. Má za to, že jeho obvinění je vykonstruované a jednání kriminalizované, na což usuzuje i s ohledem na medializaci několika jiných případů, jejichž předmětem byly daňové trestné činy. To mají stvrzovat i slova pronesená předsedou odvolacího senátu. Poukázal dále na to, že svědci před soudem prvního stupně potvrdili, že obviněný vstoupil do společnosti Maynard Trade, s. r. o. v době již dlouhodobě zavedených dodavatelsko-odběratelských vztahů, které podléhaly kontrole finančních a celních orgánů. Soudy nepřihlédly ke svědectvím, která prokázala, že obviněný se po svém nástupu do této společnosti věnoval pouze činnostem spojeným se zajišťováním chodu na straně dovozu z Číny a na další pohyb zboží již faktický vliv neměl. Nepodílel se na zajištění přepravy zboží, nezajišťoval proclení zboží, nebyl v přímém kontaktu s dopravci, obchodními zástupci, ani s odběrateli. V areálu v Č. T. se nevyskytoval a nepodílel se na organizování vývozu zboží z areálu. Reálně se věnoval pouze dovozu zboží.
12. Obviněný má za to, že jeho jednáním nebyla naplněna subjektivní ani objektivní stránka trestného činu. Úmyslné jednání nebylo prokázáno. Orgány činné v trestním řízení neprokázaly, že by se s ostatními obviněnými na čemkoli domlouval a tyto závěry jsou v rovině nepotvrzených domněnek. Tvrzení dovolatelů mají mimo důkazních návrhů zmíněných v dovolání obviněného J. R. potvrzovat i navrhované listinné důkazy. Shodně jako první dovolatel odvolacímu soudu vytkl, že se náležitě nevypořádal s jeho námitkami a rozhodnutí vrchního soudu označil za nepřezkoumatelné. Neprovedením navržených důkazů bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces a dovolává se závěrů plynoucích z relevantní judikatury Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 669/05, sp. zn. I. ÚS 55/04, IV. ÚS 802/02) a Nejvyšší soudu (sp. zn. 8 Tdo 283/2013, 4 Tdo 958/2010), jejíž podstatný obsah zmínil. Soudu prvního stupně vytkl, že bez náležitého odůvodnění odmítl provést navržené důkazy a nevzal v potaz existenci pochybností, které v řízení vyšly najevo. To vytýká rovněž soudu odvolacímu a vznáší pochybnost, zda svědkové F., H., L. a K. by před soudem vypovídali shodně jako v přípravném řízení. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že zboží nebylo dodáno dle fakturace a nebylo provedeno opatření, aby zboží mohlo být zdaněno příjemcem v jiném členském státě Evropské unie. Není mu zřejmé, o jaký důkaz odvolací soud opírá zjištění, že pan L. svoji činnost provozoval s vědomím obviněných. Odmítl tvrzení, že jeho činnost ve společnosti Maynard Trade, s. r. o. byla pouze fiktivní.
13. Rozhodnutí soudů obou stupňů podle názoru obviněného vybočují jednak z mezí ústavnosti, jednak jsou v rozporu s judikaturou Evropského soudního dvora (viz rozhodnutí ve věcech C-354/03, C-335/03, C-484/03). V nich je vysloven názor, že nárok na odpočet nemůže být dotčen skutečností, že v řetězci dodávek je jiná předchozí nebo následná transakce zatížená daňovým podvodem, o němž plátce neví, nebo nemůže vědět.
14. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové a aby podle §265m odst. 1 tr. ř. obviněného zprostil obžaloby, eventuálně aby postupoval podle §265l tr. ř. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí.
15. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněných vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K namítaným opomenutým důkazům předestřel reálný stav věci a (s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 118/09) doplnil, že opomenutým důkazem může být pouze důkaz, který je stranou trestního řízení navržený. Pokud odvolací soud považoval navrhované důkazy za nadbytečné, odpovídá to jednomu ze tří důvodů, na němž lze založit neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení podle judikatury Ústavního soudu. Právem obhajoby je podle jeho názoru činit vyjádření k podstatě obvinění a navrhovat důkazy v kterékoliv části trestního řízení. Čím později ovšem svá vyjádření a důkazní návrhy uplatní, tím více oslabuje jejich věrohodnost.
16. K výtkám dovolatele J. zmiňuje, že ve svém dovolání neuvádí konkrétní skutečnosti, které by svědek mohl uvést na jeho obhajobu. Pokud v předchozím odstavci tučným písmem a opětovně na str. 9 dovolání odkazuje obviněný na obsah svých vyjádření před nalézacím soudem, pak státní zástupce poukázal na rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr., podle něhož dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti obsažené v jiných podáních. K četným skutkovým námitkám státní zástupce předestřel, že je obviněný neopírá o existenci extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním. K tomu by dovolatel musel namítnout nikoliv jen to, že k logickému skutkovému zjištění učiněnému soudem existuje stejně logická alternativa tvrzená obviněným, nýbrž že skutkové zjištění učiněné soudem zcela postrádá jakýkoliv logický základ. Nic takového dovolatel neuvedl a Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby domýšlel dovolací argumentaci obviněného (viz usnesení sp. zn. 6 Tdo 263/2014).
17. K tvrzenému porušení zásady in dubio pro reo, připomenul, že se jedná o zásadu procesní a nikoliv hmotně právní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo její dodržení zkoumáno v dovolacím řízení. Z bohaté judikatury poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a sp. zn. 4 Tdo 467/2016, jejichž nosné pasáže zmínil. Připomenul i judikaturu Ústavního soudu, z níž plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí může být toliko extrémní porušení předmětné zásady (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 888/14). Podle státního zástupce by porušení zásady in dubio pro reo mohlo být dovolacím důvodem jen zcela teoreticky, pokud by v konkrétní trestní věci nabylo závažnosti extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a skutkovým zjištěním. Pak by se ovšem vlastně již nejednalo o „pochybnosti“ na základě různých relevantních důkazů, nýbrž o naprostou diskvalifikaci některých z nich. Z toho usuzuje, že porušení zásady in dubio pro reo v zásadě nemůže být dovolacím důvodem. Pokud se tedy obviněný dovolává pouze porušení zásady in dubio pro reo, aniž by řádně namítl nesprávnou realizaci důkazního řízení pro opomenuté, nezákonné nebo extrémně rozporné důkazy, nemůže se jednat o jím uplatněný dovolací důvod, ani dovolací důvod podle jiného odstavce či písmene uvedeného ustanovení. Totéž platí pro obsahově shodnou argumentaci dovolatele R. Ani jeho námitky dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
18. Státní zástupce míní, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. neodpovídá ani námitka obviněného R. v bodě I. jeho dovolání, že někdy po 13. 7. 2016 vypověděl plnou moc své obhájkyni Mgr. Ditě Savić, s níž nebyl spokojen, a tedy že až do 17. 2. 2017, kdy mu byl soudem ustanoven jako obhájce JUDr. Jan Vobr, „neměl obhájce“. Podle názoru státního zástupce jde o stížnost na kvalitu obhajoby a nikoliv o námitku, že obviněný obhájce neměl. K tomu současně uvedl, že samotná kvalita obhajoby leží zcela mimo dovolací důvody. Nekvalita obhajoby je důvodem vypovězení plné moci ze strany obviněného, což dovolatel nakonec učinil, a nikoliv dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Podle jeho názoru si snad lze představit porušení zásad spravedlivého procesu tím, že by byl obviněný zastupován obhájcem, který by činil zcela zmatené a klienta zjevně poškozující úkony. O žádný takový exces se však v dané věci nejednalo. Původní obhájkyně byla podle názoru dovolatele jen příliš pasivní. K uvedenému dovolacímu důvodu pro úplnost poukázal na to, že pokud dovolatel neměl obhájce od léta 2016 do 17. 2. 2017, pak se jednalo především o časový prostor k tomu, aby si nového obhájce sám zvolil. Navíc v tomto období nebyly konány žádné podstatné procesní úkony – na jeho počátku bylo podáno odvolání dovolatele a na jeho konci bylo toto odvolání nově odůvodněno. K době, po kterou byl obviněný bez obhájce, odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 142/2002. Absence obhájce v uvedeném období proto podle názoru státního zástupce neměla na obhajobu dovolatele žádný praktický vliv.
19. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uvedl, že oba dovolatelé vycházejí z nesprávného názoru, pokud v úvodech svých dovolání zmiňují, že k porušení procesních podmínek ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. může dojít i tím, že se odvolací soud dostatečně nevypořádá s odvolacími námitkami obviněného. Uvedené porušení procesních pravidel může totiž spočívat jen v tom, že odvolací soud napadené rozhodnutí vůbec věcně nepřezkoumával, což není případ této trestní věci. Pro úplnost poznamenal, že pokud oba dovolatelé napadají rovněž rozsudek soudu nalézacího, je v této části dovolání nepřípustné, neboť nalézací soud nerozhodl ve druhém stupni (§265a odst. 1 tr. ř.).
20. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. obě dovolání odmítl a vyjádřil souhlas s tím, aby tak Nejvyšší soud učinil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
22. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné dovolací důvody.
23. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jde tedy o porušení ustanovení o nutné obhajobě. Tento dovolací důvod nenaplní jakékoliv porušení práva na obhajobu, nýbrž pouze takové, které je ve svých důsledcích skutečně relevantní z hlediska meritorního rozhodnutí. Jestliže např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. tr.). Naplnění dovolacího důvodu však nelze spatřovat ve vlastním způsobu výkonu obhajoby ustanoveným obhájcem, např. v tom, že obhájce se v rozporu s ustanovením §35 odst. 1 tr. ř. nechal zastoupit advokátním koncipientem pro všechny úkony obhajoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 3 Tdo 567/2005).
24. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku, nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek, nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
25. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
26. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
27. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
28. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení, či své rozhodnutí takovou vadou.
29. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
30. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných.
b) vlastní posouzení dovolání
K dovolání obviněného J. R.
31. K námitce obviněného, že po určitou část řízení neměl obhájce, lze uvést, že tato námitka sice formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. vyhovuje, avšak – s ohledem na konkrétní zjištění ze spisu plynoucí – nemůže tento důvod dovolání věcně naplnit. Stejné konstatování je nutno vztáhnout na výhrady dovolatele k činnosti jím zvolené obhájkyně. Obviněný namítl, že oproti obhájkyni spoluobviněného J. vedla jím zvolená obhájkyně jeho obhajobu pasivním způsobem a nebyla ochotna spolupracovat na zjišťování skutečného stavu věci. Obhajoba tak nebyla vedena způsobem, jaký předpokládal. Z obsahu spisu však vyplývá, že se zmíněná obhájkyně řádně účastnila jednotlivých úkonů trestního řízení, během výslechů kladla vyslýchaným osobám četné dotazy, přednášela procesní vyjádření a činila řadu důkazních návrhů. V závěru hlavního líčení pak přednesla předem připravenou závěrečnou řeč. Proti odsuzujícímu rozsudku podala písemně odvolání, které následně podrobně odůvodnila (v rozsahu 13 stran). Do doby, kdy následně obviněný obhájkyni vypověděl plnou moc, ve věci neprobíhaly žádné úkony trestního řízení. Obhájce, který byl poté obviněnému na jeho žádost ustanoven, vypracoval další písemné doplnění odvolání (v rozsahu 22 stran). Odvolání bylo před odvolacím soudem projednáno v podobě, jak bylo postupně doplněno formou podání obou obhájců. Výhrady obviněného k údajné nedostatečné kvalitě provedené obhajoby nemohou zmíněný dovolací důvod naplnit, obviněný měl možnost, kdykoliv si zvolit obhájce dalšího nebo jiného, jak ostatně později opakovaně učinil. Pokud ve vymezené době, kdy žádné úkony trestní řízení obhájce neměl, neměla tato okolnost žádný vliv na zachovalost obhajovacích práv obviněného a rozhodně nezakládá vadu, kterou v ní dovolatel spatřuje.
32. Uvedená zjištění ústí do závěru, že stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. uplatnil obviněný svou dovolací argumentaci zjevně neopodstatněně.
33. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zopakoval obviněný svoji obhajobu, podle níž se v České republice zboží pouze překládalo, takže P. nemusela být konečným cílem dopravy. Obviněný byl uznán vinným za situace, kdy nebyl dohledán a ztotožněn ani jediný odběratel na území ČR, u něhož by mělo zboží skončit jako u koncového zákazníka, zatímco ve skutečnosti opustilo území ČR. Činnost obviněných byla kontrolována zejména ze strany finančních a celních orgánů na několika úrovních, ke kontrolám pohybu a totožnosti zboží probíhaly kontroly opakovaně. Podle obviněného nebyl dostatečný důvod k jeho trestnímu stíhání, sám pak navrhl výslech řady dalších svědků, kteří by rovněž mohli jeho obhajobu potvrdit. Na lavici obžalovaných by měl místo obviněného sedět svědek V. L., který obviněného přesvědčil, aby se zapojil do zaběhnutého obchodu se zbožím dováženým z Číny. Svědci M. Z., J. Š., P. Š., Z. R., M. K., M. A. a Z. M., jejichž výslech obviněný navrhoval provést, by mohli potvrdit, že V. L. zneužil obviněného i další osoby k tomu, aby je dosadil do pozice „bílých koní“, což však jmenovaní nemohli v době, kdy se jmenovaným jednali, rozpoznat. V. L. měl přehled o účetních operacích provázaných společností, neboť pro ně zajistil vedení účetnictví prostřednictvím své známé, jí také předkládal podklady pro fakturaci buď svědek L., nebo osoby z uvedených společností, které jednaly podle jeho pokynů. Tím, že podnikal v dopravě i obchodu, si svědek L. vytvořil systém fungování koupě a prodeje zboží prostřednictvím třetích osob a jejich společností, nad nimiž měl po celou dobu kontrolu. On sám, nebo prostřednictvím dalších dopravců zajišťoval dopravu zboží a po celou dobu měl dokonalý přehled o tom, kde se zboží pohybuje, přičemž jen on ovlivňoval dopravu včetně místa vykládky. Právě on také deklaroval vývoz zboží mimo ČR, předával podklady pro fakturaci a vozil utržené peníze. Neprovedení takto navrhovaných důkazů hodnotí obviněný jako zásadní porušení svého práva na spravedlivý proces garantovaný čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v návaznosti na čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tato práva mají hmotně právní charakter, třebaže byla porušena nedodržením především procesních předpisů, proto je lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
34. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
35. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však dovolací soud v projednávané věci neshledal. V posuzovaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje (viz též sp. zn. III. ÚS 213/17).
36. Tvrzením obviněných, že se sami stali obětí nekalé činnosti svědka L., se podrobně zaobíral ve svém rozhodnutí odvolací soud (str. 13, 14 odůvodnění rozsudku). Přitom připustil, že nemusí být vyloučena možnost, že se svědek L. mohl podílet na protiprávním jednání jednotlivých obchodních společností, u nichž proběhlo či probíhá jiné samostatně vedené řízení, poukázal však rovněž na řadu konkrétních okolností, které podle něj dovolují vyvodit přesvědčivý závěr, že ke krácení daňové povinnosti a deklarování nepravdivých údajů o pohybu zboží docházelo s vědomím obviněných (str. 13, 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Za této situace by ani provedení dalších důkazů na podporu toho, že svědek L. angažoval do vedení jiných společností zabývajících se dovozem a prodejem laciného textilního zboží z Číny a jeho prodejem další osoby a že i pro tyto další společnosti opatřoval doklady o vývozu zboží do zahraničí, nemohlo vést samo o sobě k odlišným skutkovým závěrům. Přednesené důkazní návrhy mohl proto odvolací soud zamítnout jak nadbytečné.
37. Jak je patrné z povahy a již zmíněného výkladu hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neodpovídá mu ani námitka obviněného, v níž vytkl odvolacímu soudu, že nevyhověl jeho důkazním návrhům. Nejvyšší soud k tomu navíc zdůrazňuje, že pokud jde o rozsah dokazování, závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr ostatně vyplývá z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95 , publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností soudu, aby akceptoval jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. V trestní věci obviněného se tak stalo, protože odvolací soud (viz str. 13, 14 jeho rozsudku) podrobně odůvodnil, proč nevyhověl návrhu obviněného na provedení dalších důkazů.
38. Protože vznesené námitky obviněného R. se s uplatněnými dovolacími důvody částečně míjejí, částečně jsou zjevně neopodstatněné, nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Pokud dovolatel v souvislosti s rozhodováním odvolacího soudu odkázal na obsah dříve podaného odvolání, je třeba připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, publikované pod. č. 46/2013 Sb. rozh. tr., podle něhož se Nejvyšší soud může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení.
K dovolání obviněného P. J.
39. Skutkově obdobné námitky uplatnil vůči rozhodnutí i obviněný P. J. I on zopakoval tvrzení, že v P. se zboží pouze překládalo a nikoli skládalo a P. nemusela být konečným cílem přepravy. Sami řidiči nevěděli, kdo je konečným příjemcem zboží. K odsouzení zřejmě došlo v důsledku podobnosti s jinými případy, aniž by bylo přihlédnuto ke skutečnostem, které prospívaly obviněným. Sám obviněný nastoupil do společnosti Maynard Trade s. r. o. v době dlouhodobě zavedených a fungujících dodavatelsko – odběratelských vztahů podléhajících pravidelné kontrole finančních a celních úřadů, což nemohlo vzbuzovat pochybnosti o charakteru činnosti uvedené společnosti. Obviněný se věnoval pouze činnostem spojeným s dovozem zboží a na další pohyb zboží po proclení včetně jeho případného vývozu již neměl faktický vliv a na přepravě zboží se rovněž nepodílel. Obviněný J. připomněl návrh na výslech stejných svědků, jaký uplatnil i spoluobviněný R., a z neprovedení těchto navrhovaných důkazů vyvodil stejné závěry jako spoluobviněný. Došlo tak k nedůvodnému opomenutí významných důkazů, porušení zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo. Pokud odvolací soud poukázal na výpovědi některých svědků (F., H., L., K.) s tím, že potvrzují závěr soudu, nezohlednil dostatečně, že výpovědi těchto svědků byly u hlavního líčení jen přečteny, ačkoli existuje důvodná pochybnost, zda by tito svědci při osobním výslechu své výpovědi z přípravného řízení nezměnili, jako někteří další osobně vyslechnutí.
40. Ve vztahu k námitkám obviněného J. lze odkázat na shora uvedenou argumentaci k dovolání obviněného R. S jeho obhajobou se dostatečně vypořádal již nalézací soud (str. 62, 63 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu) a posléze i odvolací soud, když s odkazem na konkrétní důkazy tyto soudy vyvodily, že zboží dovezené z ciziny nebylo prokazatelně dodáno zahraničním obchodním společnostem uvedeným ve fakturačních dokladech, které při prodeji zabezpečovali právě obvinění, naopak za použití účetních machinací se toto zboží ztratilo z dohledu finančních orgánů. Podrobně přitom rozebraly povahu vztahů mezi obviněnými a tzv. obchodními zástupci včetně předávání vysokých hotovostních plateb za odebírané zboží. Dostatečně rovněž odvolací soud odůvodnil odmítnutí návrhů na provedení dalších důkazů včetně návrhu na opakování výslechu svědka L., který byl osobně podrobně vyslechnut již u hlavního líčení.
41. Zcela lichá (a pod uplatněný dovolací důvod nepodřaditelná) je námitka dovolatele, jíž odvolacímu soudu vytýká, že své skutkové závěry opřel o výpovědi svědků, kteří byli osobně vyslechnuti toliko ve stadiu přípravného řízení. Dovolatel pomíjí ten fakt, že k přečtení výpovědí svědků (viz č. l. 3502, 3504) došlo zákonným způsobem, tj. za jeho souhlasu s tímto způsobem provedení důkazu. Není-li důkazní řízení vadné, pak není důvod k tomu, aby zákonným způsobem provedený důkaz nebyl soudem zhodnocen. Úvaha, že by svědkové v hlavním líčení vypověděli odlišně, je pouhou ničím nepodloženou spekulací obviněného.
42. V souvislosti s námitkami obviněného lze připomenout, že tyto jsou převážně obsahově shodné s těmi, s nimiž se již musely v rámci obhajoby obviněných vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Třeba dodat, že tímto způsobem Nejvyšší soud o dovoláni rozhodne pouze tehdy, pokud uplatněné námitky jsou z formálního hlediska pod příslušný dovolací důvod podřaditelné, což není posuzovaný případ.
43. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani argumentaci, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo a principem neviny (§2 odst. 2 tr. ř.), kdy je třeba ovšem zdůraznit, že z principu neviny právě vyplývá zásada in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
44. Protože i námitky vznesené obviněným J. se míjejí s uplatněným dovolacím důvodem, pak nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
K důvodům rozhodnutí dovolacího soudu
45. S přihlédnutím k důvodům shora uvedeným dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou zatížena vadou, která by svědčila o důvodném uplatnění dovolacích důvodů. Vzhledem k tomu, že obviněný J. R. částečně ve svém dovolání uplatnil i námitku, jež formálně uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídala, avšak byla Nejvyšším soudem vyhodnocena jako zjevně neopodstatněná, odmítl Nejvyšší soud dovolání tohoto obviněného jako celek jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., zatímco dovoláni obviněného P. J., které se svou argumentací s uplatněnými dovolacími důvody zcela rozešlo, odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání, jež bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o těchto mimořádných opravných prostředcích v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, lze odkázat na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
46. Součástí mimořádného opravného prostředku obou obviněných byl i podnět, aby Nejvyšší soud ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. odložil do doby rozhodnutí o dovolání výkon trestu, který byl dovoláním napadenými rozhodnutími uložen. O takovém podnětu rozhoduje předseda senátu Nejvyššího soudu, který však o něm není povinen (na rozdíl od návrhu podaného podle §265h odst. 3 tr. ř.) rozhodnout. Protože předseda senátu dovolacího soudu neshledal důvod vyhovět učiněným podnětům, navrženým způsobem nerozhodl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. března 2018
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Aleš Holík