ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.199.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 199/2018-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. února 2018 o dovolání, které podal obviněný P. S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2017, č. j. 5 To 267/2017-301, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 19 T 35/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 6. 2017, č. j. 19 T 35/2017-266 , byl obviněný P. S. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil způsobem uvedeným ve výroku rozsudku.
2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle §192 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci, a to notebooku zn. Lenovo 5 590 a fotoaparátu zn. OLYMPUS SP 550 UZ.
3. O odvolání obviněného a státního zástupce proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 9. 2017, č. j. 5 To 267/2017-301 , jímž podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 19. 7. 2016 v P., K., na blíže neurčeném místě v okolí vinice stojící na pozemcích parcel, kde nezletilému YYYYY *), a nezletilému ZZZZZ *), ke kterým není v žádném příbuzenském ani obdobném vztahu, poskytl ubytování pod pergolou na výše uvedené vinici, tyto zaměstnal při pomocných pracích, pořídil digitálním fotoaparátem nahé fotografie nezletilého ZZZZZ *) a nezletilého YYYYY *) v počtu nejméně 24 kusů zachycující intimní partie obou nezletilých, kdy oba nezletilé obžalovaný za odvedenou práci i pořízení fotografií finančně odměnil, ač si byl vědom, že YYYYY *) a ZZZZZ *) jsou osoby mladší 18 let, a následně pořízené fotografie přechovával ve svém notebooku.
4. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle §201 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Dále mu byl podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to notebooku zn. Lenovo 5 590, a fotoaparátu zn. OLYMPUS SP 550 UZ.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Milana Čapka dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až g) tr. ř.
6. Obviněný namítá, že svým jednáním nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu, jímž byl uznán vinným, neboť podle rozhodnutí č. 25/1980 Sb. rozh. tr. musí jednání trvat delší dobu, nebo musí jít o intenzivní ohrožení při ojedinělém jednání. Upozorňuje, že se nemohlo jednat o dlouhodobé působení, když poškození na vinici strávili pouze několik dní. Odmítá také, že by se mohlo jednat o závažné nebo intenzivní ohrožení poškozených, neboť nebylo prokázáno, že by jeho jednání vedlo k hlubším poruchám lidské psychiky, kdy takové závěry nemůže učinit soud, protože se jedná o otázku odbornou a nikoli právní. Dovolatel namítá, že v posuzovaném případě nedošlo ke vzniku následku ohrožovacího deliktu, jenž spočívá v ohrožení způsobilém dítě nepříznivě ovlivnit. Trvá dále na tom, že úplatu poskytoval poškozeným za práci na vinici, nikoli za pořizování fotografií. Dodává, že před soudy již bylo prokázáno, že nepořizoval pornografické dílo a vyfocením chlapců tak nemohlo dojít k morálnímu excesu.
7. Dále obviněný namítá, že odvolací soud nemohl ve věci sám rozhodnout, ale měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit znovu k projednání. Obviněný se dozvěděl o překvalifikování jeho skutku až po samotném vynesení rozsudku, aniž by byl vyslechnut. V případě, že by o této skutečnosti byl předem informován, navrhl by předvolání dalších svědků. Podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. odvolací soud zruší napadený rozsudek také, bylo-li v přezkoumávané části porušeno ustanovení trestního zákona. Obviněný je toho názoru, že odvolací soud nemohl ve věci sám rozhodnout a měl postupovat tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně zruší a věc vrátí soudu prvního stupně.
8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2017, č. j. 5 To 267/2017-301, zrušil, a aby věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
9. Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že podle §265h odst. 2 tr. ř. se k dovolání obviněného nebude vyjadřovat. Současně vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí o tomto dovolání učinil v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
obecná východiska
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
12. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
13. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
14. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
15. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
16. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
vlastní posouzení dovolání
17. Byť by některé námitky dovolatele bylo lze hodnotit jako formálně naplňující jím zvolený důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř ., nelze při posouzení jeho dovolání jako celku k takovému posouzení jeho mimořádného opravného prostředku dojít. Nelze totiž pominout, že vyjma námitek, které zpochybňují vlastní hmotně právní posouzení skutku, brojí dovolatel proti samotným skutkovým zjištěním nalézacího soudu a i skrze ně (na podkladě prosazování vlastního skutkového závěru) pak nesprávnost právního posouzení namítá. Pokud dále uplatňuje námitky vůči procesnímu postupu odvolacího soudu, vznáší výhrady ryze procesního charakteru, které jsou zcela mimo obsah deklarovaného dovolacího důvodu. Je proto třeba úvodem konstatovat, že obviněný důvod dovolání, o nějž své dovolání opřel, uplatnil způsobem zcela neregulérním, neboť předkládá vlastní verzi skutkového stavu věci (tvrzení, že úplatu poskytoval poškozeným za práci na vinici, nikoli za pořizování fotografií), která je odlišná od skutkového zjištění soudů ( „… oba nezletilé obžalovaný za odvedenou práci i pořízení fotografií finančně odměnil…“ ), jež se stalo předmětem právního posouzení. Obviněný tak ve skutečnosti neuplatnil námitku, která by mohla založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. S ohledem na toto konstatování Nejvyšší soud k dovolání obviněného uvádí toliko následující skutečnosti.
18. Ačkoli obviněný (v obecné rovině správně) namítá, že pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §201 tr. zákoníku je nutné, aby se jednalo o dlouhodobé působení pachatele, nebo intenzivní ohrožení při ojedinělém jednání, ve vztahu ke konkrétním zjištěním soudů tak činí způsobem, který není způsobilý jím požadovanou kasaci dovoláním napadeného rozsudku vyvolat.
19. Buduje-li obviněný svou argumentaci na poukazu, že právní posouzení skutku je vadné proto, že se v jeho případě nemohlo jednat o dlouhodobé působení, pak nezbývá odkázat na to, že na tomto hledisku odvolací soud svůj právní závěr o vině dovolatele nezaložil. Při převzetí skutkových zjištění soudu prvního stupně si byl odvolací soud nepochybně vědom toho, že tato vymezují takový časový kontakt dovolatele s poškozenými, který neumožňuje vyslovení závěru, že se z jeho strany jednalo o déletrvající negativní působení na poškozené.
20. Vyloučení závažného nebo intenzivního ohrožení poškozených buduje dovolatel na tvrzení, že poškozeným poskytl úplatu za práci na vinici a nikoli za pořizování fotografií. Tím ovšem, jak již zmíněno výše (bod 17.), popírá skutkové zjištění soudů, které nelze mít za nepodložené provedenými důkazy. Lze totiž poukázat na to, co uvedl sám obviněný při hlavním líčení (č. l. 242), tj. že po focení dal každému z poškozených 200 Kč, kdy se jednalo o peníze, které byly součástí odměny za focení a za odvedenou práci. Z této výpovědi pak vychází i rozsudek nalézacího soudu (str. 3) a v důsledku převzetí podstaty skutkových zjištění (redukovaných jen o charakteristiku pořízených fotografií) i soud odvolací. Soudy neměly žádný důvod k tomu, aby neučinily skutkové zjištění, že poskytnutá úplata byla (i) za pořízení fotografií. V daném směru totiž vyjádření samotného obviněného není v rozporu s údajem poškozeného nezl. ZZZZZ *) při výslechu v přípravném řízení (důkazně provedeného postupem podle §102 tr. ř.), že obviněný poškozeným za fotografování slíbil peníze (str. 4 rozsudku nalézacího soudu). Navíc svědek F. P. v hlavním líčení vypověděl (č. l. 248), že poškození nedostali zaplaceno za práci, neboť skoro nic neudělali a on je proto z vinice vyhodil (str. 5 rozsudku nalézacího soudu). Tvrdí-li tedy obviněný v dovolání, že šlo o odměnu za práci na vinici, je tato argumentace v rozporu se skutkovým zjištěním, které učinily soudy nižších stupňů. Tím se obviněný dostává mimo obsahové zaměření uplatněného dovolacího důvodu, neboť podstatou jeho dovolání je docílit změny skutkového zjištění, které by odpovídalo jeho představě.
21. K námitce dovolatele, že jeho jednání nelze považovat za mimořádně závažné, neboť nepořizoval pornografické dílo, což bylo před soudy nižších stupňů prokázáno, a pouhé vyfocení nahých chlapců nelze považovat za morální exces, lze uvést, že odvolací soud správně dospěl k závěru, že ač fotografie pořízené dovolatelem v projednávané věci nelze považovat za splňující kritéria pornografického díla, nelze na straně druhé odhlížet od faktu finanční odměny, které se poškozeným v souvislosti s pořízením fotografií dostalo. Již soud prvního stupně přitom přesvědčivě vyložil (str. 7 rozsudku), proč pořízené fotografie nelze považovat za snímky dokumentární. Svědci v hlavním líčení sice potvrdili, že si obviněný ostatní osoby fotil z bezpečnostních důvodů, vyloučili však, že by tyto osoby fotografoval nahé. Fotografie nahých žen a mužů sice lze považovat v kulturním prostoru za poměrně běžné, nelze však takovou situaci vztáhnout na projednávanou věc. Jak uvedl odvolací soud, jednání obviněného, který fotografoval děti nahé za finanční odměnu, je způsobilé u poškozených vyvolat vznik nepříznivých návyků, neboť mohou nabýt dojmu, že v případě nedostatku legálních finančních příjmů může být zdrojem jejich obživy dětská pornografie (str. 7 rozsudku). K tomu lze dodat, že k morálnímu ohrožení dětí může dojít i tehdy, pokud výsledkem honorované činnosti budou zobrazení, která – jako je tomu v případě posuzovaném – nebudou za pornografii označena. Již samotné vědomí nezletilých, nabyté na základě zkušenosti s dovolatelem, že mohou být honorovány za obnažování a s ním spojené pořizování snímků jejich nahoty (včetně oblasti genitálií), může vést k narušení jejich morálního vývoje. V důsledku konstrukce označeného trestného činu (jako činu ohrožovacího) není nezbytné, aby k morálnímu úpadku u poškozeného skutečně došlo.
22. Pokud dovolatel dále namítá, že jednání pachatele musí být způsobilé dítě nepříznivě ovlivnit, přičemž nelze vycházet z konstruktu průměrného jedince, neboť poškození nebyli průměrní jedinci, kdy jeden z poškozených byl v předmětné době na útěku z diagnostického ústavu, pak ani v tomto směru nelze pokládat jeho dovolání za důvodné. Tento závěr obviněného je nesprávný, neboť trestně právní ochrana není poskytována jen dítěti dosud nenarušenému. Jinými slovy vyjádřeno, trestní odpovědnost pachatele není vyloučena, pokud se svého závadového jednání dopustí vůči dítěti, které případně již před jeho jednáním vedlo nemravný život. V takovém případě totiž jednání pachatele tyto jeho negativní návyky utvrzuje a posiluje. Nadto je nutno poznamenat, že dovolatelova argumentace je (z hlediska subjektivního hlediska) v tomto aspektu rozporná. Nemůže se na jednu stranu dovolávat neznalosti poměrů poškozených (kdy se podle svých slov nezajímal o to, kde mají poškození rodiče, a nepřišlo mu divné, že o prázdninách přespávají pod stanem) a na druhou stranu tvrdit (s oporou o poznatek, kterým v době činu neměl disponovat), že jeho jednání na poškozené nemohlo mít negativní vliv (neboť jeden z nich byl na útěku z diagnostického ústavu).
23. Pokud obviněný namítá, že nebylo prokázáno, že by jeho jednání vedlo k hlubší poruše psychiky a osobnosti dítěte, Nejvyšší soud opakuje, že trestný čin podle §201 tr. zákoníku patří mezi tzv. trestné činy ohrožovací a k naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu proto postačí reálné nebezpečí vzniku poruchy, jež však nemusí v konkrétním případě nastat. Dovolací soud neshledává žádných okolností, které by svědčily závěru, že jednání obviněného z hlediska své závažnosti nedosahuje ani spodní hranice typové závažnosti přečinu, jímž byl shledán vinným.
24. Dovolatel je dále přesvědčen, že jeho jednání nelze podle rozhodnutí č. 47/1992 Sb. rozh. tr. kvalifikovat jako trestný čin podle §201 tr. zákoníku. Dovolací soud pokládá odkaz na citované rozhodnutí - pro zcela odlišný skutkový základ - za nepřípadný. Označené rozhodnutí se zabývalo výkladem znaku objektivní stránky trestného činu (znaku svádění a jeho následkům) v kompozici s násilím, kterého se pachatel (v tehdy posuzované věci) dopustil vůči poškozené. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí vyložil, že jednání obviněného, který nezletilou poškozenou násilným způsobem nutil k tomu, aby se podvolila jeho sexuálně deviantnímu chování, nelze označit za svádění k zahálčivému nebo nemravnému způsobu života, neboť takové jednání není způsobilé přivodit u nezletilé poškozené nebezpečí zpustnutí, když takový hrubý násilný útok vede zpravidla k jiným následkům, a to v podobě komplikací a poruch v navazování přirozených partnerských nebo sexuálních vztahů v dospělosti a k obavám před opakováním traumatizujícího zážitku z dětství, nikoli k fixování nepříznivého modelu chování, jehož se dítě stalo obětí (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 7. 1991, sp. zn. 5 To 25/91, uveřejněné pod číslem 47/1992 Sb. rozh. tr.).
25. Z daného vyplývá, že „svádění k zahálčivému nebo nemravnému životu“ nese určité znaky návodu v tom smyslu, že jednání pachatele může u dítěte vyvolat takové zájmy a návyky, které zpravidla vedou k zahálčivému nebo nemravnému životu (děti totiž napodobují chování dospělých, a to i neuvědoměle). V případě citovaného rozhodnutí však bylo převzetí nepříznivého modelu chování poškozenou vyloučeno, neboť pachatel proti ní užil hrubého násilí, což vedlo k odlišným nepříznivým následkům kvalifikovaných jako těžká újma na zdraví. Nepřípadnost tohoto odkazu je dána tím, že dovolatel žádného násilí vůči poškozeným neužil, k focení je nenutil, nýbrž naopak těmto za jejich součinnost poskytl úplatu, čímž pozitivně posílil jejich vnímání daného chování.
26. Prostřednictvím své poslední námitky obviněný napadá postup odvolacího soudu. Podle jeho mínění uvedený soud nemohl ve věci sám rozhodnout. Rozsudek soudu prvního stupně měl zrušit a věc měl nalézacímu soudu vrátit k novému projednání.
27. Jak již bylo zmíněno, tato námitka je ryze procesního charakteru a jako taková není sto naplnit obviněným uplatněný, avšak ani žádný jiný z dovolacích důvodů upravených v ustanovení §265b tr. ř. V reakci na ni lze (ve své podstatě nad rámec nezbytného) uvést, že procesní postup odvolacího soudu není v rozporu s právní úpravou odvolacího řízení, jak ji zavedla s účinností od 1. 1. 2002 tzv. velká novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb. posilující apelační princip odvolacího řízení.
28. Podle §259 odst. 1 tr. ř. [j]e-li po zrušení napadeného rozsudku nebo některé jeho části nutno učinit ve věci rozhodnutí nové, může odvolací soud věc vrátit soudu prvního stupně, jen jestliže nelze vadu odstranit ve veřejném zasedání. Naopak v případě, kdy není nutno opakovat hlavní líčení nebo provádět rozsáhlé nebo obtížně proveditelné dokazování, měl by odvolací soud rozhodnout ve věci sám.
29. Podle §259 odst. 3 tr. ř. může odvolací soud ve věci sám rozhodnout, je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn.
30. S ohledem na to, že odvolací soud považoval důkazní situaci ve věci za dostatečnou pro své rozhodnutí (skutkový stav zjištěný nalézacím soudem zůstal nezměněn) a nesprávným shledal pouze právní posouzení jinak správně zjištěného skutku, byly splněny podmínky podle §259 tr. ř. pro rozhodnutí odvolacího soudu rozsudkem.
31. Rozhodnutí odvolacího soudu nelze pokládat za překvapivé a v uvedeném směru porušující práva obviněného uplatnit vůči nově nastolené právní kvalifikaci skutku odpovídající obhajobu. Rozhodnutím odvolacího soudu došlo k posouzení skutku ve shodě s obžalobou (č. l. 208 až 212) podanou pro přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tj. v podobě právní kvalifikace, vůči níž obviněný svoji obhajobu uplatňoval již ve stadiu přípravného řízení. Jeho trestní stíhání, zahájené usnesením policejního orgánu ze dne 4. 10. 2016, bylo totiž vedeno pro §192 odst. 1 tr. zákoníku, tak rovněž pro §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Ostatně i z písemné reakce obviněného, resp. jeho obhájce (č. l. 286 až 289) na odvolání státního zástupce (viz str. 5 rozsudku odvolacího soudu) je zřejmé, že tento si musel být vědom možnosti posouzení skutku, o němž se řízení vedlo, jako přečinu podle §201 tr. zákoníku. Této kvalifikace (jako kvalifikace souběžné) se státní zástupce svým řádným opravným prostředkem domáhal. Za daného stavu není relevantním ani poukaz obviněného na to, že mohl navrhnout provedení dalších důkazů. Ostatně potřebností slyšení osob, které dovolatel zmiňuje, se zabýval již soud nalézací, který shledal důkazní návrh nadbytečným (str. 6 rozsudku). Měl-li by svědek M. prokázat pouze to, že poškození nebyli na vinici déle než 48 hodin, pak s ohledem na řešení přijaté soudy, lze takové hodnocení shledat oprávněným. Ani další důkazní návrhy není možno pokládat za esenciální pro soudní rozhodnutí o vině dovolatele.
32. Přestože dovolatel ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., argumentace obsažená v jeho dovolání mířila toliko k uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ke zbylým uplatněným dovolacím důvodům dovolatel nepřipojil žádnou relevantní a konkrétní argumentaci. Nejvyšší soud se k nim proto nevyjadřoval.
33. Z hodnocení dovolání je zřejmé, že dovolatelem vznesené námitky se s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly, přičemž je nelze podřadit ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o jeho dovolání rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li podáno z jiného důvodu než je upraven v §265b.
34. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. února 2018
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.