ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.203.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 203/2018-69
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. března 2018 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch i ve prospěch obviněného B. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 6 To 292/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 T 130/2016, takto:
Podle §265 l odst. 2 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Ostravě, aby v rozsudku ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 6 To 292/2017, ve výroku – bod I.), jímž vyslovil, že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. se napadený rozsudek zrušuje ve výroku o vině v bodě 3) doplnil výrok o zrušení trestu, který byl obviněnému uložen soudem prvního stupně.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. 10 T 130/2016, byl B. B. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku, přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku, zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c), e) tr. zákoníku a zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části odsuzujícího rozsudku. Za tato jednání byl odsouzen podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.
2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Ostravě podal obviněný odvolání, o kterém Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 9. 2017, č. j. 6 To 292/2017-1070 rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině v bodě 3) a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl, že obviněného uznal vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c), e) tr. zákoníku a zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu. Za tato jednání byl obviněný nově odsouzen, při nezměněném výroku o vině v bodě 1) rozsudku soudu prvého stupně - zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku, podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a 10 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Ve výroku o vině v bodě 1) zůstal napadený rozsudek nezměněn. Dále byl z podnětu odvolání obviněného zrušen napadený rozsudek ve výroku o vině v bodě 2) a podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. a §223 odst. 1 tr. ř. trestní stíhání obviněného pro skutek popsaný v rozhodnutí odvolacího soudu bylo usnesením soudu druhého stupně zastaveno, a to z důvodu uvedeného §11 odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť souhlas s trestním stíháním poškozenou byl vzat zpět.
3. Nejvyšší státní zástupce podal proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě v neprospěch i ve prospěch obviněného dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f), g), k) tr. ř., s argumentací, že bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a obsahuje neúplný výrok. Nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání shrnul dosavadní průběh řízení a konstatoval, že se zastavením trestního stíhání obviněného pro skutek právně kvalifikovaný jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, jakož i s vypuštěním části skutkové věty a tomu odpovídající právní kvalifikací přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku u skutku popsaném pod bodem 3), jak tento závěr učinil odvolací soud, se nemůže ztotožnit. Namítl, že odvolací soud toto rozhodnutí odůvodnil tím, že soud prvého stupně nevyvodil odpovídající závěr z výslovného vyjádření poškozené, ke kterému došlo u hlavního líčení konaného dne 7. 10. 2016, kdy poškozená uvedla, že neudílí souhlas s trestním stíháním obviněného. Dále rozvedl blíže důvody, kterými odvolací soud argumentoval v rámci odůvodnění svého shora uvedeného závěru. Nejvyšší státní zástupce k tomu uvedl, že odvolací soud nevyhodnotil aktuální osobnostní a psychický stav poškozené zapříčiněný trestnou činností obviněného a nedostatečně zohlednil závěry znaleckého posudku Mgr. Michaely Mrowetz. Dále tuto svoji argumentaci rozvedl v souvislosti se závěry zmíněného znaleckého posudku vypracovaného na poškozenou a mj. připomenul, že u této byla diagnostikována multifaktoriální psychotraumatizace, a dále byla rovněž zjištěna existence syndromu týrané osoby a stockholmského syndromu. Dodal, že odvolací soud rovněž opomenul vzít v potaz chování obviněného a jeho obhájce vůči poškozené v průběhu hlavního líčení i mimo něj. Všechny shora uvedené důvody, pro které nemůže se závěrem odvolacího soudu souhlasit, dále rozvedl a rozebral (např. poukázal na charakter traumatizace poškozené, vyplývající ze zmíněného znaleckého posudku, na vnímání poškozené stran agrese obviněného, strach poškozené z možnosti naplnění výhružek obviněného, SMS komunikace poškozené a obviněného, kontaktování poškozené obhájcem obviněného, agresivní projevy obviněného vůči poškozené u hlavního líčení, které vyústily v použití pořádkových opatření). Zdůraznil přitom, že postoj poškozené k udělení souhlasu s trestním stíháním obviněného se v průběhu jednotlivých hlavních líčeních měnil, přičemž nakonec vlivem tísně, kterou v ní vyvolalo jak jednání obviněného, tak jeho obhájce, souhlas s trestním stíháním obviněného vzala zpět. Na základě těchto okolností se pak plně ztotožnil se závěrem znalkyně Mgr. Michaely Mrowetz, že zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním obviněného nebylo důsledkem její opravdové, vážně míněné a svobodné vůle, ale naopak projevem pohnutky na bázi strachu, že zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním obviněného, bylo učiněno v tísni, vyvolané závislostí a podřízeností poškozené na obviněném. Uvedené pochybení tak podle dovolatele založilo existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. Důvodnost dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. pak spatřuje ve skutečnosti, že odvolací soud zrušil napadený rozsudek v bodě I. pouze ve výroku o vině, nezrušil současně výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. 10 T 130/2016. Vzhledem k tomu došlo k situaci, že obviněnému byly pravomocně uloženy dva tresty. Taktéž upozornil na nesoulad vyhlášeného a písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu (vyhlášení usnesení o zastavení trestního stíhání z důvodu podle §11 odst. 1 písm. k) tr. ř., v písemném vyhotovení rozsudku uvedl důvod podle §11 odst. 1 písm. l) tr. ř. a na skutečnost, že usnesení o zastavení trestního stíhání pojal odvolací soud pod bodem II. svého rozsudku, když ústně nejprve vyhlásil usnesení o zastavení trestního stíhání, které i odůvodnil a dal odpovídající poučení, které však již písemné vyhotovení neobsahuje. Rovněž tak poukazuje na to, že písemná forma, kterou odvolací soud zvolil (rozsudek obsahuje výrok o vině a trestu a současně také usnesení o zastavení trestního stíhání bez poučení) nemá oporu v trestním řádu. Ve prospěch obviněného dále podal dovolání s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to z důvodu, že odvolací soud nesprávně kvalifikoval jednání obviněného jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c), e) tr. zákoníku, tedy že čin spáchal na svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinnosti. K tomu dodal, že obviněný se domáhal pouze toho, aby poškozená vzala zpět souhlas s jeho trestním stíháním, a neboť termín „stažení trestního oznámení“ trestní řád nezná, přičemž mělo podle dovolatele dojít při právní kvalifikaci daného jednání k záměně práva poškozeného za povinnost svědka, mělo být jednání obviněného správně kvalifikováno pouze podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Na základě výše uvedeného proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek (usnesení) Krajského soudu v Ostravě, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
4. Nejvyššímu soudu bylo doručeno vyjádření obviněného prostřednictvím jeho obhájce k dovolání nejvyššího státního zástupce. Ve vyjádření obviněný uvedl, že již v rámci odvolání namítal, že se skutek uvedený pod bodem 3) nestal, o čemž měly svědčit již tehdy shromážděné důkazy. K pochybení odvolacího soudu, kdy zrušil výrok o vině, ale už ne o trestu, uvedl, že se jedná pouze o formální chybu a ta nemůže mít za následek to, co uvedl dovolatel, tedy že jsou vedle sebe chybně uloženy dva tresty. Polemizuje s tím, zda je možné, aby odvolací soud vydal rozsudek, který obsahuje zároveň i usnesení. K problematice aplikace §163a odst. 1 písm. d) tr. ř. dále uvedl, že se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a na tyto rovněž odkázal. V dané souvislosti zdůraznil, že posouzení tísně je otázkou právní, kterou je oprávněn vyhodnotit soud a nikoli znalkyně. V další části svého vyjádření se zabýval otázku existence tísně u poškozené a rozvedl možné pohnutky, proč poškozená souhlas s trestním stíháním vzala zpět a taktéž reprodukoval, co k tomu poškozená v rámci řízení uvedla. K vypuštění právní kvalifikace přečinu omezování osobní svobody uvedl, že poškozená na osobní svobodě omezována nebyla, nebyl jí ani odňat mobilní telefon, přičemž na podporu svých tvrzení hodnotil provedené důkazy. Z důvodů shora uvedených vyjádřil souhlas s dovolatelem „v tom směru, že pokud by Nejvyšší soud shledal, že ve věci je třeba rozhodnout jiným způsobem, než předpokládaným v §265 odst. 1 písm. b) tr. ř.“, vyjádřil pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), c) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda dovolatelem vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Dovolací důvod zde spočívá v okolnosti, že nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 2 písm. c), d), f) a g), kterým soud přesto rozhodl.
8. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
9. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. Za neúplný se považuje takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. pokud v případě výroku o vině není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu podle §120 odst. 1 písm. c) tr. ř. K naplnění tohoto dovolacího důvodu však nepostačuje skutečnost, že jeden z výroků rozhodnutí ve věci samé je vadný, např. pokud je ve výroku o vině uvedena nesprávná doba spáchání skutku.
10. Po zhodnocení okolností případu a jejich podřazení námitkám vzneseným dovolatelem, se Nejvyšší soud nemůže než ztotožnit s primárními závěry, které učinil nalézací soud, a to především stran prokázaného skutkového děje a právní kvalifikace u skutků popsaných pod bodem ad 1), tedy u trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku a částečně i pod bodem ad 3), pokud se týká zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c), e) tr. zákoníku a zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Opačná situace však nastala při zhodnocení závěru nalézacího soudu, která se týká neudělení souhlasu s trestním stíháním obviněného poškozenou. Nalézací soud v dané věci konstatoval, že na základě provedeného doplnění znaleckého posudku je nepochybné, že poškozená odepřela souhlas s trestním stíháním obviněného v důsledku snahy vymanit se z přítomnosti obviněného a jeho obhájce, kdy tento kontakt vnímala jako určitý diskomfort a retraumatizující událost. Z výše uvedeného dále nalézací soud dovodil, že poškozená jednala ve stavu tísně a procesní úkon poškozené, kdy odepřela udělit souhlas s trestním stíháním obviněného, vyhodnotil na základě sdělení znalkyně jako jednání, které bylo vyvoláno tísní, co by následek projevu vztahové závislosti a psychické závislosti na obviněném. Z toho důvodu nalézací soud aplikoval ustanovení §163a odst. 1 písm. d) tr. ř., tedy nepřihlédl ke zpětvzetí souhlasu poškozenou s trestním stíháním obviněného (v podrobnostech srov. odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Ostravě, především str. 66).
11. K této argumentaci nalézacího soudu Nejvyšší soud zmiňuje, že se s ní neztotožnil, a to především s ohledem na zákonné podmínky vymezené v ustanoveních §163 tr. ř. a §163a tr. ř. Předně je třeba konstatovat, že otázka posouzení tísně je otázkou právní, jak ostatně uvedl již odvolací soud, a náleží k posouzení výlučně soudu, nikoliv znalci. Nic to však nemění na okolnosti, že je možné v rámci doplnění znaleckého zkoumání opětovně prověřit psychický stav poškozené tak, jak učinil nalézací soud. V této části se Nejvyšší soud ztotožňuje s postupem soudu nalézacího, opačná situace však nastala při samotném posuzování znaku tísně u poškozené ve smyslu §163a odst. 1 písm. d) tr. ř.
12. Nejprve je zapotřebí v obecné rovině připomenout, že podle §11 odst. 1 písm. k) tr. ř. [Nejvyšší soud pouze podotýká, že v době, kdy rozhodoval soud II. stupně bylo trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán, nebo byl vzat zpět – upraveno v §11 odst. 1 písm. l ) tr. ř.]. trestní stíhání obviněného nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat tehdy, je-li podmíněno souhlasem poškozeného a tento souhlas nebyl dán, nebo byl vzat zpět (srov. §163 tr. ř. a §163a tr. ř.). Ustanovení §163 odst. 1 tr. ř. stanoví mimo jiné taxativní výčet trestných činů, pro něž lze trestní stíhání zahájit a pokračovat v něm pouze se souhlasem poškozeného, jestliže trestně stíhaná osoba je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď podle §100 odst. 2 tr. ř. Zákonodárce tak v druhově vymezených případech normativně vyřešil konflikt mezi veřejným zájmem na tom, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni, a zájmy poškozeného, který má k pachateli trestného činu blízký vztah; a to ve prospěch poškozeného, jenž může být v důsledku potrestání pachatele nepřímo také postižen. Poškozený je tak v zákonem vyjmenovaných případech nadán významným dispozičním oprávněním, vztahujícím se na celé trestní stíhání. Jeho uplatněním, ať už v podobě udělení souhlasu s trestním stíháním či naopak ve formě jeho odepření či zpětvzetí, navenek projevuje své vnitřní stanovisko k případnému postihu osoby blízké, která se vůči němu dopustila trestného činu. Kladný či záporný postoj poškozeného k trestnímu stíhání takové osoby je pak logicky motivován různými objektivními a zejména subjektivními pohnutkami. Určitý průlom do výše popsané dispozice poškozeného s trestním řízením představuje ustanovení §163a odst. 1 tr. ř., v němž jsou upraveny situace, kdy souhlasu poškozeného s trestním stíháním není třeba. Jde o případy, kdy a) trestným činem byla způsobena smrt, b) poškozený není schopen dát souhlas pro duševní chorobu či poruchu, pro kterou byl zbaven způsobilosti k právním úkonům, nebo pro kterou byla jeho způsobilost k právním úkonům omezena, c) poškozeným je osoba mladší 15 let anebo d) z okolností případu je zřejmé, že souhlas byl dán nebo byl vzat zpět v tísni vyvolané výhrůžkami, nátlakem, závislostí nebo podřízeností.
13. Přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku (rovněž omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku), pro které bylo mimo jiné vedeno trestní stíhání obviněného, patří do výčtu trestných činů uvedených v §163 odst. 1 tr. ř. Soud prvního i druhého stupně neměly pochybnosti o tom, že poškozená - „svědkyně je v okruhu osob, disponujícím tímto oprávněním, svědkyně je osobou, jež měla právo odepřít vypovídat (§100 odst. 2 tr. ř.)“ – viz str. 12 rozsudku soudu druhého stupně, a toto zjištění není ani dovolatelem zpochybňováno. Z předloženého procesního spisu dále vyplývá, že poškozená vzala výslovně a po řádném poučení svědka ze strany orgánu činného v trestním řízení zpět svůj souhlas s trestním stíháním obviněného, a to v hlavním líčení před soudem prvního stupně dne 7. 10. 2016, jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení. K výslovnému dotazu ze strany státního zástupce tento svůj postoj potvrdila a zopakovala. Z hlediska ustanovení §163 odst. 1, 2 tr. ř. tedy podmínky pro zastavení trestního stíhání dovolatele pro výše uvedené trestné činy splněny byly. Nalézací soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že poškozená vzala svůj souhlas s trestním stíháním obviněného zpět v tísni vyvolané její závislostí na jeho osobě (§163a odst. 1 písm. d) tr. ř.), a proto tento její procesní úkon nepovažoval za překážku bránící tomu, aby v trestním stíhání bylo pokračováno (v podrobnostech blíže viz rozsudek nalézacího soudu str. 54 – 55). Svůj postup opřel zejména o vyjádření znalkyně Mgr. Mrowetz a taktéž jej založil na nevhodném chování obviněného v průběhu hlavního líčení, které skončilo až využitím pořádkových opatření, včetně vykázání obviněného z jednací síně (viz protokol o hl. líčení ze dne 2. 9. 2016), jakož i na základě kontaktování poškozené obhájcem obviněného. Na základě výše uvedených zjištění nalézací soud uzavřel, že zpětvzetí souhlasu poškozené s trestním stíháním obviněného nelze považovat za svobodné rozhodnutí, a proto je na ně nutno nahlížet tak, že bylo učiněno v tísni vyvolané její závislostí ve smyslu §163a odst. 1 písm. d) tr. ř.
14. Takový výklad stavu tísně na straně poškozené však Nejvyšší soud považuje za velmi zjednodušující a proto neakceptovatelný. Nedostatek svobody projevu její vůle při zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním obviněného totiž nelze bez dalšího dovozovat na základě toho, že svého zásadního procesního oprávnění ve prospěch druha využila mimo jiné i s motivem ukončit situaci kontaktu s obviněným a nelze takové důvody zaměňovat se situacemi, na něž primárně cílí ustanovení §163a odst. 1 písm. d) tr. ř., které chrání zájmy poškozených osob, jež z důvodu naprosté závislosti na pachateli trestného činu vůbec nejsou schopny z vlastního pohledu analyzovat jednotlivá pro a proti, která případné uplatnění trestněprávní odpovědnosti u jejich partnera může přinést, resp. které si jinou variantu své další existence, než je společné soužití s pachatelem, vůbec neumějí představit. Závislost a tíseň poškozené na obviněném v takové kvalitě, jak vyžaduje zákon, však podle názoru Nejvyššího soudu ze zjištěného skutkového stavu věci bez pochybností nevyplývají. Pro uvedený závěr dle názoru Nejvyššího soudu svědčí např. i to, že obviněná v době konfliktů nebydlela s obviněným ve společně obývaném bytě, ale na jiné adrese, kde s ní bydlel i L. Ž., což svědčí spíše pro závěr, že si obviněná uměla představit žití i bez obviněného (tedy proti závislosti ve smyslu shora uvedeném). Nejvyšší soud je toho názoru, že jednání poškozené nelze bez dalšího hodnotit jako zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním, které bylo učiněno v tísni, což konečně výstižně vyjádřil i odvolací soud ve svém rozsudku (viz str. 12-14). Z dovolání nejvyššího státního zástupce vyplývá, že podstata jeho námitek stručně řečeno spočívá v tom, že poškozená, u které byl zjištěn syndrom týrané osoby a na kterou působilo agresivní chování obviněného u hlavního líčení dne 2. 9. 2016 a následně také rozhovor s obhájcem obviněného dne 7. 10. 2016, před zahájením hlavního líčení, jsou faktory, které vyvolaly stav tísně ve smyslu §163a odst. 1 písm. d) tr. ř. V souvislosti s tímto znakem „tísně“ je však nutno uvést, že tíseň musí být vyvolána výhružkami, nátlakem, závislostí nebo podřízeností. Z dovolání nejvyššího státního zástupce přitom vyplývá, že zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním obviněného „nebylo projevem svobodné vůle poškozené, ale naopak k němu došlo v důsledku strachu, který má svůj podklad nejen v traumatizujících zážitcích poškozené z dětství, ale především v její psychické závislosti na obviněném, přičemž tato závislost je pak projevem nejen syndromu týrané osoby, ale i syndromu stockholmského“. Z takto podané argumentace by rovněž bylo možno dovodit, že v případě poškozených, u kterých bude zjištěn některý z uvedených syndromů, bude vyloučeno, aby poškozený mohl prohlásit, že nedává souhlas s trestním stíháním obviněného v případech vymezených v §163 tr. ř., neboť podle závěrů plynoucích z dovolání nejvyššího státního zástupce, zde bude existovat stav tísně vyvolaný závislostí na obviněném (ke stavu závislosti poškozené na obviněném bylo již odkázáno např. níže okolnost bydlení). Takový jednostranný závěr však Nejvyšší soud nesdílí z důvodů rovněž uvedených níže. Pokud jde o další část argumentace nejvyššího státního zástupce k otázce tísně v souvislosti s agresivním jednáním obviněného a jednáním obhájce obviněného, pak je potřebné uvést objektivně i tyto skutečnosti. K nevhodnému jednání obviněného, pro které byl i vykázán z jednací síně, došlo dne 2. 9. 2016 a jednání tehdy ani nebylo zahájeno. Je pravdou, kterou připouští i obhájce obviněného, že kontaktoval poškozenou a s touto se chtěl sejít, poškozená však nepřišla a ze strany obhájce nebyly činěny žádné neadekvátní kroky např. k vyhrožování či zastrašování poškozené. V mezidobí [do dne 7. 10. 2016], tj. dne 19. 9. 2016 poškozená vešla do jednací síně a nejprve uvedla, že si nepřeje, aby obviněný byl stíhán, avšak po náležitém poučení předsedou senátu se vyjádřila tak, že souhlasí s trestním stíháním obviněného. Pokud by tedy měl být správný závěr dovolatele, že to byl strach z agresivního chování obviněného, pak uvedený strach dne 19. 9. 2016, zřejmě nedosahoval té intenzity tísně, aby poškozená prohlásila, že nedává souhlas s trestním stíháním, ale naopak, po poučení souhlas s trestním stíháním obviněného přes úvodní (neprocesní) vystoupení, kdy se vyjádřila, že s trestním stíháním nesouhlasí, dala (agresivní chování ze dne 2. 9. 2016, neovlivnilo rozhodnutí poškozené dát souhlas s trestním stíháním obviněného). Je tedy potřebné nahlížet na jednání a chování poškozené v kontextu všech skutečností, které měly orgány činné v trestním řízení k dispozici a tyto neposuzovat pouze izolovaně a jednostranně. Jak již uvedl Nejvyšší soud shora, do „stavu nepohody“ mohla být poškozená uvedena nejen přítomností obviněného u hlavního líčení, ale také již shora popsaným jednáním obhájce (jak je nesporné z argumentace dovolatele). V této souvislosti lze pouze poznamenat, že z protokolu o hlavním líčení ze dne 7. 10. 2016 (ani následných dokumentů) však nevyplývá, že by ze strany soudu nebo dozorujícího státního zástupce byl obhájce upozorněn na nevhodné chování vůči poškozené. Ze spisu vyplývá a sám obhájce toto u hlavního líčení dne 7. 10. 2016 také uvedl, že se snažil poškozenou kontaktovat (neúspěšně) a následně měl s ní krátký (cca minutový) rozhovor před začátkem hlavního líčení. U hlavního líčení jednak potvrdila poškozená skutečnosti obhájcem uváděné a současně po poučení uvedla, že neuděluje souhlas s trestním stíháním obviněného. V této souvislosti je nutno upozornit také na skutečnost vyplývající z protokolu o hlavním líčení (viz strana 700 spisu), že poškozená byla upozorněna, že její odepření souhlasu s trestním stíháním obviněného nemá pro obviněného ten důsledek, že trestní stíhání bude zastaveno pro všechny skutky, ale že bude zastaveno jen pro ty mírnější, což ve svém důsledku povede k odsouzení obviněného. Za tohoto stavu je třeba si položit otázku, nakolik jednání obviněného, případně nejvyšším státním zástupcem zmiňované jednání obhájce, mělo být takové intenzity, aby dosáhlo intenzity tísně vyžadované §163a odst. 1 písm. d) tr. ř., když poškozená věděla, že i nadále bude vedeno trestní stíhání proti obviněnému, na základě jí učiněných oznámení, tudíž je nutno důsledně posuzovat i relevantnost tvrzení, „že motivem jednání poškozené bylo ukončit aktuálně nepříjemnou situaci přímého kontaktu s obviněným… (viz str. 7 dovolání s odkazem na posudek znalkyně Mgr. Mrowetz“), když je zřejmé, že 2. 9. 2016 hlavní líčení nepokračovalo, tudíž ani nebyl souhlas s trestním stíháním vzat zpět, jak se naskýtá ze spojení shora uvedených termínů ukončit aktuálně nepříjemnou situaci přímého kontaktu s obviněným…. Na tomto svém závěru (nedání souhlasu s trestním stíháním obviněného) setrvala poškozená i po opětovném dotazu státního zástupce i přes upozornění na následky s tím spojené. Podle názoru Nejvyššího soudu je nezbytné brát při zvažování odepření souhlasu poškozené s trestním stíháním obviněného v úvahu nejen skutečnosti, které jsou v dovolání nejvyšším státním zástupcem zmiňovány, ale také řadu dílčích skutečností, které provázely spolužití obviněného a poškozené, jak vyplývají ze znaleckých posudků zpracovaných ať již k osobě obviněného či poškozené. Bezpochyby významnou měrou se na vztahu mezi poškozenou a obviněným podílel také velmi dobrý vztah obviněného k jejich dceři (přestože nebyl zapsán v rodném listě a jak sám uvedl, měl pochybnosti o svém otcovství), který obviněná ze svého dětství neznala (u poškozené zjištěna primární psychotraumatizace, oběť sexuálního zneužívání otcem). Rovněž je nutno upozornit i na to, že přes tvrzenou závislost a strach z obviněného (jak vyplývá z dovolání), přestože jí bylo vyhrožováno obviněným, poškozená dne 26. 1. 2016 i přes sledování obviněným, na Policii ČR nedošla a „nestáhla své trestní oznámení.“ Na tuto skutečnost je potřebné rovněž upozornit v souvislosti s tvrzenou tísní a závislostí, neboť takto se poškozená rozhodla jednat v době, kdy byla v téměř denním styku s obviněným oproti situaci, kdy se rozhodla vzít zpět souhlas s jeho trestním stíháním, což učinila v době, kdy byla mimo denní kontakt s obviněným, který se již několik měsíců nacházel ve vazbě. Vedle těchto skutečností nelze přehlížet ani skutečnosti, které uváděla u znalkyně (viz č. l. 12 posudku – str. 964) ve vztahu k obviněnému “sem tam mi chybí, ..vzpomínám na klidnou dobu, kdy jsem z něho neměla strach .. jeho jsem se vyloženě bála, to že za mnou je a to, že je moc blízko a že mu sundali pouta“. Na základě všech shora uvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v předmětné trestní věci obstojí závěr soudu druhého stupně, že nesouhlas poškozené s trestním stíháním obviněného nebyl učiněn v tísni.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. Dovolatel namítl, že Krajský soud v Ostravě zrušil napadený rozsudek nalézacího soudu v bodě I. pouze ve výroku o vině, avšak nezrušil současně v napadeném rozsudku výrok o trestu. Uvedenou námitku je možné z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. považovat za právně relevantní a z důvodů níže uvedených opodstatněnou.
16. Je třeba přisvědčit dovolateli, že odvolací soud skutečně zrušil napadený rozsudek nalézacího soudu pouze ve výroku o vině v bodě 3), nikoli však již ve výroku o trestu. Obviněný byl odvolacím soudem odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku v trvání tří let a deseti měsíců a pro účely výkonu trestu jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, aniž by současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. 10 T 130/2016, kterým byl obviněnému uložen trest odnětí svobody podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku v trvání čtyř let. Z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je tedy napadené rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo zmíněnou vadou. Z kontextu výroku a odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně je zřejmé, že odvolací soud ve vztahu k obviněnému opomněl specifikovat zrušující výrok, konkrétně neuvedl, že rozsudek nalézacího soudu se zrušuje i ve výroku o trestu, přitom z ustanovení §258 odst. 2 věty za středníkem tr. ř. mj. pro odvolací soud vyplývá, že „zruší-li byť i jen z části výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad.“
17. Podle §265 l odst. 2 tr. ř. záleží-li vada jen v tom, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, může Nejvyšší soud, aniž rozhodnutí zruší, přikázat soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby o chybějícím výroku rozhodl nebo neúplný výrok doplnil. Nejvyšší soud proto z podnětu částečně důvodně podaného dovolání podle §265 l odst. 2 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby v rozsudku ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 6 To 292/2017, ve výroku, jímž vyslovil, že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. se napadený rozsudek zrušuje ve výroku o vině obviněného v bodě 3) doplnil výrok o zrušení trestu, který byl obviněnému uložen soudem prvního stupně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 367/2013, Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 522/14).
18. Nejvyšší státní zástupce podal dovolání i ve prospěch obviněného s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to proto, že odvolací soud podle jeho názoru nesprávně právně kvalifikoval jednání obviněného jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c), e) tr. zákoníku, tedy rovněž s přihlédnutím k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, která spočívá v tom, že čin byl spáchán na svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinnosti. Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný se předmětného zločinu na poškozené dopustil mj. tím, že ji ve dnech 25., 26. a 27. 1. 2016 nutil k tomu, aby tzv. „stáhla“ své trestní oznámení, které na něj učinila na Policii ČR. Uvedenou námitku je možné z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat za právně relevantní, Nejvyšší soud ji však jako opodstatněnou neshledal. Přisvěčit dovolateli lze jen potud, když uvádí, že trestní řád nezná termín „stažení“ trestního oznámení. Z kontextu odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně je zřejmé, že obviněný poškozenou nutil ke zpětvzetí souhlasu s jeho trestním stíháním ve smyslu §163 odst. 1, 2 tr. ř. Ačkoli jako právnicky nevzdělaná osoba nepoužil takto formálně správný pojem, ale laicky hovořil o „stáhnutí“ trestního oznámení, je nepochybné, byť tento pojem není správný a trestní řád ho ani nezná, že takový termín se obecně veřejně používá a nevzbuzuje pochyb, co je tím myšleno. Podstata jednání obviněného a použitá právní kvalifikace není určována „stažením“ trestního oznámení, ale jinými skutečnostmi, které jednání obviněného charakterizují.
19. Pokud jde o jednání, které bylo posouzeno jako zločin vydírání, podle §175 odst. 1, 2 písm. c), e) tr. zákoníku, lze uzavřít, že je soudy obou nižších stupňů správně kvalifikovaly. Trestného činu vydírání ve smyslu §175 odst. 1, 2 písm. c), e) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl a spáchal takový čin se zbraní a na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti. Objektivní stránka spočívá v daném případě v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, a to pohrůžkou násilí. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele musí však být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat. Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Podmínkou trestnosti jednání pachatele podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku je, že vydírání bylo spácháno na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti. Pojem v souvislosti je pojem širší než pojem pro výkon. Postačí jakákoli, byť vzdálená, souvislost [srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, 1575 s.]. Nejčastěji půjde o vynucování násilí, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy, aby svědek nevypovídal proti pachateli či jeho příbuznému v trestním nebo jiném řízení, nebo aby pozměnil již učiněnou výpověď apod. Za svědka ve smyslu §175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku je třeba považovat nejen osobu, která již byla alespoň předvolána jako svědek a má tedy již procesní postavení svědka, ale i osobu, kterou pachatel vydírá pro budoucí výkon její svědecké povinnosti, neboť za svědka podle uvedeného ustanovení je třeba považovat svědka v materiálním smyslu, tedy osobu, která vnímala skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, přičemž jednání pachatele je vedeno úmyslem odradit takového svědka od řádného plnění jeho povinností vyplývajících z trestního řádu. V předmětné trestní věci je dovolatelem poukazováno na to, že poškozená byla nucena obviněným, stáhnout trestní oznámení, které na obviněného podala, tudíž s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 889/2011, nelze aplikovat znění §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku. Nejvyšší soud však v této trestní věci považuje za potřebné uvést, že ze skutkového zjištění mj. vyplývá, že poškozená byla v obavě o zdraví a život svůj a své dcery (výhružky ze strany obviněného) před přivolanou hlídkou Policie ČR nucena uvést, že soužití s obviněným obnovila, což však bylo v rozporu s realitou a učinila tak z obavy z obviněného. Při komplexním posouzení jednání obviněného, pro které byl odsouzen pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně a jednání, pro které byl odsouzen soudem druhého stupně (popsaném ve výroku jeho rozsudku), kdy hrozbou násilí působil obviněný na poškozenou-svědkyni, aby tato vypovídala dne 24. 1. 2016, před Policií ČR, k otázce společného soužití s obviněným v rozporu s objektivní realitou, pak při shora popsaném materiálním pojetí svědka (viz roz. č. 13/2012 Sb. rozh. tr., roz. 28/2013 Sb. rozh. tr., které bylo přijato po již zmíněném rozhodnutí NS 4 Tdo 889/2011), musí Nejvyšší soud konstatovat, že dovolatelem zmíněné rozhodnutí na předmětnou trestní věc nedopadá, a to mj. i proto, že ze skutkového zjištění soudu druhého stupně vyplývá, že obviněný nejenže „dne 25. 1. 2016 a dne 26. 1. 2016 nutil poškozenou k tomu, aby stáhla své trestní oznámení, které na něj učinila na Policii ČR dne 22. 11. 2015 pod č. j. KRPT-250741/TČ-2015-070713, přitom jmenované vulgárně nadával, že je kurva, feťácká štětka, několikrát na ni plivnul, ale také jí vyhrožoval, že když něco oznámí na policii, tak ji zabije…“ (viz materiální pojetí svědka). Lze tedy uzavřít, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c), e) tr. zákoníku, když poškozenou pohrůžkou násilí nutil, aby něco konala v úmyslu odradit ji od řádného plnění jejich povinností jako svědkyně.
20. Nejvyšší soud shledal dovolání nejvyššího státního zástupce částečně důvodným, a to z důvodu, který je vymezen o §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Podle §265 l odst. 2 tr. ř. záleží-li vada jen v tom, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, může Nejvyšší soud, aniž rozhodnutí zruší, přikázat soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby o chybějícím výroku rozhodl nebo neúplný výrok doplnil. Proto Nejvyšší soud podle §265 l odst. 2 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby v rozsudku ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 6 To 292/2017, ve výroku, jímž vyslovil, že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. se napadený rozsudek zrušuje ve výroku o vině obviněného v bodě 3) doplnil výrok o zrušení trestu uloženého obviněnému soudem prvního stupně [srovnej usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 367/2013 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 522/14]. S přihlédnutím ke skutečnostem, které zmínil Nejvyšší soud shora, dospěl tento k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vadou, která by svědčila o důvodném uplatnění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. S ohledem na shora uvedené by přicházelo v úvahu dovolání Nejvyššího státního zástupce podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, ve vztahu k těmto dvěma dovolacím důvodům, to však pouze za situace, kdyby zde nebyl dán důvod pro postup podle §265 l odst. 2 tr. ř. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. pak Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. března 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu