ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.209.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 209/2018-56
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2018 o dovoláních, která podali obvinění V. V. , a M. R. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 9 To 532/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 3 T 158/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných V. V. a M. R. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 6. 5. 2016, sp. zn. 3 T 158/2015, byli obvinění V. V. a M. R. (dále též „obvinění“ či „dovolatelé“) a spoluobviněný L. D. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.
2. Této trestné činnosti se podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustili tím, že
„dne 4. 9. 2012, v rámci hlavního líčení konaného u Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. 18 T 29/2011, ve věci obžalovaných M. P., a M. R. ml., syna obviněného M. R. st., v postavení svědka poté, co byli soudem řádně poučeni ve smyslu §101 odst. 1 tr. řádu mj. o povinnosti vypovědět úplnou pravdu a nic nezamlčet, jakož i o trestních následcích křivé výpovědi, nepravdivě vypovídali ve snaze vyvinit M. P. a M. R. ml. z jednání, které jim bylo kladeno za vinu v trestním řízení vedeném u Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. 18 T 29/2011 tím, že
obžalovaný V. V. , ve snaze pomoci zejm. M. R. ml., nepravdivě uvedl, že při sepisování kupní smlouvy na dům nacházející se na ul. D. Č. ve Z. dne 1. 12. 2008 v jeho advokátní kanceláři byl přítomen podle předložených občanských průkazů nejen M. P. ale také V. S., ačkoli tento se žádného sepisování smlouvy osobně nezúčastnil, neboť žádný dům P. prodávat nechtěl a nikdy s nikým o takovém prodeji ani nejednal, když pouze zapůjčil svůj občanský průkaz, čímž obžalovaný zároveň vyloučil, že by u něj v kanceláři byl sepisu smlouvy přítomen M. R. ml., když takto jednal obv. V. s vědomím, že v důsledku jeho nepravdivé výpovědi by S. mohl být připraven podvodným jednáním ze strany P. a R. ml. o svůj dům,
obžalovaný M. R. st. , ve snaze pomoci zejm. svému synovi M. R. ml., nepravdivě uvedl, že půjčil M. P. částku 900.000 Kč na koupi domu ve Z., kdy peníze pro tento účel měla dle jeho tvrzení vybrat ze své bezpečnostní schránky u Komerční banky jeho manželka M. R. cca 2-4 dny poté, co jejich půjčku P. přislíbil, ačkoli tomu tak nebylo a žádná půjčka na tento dům poskytnuta nebyla, a takto jednal s vědomím, že v důsledku jeho nepravdivé výpovědi by V. S. mohl být připraven podvodným jednáním ze strany P. a R. ml. o svůj dům,
obžalovaný L. D. nepravdivě uvedl, že jel dne 1. 12. 2008 s obžalovaným M. P. a poškozeným V. S. do B., kde P. a S. šli sami do advokátní kanceláře V. V., kde došlo k sepsání kupní smlouvy na dům, jehož byl poškozený S. majitelem, zatímco on zůstal v autě, a dále že byl přítomen tomu, kdy M. P. v hotovosti vyplatil poškozenému S. kupní cenu ve výši 900.000 Kč za tento dům nacházející se na ul. D. Č. ve Z., i když ve skutečnosti zde přítomen nebyl, neboť s M. P. a V. S. byl v B. přítomen M. R. ml. a takto jednal s vědomím, že v důsledku jeho nepravdivé výpovědi by poškozený S. mohl být připraven podvodným jednáním ze strany P. a R. o svůj dům,
tedy každý obžalovaný jako svědek před soudem uvedl nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí a spáchal takový čin v úmyslu způsobit jinému vážnou škodu.“
3. Obviněný V. V. byl za to odsouzen podle §346 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb ve výši 10.000 Kč (celková výše 500.000 Kč). Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven náhradní trest odnětí svobody pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, ve výměře 18 měsíců. Obviněný M. R. byl odsouzen ke stejnému trestu jako obviněný V. V. Pro úplnost se dodává, že spoluobviněný L. D. byl odsouzen podle §346 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
4. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Znojmě a všichni shora jmenovaní obvinění, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 9 To 532/2016. Podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek zrušen u obviněných V. V. a M. R. ve výroku o trestu. Za splnění podmínek §259 odst. 3 písm. b), odst. 4 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněnému V. V. byl podle §346 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti výkonu advokacie na dobu 2 roků. Obviněnému M. R. byl podle §346 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst.1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Odvolání spoluobviněného L. D. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
5. Proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podali obvinění V. V. a M. R. dovolání, přičemž shodně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Obviněný V. V. namítl, že napadený rozsudek je postižen vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, resp. že „byl vydán na základě nesprávného právního zhodnocení, kdy došlo k absenci faktické skutečnosti, na jejímž základě byl nesprávně interpretovaný zjištěný skutkový stav“. Následně citoval z odůvodnění napadeného rozhodnutí a navázal, že ze strany prvoinstančního a odvolacího soudu došlo k porušení zásad platných pro trestní řízení v jeho neprospěch, neboť v přípravném řízení i v řízení před soudem nebyly provedeny důkazy navržené obhajobou a důkazy nebyly správně zhodnoceny. Došlo tak k procesním pochybením i k nesprávnému hmotně právnímu posouzení celého případu.
7. Podle jeho názoru mu bylo upřeno právo na obhajobu, jelikož po celou dobu trestního stíhání se dovolával zkoumání jeho osoby a osoby poškozeného S. na polygrafu a požadoval vyslechnutí svědků P., R. a dalších, což se nestalo. Trestní řízení proti němu mělo být vedeno samostatně, nikoliv v kontextu s dalšími obviněnými, kteří s jeho případem neměli vůbec nic společného. Dále uvedl, že neměl o předchozím soudním sporu, v němž vypovídal jako svědek, žádné bližší informace a po dlouhou dobu mu nebylo umožněno, aby se s tímto spisem mohl seznámit. Navrhoval konfrontaci mezi ním a S., osobní konfrontaci s M. P., s M. R. mladším a starším, zjištění majetkových poměrů S., nicméně k provedení těchto důkazů nedošlo. Pokud orgány činné v trestním řízení neprovedly obhajobou navržené důkazy, svědčí to o tom, že soud vycházel z rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě ze dne 24. 10. 2013, č. j. 18 T 29/2011-1057, v němž R. ml. nevypovídal a P. uváděl, že byl s V. V. v kanceláři spolu se S., což soudkyně nezhodnotila, přičemž ani nemusela, protože v této době P. a R. vystupovali nikoliv jako svědci, ale jako obžalovaní. Zdůraznil, že soudy neměly jediný důkaz, že by byl požádán o nějakou svou výpověď ve prospěch jiné osoby, ani to, že by před soudem nepravdivě vypovídal, kromě svědka S. a vydaného rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě ze dne 24. 10. 2013, č. j. 18 T 29/2011-1057, podle něhož byl označen jako nevěrohodný svědek. I toto rozhodnutí však vycházelo z výpovědi S., který byl na výsledku tohoto soudního řízení jako poškozený velmi silně zainteresován. Pokud se něco odehrálo a došlo k podvodu, dovolatel o tom nic nevěděl a stalo se tak bez jeho účasti, on sám z žádného podvodu nebyl obviněn. Podle státního zástupce se tedy měl dopustit nejen křivé výpovědi, ale i podvodu, když sepsal smlouvu nikoli o půjčce, ale smlouvu kupní, přičemž z tohoto podvodu vůbec nebyl obviněn. Podle jeho názoru nelze nikoho odsoudit bez zjištění skutečného stavu s odvoláním na nějaké předchozí rozhodnutí. Přesto soudy nižších stupňů považují za odůvodněný fakt, že podle výše citovaného rozsudku Okresního soudu ve Znojmě se musel dopustit křivé výpovědi, i když k ničemu takovému ve skutečnosti nedošlo.
8. Dále namítl, že celé řízení bylo zatíženo vadami, které měly vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku. Vedle shora uvedených vad se jednalo o nesrovnalosti a nesprávné hodnocení výpovědi poškozeného, který vypovídal rozporuplně a nepravdivě. Nebyly dodrženy zásady platné pro trestní řízení, zejména:
- že souhrn nepřímých důkazů k prokázání viny obžalovaného musí tvořit logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů, která ve svém celku nejen spolehlivě prokazuje všechny okolnosti žalovaného skutku a usvědčuje z jeho spáchání obviněného, ale současně vylučuje možnost jakéhokoli jiného závěru,
- že nepřímé důkazy, které vedou k důvodnému podezření vůči obžalovanému, nevylučující však reálnou možnost, že pachatelem mohla být též jiná osoba, nejsou dostatečným podkladem pro uznání viny obviněného,
- že zůstanou-li po vyčerpání všech dosažitelných důkazů pochybnosti o některé skutkové okolnosti důležité pro zavinění, je nutno s použitím zásady in dubio pro reo rozhodnout ve prospěch obžalovaného a neuznat jej vinným.
9. Podle názoru dovolatele se soud vůbec nezabýval pravdivostí jeho výpovědi ve věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 18 T 29/2011. Jednalo se spíše o to, aby rozsudek v dané věci nebyl zpochybněn výpovědí, kterou on popravdě učinil. Soud prvního stupně se nesnažil zjistit správným způsobem a bez důvodných pochybností skutkový stav věci, zda výpověď dovolatele byla pravdivá či nikoliv, spíše naopak. Skutečností zůstává, že poškozený S. byl u dovolatele v jeho advokátní kanceláři, což lze dovodit i z jeho rozporuplných výpovědí. Soudní rozhodnutí se dále nezabývalo zjišťováním pravdivosti „výpovědi“ v řízení vedeném u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 18 T 29/2011, ale vycházelo jako axiom z rozhodnutí vydaného v tomto řízení ve vazbě vůči dovolateli, což bylo kromě jiného porušením „prevence neviny“ a zásad platných pro trestní řízení. Obviněný se s ostatními osobami nedomlouval na tomto „případu“, a pokud jej spáchaly, tak to bylo bez jeho vědomí a neměl na tom žádný podíl. Tvrzení, že měl stranit M. R. ml., označil za nepravdivé a neopodstatněné s tím, že neznal okolnosti případu a teprve dodatečně se dozvěděl ze spisu, že R. st. měl zájem o celý případ, když měl kupujícím půjčit nějaké peníze. O okolnostech týkajících se R. ml. se rovněž dozvěděl až dodatečně a v žádném případě se s ním ani s jinou osobou na ničem nedomlouval a vůbec neměl důvod někomu stranit. Podotknul, že po celou dobu setrval na své výpovědi, kterou uvedl v přípravném řízení i u soudu, když tvrdil, že mluvil pravdu. Z tohoto důvodu chtěl jít i na polygraf, ale nebylo mu to umožněno. Pokud by na polygrafu obstál, ale S. nikoliv, stejně by se na této situaci nic podle státního zástupce nezměnilo. Poznamenal, že podstatné pro posouzení jeho výpovědi je to, zda poškozený S. byl či nebyl v jeho kanceláři, ale S. tvrdil, že se tak nestalo a jde přitom podle soudu o hodnověrného svědka, ačkoliv to byl zadlužený gambler a jeho výpověď vykazovala spoustu nesrovnalostí. Proti tomu je zde výpověď dovolatele a tvrzení, že se ničeho nedopustil, ale měl v minulosti za klienta M. R., který byl odsouzený. Poté ještě odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 520/16.
10. S ohledem na shora uvedené obviněný V. V. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 9 To 532/2016, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 6. 5. 2016, sp. zn. 3 T 158/2015, a podle §265 l odst. 1, 3 tr. ř. Okresnímu soudu ve Znojmě přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
11. Obviněný M. R. se v úvodu svého podání odvolal na judikaturu Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 55/04, sp. zn. III. ÚS 177/04), která zdůrazňuje, že řízení o dovolání nemůže v případech tzv. krajního nesouladu právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry pominout právo na spravedlivý proces. Jeho případ je podle něj v tomto směru učebnicovým příkladem. V původním řízení byla vyslechnuta svědkyně A. P., která vypověděla, že peníze byly jejímu manželovi (tehdejší) manželkou obviněného poskytnuty. Touto okolností se okresní soud vůbec nezabýval. Nehledě na to, obviněný předložil důkazy k tomu, že poskytnuté peníze požadoval vrátit, byla dokonce uzavřena dohoda o narovnání. Proč by takovou dohodu P. uzavíral, kdyby žádné peníze neobdržel? Ani tím se žádný ze soudů nezabýval.
12. Dále namítl, že soudy nižších stupňů se přesvědčivě nevypořádaly s otázkou věrohodnosti svědka V. S., který jej nebyl schopen při hlavním líčení identifikovat, spletl si ho s M. P., ač byl (obviněný) v rozhodné době „asi o 80 kg lehčí a o několik desítek centimetrů nižší“ . K tomu navíc poznamenal: „já jsem snědý, jsem Cikán a P. je bílý“ . Uvedl rovněž, že soud prvního stupně nevěrohodnost svědka V. S. nepřímo připustil na str. 8 a 12 rozsudku, a dodal, že nevěrohodnost svědka je dobře patrna ze zvukového záznamu z hlavního líčení. V neposlední řadě namítl, že závěr nalézacího soudu, podle něhož postupoval v úmyslu pomáhat svému synovi, se neopírá o žádné exaktní důkazy, přičemž odvolací soud tyto závěry převzal, aniž by je kriticky zhodnotil. Nastala tak situace, kdy provedené důkazy nebyly ať již negativně nebo pozitivně při meritorním rozhodování vzaty do úvahy. Provedené důkazy na straně jedné a právní závěry obou soudů na straně druhé jsou v krajním nesouladu. Za této situace dovodil, že došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení skutku – jeho výpovědi v původním řízení, jež měla být hodnocena nikoliv jako trestný skutek, nýbrž jako beztrestný čin. Pokud by došlo ke korektnímu hodnocení důkazů, pak by muselo dojít k obnově v původním řízení.
13. S ohledem na výše uvedené obviněný M. R. navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek a řízení mu předcházející zrušil a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
14. K podanému dovolání obviněných se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že dovolání V. V. přes svůj značný rozsah neobsahuje jedinou námitku, kterou by podatel vytýkal nesoulad skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků zločinu podle §346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Námitka, podle níž ve věci nemělo být vedeno společné řízení, je námitkou ryze procesní a nachází se zcela mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu. Nadto státní zástupce poznamenal, že za situace, kdy všichni obvinění nepravdivě vypovídali jako svědci v téže trestní věci, byla věcná souvislost jejich trestné činnosti evidentní a podmínky společného řízení ve smyslu §20 tr. ř. pro konání společného řízení byly splněny. Jinak dovolatel V. V. vytýkal pouze neúplnost provedeného dokazování a brojil proti hodnocení důkazů soudy, neprovedení jím navržených důkazů a trval na tom, že výpověď svědka V. S. je nevěrohodná. V této souvislosti se dovolával procesní (nikoli hmotněprávní) zásady in dubio pro reo a procesních zásad týkajících se hodnocení nepřímých důkazů. Dovolatel přitom ani neučinil součástí svého dovolání námitky týkající se existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Ve věci nejsou podle státního zástupce dány tzv. opomenuté důkazy jako vada důkazního řízení. Podotkl, že provedení některých v dovolání uvedených důkazů (výslech na polygrafu, konfrontace se svědkem S.) dovolatel V. V. u hlavního líčení ani nenavrhl a v tomto směru zřejmě brojil proti postupu orgánů přípravného řízení. Rovněž hodnocení výpovědi poškozeného V. S. není v žádném, natož extrémním rozporu se zásadami logiky.
15. Státní zástupce uzavřel, že dovolací námitky obviněného V. V. směřovaly výlučně do skutkové a procesní oblasti, neodpovídaly formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nebyly ani způsobilé vyvolat výjimečný zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění.
16. K dovolání obviněného M. R. státní zástupce uvedl, že dotyčný sice formálně namítl nesprávné hmotně právní posouzení předmětné svědecké výpovědi učiněné ve věci Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 18 T 29/2011, fakticky se však domáhá změny skutkových zjištění, když trvá na tom, že tato výpověď byla pravdivá. V daném směru sice vytkl existenci „krajního nesouladu právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými zjištěními“, jeho námitky byly však do určité míry mimoběžné, neboť svědkyně P. nebyla u hlavního líčení ve věci Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 3 T 158/2015 vůbec vyslýchána. Pokud se týká věrohodnosti svědka V. S., odkázal státní zástupce na to, co již bylo uvedeno k obdobným námitkám obviněného V. Některé nehodící se okolnosti dovolatel M. R. pominul, když záměnu osob M. R. st. a M. P. si svědek u hlavního líčení sám uvědomil. Státní zástupce uzavřel, že též námitky obviněného R. směřovaly výlučně do oblasti skutkových zjištění a pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nebylo možno podřadit ani z důvodu extrémního rozporu mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
17. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud obě podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
19. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 9 To 532/2016, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
21. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
22. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
23. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
24. Obecně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
25. Se zřetelem k dovolací argumentaci obviněných však Nejvyšší soud konstatuje, že jejich námitky směřují výlučně do oblasti skutkové a procesní. Obvinění totiž soudům obou stupňů vytýkají nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění (obviněný V. V. namítá rovněž neúplnost důkazního řízení a porušení zásady in dubio pro reo), přičemž předkládají vlastní hodnotící závěr, že se skutků kladených jim za vinu nedopustili. Právě z uvedených skutkových a procesních výhrad vyvozují závěr o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
26. Obvinění tedy nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci, neuplatňují žádné konkrétní hmotně právní výhrady. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřují v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
27. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy , tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
28. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že v nyní projednávané věci není dána žádná vada důkazního řízení, jež by odůvodňovala jeho výjimečný zásah do skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů. Navzdory tomu se ke skutkovým a procesním výhradám obviněných alespoň ve stručnosti vyjádří.
29. Co se týče námitky obviněného V. V., podle které neměly soudy nižších stupňů vést společné řízení s obviněným M. R. a spoluobviněným L. D., jedná se o námitku procesní, tedy pod uplatněný dovolací důvod nepodřaditelnou. Nad rámec toho lze (ve shodě se státním zástupcem) podotknout, že všichni tři obvinění vypovídali jako svědci v téže věci, a proto byla věcná souvislost jejich trestné činnosti zjevná a podmínky pro konání společného řízení podle §20 tr. ř. splněny.
30. K námitce téhož dovolatele, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, je možné (stručně) poznamenat, že vadu tohoto charakteru a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). Z rozhodnutí soudů nižších stupňů je přitom zjevné, že považovaly dokazování již provedené za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností a že není nezbytné provádět důkazy další. Ohledně námitky obviněného V. V., že měl být jak on, tak svědek V. S. vyšetřen na polygrafu, nutno připomenout, že výsledky vyšetření na tzv. detektoru lži nelze použít jako důkaz při rozhodování trestní věci (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 1992, sp. zn. 6 To 12/92, publikované pod č. 8/1993 Sb. rozh. tr.). Podle názoru Nejvyššího soudu tak nelze v daném směru shledat takové pochybení, které by vyžadovalo jeho kasační zásah. Se zřetelem k těmto skutečnostem vyjadřuje přesvědčení, že z materiálního hlediska netrpělo důkazní řízení deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů.
31. Námitky obou dovolatelů ve vztahu ke správnosti a úplnosti skutkových zjištění nevybočily z rámce prostých námitek skutkové povahy, jimiž zpochybňují pouze způsob hodnocení provedených důkazů. V daných souvislostech je potřeba zmínit, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Přitom je zapotřebí podotknout, že za situace, kdy soudy při vyvozování skutkových závěrů vycházely především z výpovědi svědka V. S. jakožto přímého usvědčujícího důkazu, s jejíž věrohodností se akceptovatelným způsobem vypořádaly, nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Se zřetelem k tomu nelze přisvědčit ani námitce stran porušení pravidla in dubio pro reo plynoucího ze zásady presumpce neviny vymezené v §2 odst. 2 tr. ř. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obvinění předkládají vlastní hodnocení důkazů a dovozují z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
32. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
33. Činí-li za dané situace obvinění kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů, a právě z toho dovozují vadnost právního posouzení skutku, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
34. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 5. 2018
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu