ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.220.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 220/2018-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. února 2018 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného M. K., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 3 To 403/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 4 T 18/2017, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 3 To 403/2017, jakož i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 4 T 18/2017, byl obviněný M. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pokračujícím přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit jednáním popsaným ve výrokové části odsuzujícího rozsudku. Za toto jednání byl odsouzen podle §206 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b) a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 50 denních sazeb po 400 Kč, tedy v celkové výměře 20.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nevykonal, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené BH Nemocnici Vimperk, a. s., IČO 29015839, se sídlem Pivovarská 158, Vimperk, částku 7.300 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená organizace se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Prachaticích podal obviněný M. K. odvolání, o kterém Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl usnesením ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 3 To 403/2017 tak, že se podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a za použití §222 odst. 2 tr. ř. uvedenou věc postoupil České lékařské komoře s tím, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být tímto orgánem posouzen jako kárné provinění, o němž je tento orgán příslušný rozhodovat.
3. Nejvyšší státní zástupce podal proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích v neprospěch obviněného dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř., s argumentací, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání shrnul dosavadní průběh řízení, aby konstatoval, že se nemohl ztotožnit se závěry vyvozenými odvolacím soudem. Namítl, že odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil především odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio, avšak aplikace výše zmíněné zásady byla v posuzované věci chybná. Předpokladem postupu podle §257 odst. 2 tr. ř. ve spojení s §222 odst. 2 tr. ř. je, že soud shledá, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění. Nalézací soud spatřoval v jednání obviněného přečin zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku a odvolací soud správnost a úplnost skutkových zjištění a provedeného dokazování před nalézacím soudem nijak nezpochybnil. Odvolací soud nicméně uzavřel, že čin obviněného má jen minimální škodlivost. Skutečnosti, ze kterých však vycházel, se však týkaly výhradně posouzení osoby pachatele a následku činu, nikoli dalších kritérií, která jsou pro takový postup zákonem vyžadována. Ve svém vyjádření nejvyšší státní zástupce dále připomenul, v čem zásada subsidiarity trestní represe spočívá, vyložil obsah principu ultima ratio i pojmu společenské škodlivosti. V dané souvislosti zdůraznil, že odvolací soud opomenul, že se obviněný předmětného jednání dopustil úmyslně, po předchozím uvážení, zneužívaje svého zaměstnání, v několika opakujících se dílčích útocích, přičemž se činu dopouštěl po delší dobu. Fakt, že škoda způsobená posuzovaným jednáním nepřesahuje výrazně hranici škody nikoli nepatrné, není důvodem pro závěr o nedostatečné společenské škodlivosti činu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1594/2011 a sp. zn. 8 Tdo 1634/2014). Podle dovolatele měl soud pečlivě vyhodnotit navazující právní úpravu odpovědnosti za disciplinární provinění, a uvážit, zda je ochrana konkrétního právního statku v posuzovaném případě lépe zajišťována uplatněním odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Závěr, ke kterému soud druhého stupně dospěl však dovolatel zásadně odmítl, již proto, že v disciplinárním řízení poškozený nemá možnost domoci se svého uplatněného nároku na náhradu škody. Vyslovil pochyby, zda je Česká lékařská komora příslušná rozhodovat o skutku, který je předmětem řízení. Šlo totiž o nakládání s majetkovými hodnotami v rámci vztahů mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem nesouvisející bezprostředně s výkonem zdravotnické péče.
4. Na základě výše uvedeného proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Rovněž vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. d) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda dovolatelem vznesené námitky naplňují jim uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Dovolací důvod zde spočívá v okolnosti, že nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 2 písm. c), d), f) a g), kterým soud přesto rozhodl.
8. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
9. Jelikož charakter uplatněné argumentace nezavdal důvod pro rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 tr. ř., tj. cestou jeho odmítnutí, přezkoumal Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. napadené rozhodnutí i řízení jemu předcházející a poté seznal, že dovolání je důvodné. K závěru o důvodnosti podaného dovolání dospěl na podkladě následujících skutečností.
10. Z ustanovení §12 tr. zákoníku vyplývá, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu . Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. V takovém případě je pak nezbytné, aby se soud vždy konkrétně zabýval nejen skutečnostmi svědčícími pro závěr, že se o trestný čin nejedná, ale i okolnostmi, které by mohly svědčit proti tomuto závěru, a tyto musí vždy odpovědně a ve vzájemných souvislostech zhodnotit a takové zhodnocení musí pojmout i do odůvodnění svého rozhodnutí (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
11. V nyní posuzované věci se obviněný podle zjištění nalézacího soudu dopustil skutku, jenž vykazuje formální znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, což ostatně nerozporoval ani soud druhého stupně (viz str. 5 jeho rozhodnutí). V takovém případě by musely existovat pádné konkrétní okolnosti, které by ve smyslu shora vymezených teoretických východisek odůvodnily závěr o nevhodnosti užití prostředků trestního práva, neboť by nebyla naplněna společenská škodlivost (jinak) formálně trestného činu. Za tímto účelem je proto potřebné zhodnotit, zda intenzita naplnění společenské škodlivosti trestného činu, resp. kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, ve vztahu ke znakům zvažované skutkové podstaty odůvodňuje závěr, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům zpronevěry.
12. Trestný čin zpronevěry patří mezi trestné činy proti majetku zařazené do hlavy páté trestního zákoníku a je jím chráněn zájem společnosti na ochraně majetku. Zásah do sféry ochrany majetku nemůže odpovídajícím způsobem postihnout projednání případného porušení povinností člena lékařské komory podle zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře. Podle §18 odst. 3 citovaného zákona lze uložit disciplinární opatření za závažné porušení povinností uvedených v §9 odst. 2 písm. a) uvedeného zákona, mezi něž patří povinnost vykonávat své povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony. Posuzovaný delikt však nespadá pod porušení ustanovení etického kodexu schváleného na sjezdu České lékařské komory, nejde o chybný zdravotnický postup nebo nevhodné chování vůči pacientům, ve své podstatě se jedná o zpronevěru peněz, které byl zaměstnanec povinen odevzdat svému zaměstnavateli. Podobné jednání nepříznivě zasahující do majetkové sféry zaměstnavatele obviněného by případně mohlo být, pokud by nedosáhlo škodlivosti trestného činu, projednáno příslušným správním orgánem jako přestupek proti majetku ve smyslu §50 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (přičemž použití §8 pozdějšího zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, účinného od 1. 7. 2017 by nebylo pro obviněného příznivější).
13. Ve shodě se stanoviskem nejvyššího státního zástupce dovodil i Nejvyšší soud, že v posuzované věci nebyly splněny podmínky k tomu, aby byla věc postoupena České lékařské komoře. Posuzovaný skutek přímo nesouvisel s výkonem zdravotnické péče, netýkal se vztahu obviněného k jeho pacientům, nešlo primárně o porušení specielních povinností dopadajících na pracovníky ve zdravotnictví, ale šlo o protiprávní nakládání s majetkovými hodnotami náležejícími zaměstnavateli. Pro zhodnocení míry společenské škodlivosti z pohledu možného posouzení skutku jako přestupku proti majetku se soud druhého stupně dosud náležitě nevypořádal se všemi okolnostmi, které charakterizují povahu a závažnost spáchaného činu. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal jen na dosavadní bezúhonnost obviněného, jeho vyšší věk a škodu přesahující jen nevýrazně hranici škody nikoli nepatrné. Zmíněná finanční hranice však nebyla překročena jen o několik málo Kč, ale téměř o 50 %. Bez odezvy ponechal soud druhého stupně i skutečnost, že uvedený čin páchal obviněný po dobu více než jeden a půl roku, zneužil svého postavení v zaměstnání a zmíněnou škodu dosud neuhradil, ani nedal najevo zájem škodu nahradit. U veřejného zasedání před odvolacím soudem upozornil i státní zástupce na možnost využití odklonu od standardního trestního řízení (taková možnost by za splnění zákonných podmínek nemusela být vyloučena ani v dalším řízení), ani tehdy však obviněný neprojevil ochotu škodu uhradit. Bez významu pro zhodnocení společenské škodlivosti posuzovaného jednání by nemuselo být ani zvážení povahy činnosti, za kterou obviněný platby vybíral, když vystavování zpráv – tiskopisů pro soukromé pojišťovny pacientů nepatřilo mezi základní povinnosti lékaře chirurgické ambulance. Tuto okolnost stejně jako další dříve zmíněné skutečnosti však soud druhého stupně nijak blíže nehodnotil v souvislosti s úvahou, zda je nezbytné obviněného postihnout trestní sankcí, či zda by nemohlo postačovat uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
14. Nejvyšší soud proto dovodil, že v posuzované věci byly naplněny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., neboť povaha posuzovaného skutku neodpovídá tomu, aby byl podřazen pod disciplinární pravomoc čestné rady České lékařské komory a nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí o postoupení věci tomuto orgánu. S okolnostmi, které charakterizují společenskou škodlivost posuzovaného skutku, se soud druhého stupně nevypořádal důsledně a komplexně, když v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal pouze na dosavadní bezúhonnost obviněného, jeho zralý věk a relativně nižší výši škody, přičemž dalšími okolnostmi shora zmiňovanými se však již nezabýval a jejich význam blíže nehodnotil.
15. Nejvyšší soud proto na základě výše uvedeného rozhodl podle §265k odst. 1 tr. ř. tak, že zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 3 To 403/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání. Dále poukazuje Nejvyšší soud na znění §265s odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. února 2018
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann
Vyhotovil:
JUDr. Aleš Holík