ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.241.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 241/2018-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. února 2018 o dovolání, které podal obviněný Z. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 3 To 171/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 1 T 123/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Z. B. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 1 T 123/2014, byl obviněný Z. B. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným pod bodem 1) přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 2) přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 3) přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl obviněnému uložen podle §178 odst. 2 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let a šesti měsíců. Podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku bylo dále obviněnému uloženo ochranné protialkoholní léčení v ústavní formě. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán zaplatit na náhradě škody poškozenému J. H. částku 57 624 Kč.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Opavě podali odvolání státní zástupce a obviněný. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 3 To 171/2017, napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce zrušil ve výroku o trestu a ve výroku o ochranném opatření a nově obviněnému uložil za trestné činy, ohledně nichž zůstal v rozsudku okresního soudu výrok o vině nezměněn, podle §178 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon obviněného zařadil podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku obviněnému uložil ochranné protialkoholní léčení v ústavní formě. Odvolání obviněného pak odvolací soud zamítl jako nedůvodné podle §256 tr. ř.
II.
3. Obviněný podal proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 3 To 171/2017, dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť měl za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
4. Ve vztahu k poškozování kamenné zdi, při němž měl být údajně přistižen poškozenými H., nebyla podle obviněného zodpovězena základní otázka, kde se kameny z rozebrané zdi nacházejí. Tvrzení obviněného, že se tyto kameny nacházejí na zahradě H., nikdo nevyvrátil. Za podstatné pokládá obviněný, že byl odsouzen za přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný na věci, která právně neexistuje. Pokud se soud dovolával vlastnických vztahů ke kamenné zdi jako odvozeného pozůstatku sanované stodoly, pak se měl zabývat otázkou zápisu v katastru nemovitostí. Jestliže je v katastru nemovitostí zápis, že na parcele č. p. se nachází budova bez čísla popisného, či evidenčního, pak to z důvodu zásady materiální publicity obsažené v §980 až 986 nového občanského zákoníku musí být vzato v úvahu, neboť uvedená zásada v podstatě zajišťuje, že je možné se na zápisy v katastru nemovitostí spolehnout. Obviněný by tedy musel rozebírat budovu (zapsanou v katastru nemovitostí) a nikoli kamennou zeď, která právně neexistuje. Těchto okolností si byli vědomi i poškození, proto po skončení hlavních líčení parcelu č. zrušili.
5. Výhrady vznesl obviněný i proti uložení ochranného léčení a nepodmíněného trestu odnětí svobody. Obviněný nepopírá závěry přibrané znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ovšem podle vyjádření manželky si obviněný, když je v klidu, na alkohol ani nevzpomene. Ani při několikahodinovém jednání s obhájcem nebylo na obviněném patrné, že by pociťoval potřebu alkoholického nápoje, nebo se u něj objevovaly jiné příznaky typické pro alkoholiky, jako je třes rukou. S protialkoholním léčením u obviněného by proto neměly být problémy. Obviněného zřejmě zneužívají jeho nájemníci N. a ustanovení opatrovníka by mělo být svěřeno jiné osobě, než je B. N., která tak spravuje majetkové poměry svého pronajímatele, u něhož je sama nájemcem.
6. Zatímco nalézací soud při ukládání trestu citlivě zvážil psychickou poruchu obviněného, odvolací soud uložil trest nepodmíněný, i když si musel být vědom, že u obviněného dochází již od adolescence k degradaci osobnosti, kterou alkohol jen umocňuje. Už z dřívějších znaleckých posudků vyšlo najevo, že obviněný není schopen chápat smysl trestního stíhání.
7. S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 3 To 171/2017, nebo jeho část, případně i vadné řízení, které jeho vydání předcházelo, a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který dovodil, že námitky obviněného obsažené v dovolání nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod. Námitky, jimiž obviněný napadá nesprávné hodnocení důkazů, se s uváděným dovolacím důvodem míjí, neboť jde o námitky skutkového a procesního charakteru. V dovolání obviněný brojí proti skutkovým zjištěním vyvozeným soudy na základě provedeného dokazování, a formou polemiky s těmito závěry se dostává k vlastním skutkovým verzím odlišným od závěrů soudů obou stupňů. Domáhá se tak vlastně toho, aby na základě jiného hodnocení důkazů byly jinak definovány projednávané skutky, které by pak měly být jiným způsobem právně posouzeny.
9. Pro posuzovanou věc je irelevantní, kde se nacházejí kameny z rozebrané zdi, když bylo dostatečně prokázáno, že zeď rozebíral právě obviněný. Ten také věděl, že kamenná zeď je na pozemku H., což bylo patrné z rozhodnutí příslušných orgánů, která však obviněný odmítl respektovat. Poškození zdi bylo dokumentováno a vyčísleno a pro posouzení je irelevantní i to, že v katastru nemovitostí je vyznačena budova, nikoli kamenná zídka, neboť pro trestní odpovědnost obviněného je rozhodující stav faktický. Subjektivní hodnocení závěrů znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie není významné a svědčí pouze o nedostatečném náhledu samotného obviněného. S předmětnou věcí vůbec nesouvisí úvahy o nevhodnosti svěření opatrovnictví nad obviněným B. N., která je v nájemním vztahu k obviněnému. Výhrady proti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody jako neadekvátního postihu rovněž nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
III.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
11. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 5 To 297/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
14. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
15. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
16. Obecně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
17. V posuzované věci však námitky obviněného uplatněné v podaném dovolání směřují primárně do oblasti procesní a zčásti skutkové. Obviněný totiž soudům obou stupňů vytýká v prvé řadě nesprávný procesní postup a také nesprávné hodnocení provedených důkazů, přičemž vychází z vlastních skutkových verzí odlišných od závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů obou stupňů. Právě z uvedených skutkových a procesních výhrad (sekundárně) vyvozuje závěr o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
19. Jak již bylo výše naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor (nesoulad). O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
20. V tomto kontextu je namístě uvést, že v posuzované věci taková situace nenastala – mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu extrémní rozpor (nesoulad) dán. Soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, je zde tedy zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.).
21. V této souvislosti je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu neposkytuje. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
22. V souvislosti s námitkami obviněného je dále nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Ohledně skutečného fyzického stavu a původu kamenné zdi oddělující pozemky obviněného a poškozených vedly soudy obsáhlé dokazování právě i proto, že uvedená zeď není zapsána v katastru nemovitostí. Po vyžádání znaleckého posudku z oboru ekonomiky, geodézie a kartografie, opatření řady listinných i dalších důkazů pak vyvodily podložený a přesvědčivý závěr nejen o skutečné existenci zmiňované zdi, ale i o tom, že vlastníky této reálně existující věci jsou právě poškození, čehož si musel být obviněný bezpečně vědom i s ohledem na řadu v mezidobí vydávaných úředních rozhodnutí dotýkajících se uvedené věci (str. 7, 8 rozhodnutí odvolacího soudu). Pro trestní odpovědnost obviněného je rozhodující stav faktický, nikoli stav do té doby evidovaný v katastru nemovitostí.
23. Ve vztahu k ochrannému léčení obviněný neuplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., v jehož rámci by bylo možné napadat rozhodnutí o uložení ochranného léčení, výslovně ani v dovolání nenamítl, že by nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení tohoto ochranného opatření. Z podaného dovolání není vůbec zřejmé, zda obviněný brojí proti uložení ochranného léčení, nebo jen proti zvolené formě tohoto léčení. Jeho argumentace vztahující se k ochrannému léčení je přitom založena pouze na skutkových výhradách. Zcela mimo rámec dovolacích důvodů jsou výhrady obviněného k výběru osoby opatrovníka, který mu byl ustanoven v jiném – občanskoprávním řízení.
24. K námitkám obviněného, které vznesl proti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody jako trestu nepřiměřeně přísného, nutno v obecné rovině konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněný neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39, §41, §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného, nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto, ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). O žádný z těchto případů se ale v posuzované věci nejedná. Obviněnému byl jako úhrnný trest uložen přípustný druh trestu ve výměře nepřesahující rozmezí trestní sazby uvedené v §178 odst. 2 tr. zákoníku dopadající na nejpřísněji trestný čin.
25. V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně zmínit přiměřeně aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice . … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
26. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo- li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. února 2018
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Aleš Holík