ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.276.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 276/2018-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. března 2018 o dovolání obviněného M. M. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 10 To 341/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 164/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný M. M. (dále zpravidla jen „obviněný“) byl rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 6 T 164/2016, uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině tohoto rozsudku. Za tento přečin byl podle §143 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy a podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. [Týmž rozsudkem byl uznán vinným a odsouzen pro týž trestný čin také spoluobviněný P. H.].
2. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 10 To 341/2017, byla odvolání obviněného a státního zástupce [rovněž spoluobviněného H.] podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení soudu druhého stupně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání namítl, že soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily otázku, zda svým jednáním skutečně porušil povinnost uloženou mu podle ustanovení §858 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “občanský zákoník”), dále otázku jeho zavinění, jakož i skutečnost, že právní závěry odvolacího soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, neboť z odůvodnění jeho rozhodnutí nevyplývá vztah mezi jeho skutkovými zjištěními a právními závěry. Poukázal na to, že podle jeho mínění nebyl naplněn předpoklad zanedbání náležitého dohledu a dozoru, neboť způsob výkonu jeho dohledu nad poškozeným byl přiměřený s ohledem na všechny okolnosti případu. Argumentuje rovněž tím, že dodržel náležitý dohled a dozor nad poškozeným v míře, kterou lze po rodiči rozumně požadovat. Dále vyjádřil svůj nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že ponecháním poškozeného v přítomnosti psů nezpůsobí škodlivý následek a vyjádřil přesvědčení, že v jeho případě nebyla naplněna ani subjektivní stránka přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Obviněný dále zdůraznil, že z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a právním závěrem soudu, že by nevykonával dohled nad synem nejméně osm minut. Závěrem uvedl, že právní závěry odvolacího soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 10 To 341/2017, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 164/2016.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že tento v podstatě opakuje skutečnosti, které již na svoji obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, přičemž soudy obou stupňů se s nimi správně a dostatečným způsobem vypořádaly. Ve vztahu k námitkám obviněného ohledně nesprávného posouzení porušení povinnosti náležitého dohledu a dozoru a absence subjektivní stránky přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku odkázal na podrobné odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, které přesvědčivě dospěly k závěru, že k porušení předmětné povinnosti obviněným došlo, přičemž si počínal z vědomé nedbalosti. Pokud obviněný upozornil na rozpor ohledně toho, zda ponechal poškozeného po dobu osmi minut bez dozoru, státní zástupce uvedl, že uvedená skutečnost je z hlediska trestní odpovědnosti obviněného nepodstatná, navíc jde o námitku nepodřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod. Trestněprávně relevantní jednání obviněného podle státního zástupce totiž spočívá v tom, že umožnil poškozenému vstup na oplocený pozemek, na kterém se nacházela smečka psů. V důsledku tohoto jednání obviněného došlo k založení nebezpečí pro život poškozeného, proto v podstatě nezáleží na tom, zda byl poškozený usmrcen po dvou nebo osmi minutách. Rovněž s námitkou obviněného ohledně extrémního nesouladu se státní zástupce neztotožnil, neboť rozhodná skutková zjištění soudů mají oporu v provedených důkazech a skutkový děj je jasný, s provedenými důkazy koresponduje, a to dokonce i s vlastní výpovědí obviněného. S ohledem na shora uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a ačkoliv je formálně založeno na dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je z obsahu dovolání patrno, že obviněný měl zájem shora uvedený dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a proto je tato vada [že nebylo současně v dovolání použito i ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] považována za nepodstatnou a dovolání za vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05).
6. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8. S ohledem na námitku obviněného týkající se existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
9. Nejvyšší soud dále doplňuje, že se v případě námitek obviněného jedná o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
10. Ze shora uvedeného tak vyplývá, že námitky obviněného týkající se nesprávného hodnocení důkazů vztahující se ke spáchání předmětného trestného činu a z něho vyplývajícího nesprávného skutkového zjištění a hmotněprávního posouzení, které lze označit za skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jednání obviněného. Jinými slovy řečeno, výše uvedené námitky jsou námitkami nepodřaditelnými pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
11. Pouze nad rámec své přezkumné činnosti tak Nejvyšší soud doplňuje, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08).
12. Soudy nižších stupňů shodně uvedly, že vina obviněného byla prokázána uceleným řetězcem důkazů, a to včetně výpovědí svědků či znaleckých posudků, a to tak, že je na jejich základě možné vytvořit zcela jednoznačný a logický závěr o průběhu předmětného skutku, přičemž na tomto závěru nemůže nic změnit ani obhajoba obviněného, hodnotící jeho jednání jako řádný výkon povinností rodiče, či tvrzení týkající se sporné délky ponechání poškozeného bez dozoru.
13. V souladu s výše uvedenými skutečnostmi Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem, který odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., že o správnosti skutkových zjištění soudu nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Taktéž je třeba konstatovat, že vzdor tvrzení obviněného, jsou odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními (§125 odst. 1 tr. ř. a 134 odst. 2 tr. ř.) a obsahují veškeré formální náležitosti, které by příslušná odůvodnění měla zahrnovat.
14. Nejvyšší soud se s těmito závěry soudů obou stupňů ztotožnil, a jen pro úplnost a na doplnění považuje za nutné dodat, že přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt, a spáchá takový čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené mu podle zákona. Z těchto více alternativ, z nichž může porušení důležité povinnosti vyplývat, pro určení okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby podle odstavce 2 §143 tr. zákoníku soudy u obviněného shledaly porušení důležité povinnosti vyplývající z jeho rodičovské odpovědnosti podle §858 občanského zákoníku. Důležitou povinností se rozumí taková povinnost, jejíž porušení obvykle znamená nebezpečí pro život a zdraví lidí. Částečný odkaz obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1249/2014, je zcela nepřiléhavý, již jen z povahy rozdílnosti skutkového děje, ale také povahy jednání obviněných.
15. K otázce nedbalostního zavinění je vhodné uvést následující. Nedbalostní zavinění je vymezeno při neexistenci volní složky pomocí složky vědění (intelektuální, vědomostní, rozumové), která tu buď je, nebo není. Kvalitativní rozdíl oproti úmyslu je ve volní složce, která u nedbalosti chybí, neboť tu není vůle spáchat trestný čin (jednání samo je však i zde aktem vůle pachatele, která však směřuje k cíli z hlediska trestního práva nezávadnému). Nedbalost je tedy možno obecně vymezit tak, že pachatel zanedbáním povinné opatrnosti při svém jednání způsobí nezamýšlený trestněprávně relevantní následek. Trestní zákoník rozlišuje nedbalost vědomou [pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí – §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] a nedbalost nevědomou [pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl – §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
16. Nejvyšší soud je si plně vědom faktu, že výkon rodičovské odpovědnosti je činnost náročná a výkon dohledu nad dětmi vyžaduje značnou míru opatrnosti, obzvláště pokud rodič vykonává tuto činnost sám či mimo domácnost, a ještě vyšší, je-li rodič povinen vykonávat některé další činnosti, jako tomu bylo v konkrétním případě. Této náročnosti však musí odpovídat i zvýšená míra ostražitosti rodičů, a nelze tak pouze s ohledem na náročnost takové činnosti opomíjet případy, kdy míra jejich ostražitosti poleví, neboť následky takového nedostatečného dozoru mohou být tragické. V takových případech je tedy vždy nutné posuzovat především to, zda byl výkon rodičovské odpovědnosti vykonáván při maximální míře ostražitosti, při využití všech dostupných informací a prostředků. Pokud však je tento výkon dozoru jakkoli zanedbán, nelze takové pochybení přičítat jeho náročnosti, ale pouze lidskému selhání, které se může projevit i ve formě trestněprávní odpovědnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 8 Tdo 8/2016).
17. Z výše uvedeného vyplývá naplnění shora uvedených znaků předmětného trestného činu, neboť v konkrétní situaci otec - obviněný věděl, že se poškozený pohybuje bez dozoru na pozemku, kde se rovněž volně pohybují psi, a to aniž by, s ohledem na jeho počínání spočívající v připojování vozíku k automobilu, byl schopný zajistit výkon dozoru nad poškozeným, přičemž došlo k útoku psů na poškozeného, a to takové intenzity, že došlo k jeho úmrtí. V souladu s vyjádřením státního zástupce, je vhodné uvést, že není stěžejní zjištění, po jakou dobu byl poškozený zanechán obviněným bez dozoru, ale podstatný je především samotný fakt umožnění vstupu poškozeného na pozemek, kde byl umožněn volný pohyb osmi psů, kdy i s ohledem na tvrzení samotného obviněného o tom, že se v chování psů orientuje takovým způsobem, že k chování k nim uděloval rady poškozenému, si musel být vědom možnosti vzniku výše popsaného následku. V souvislosti s absencí jeho neustálého dozoru tak lze vnímat jednání obviněného jako porušení primární povinnosti rodiče. Za této situace je proto nedodržení pravidel rodičovské odpovědnosti nutno považovat za porušení důležité povinnosti vyplývající z toho, že se jedná o rodiče dítěte, který je povinen ho před obdobnými nehodami chránit a učinit veškerá možná v úvahu připadající preventivní opatření, k tomu však v projednávané věci objektivně nedošlo. I přes shora uvedené, kdy by postačovalo odkázat na velmi podrobné odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, kdy jimi provedené hodnocení důkazů je jasné, logické a nevykazuje znaky libovůle, považuje Nejvyšší soud za vhodné (přes neustále obviněným zmiňovanou skutečnost, že se synovi nevěnoval maximálně dvě minuty) uvést následující. Činnost obviněného a spoluobviněného spočívala v připojení nejen vozíku, ale také připojení registrační značky. Dále z výpovědi svědka D. vyplývají nejen skutečnosti ohledně doby, kdy bylo zjištěno napadení poškozeného, ale také vzdálenost, na kterou se obviněnému poškozený vzdálil mezi smečku volně pobíhajících psů [spoluobviněný H. uváděl nález těla poškozeného cca 35m od místa, kde připevňovali značku k vozíku]. Jestliže obviněný o sobě hovoří jako o dlouholetém a zkušeném kynologovi, pak je zarážející, že chlapce ve věku pěti let, i přes tvrzení, že byl obviněným instruován ohledně chování k psům, nechal volně se pohybovat v teritoriu této smečky, při jeho znalostech ohledně chování psů ve smečce, aniž by se mu náležitě věnoval (všechny výše uvedené skutečnosti vyplývají z rozhodnutí soudů nižších stupňů v reakci na jimi provedené důkazy). Podstatné jsou však dle názoru Nejvyššího soudu i následující skutečnosti (z hlediska dohledu a dozoru). Obviněný hovoří o tom, že poškozený byl mimo jeho dozor maximálně dvě minuty, a když po této době hledali poškozeného, tento ležel na určitém místě, aniž by v této souvislosti zmiňoval, přítomnost psů u ležícího poškozeného. Přitom ze znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství vyplynulo, že zranění, která poškozený utrpěl, byla neslučitelná se životem a že smrtelný následek od vzniku nejzávažnějšího zranění nastal po několika minutách. Současně však týž znalecký posudek uvádí, že na těle poškozeného byly zjištěny hluboké oděrky, které neměly známky vzniku za života. Tyto zcela zásadní a objektivní skutečnosti popisující zranění poškozeného, dále charakterizující okolnosti, za kterých a kde obviněný poškozeného našel, bezpochyby dotvářejí objektivní obrazec skutkového děje a dobu, po kterou se poškozený pohyboval bez dozoru mezi smečkou volně pobíhajících psů.
18. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy námitky obviněného byly z hlediska uplatněného dovolacího důvodu shledány právně irelevantními, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Nejen v souvislosti s otázkou opakujících se námitek [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002], ale také ve vztahu k odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu [viz §265i odst. 2 tr. ř.] poukazuje Nejvyšší soud dále na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. března 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu