ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.297.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 297/2018-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. března 2018 o dovolání, které podal obviněný P. P. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2017, č. j. 44 To 398/2017-392, jako soudu odvolacího ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 6/2015, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2017, č. j. 44 To 398/2017-392, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. 6. 2017, č. j. 16 T 6/2015-364, jakož i rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 6 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. 6. 2017, č. j. 16 T 6/2015-364 , byl obviněný P. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 22. 11. 2014 kolem 00.15 hod. v P., ul. K. v klubu U. M. po předchozím slovním provokování ze strany obžalovaného P. P. poškozeného J. Z., se obžalovaný pokusil poškozeného udeřit hlavou, poškozený Z. obžalovaného pak udeřil do tváře a obžalovaný poškozeného Z. stáhl z barové židle a povalil ho na zem, kde si poškozenému sedl na nohu a tím způsobil komplikovanou otevřenou nitrokloubní zlomeninu (trimaleolární zlomeninu) v oblasti hlezenního kloubu s porušením vazivového aparátu, které bylo provázeno bolestivostí a vedlo k výrazné poruše levé dolní končetiny s nutností chirurgické léčby a delší dobu trvající podstatným omezením obvyklého způsobu života po dobu delší než 6 týdnů.
2. Obviněný byl odsouzen podle §146 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně částku 42 371 Kč a J. Z. částku 111 820 Kč.
3. O odvolání obviněného a státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ve prospěch obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 9. 2017, č. j. 44 To 398/2017-392 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody odsoudil podle §146 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Citovaný rozsudek městského soudu, napadl obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Ing. Davida Černého dovoláním, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Skutková zjištění soudů pokládá za extrémně rozporná s provedenými důkazy. Tím podle obviněného bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Soudy provedené důkazy hodnotily v jeho neprospěch a ignorovaly jeho obhajobu, která skutková zjištění vyvrací nebo zpochybňuje. Klíčovým důkazem ve věci je pořízený kamerový záznam, z něho však jednoznačně neplyne, že poškozeného fyzicky napadl a že ho povalil na zem. Z odůvodnění rozsudků navíc neplyne způsob, jímž měl poškozeného napadnout. Dovolatel soudům vytýká, že za fyzické napadení považovaly jeho útok hlavou na poškozeného v čase 01:33:08. Rovněž orgán činný v trestním řízení (výslovně zmiňuje úřední záznam Policie České republiky ze dne 24. 11. 2014 o vyhodnocení kamerového záznamu) měl pochybnost, zda pohyb hlavou dovolatele byl veden s úmyslem poškozeného udeřit nebo šlo o mimovolný pohyb vyvolaný jeho opilostí. Zmiňovaný úřední záznam navrhl jako důkaz, který však odvolací soud zamítl, což považuje za nesprávný postup. To platí i pro vyhodnocení kamerového záznamu odvolacím soudem, jelikož v úvahu přicházejí i hodnocení odlišná. Za situace, kdy existovalo několik výkladových variant, měl soud aplikovat zásadu in dubio pro reo.
6. Skutkový závěr, že poškozeného napadl, nelze učinit ani na podkladě dalšího kamerového záznamu. Z něho je zřejmé, že v čase 1:33:09 ho poškozený udeřil rukou do obličeje jako první, v čase 1:33:12 poškozený dovolatele chytil a začal ho tlačit od baru a v čase 1:33:15 poškozený podklouzl a ve vzájemném objetí oba spadli na zem. Závěr, že poškozeného povalil na zem, nemá oporu v provedeném dokazování. Při vzájemné fyzické potyčce, která předcházela pádu poškozeného na zem, vystupoval v pasivní roli, jelikož se bránil útoku poškozeného. V rozporu s obsahem kamerového záznamu je skutkové zjištění soudů, že poškozeného stáhl z barové židle. Tuto jeho obhajobu soudy ignorovaly a nijak se s ní v odůvodněních rozhodnutí nevypořádaly. Obviněný uplatňuje výhrady rovněž ke skutkovému zjištění soudů, podle nichž měl poškozenému zranění způsobit tím, že se mu posadil na nohu. Ze znaleckého posudku znalce Procházky totiž plyne, že poškozený si zranění přivodil tím, že si přisedl hýždí levé hlezno při pádu na zem. Zranění poškozeného nevzniklo tím, že by na poškozeného sedl, nýbrž vzniklo ještě předtím.
7. Soudy se dále nedostatečně vypořádaly s otázkou naplnění subjektivní stránky. Závěr o existenci byť nepřímého úmyslu vylučuje to, že vystupoval v pasivní roli. Závěr soudu, že měl poškozeného vyprovokovat, připouští v podstatě to, že byl fyzicky napaden poškozeným. Takový závěr nevypovídá nic o případném úmyslu způsobit poškozenému újmu na zdraví. Úmysl nedokládají ani slovní narážky učiněné v opilosti. Pokud by úmysl – který kamerový záznam nepotvrzuje – udeřit hlavou poškozeného plynul z provedeného dokazování, nebyla by rovněž dána souvislost mezi úderem na hlavu poškozeného a jeho zraněním, které vzniklo pádem na podlahu. Napadenému rozsudku dále vytkl, že z něho neplyne, zda se jednání dopustil v úmyslu přímém nebo nepřímém. Při hodnocení subjektivní stránky se odvolací soud vypořádal pouze s vědomostní a nikoli již s volní složkou zavinění, k níž žádný závěr neučinil. Navíc dovolacím soudem vytýkané pochybení stran neslučitelnosti závěrů s použitou právní kvalifikací soud prvního stupně neodstranil, což dovolatel dokládá poukazem na str. 6-7 odůvodnění, v němž se soud zmiňuje o způsobení těžké újmy na zdraví.
8. K přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku obviněný uvedl, že konflikt se týkal především jeho a poškozeného. Účelem nebylo narušení veřejného pořádku. Konflikt se výraznějším způsobem nedotýkal veřejného pořádku jako hodnoty, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců. V řízení nebylo prokázáno, že by verbální útoky byly negativně vnímány ostatními zákazníky restaurace, na což nebyl ani upozorněn. Nebyl jimi ani vyzván, aby se tohoto jednání zdržel. Správnost právní kvalifikace zpochybňuje tím, že nedošlo k naplnění znaku „napadení jiného“. Oporu v provedeném dokazování nemá ani skutkové zjištění o útoku hlavou na poškozeného. Soudy se rovněž nevypořádaly s jeho obhajobou, že nikoli každé napadení jiného, ačkoli k němu došlo veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, musí být právně kvalifikováno jako trestný čin výtržnictví (v této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 3 Tz 208/2001). Má za to, že pokud jednání má být kvalifikováno jako trestný čin výtržnictví, musí se výraznějším způsobem dotýkat veřejného pořádku jako hodnoty, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců.
9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. témuž soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 3 tr. ř. rozhodl, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.
10. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Ta vyslovila souhlas s názory soudů obou stupňů, že jednání obviněného bylo zaznamenáno kamerovým záznamem s tím, že pokud jde o zločin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, obviněný si musel být vědom, že svým jednáním vůči poškozenému a jeho následným pádem na podlahu může k poranění poškozeného dojít. Předmětná těžká újma na zdraví, o jejímž charakteru není pochyb, je v souladu s ustanovením §146 odst. 3 tr. zákoníku ve své podstatě nedbalostním následkem jeho prvotního jednání. Jednotlivé části útoku zaznamenané v kamerovém záznamu jak prvoinstanční, tak druhoinstanční soud
ve svém rozhodnutí podrobně rozebraly. Závěry soudů korespondovaly se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Meritorní rozhodnutí v této věci z těchto důvodů není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v dovolání naplněn nebyl. Proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
11. V replice k vyjádření státní zástupkyně obviněný setrval na dovolacích námitkách. Státní zástupkyně jeho argumentaci nevyvrátila. Ve vztahu k naplnění subjektivní stránky převzala nesprávnou a nedostatečnou argumentaci odvolacího soudu, která se týká pouze vědomostní složky zavinění. Za nesprávné považuje rovněž její konstatování, že závěry soudů korespondovaly se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství.
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
14. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
15. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
16. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
17. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
18. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
b) vlastní posouzení dovolání
19. Protože dovolací argumentaci obviněného nelze pokládat za takovou, jež by umožňovala dovolacímu soudu rozhodnout o podaném mimořádném opravném prostředku formou jeho odmítnutí, přezkoumal Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek a dospěl k následujícím poznatkům.
20. Z dovoláním napadeného rozsudku je zřejmé, že se odvolací soud ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu nalézacího, a potažmo i s jeho právním posouzením skutku, neboť jediné pochybení, na něž svým procesním postupem reagoval, shledal ve výroku o trestu. Ačkoli poměrně rozsáhlým způsobem reagoval na odvolací námitky obviněného, jež tento uplatnil ve svém řádném opravném prostředku podaném proti rozsudku soudu prvního stupně, podle zjištění soudu dovolacího se s nimi nevypořádal v celém rozsahu. Jednak totiž fakticky ve své argumentaci pominul jednu z podstatných námitek obviněného vůči skutkovému zjištění (námitku brojící proti skutkovému závěru, že poškozeného stáhl z barové židle a povalil na zem ), jednak důsledně nevyložil svůj právní závěr stran existence subjektivní stránky zločinu, jímž byl obviněný uznán vinným, tedy stran otázky, jež byla nalézacím soudem uzavřena opětovně nesprávně, resp. minimálně rozporně.
21. Dovolatel opírá důvodnost svého mimořádného opravného prostředku jednak o námitky ryze hmotně právní povahy (tedy takové, jež jsou podřaditelné pod deklarovaný důvod dovolání), jednak o námitku extrémního nesouladu skutkových zjištění soudů s obsahem provedených důkazů.
22. Pokud jde o otázku skutkových zjištění, tyto - přes zjevnou snahu nalézacího soudu splnit požadavek formulovaný v předchozím kasačním rozhodnutí dovolacího soudu - nelze považovat za odpovídající provedeným důkazům, a to již proto, že popis skutku obsažený v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně povahu interakce mezi obviněným a poškozeným (alespoň z pohledu soudy vnímaného základního důkazu – kamerového záznamu) správně nevyjadřuje, neboť je rozporný i s tím, co uvedený soud uvádí v jeho odůvodnění.
23. Dovolatel výstižně hodnotí přístup nalézacího soudu, pokud ve svém dovolání uvádí, že „[s]amotný skutek… je vymezen tak, že jsem (i) po předchozí slovní rozepři (ii) fyzicky napadl poškozeného, (iii) kterého jsem stáhl z barové židle a (iv) povalil ho na zem, (v) kde jsem se mu posadil na nohu, (vi) čímž jsem mu měl způsobit zranění, které je po právní stránce kvalifikováno jako těžká újma na zdraví“ , neboť výše citovaný popis skutku (bod 1.), důvodnost takového zhodnocení umožňuje. Při posouzení takto vymezeného jednání dovolatele by bylo lze usuzovat, že vznik zranění, jehož existence, včetně jeho právního posouzení jako těžké újmy na zdraví [byť ani jeden ze soudů explicitně nevyjádřil, že jím míní vážnou poruchu zdraví upravenou ustanovením §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku], není předmětem sporu, byla přivozena poškozenému vůlí ovládaným jednáním obviněného, nebýt ovšem toho, že samotný nalézací soud v odůvodnění rozsudku (str. 3), s oporou o kamerový záznam, vlastní průběh úrazového děje zmiňuje odlišně. Mimo jiné totiž uvádí, že z tohoto záznamu plyne to, že obviněný „… se snaží co nejvíce přiblížit k obličeji poškozeného, ten se snaží ustupovat po malých krůčcích směrem dozadu, pak se snaží odstrčit obžalovaného… poškozený tomuto ataku uhýbá a reaguje úderem pravé ruky do obličeje obžalovaného… dochází mezi oběma ke strkanici, oba se vzájemně popadanou a poté padají ve vzájemném objetí na zem…“. Tento popis události nelze pokládat za souladný s tím, co vyjadřuje výroková část rozsudku, v níž je uvedeno, že obviněný „poškozeného Z. stáhl z barové židle a povalil ho na zem, kde si poškozenému sedl na nohu a tím způsobil komplikovanou otevřenou nitrokloubní zlomeninu“. Rozpornost skutkových zjištění nalézacího soudu se projevuje dále v tom, že tento soud tvrdí (str. 5 rozsudku), že „ze znaleckého posudku je zřejmé, že k tomuto poranění došlo při pádu poškozeného ze židle, kdy na něj dolehl a pak sedl obžalovaný“. Dodat nutno to, že není zřejmé, z čeho soud činí právě ten závěr, že ke znalci zhodnocenému poranění „došlo při pádu poškozeného ze židle“ – srov. znalecký posudek (č. l. 20 až 28) a výpovědi znalce (č. l. 143 až 144, č. l. 149 a č. l. 351)
24. Zatímco skutkové zjištění v tzv. skutkové větě a posledně citovaný údaj obsažený v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyjadřuje v podstatě to, že ke zranění poškozeného došlo v důsledku stržení sedícího poškozeného ze židle a takto iniciovaného pádu, podle dalších údajů téhož soudu (str. 4 rozsudku) k vlastnímu pádu poškozeného, s nímž je vznik jeho poranění spojován, došlo „v čase 01:33:15“, po „strkanici“ mezi poškozeným a obviněným, kdy se těžiště těla poškozeného, tedy od trupu nahoru, dostává do záklonu, zřejmě díky fyzické převaze obžalovaného“. V zásadě ve shodě s tímto popisem shledává vlastní úrazový děj na podkladě kamerového záznamu za prokázaný i soud odvolací (str. 10 rozsudku), který konkrétně uvádí, že „v čase 01:33:15 je jasně vidět, jak se těžiště těla poškozeného, tedy od trupu nahoru, dostává do záklonu, zřejmě díky fyzické převaze obžalovaného, poškozený padá na zem, obžalovaný padá na poškozeného, ten levou nohu vzhledem k vychýlení trupu nechává pod sebou, dosedá na ni, obžalovaný si sedá na poškozeného do oblasti levého stehna“.
25. Protože předmětem právního posouzení se stává skutek, který je vyjádřen v jeho výrokové části (s případným rozšířením jeho popisu v odůvodnění rozsudku, jež však nesmí být rozporné s popisem obsaženým ve výroku rozsudku), musí být tento v souladu s požadavky plynoucími z práva obviněného na spravedlivý proces zjištěn způsobem odpovídajícím obsahu provedených důkazů. Podle zjištění Nejvyššího soudu k takovému vymezení skutku v rozsudku soudu prvního stupně nedošlo.
26. Vlastní úrazový děj je v odsuzujícím rozsudku vyjádřen způsobem nemajícím podklad v důkazu, o nějž se oba soudy nižších stupňů opírají, tj. v jimi odkazovaném kamerovém záznamu, který byl jako důkazní prostředek využit v důkazním řízení. Tomuto důkazu totiž zcela jasně odporuje zjištění soudu, že poškozený byl obviněným „stažen z barové židle“ a povalen na zem. Již úvodní pasáž kamerového záznamu (čas 01:32:00) prokazuje, že poškozený ze židle sám sestoupil a v důsledku toho, že na ni znovu neusedl, z ní nemohl být stažen. Poukaz dovolatele na extrémní nesoulad skutkového zjištění s obsahem důkazu v tomto dílčím skutkovém závěru je proto třeba považovat za důvodný.
27. Dovolateli je nutno přisvědčit i v další skutkové námitce, že vlastnímu pádu nepředchází aktivní pohyb (ve smyslu tažení poškozeného), který by bylo lze označit za povalení následující bezprostředně za tvrzeným stažením z barové židle, neboť kamerový záznam naopak prokazuje aktivní pohyb poškozeného vůči obviněnému, který je jím zatlačován směrem vzad, přičemž v důsledku zapření se obviněného vůči tomuto mechanickému působení poškozeného na něj, dochází způsobem zachyceným na kamerovém záznamu v čase 01:33:15 k pádu obou aktérů konfliktu na podlahu.
28. V uvedeném směru lze proto přisvědčit dovolateli v tom, že skutková zjištění jsou extrémně nesouladná s obsahem provedených důkazů. Zbývá dodat, že s otázkou vlastního pádu poškozeného na podlahu baru pak souvisí i to, jakým způsobem (a zda) se obviněný na vzniku objektivně nastalého poranění poškozeného podílel (otázka příčinné souvislosti) a zda a v jaké formě je prokázáno vlastní zavinění tohoto následku obviněným. Pokud dovolatel namítá, že zranění poškozeného „nevzniklo tím, že bych si na poškozeného sedl, vzniklo ještě předtím“ , pak této námitce nahrává sám nalézací soud na str. 5 svého rozsudku, kde uvádí, že z kamerového záznamu plyne, že „si poškozený sedá na svoji nohu a vahou svého těla, ale i těla obžalovaného, který na poškozeného dopadl, dochází k ´prolomení´ kotníku poškozeného“.
29. Problematiku skutkových zjištění lze uzavřít konstatováním, že za vadný nelze pokládat procesní postup soudů (konkrétně pak odvolacího soudu ve vztahu k důkaznímu návrhu obviněného), pokud se týče otázky posouzení pohybu obviněného (zjištění soudu „se obžalovaný pokusil poškozeného udeřit hlavou“ ) předcházejícího reakci poškozeného projevující se v udeření obviněného do tváře, neboť hodnocení, jehož se dovolává obviněný, není řešením odborné otázky k tomu odborně nadaným subjektem (znalcem, zpracovatelem odborného vyjádření) při níž by soud měl vycházet z jejího zodpovězení způsobem předvídaným v §105 odst. 1 tr. ř. Je plně v možnostech a v pravomoci soudu, aby i s přihlédnutím k dalším poznatkům, které z dokazování vyplynuly, samostatně vyhodnotil, zda pohyb zaznamenaný v čase 01:33:08 je projevem snahy obviněného poškozeného fyzicky napadnout či toliko náhodným pohybem vyvolaným vlivem jeho ovlivnění zkonzumovanými alkoholickými nápoji.
30. K námitkám dovolatele týkajících se právního posouzení skutku lze uvést, že je jim třeba přisvědčit v tom směru, že právní posouzení skutku jako zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku je nepřesvědčivé, jednak v důsledku opakování předchozí vady (v případě soudu nalézacího), jednak pro neúplnost právní argumentace (v případě soudu odvolacího).
31. V případě soudu prvního stupně je třeba připomenout, že ten sice na straně jedné v odůvodnění svého rozsudku (str. 4) vyjádřil, že shledává zavinění těžšího následku obviněným v podobě vědomé nedbalosti [ „Co se týká těžké újmy na zdraví poškozeného způsobené jednání obžalovaného, soud považuje za důležité uvést, že §146 odst. 3, že tato těžká újma byla způsobena dle ust. §17 písm. a) tr. zákoníku obžalovaným z nedbalosti (viz Trestní zákoník – komentář, C.H.Beck, 2.vydání, 23012, s. 1541 – 1550). ], avšak hned v následujícím textu tento svůj závěr zpochybnil tím, že uvedl, že obviněný svým jednáním způsobil „úmyslně, byť se zde jedná o úmysl nepřímý, poškozenému těžkou újmu na zdraví, ačkoli uvádí, že neměl v úmyslu těžkou újmu na zdraví mu způsobit, musel si být vědom, že agresivním jednáním a pádem na podlahu baru se zatížením poškozeného mu může těžkou újmu na zdraví způsobit“. Vyjde-li se z tohoto zdůvodnění (tj. způsobení těžké újmy zaviněním ve formě nepřímého úmyslu), pak je zřejmé, že tomuto – jak důvodně namítá obviněný – neodpovídá závěr, že obviněný „naplnil i skutkovou podstatu zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku“. Při uváděné formě zavinění těžké újmy na zdraví by bylo nezbytné, jak již Nejvyšší soud upozornil ve svém předchozím kasačním rozhodnutí (bod 18.), jednání obviněného kvalifikovat podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. To ovšem jen za situace, že by uvedený soud správně vyjádřil i volní složku zaviněním, jíž se však vůbec nezabývá.
32. Jasno do situace nevznáší ani argumentace odvolacího soudu. Uvedený soud (str. 12 rozsudku) sice obecně správně uvedl, že „[p]ři právním posuzování jednání pachatele, který útočí proti zdraví jiného občana, tedy v daném případě poškozeného Z., nelze totiž vycházet pouze z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovým činem způsobena, ale je třeba přihlížet i k okolnostem, za kterých se útok stal a jaké nebezpečí hrozilo, aby mohlo být jednoznačně posouzeno i vzhledem ke všem okolnostem případu, jakého trestného činu proti životu a zdraví se pachatel dopustil“ , avšak význam tohoto východiska pro věc posuzovanou zůstává dovolacímu soudu utajen. Vyjde-li se z tvrzení odvolacího soudu, že je nezbytné hodnotit i to, jaké nebezpečí (reálně) z útoku pachatele hrozilo , pak obecná správnost takového konstatování má význam tehdy, pokud je skutek posuzován jako pokus trestného činu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, tj. např. v podobě pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku, namísto kvalifikace v podobě přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, která by (odhlížeje od subjektivního zaměření pachatele) odrážela toliko způsobený následek.
33. V posuzované věci však soudy dospěly k poznatku, že obviněný svým jednáním poškozenému těžkou újmu přivodil a jeho jednání posoudily jako dokonaný trestný čin. Význam výše uvedené citace tak není zcela jasný, a to i s přihlédnutím k navazujícímu textu odůvodnění rozsudku ( „Soud odvolací uvádí, tak jak již ve svém předchozím rozhodnutí, že v daném konkrétním případě je třeba jednoznačně uzavřít, že následek jednání obžalovaného P. P. spočívající ve způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného J. Z., byl způsoben ve smyslu ust. §17 písm . a) tr. zákoníku pouze z nedbalosti a v tomto spočívá celá podstata posouzení jednání obžalovaného jako celku ve smyslu ust. §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku.“ ).
34. Usuzovat lze, že výše uvedenou citací patrně hodlal odvolací soud vyjádřit to, z čeho oba soudy vyšly, tj. že útočníkem, v důsledku zjišťovaného pokusu způsobit poškozenému ublížení na zdraví ( „… se obžalovaný pokusil poškozeného udeřit hlavou…“ ), byl obviněný, který se vůči poškozenému dopustil dolózního trestného činu.
35. V rámci úplnosti je třeba dodat, že existenci zákonem vyžadovaného zavinění na straně obviněného odvolací soud shledal proto, že obviněný „si jednoznačně musel být vědom, že svým jednáním vůči poškozenému a jeho následným pádem na podlahu, který zapříčinil svým agresivním opakovaným neslušným chováním, může k poranění poškozeného dojít, kdy přirozeně předmětná těžká újma na zdraví, tak jak již odvolací soud opakovaně uvedl a o jejímž charakteru není pochyb, je v souladu s §146 odst. 3 tr. zákoníku ve své podstatě nedbalostním následkem prvotního jednání obžalovaného P. P.… který opravdu od samého počátku nečinil nevědomé pohyby a ataky vůči poškozenému, naopak, nicméně jeho úmysl byl zřejmý, byť následek má nedbalostní formu, což je nepochybné vzhledem k situaci, která namístě nastala“.
36. Citace odůvodnění rozsudku odvolacího soudu svědčí o důvodnosti tvrzení dovolatele o nedostatečnosti zdůvodnění subjektivní stránky, které založil na námitce, že „naplnění volní složky jednání, už ale odvolací soud nevysvětlil a v tomto směru žádný závěr neučinil“. Byť se obviněný ve své argumentaci zaměřuje na doložení neúplnosti zdůvodnění právního závěru soudu ve vztahu k úmyslné formě zavinění [zde s prosazováním vlastního skutkového děje: „Nemohl jsem být srozuměn s újmou na zdraví poškozeného, protože jsem se fyzickému útoku poškozeného naopak bránil (poškozený mne udeřil pěstí do obličeje jako první, poškozený mne chytil jako první, než jsme se začali přetahovat). ], je třeba konstatovat, že absence náležitého zdůvodnění této složky zavinění se vztahuje i k soudy tvrzené vědomé nedbalosti, v jejímž rámci měl obviněný poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví. Oba soudy se totiž ve své podstatě omezují na konstatování daného stavu, aniž by v konkrétnostech vyložily, z čeho pramení vědomost obviněného, že svým jednáním může poškozenému přivodit těžkou újmu na zdraví, a na jaké okolnosti spoléhal, bez přiměřených důvodů, že takový následek z jeho jednání nevzejde. Bez dostatečného rozlišení konkrétních okolností případu (projevená aktivita poškozeného, zvláštní charakter zlomeniny) totiž své závěry budují na tvrzení o úmyslu (nerozlišeného v jeho alternativách) obviněného přivodit poškozenému aktivním jednáním poruchu zdraví na úrovni prostého ublížení na zdraví ve smyslu ustanovení §122 odst. 1 tr. zákoníku. Těžší následek, který podle výsledků dokazování skutečně nastal, považují za následek přivozený z vědomé nedbalosti, „což je nepochybné vzhledem k situaci, která na místě nastala“.
37. Toto tvrzení odvolacího soudu má patrně svůj základ v tom, co vyjadřuje popis skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Ten navozuje dojem, že se ze strany obviněného jednalo o v podstatě kontinuální jednání (vyjma úderu do obličeje nenarušeného jinou aktivitou poškozeného), v tom smyslu, že pád poškozeného na podlahu byl iniciován výlučně volní aktivitou obviněného. Již výše však bylo uvedeno, že pro takto zjednodušený závěr, vzhledem k poznatkům, jež plynou z kamerového záznamu, není místa.
38. Jako neopodstatněnou v této souvislosti nelze vnímat námitku obviněného (uplatněnou alternativně pro případ, že by z dokazování plynul jeho úmysl udeřit poškozeného hlavou) o absenci souvislosti „mezi úderem na hlavu poškozeného (tento údajný útok ke zranění poškozeného vůbec nevedl) a zraněním poškozeného, které vzniklo při pádu na podlahu“. Byť obviněný, budující důvodnost svého dovolání z podstatné části na skutkovém základě (popřením toho, že by byl útočníkem), patrně míní svou námitkou souvislost příčinnou (kauzální nexus), tedy znak objektivní stránky, je v kontextu jeho námitky potřebné se zaobírat související se stránkou subjektivní, tj. zaviněním. To se musí pojit se všemi znaky objektivní stránky, tedy jednáním, následkem a příčinnou souvislostí mezi nimi.
39. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů lze dovodit, že trestní odpovědnost obviněného budují na poznatku, že on byl útočníkem, tj. tím, kdo konflikt, nejprve na úrovni verbální ( „po předchozím slovním provokování“ ) a poté i fyzické ( „pokusil poškozeného udeřit hlavou“ ) vyvolal a že vzniklý následek (jak po objektivní, tak i subjektivní stránce) s osobou obviněného spojují pro toto posouzení celého konfliktu ( „celé jednání vyprovokoval“ – str. 6 rozsudku nalézacího soudu, „Poškozený… se bránil jednoznačně ataku obžalovaného“ – str. 10 rozsudku odvolacího soudu). Současně však nelze nezmínit, že – při takto dovozované příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a nastalým následkem – soudy při hodnocení subjektivní stránky trestného činu pomíjejí specifika vzniku těžšího následku, jak jsou vyložena ve zpracovaném znaleckém posudku (č. l. 20 až 28 – odpověď na otázku č. 2) a výpovědi znalce (č. l. 143 až 144, č. l. 149 a č. l. 351).
40. Soud prvního stupně (str. 4 rozsudku) přejímá odborný závěr, že „[t]aková zlomenina vzniká typicky mechanismem nepřímým, a to prudkým torzním pohybem dolní části bérce proti relativně fixované plosce nohy s přenesením silového účinku do hlezenního kloubu se vznikem komplikované vnitrokloubní zlomeniny.“ Vychází i z výsledků doplněného dokazování, které ústí do odborného závěru sděleného znalcem po posouzení kamerového záznamu, že „okamžik, kdy ke zlomenině došlo… nelze jednoznačně dovodit, ale vzhledem k mechanismu vzniku poranění mohlo dojít ke zlomenině pouze při pádu… s mírou pravděpodobnosti, která se blíží naprosté jistotě…. Jedná se o nešťastný průběh úrazového děje, který vedl k závažnému poranění“.
41. Jinými slovy vyjádřeno, ke vzniku zlomeniny v podobě popsané ve znaleckém posudku došlo právě a výlučně v důsledku konkrétního postavení levé dolní končetiny poškozeného, k níž došlo při přetlačování zahájeném poškozeným. Protože je s dovolatelem nutno souhlasit v tom, že zranění, které poškozený utrpěl, není důsledkem prvně popsané aktivity obviněného (ataku vedeného podle zjištění soudu jeho hlavou), je třeba existenci zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, hodnotit (zejm. z pohledu subjektivní stránky) – za uvážení dosud přijatých skutkových závěrů o prvotním napadení poškozeného ze strany obviněného – ve vztahu k okolnostem, které nastaly v reakci na toto jednání. V uvedeném směru však Nejvyšší soud v odůvodnění obou rozsudků soudů nižších stupňů – ve vazbě na jejich závěr o zavinění ve formě vědomé nedbalosti podle §17 písm. a) tr. zákoníku – patřičné přesvědčivé vývody postrádá.
42. Za daného stavu je nutno mít právní závěr soudů nižších stupňů, že jednáním obviněného došlo k naplnění zákonných znaků zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za nepřesvědčivý. Popsaný nedostatek v právní argumentaci, jíž je užitá právní kvalifikace odůvodněna, zakládá důvod k závěru, že napadený rozsudek, resp. toto rozhodnutí ve spojení s jemu předcházejícím rozsudkem soudu prvního stupně jsou zatíženy vadou zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
43. Při tomto zjištění není nezbytné se podrobněji zabývat námitkami, které obviněný vznesl vůči posouzení skutku jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, a to zejména též proto, že i důvodnost této kvalifikace je odvislá od skutkových zjištění, která dosud nelze mít za odůvodněná provedenými důkazy. Lze nicméně konstatovat, že při odůvodnění této kvalifikace soudy vycházely i z okolností, které nejsou vyjádřeny v popisu vlastního skutku ve výrokové části rozsudku, což vytváří pro obhajobu prostor k tomu, aby důvodnost této souběžné právní kvalifikace skutku zpochybňovala. Je proto žádoucí, aby soudy i z tohoto pohledu věci věnovaly pozornost a uvážily a zhodnotily ji i ve světle námitek obviněného odkazujícího na judikaturu Nejvyššího soudu zdůrazňující nutný přesah konkrétního jednání nad pouhý rámec konfliktu probíhajícího mezi dvěma osobami. Ke správnosti rozsudku týkající se této právní kvalifikace lze nicméně již za současného stavu uvést, že skutkový popis je nedostatečný, neboť skutkové zjištění soudu nevyjadřuje znak objektivní stránky „veřejně“, který měl být (viz tzv. právní věta) podle názoru soudu prvního stupně také naplněn .
44. Z důvodů výše uvedených rozhodl dovolací soud tak, že z podnětu podaného dovolání podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil jak rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2017, č. j. 44 To 398/2017-392, tak i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. 6. 2017, č. j. 16 T 6/2015-364, jakož i všechna rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud Obvodnímu soudu pro Prahu 6 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
45. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání.
46. Vrácení věci až nalézacímu soudu je odůvodněno tím, že správné rozhodnutí o vině dovolatele je podmíněno učiněním nových skutkových zjištění, která budou správně odrážet obsah provedených důkazů. Na posouzení soudu je, aby uvážil, zda ke splnění zadaného úkolu, tj. učinění správného skutkového zjištění ve vztahu k úvahu přicházejícím kvalifikacím skutku, není dokazování třeba doplnit. Dovolací soud v tomto směru žádný závazný pokyn nestanoví, současně však upozorňuje, že povinností soudu je o vznesených důkazních návrzích nejen procesně rozhodnout, nýbrž i důvody tohoto svého procesního řešení v odpovídajícím rozsahu vyložit v odůvodnění svého rozsudku (srov. §125 odst. 1 věta druhá tr. ř.). Nesplnění této povinnosti totiž může založit vadu rozsudku v podobě tzv. opomenutých důkazů. Uvedené se připomíná proto, že z obsahu spisu plyne, že soud nalézací (viz důkazní návrh č. l. 361 verte), avšak stejně tak i soud odvolací (viz důkazní návrh č. l. 389), v tomto směru své povinnosti nesplnil.
47. Z dosud uvedeného je zřejmé, že úkolem soudu prvního stupně je náležité vyhodnocení povahy jednání obou aktérů konfliktu. Pokud setrvá na stanovisku, že celý konflikt vyprovokoval obviněný, který se jako prvý dopustil jednání, které nese zjevné znaky protiprávnosti, potažmo trestnosti, je namístě zvážit, jak hodnotit následnou reakci poškozeného. Pokud soud dospěje k poznatku, že se z jeho strany jednalo o nutnou obranu (obranný charakter v jednání poškozeného shledává soud odvolací „Poškozený… se bránil jednoznačně ataku obžalovaného“ – str. 10 rozsudku odvolacího soudu¨), pak lze dovozovat, že za vznik zranění, které by v takovém případě poškozený utrpěl v rámci jeho zákonem dovoleného jednání, by obviněný mohl být činěn trestně odpovědným, nutno však zdůraznit, že pouze tehdy, pokud by ve vztahu k příslušné právní kvalifikaci bylo prokázáno zákonem vyžadované zavinění. V trestním právu se uplatňuje zásada právní odpovědnosti subjektivní, která se v rovině viny projevuje jako zásada trestní odpovědnosti za vinu. Vinou se rozumí pachatelem zaviněné naplnění znaků subjektu, objektu a objektivní stránky uvedených v zákonné skutkové podstatě trestného činu, které mu lze proto vytýkat a přičítat (srov. Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotní. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 41). Je proto zcela zřejmé, že obviněný může být uznán vinným konkrétním trestným činem jen tehdy, pokud bude jeho vina, pojímaná v uvedeném smyslu, nepochybným způsobem prokázána.
48. Zcela na závěr se připomíná, že ke zrušení dovoláním napadeného rozsudku došlo výlučně z podnětu dovolání podaného ve prospěch obviněného, z čehož plyne, že pro další řízení se uplatňuje dosah ustanovení §265s odst. 2 tr. ř. Požadavku z citovaného ustanovení plynou bude muset soud přizpůsobit své rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. března 2018
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu