ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.305.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 305/2018-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. března 2018 o dovolání, které podal obviněný J. V., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 9. 10. 2017, sp. zn. 2 To 174/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 4 T 82/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 4 T 82/2016, byl J. V. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání byl odsouzen podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, se zřetelem na §206 odst. 3 tr. zákoníku, k peněžitému trestu v celkové výměře 50.000 Kč, kdy peněžitý trest soud stanovil v 500 denních sazbách po 100 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku soud pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla dále obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému – společnosti WORK TODAY s. r. o., IČO: 285 64 740, se sídlem Marešova 643/6, Černý most, 198 00 Praha 9, škodu ve výši 197.700 Kč.
2. Proti výše uvedenému rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 9. 10. 2017, č. j. 2 To 174/2017-517, podle §256 tr. ř. zamítl.
3. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 9. 10. 2017, č. j. 2 To 174/2017-517, a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle názoru obviněného nebyla respektována zásada „in dubio pro reo“, neboť je přesvědčen, že se v řízení vyskytly pochybnosti o tom, zda se skutek stal. Rovněž zdůraznil, že nebylo prokázáno, že si ponechal finanční prostředky pro svoji potřebu, přičemž poukazuje na to, že soud nezohlednil jeho vyjádření, ani nezkoumal vztahy mezi dotčenými osobami a některými svědky. Dále zpochybnil svědecké výpovědi svědků M. K. a P. V., přičemž zdůraznil, že první jmenovaný svědek je ve věci sám zainteresovaný a druhý jmenovaný je osobou nedůvěryhodnou. Naopak v případě svědka K., jehož výpověď soud vzal za pochybnou, pro tento závěr (že jde o nevěrohodnou výpověď) neshledal dovolatel důvody. V další části svého dovolání rozvedl výpovědi svědků M. Č. P., R. H., R. H., J. C., manželů V. a M. B., ze kterých vyvodil opačné závěry, než jaké učinil nalézací soud. Nesouhlasí rovněž se závěrem nalézacího soudu, že dřívější pokus o smír, který proběhl v rámci civilního řízení u Krajského soudu v Ostravě, je jedním z důkazů svědčících o jeho vině. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů nesprávně posoudily možné narovnání z pohledu občanského práva. Poukázal rovněž na skutečnost, že i státní zástupkyně měla v rámci veřejného zasedání o odvolání jisté pochybnosti o jeho vině. Své dovolání uzavřel konstatováním, že z rozsudku nalézacího soudu je patrné, že zmíněný soud se výhradně zaměřil na důkazy svědčící v jeho neprospěch, přičemž soudy nižších stupňů hodnotily důkazy výběrově a nevypořádaly se s tvrzeními ve prospěch dovolatele. Podle jeho názoru nebylo bez pochybností prokázáno, že se předmětný skutek stal, a proto jej měl nalézací soud zprostit obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek nalézacího soudu zrušil a věc přikázal znovu soudu nalézacímu k projednání a rozhodnutí.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že s ohledem na charakter námitek uplatněných v dovolání se k tomuto nebude věcně vyjadřovat, a že souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a ačkoliv je formálně založeno na dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je z obsahu dovolání patrno, že obviněný měl zájem shora uvedený dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a proto je tato vada [že nebylo současně v dovolání použito i ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] považována za nepodstatnou a dovolání za vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05).
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
9. V předmětné trestní věci je rovněž nutno konstatovat, že obsahově shodné námitky byly obviněným uplatněny nejen v řízení před soudem prvního stupně [peníze za prodej vozidla převzal a tomu byl přítomen P. V., peníze i dokumentaci předal M. K., což musel vidět Z. K., V. s K. hrají automaty, klíčovou osobou byl V. – soudně trestán atd.], ale také v rámci řízení o řádném opravném prostředku [verzi obviněného potvrzuje svědek K., svědci V., V., B. podle obviněného nedůvěryhodní, V. stíhaný pro podvody, V. s K. hrají na automatech atd]. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
10. Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněného jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy a jejich hodnocení, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu, neboť jejich primární podstatou je přesvědčit dovolací soud o nesprávně zjištěném skutkovém stavu soudy nižších stupňů a akceptace skutkového stavu, který je předkládám obviněným, který je však zcela odlišný od skutkového stavu věci zjištěného soudy nižších stupňů. Na tomto místě je proto potřebné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Vedle shora uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu je však rovněž nutno zmínit, s ohledem na formálnost odkazu na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
11. Jak již bylo Nejvyšším soudem uvedeno shora (s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu), je nutno uvést, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů a z nich plynoucí vadná skutková zjištění (zejména zjištění stran povahy vztahu mezi ním a svědky K. a V., tvrzení ohledně kompetencí svědka K., okolnosti vkladu a výběru finančních prostředků na účet spolku CIAR, důvody absence dokladu, který by prokazoval, že dovolatel peníze předal svědku K., apod.), když z uvedené argumentace vyplývá závěr, že obviněný prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a současně i vlastní verzi skutkového stavu věci. Takto obviněným vznesené námitky jsou založeny na vlastním hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového děje, a ve skutečnosti se týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují ve prospěch obviněného k revizi skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem. Z uvedených skutkových výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že výše uvedený dovolací důvod nezaložil obviněný na hmotně právních důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a jeho prostřednictvím se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.
12. V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy dovolatel namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
13. Je třeba dále uvést, že trestného činu zpronevěry se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena a takovým jednáním způsobí škodu - v případě obviněného – větší škodu. Cizí věc nebo jiná majetková hodnota je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nebo s jinou majetkovou hodnotou nakládal určitým způsobem. Skutková podstata trestného činu zpronevěry přitom nevyžaduje, aby osoba, která věc nebo jinou majetkovou hodnotu pachateli svěřila, byla jejím vlastníkem (viz rozh. č. 67/1954 Sb. rozh. tr.). K pojmu přisvojení si cizí svěřené věci lze uvést následující. Pachatel si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, jestliže s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc nebo jiná majetková hodnota dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou (k tomu přiměřeně srov. rozh. č. 5/1997 Sb. rozh. tr.). Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, který může vzniknout až později, nikoli hned při svěření věci, může však být už při svěření věci. Vzhledem k tomu musí být orgány činnými v trestním řízení zjištěno takové úmyslné jednání, jež vede ke zmaření základního účelu svěření.
14. Jednání obviněného popsané v rozsudku nalézacího soudu bylo na základě skutkových závěrů kvalifikováno jako přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, když obviněný dne 8. 11. 2013 ve Z., jako jednatel společnosti WORK TODAY s. r. o. uzavřel za jmenovanou společnost jako prodávající se společností AMILO Car a. s. jako kupující „výkupní smlouvu č. 2013/7540“, jejímž předmětem byl prodej osobního vozidla tovární značky, přičemž téhož dne převzal od společnosti AMILO Car a. s. doplatek části kupní ceny ve výši 197.700 Kč, který si následně ponechal pro vlastní potřebu, přičemž svým jednáním způsobil společnosti WORK TODAY s. r. o. škodu ve výši 197.700 Kč. Ze spáchání výše popsaného skutku je obviněný usvědčován nejen mnoha svědeckými výpověďmi, ale i listinnými důkazy (např. dokumenty ke koupi a prodeji vozidla, dokumenty ke koupi vozidla, příjmovými doklady k faktuře č. 20138061, výpisy z účtu spolku CIAR apod.) a dalšími důkazy, které provedl a podrobně rozebral nalézací soud především na straně 11 a 12 odůvodnění svého rozsudku. Pro stručnost lze na tomto místě odkázat rovněž na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu na straně 4, který se s totožnou argumentací, kterou uplatnil obviněný ve svém odvolání a následně i v dovolání, dostatečně vypořádal. Ze skutkových okolností vyplývá, že obviněný po prodeji auta dne 8. 11. 2013 v AMILO Car a. s. vložil částku 197.700 Kč na účet spolku CIAR, přičemž jako jednatel společnosti WORK TODAY s. r. o. měl tuto částku vložit na účet právě této poškozené společnosti. Dále pak, když hradil v hotovosti část kupní ceny za automobil, který koupí získal do svého vlastnictví, a to ve výši 250.000 Kč, částku 197.700 Kč dne 20. 11. 2013 opět vybral z účtu spolku CIAR. Obviněný si úmyslně přisvojil finanční prostředky ve výši 197.700 Kč z majetku společnosti WORK TODAY s. r. o. a tyto použil pro svoji vlastní potřebu, čímž naplnil po všech stránkách zákonné znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Uvedené skutkové zjištění a závěry soudů nižších stupňů obviněný zpochybňuje právě argumentací o nevěrohodnosti výpovědí svědků, kteří vypovídali dle jeho názoru v jeho neprospěch.
15. V souvislosti s rozhodnutím napadeným obviněným mimořádným opravným prostředkem lze konstatovat, že důkazy, které nalézací soud řádně provedl a zhodnotil, tvoří logický a ucelený řetězec, na základě kterého lze učinit závěr o vině obviněného. Skutková zjištění pak byla podřazena pod odpovídající právní kvalifikaci. Ačkoli obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nezbytné opětovně konstatovat, že v něm neuplatnil žádnou hmotně právní námitku, která by byla způsobilá deklarovaný dovolací důvod naplnit, a naopak je nutno uzavřít, že dovolatel uplatnil argumentaci, jež se ocitá mimo obsahové hranice uplatněného dovolacího důvodu. Dovolání obviněného je proto třeba vyhodnotit jako mimořádný opravný prostředek, který byl podán z jiného důvodu, než je upraven v §265b odst. 1 tr. ř.
16. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného J. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. března 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu