ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.326.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 326/2018-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. března 2018 o dovolání obviněného M. S. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 61 To 282/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 21/2016 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
1) Obviněný M. S. (dále zpravidla jen „obviněný“) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. 3 T 21/2016, uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině tohoto rozsudku. Za tento přečin byl podle §206 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu soud výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou firmu s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2) Proti shora uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 podali odvolání obviněný a poškozená společnost, přičemž Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 61 To 282/2017, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek z podnětu odvolání poškozené společnosti pouze ve výroku o náhradě škody, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené společnosti škodu ve výši 109.022 Kč a dále podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného proti shora uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6.
3) Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř., neboť podle něj ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud a zmíněné rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný namítl, že pro místní příslušnost je rozhodující místo spáchání činu, a podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 3/2013 by tedy měl být příslušný soud, v jehož obvodu došlo ke svěření cizí věci obviněnému, k čemuž ovšem nedošlo v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 6. Dále uvedl, že v tomto případě nejde o trestný čin, resp. se jedná o jiný trestný čin, než kterým byl uznán vinným, přičemž s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu poukázal na to, že jeho jednání spočívající v přijetí peněz ve formě mzdy od poškozené, na níž mu vznikl nárok, nemůže zakládat skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry. Obviněnému nepřijde logické, aby mu byla dávána za vinu celá částka, kterou převzal od poškozené, neboť poškozené prokazatelně patřila pouze úhrada za odebraný materiál, nikoli i cena za odvedenou práci. Pokud by takto byla vyčíslena skutečná škoda, netýkalo by se obviněného ustanovení §206 odst. 3 tr. zák., neboť způsobená škoda by byla nižší než 50.000 Kč a s tím by pak logicky souvisela i jiná výše uloženého trestu. S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí soudů obou stupňů a zprostil jej obžaloby, nebo aby soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že námitka věcné nepříslušnosti soudu je zjevně nedůvodná, neboť nenastala žádná ze situací uvedených v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Státní zástupce k dalším uplatněným námitkám obviněného zmínil, že obviněný v podstatě pouze opakuje výhrady, které již uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, přičemž soudy obou stupňů se s nimi správně a dostatečným způsobem vypořádaly s poukazem na jejich nedůvodnost. Dále uvedl, že existence vzájemných pohledávek mezi obviněným a poškozenou společností a splnění podmínek pro jejich jednostranný zápočet nevyplývá ze žádného z provedených důkazů. Obviněný tedy nebyl oprávněn si ponechat svěřené prostředky patřící poškozené společnosti a pokud si je přisvojil, tak při způsobení větší škody (109.022 Kč) naplnil skutkovou podstatu přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. S ohledem na shora uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i dost. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné, přičemž současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a za vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05).
6) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7) Dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, pokud ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Obviněný uplatnil tento dovolací důvod specifickým tvrzením, že v posuzované věci byla nesprávně posouzena místní příslušnost soudu prvního stupně, neboť s ohledem na kritéria pro určení místní příslušnosti, by měl o věci rozhodnout soud určený podle místa spáchání předmětného trestného činu. S ohledem na shora uvedené skutečnosti je však zřejmé, že uvedenou námitku, nelze v rámci dovolacího důvodu podle §256b odst. 1 písm. a) tr. ř. uplatnit, neboť v rámci uvedeného dovolacího důvodu je možné namítat výhradně nedostatky věcné příslušnosti či nedostatky obsazení soudu ve smyslu uvedeném shora a nikoliv nedostatek příslušnosti místní, jak se obviněný mylně domnívá. Je tedy zřejmé, že v případě uplatněné námitky místní nepříslušnosti bylo dovolání podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
8) K druhému z obviněným uplatněných dovolacích důvodů, konkrétně k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že z uvedeného dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
9) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
10) Nejvyšší soud je rovněž oprávněn konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání obviněného jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
11) Z obsahu dovolání obviněného tedy vyplývá, že jeho námitky nespočívají v nesprávném hmotněprávním posouzení jeho jednání, ale v tom, že soudům vytýká pochybení stran nesprávného hodnocení důkazů, v rámci kterého je především zpochybňováno skutkové zjištění týkající se výše způsobené škody.
12) V souvislosti s obecným konstatováním uvedeným shora a charakterem námitek uplatněných obviněným poukazuje Nejvyšší soud dále na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
13) Jakkoliv si je Nejvyšší soud vědom nemožnosti podřadit námitky obviněného pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zcela nad rámec své přezkumné činnosti uvádí, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08). Nejvyšší soud se tak plně ztotožnil s právním názorem soudů nižších stupňů vyjádřeným v odůvodněních jejich rozhodnutí a nesouhlasí tak s tvrzením obviněného, že jeho vina nebyla dostatečně prokázána, popř. že měla být zvolena jiná právní kvalifikace.
14) Soudy nižších stupňů shodně uvedly, že vina obviněného byla prokázána uceleným řetězcem důkazů, včetně výpovědí svědků a listinných důkazů, které se navzájem doplňují tak, že je na jejich základě možné vytvořit zcela jednoznačný a logický závěr o průběhu předmětného skutku, přičemž na tomto závěru nemůže nic změnit ani obhajoba obviněného, založená na tvrzení, že z částky předmětným trestným činem způsobené škody by měla být odečtena částka, která měla obviněnému vůči poškozenému v budoucnosti připadnout coby pohledávka za provedenou práci. Nejvyšší soud ovšem ve shodě se soudy nižších stupňů (viz str. 4 - 5 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a str. 5 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně) poukazuje na skutečnost, že existence či případný vznik této pohledávky byl na základě provedených důkazů, zejména na základě svědecké výpovědi svědka D., vyloučen. Domáhá-li se opětovně obviněný nového přezkoumání již učiněných skutkových zjištění, nejedná se o hmotně právní námitky, ale o námitky zpochybňující hodnocení důkazů ke zjištěnému skutkovému stavu věci. V souvislosti s argumentací obviněného, že podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 175/2000 není možné za situace, kdy „obviněný částí peněz ze svěřené sumy uhradil jiné závazky, které by poškozený musel obviněnému uhradit za jeho práci, není možné, pokud jde o rozsah takto použitých peněžních prostředků, o způsobení škody poškozené společnosti hovořit, neboť nedošlo ke zmenšení jejího majetku“, uvést následující. Pokud jde o odkaz obviněného na shora uvedené rozhodnutí, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že jde o odkaz nepřípadný, neboť v popisované trestní věci (sp. zn. 4 Tz 175/2000) šlo o situaci, kdy obviněný z peněz, které mu byly svěřeny poškozenou nadací, měl část peněz použít na úhradu nákladů poškozené nadace. Oproti tomu v předmětné trestní věci bylo prokázáno, že obviněný od zákazníků převzal peníze, které nebyl oprávněn přebírat – viz výpověď svědka D., nepřímo také svědka D. a tyto až na případ pod bodem 1) – kdy odevzdal zkrácenou tržbu ve výši 12.896 Kč [zbytek částky 14.120 Kč a zbytek nespotřebovaného kamenného koberce dodaného poškozenou organizací ve výši 2.904 Kč] a tyto poškozené organizaci, pro které práce prováděl, nepředal. Argumentaci obviněného příliš neprospívá skutkové zjištění, že kromě peněz, na které, jak uvádí, by měl nárok za odvedenou práci (kvalita jím provedené práce byla zpochybněna svědkem D.), si ponechal pro sebe také nespotřebovaný materiál v ceně 2.904 Kč. Jestliže obviněný odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 4 Tz 175/2000, pak z tohoto rozhodnutí dále vyplývá, což již však dovolatel nezmiňuje, že „obviněný nebyl za daných okolností oprávněn zadržet ani část takto převzaté částky na zajištění své, byť existující pohledávky vůči svěřiteli”. Obdobně nepřípadný (již s ohledem na shora uvedené) je rovněž odkaz obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 4 Tz 145/2001.
15) V souladu s výše uvedenými skutečnostmi Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem, který odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Taktéž je třeba konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními (§125 odst. 1 tr. ř. a 134 odst. 2 tr. ř.) a obsahují veškeré formální náležitosti, které by příslušná odůvodnění měla zahrnovat. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že obviněný převzal jako obchodní partner, který pracoval na zakázkách firmy Piedra Empresa, s.r.o., po zhotovení zakázek od zákazníků finanční prostředky, které měl odevzdat firmě Piedra Empresa, s.r.o., což však neučinil (až na částečnou výjimku – bod 1 rozsudku) a finanční prostředky si ponechal pro sebe s argumentací, že proti firmě měl pohledávky a provedl si jejich zápočet. Je tedy nepochybné, že se ve vztahu k obviněnému jednalo o cizí věc, která mu byla svěřena. Pokud jde o škodu tímto trestným činem způsobenou, pak je jí celá skutečná hodnota zpronevěřené věci (blíže rozh. č. 2/1963 Sb. rozh. tr.). K otázce zadržení převzatých částek a zápočtu pohledávek bylo již Nejvyšším soudem zmíněno rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 175/2000.
16) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy Nejvyšší soud shledal námitku uplatněnou pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. nepodřaditelnou pod zmíněný dovolací důvod [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán mj. v případě, kdy ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud a nikoli místně nepříslušný soud] a námitky uplatněné ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z pohledu uplatněného dovolacího důvodu shledal právně irelevantními, musel dovolání obviněného jako celek odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. března 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu