ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.336.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 336/2018-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. března 2018 o dovolání, které podal obviněný P. B. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2017, č. j. 44 To 456/2017-610, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 29 T 53/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 4. 2017, č. j. 29 T 53/2016-541 , byl obviněný P. B. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“), společně s obviněnými T. H. a V. P., uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění obvodního soudu dopustil tím, že
společně po předchozí domluvě 7. 10. 2015 od 10:00 hod. do 11:00 hod. v P. – R., s cílem vylákat z poškozeného D. H. finanční prostředky, se nejprve T. H. a V. P. po předchozí instruktáži P. B. pod lživou záminkou provedení kominických prací vetřeli do domu poškozeného D. H., přičemž T. H. s V. P. se při jednání s poškozeným H. vydávali za kominíky a jednali tak, že v poškozeném vzbudili zdání, že se skutečně jedná o kominíky, na základě čehož je poškozený vpustil do vnitřních prostor domu, zatímco P. B. se z obavy, že by jej poškozený identifikoval jako pachatele předchozí trestné činnosti, které se vůči (němu) před časem dopustil, před poškozeným skrýval v okolí domu, a poté, co obžalovaní H. s P. poškozenému sdělili, že je nezbytná výměna topného zařízení v hodnotě 35.000 Kč, na což poškozený reagoval tím, že tolik peněz doma nemá, obžalovaný H. poškozeného přesvědčil, aby tuto finanční částku vybral v bance, kam jej dovezou, s čímž poškozený H. nakonec souhlasil a vzápětí nasedl do kabiny motorového vozidla, které si za účelem spáchání protiprávního jednání v autopůjčovně předem vypůjčil obžalovaný B., a které při jízdě do pobočky banky řídil obžalovaný P., zatímco obžalovaný H. si přisedl do nákladového prostoru k spoluobžalovanému B., který se zde i nadále ukrýval před poškozeným, následně poškozený za doprovodu obžalovaného H. hodlal v pobočce UniCredit Bank vybrat žádanou částku, když jednání obžalovaného H. prostřednictvím mobilního telefonu skrytě monitoroval a řídil obžalovaný B., který poté, co před vchodem do banky přikázal obžalovanému H., aby nejprve poškozenému řekl, že „volá jeho šéf“ a aby vzápětí telefon předal poškozenému H., následně poškozenému sdělil, že je třeba vybrat finanční hotovost 50.000 Kč, s čímž poškozený souhlasil a následně pak v době od 11:35 hodin do 11:51 hodin za dozoru obžalovaného H. žádal na přepážce banky o výběr částky 50.000 Kč, ale protože mu pracovnice banky sdělila, že mu může být z účtu vyplacena finanční hotovost jen do výše 34.000 Kč, poškozený souhlasil s výběrem této částky, kterou vzápětí obžalovanému H. předal, a poté byl stejným způsobem obžalovanými odvezen do blízkosti svého bydliště, kde poškozený z vozidla vystoupil poblíž autobusové zastávky „P.“, a následně šel v doprovodu obžalovaného H. směrem ke svému bydlišti, přičemž obžalovaný H. mu poté sdělil, že se vrátí k vozidlu pro potvrzení o zaplacení částky 34.000 Kč, vzápětí se poškozenému vzdálil a ihned poté obžalovaní společně z místa odjeli, když poškozenou předmětnou hotovost nevrátili a použili ji pro vlastní potřebu, čímž poškozenému D. H., způsobili škodu 34.000 Kč.
2. Obviněný byl za tento a za sbíhající se přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 19 T 121/2015, odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 50.000 Kč, vyměřený jako 50 denních sazeb při jedné denní sazbě 1.000 Kč. Pro případ, že by tento trest ve stanovené lhůtě obviněný nevykonal, mu byl uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 19 T 121/2015, jakož i všechna další na něj obsahově navazující rozhodnutí. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto i ohledně obviněných T. H. a V. P.. Všem obviněným byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost, společně a nerozdílně nahradit poškozenému D. H. škodu ve výši 33.000 Kč, poškozený byl podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněných P. B. a V. P. proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 9. 2017, č. j. 13 To 283/2017-352 , jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení městského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Tomáše Dvořáčka dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
5. Napadené rozhodnutí, jakož i rozsudek soudu prvního stupně vykazuje podle názoru obviněného extrémní vady, jejichž následkem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Závěr o jeho vině je založen na procesně neúčinných důkazech, jelikož spoluobvinění H. a P. učinili své výpovědi před zahájením jeho trestního stíhání. Tyto výpovědi pokládá ve vztahu ke své osobě za důkazy zcela nepoužitelné a zmínil v této souvislosti nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. II. ÚS 297/2004. Pokud policejní orgán po zahájení trestního stíhání dovolatele nepřistoupil k opětovnému výslechu spoluobviněných H. a P., lze jako podklad pro rozhodnutí o jeho vině použít pouze jejich výpovědi učiněné při hlavním líčení. Trestní stíhání obviněného T. H. bylo zahájeno dne 2. 2. 2016, obviněného V. P. dne 23. 2. 2016 a téhož dne 23. 2. 2016 až po výslechu obviněného P. bylo zahájeno trestní stíhání dovolatele. Mantinelem využití zmíněných výpovědí je jejich předestření ve smyslu §212 tr. ř. Navíc se výslechů provedených před zahájením trestního stíhání nemohl účastnit zvolený obhájce. V daném směru odmítá dovolatel akceptovat úvahy odvolacího soudu, zda se jednalo, či nejednalo o případ nutné obhajoby. Obhajobu totiž jeho obhájce nemohl vykonávat před zahájením jeho trestního stíhání. Předmětné výpovědi T. H. a V. P. mohou být použity toliko jako podklad při jejich výslechu. Ve vztahu k jeho osobě je na ně třeba pohlížet jako na neexistující. Nesdílí závěry odvolacího soudu stran této otázky, jelikož se domnívá, že důkaz nemůže být „trochu použitelný“ a „trochu nepoužitelný“. V případě pochybností má být závěr o použitelnosti posouzen v jeho prospěch. Následnou úvahu odvolacího soudu o dalších důkazech, které podporují verzi obžaloby, považuje za nedostatečnou. Nejde totiž o důkazy přímé, nejsou ani vyhodnoceny samostatně bez konsekvencí na nepoužitelné důkazy.
6. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 a posledně jmenovanému soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Dodatečným sdělením vyjádřil souhlas s tím, aby o podaném dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
7. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který v návaznosti na obsahové vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. upozornil na to, že z formálního hlediska uplatněné námitky deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají. Nadto uvedl, že o důkaz získaný procesně nepřípustným způsobem v případě výpovědí spoluobviněných P. a H. z přípravného řízení v žádném případě nešlo, když při jejich provádění nebylo porušeno žádné ustanovení trestního řádu o nutné obhajobě, ani jiné ustanovení trestního řádu. Nelze proto zpochybňovat ani procesní validitu dalších důkazů na základě těchto výpovědí opatřených, neboť české trestní řízení z doktríny tzv. „plodů otráveného stromu“ nevychází. Na druhé straně, pokud jde o použitelnost těchto výpovědí ve vztahu k obviněnému B., z časových údajů vyplývá, že tyto výslechy byly skutečně provedeny ještě před tím, než bylo dne 23. 2. v 15.54 hod. zahájeno trestní stíhání dovolatele. Obhájce obviněného B., kterého si obviněný po zahájení trestního stíhání zvolil, se jich tedy samozřejmě nemohl zúčastnit. U hlavního líčení tedy mohly být tyto výpovědi s ohledem na §212 odst. 1 tr. ř. spoluobviněným H. a P. pouze předestřeny k odstranění rozporů jejich dřívějšími výpověďmi a výpověďmi u hlavního líčení, kde na rozdíl od přípravného řízení vyloučili účast dovolatele na trestné činnosti.
8. Trestní řád obsahuje výslovný zákaz přímého důkazního využití protokolu o výslechu z přípravného řízení, který byl u hlavního líčení pouze předestřen, když v ustanovení §212 odst. 2 věty druhé tr. ř. stanoví, že protokol o výpovědi, který byl předestřen, nemůže být podkladem výroku o vině obviněného, a to ani ve spojení s jinými ve věci provedenými důkazy. V kontextu s obsahem §212 odst. 1 tr. ř. má státní zástupce za to, že tuto důkazní nepoužitelnost zákon váže výlučně na skutečnost, že obhájci obviněného nebyla dána možnost se výslechu spoluobviněného zúčastnit. Ustanovení §212 odst. 2 tr. ř. se tedy uplatní i v případě, když výslech spoluobviněného byl jinak proveden v naprostém souladu s trestním řádem.
9. V teoretické rovině zajisté lze uvažovat o přílišné formálnosti právní úpravy, která soudci ukládá za určitých okolností u některého z obviněných nepřihlížet k výpovědi spoluobviněného, a to i v situaci, kdy je tato výpověď plně procesně účinná vůči tomu, kdo tuto výpověď učinil, případně i dalším spoluobviněným; takto navíc soudce musí postupovat i v případě, že na základě obsahu výpovědí a vystupování spoluobviněného u hlavního líčení dospěje k vnitřnímu přesvědčení, že výpověď z přípravného řízení byla pravdivá a že u hlavního líčení spoluobviněný lže. S ohledem na výše citovanou jednoznačnou právní úpravu však podle jeho názoru nemohou obstát úvahy odvolacího soudu na č. l. 8–9 jeho rozhodnutí, které vyústily v závěr, že procesní použitelnost výpovědí spoluobviněných P. a H. z přípravného řízení vůči obviněnému B. je značně oslabována, nejde však o důkazy vůči B. absolutně nepoužitelné.
10. Dovolateli tedy přisvědčil v tom směru, že výpovědi spoluobviněných H. a P. z přípravného řízení byly pro závěr o jeho vině procesně nepoužitelné, byť jinak nejde o důkazy opatřené nezákonným způsobem. Na druhé straně o tak intenzivní vadu důkazního řízení, která by zakládala porušení dovolatelova práva na spravedlivý proces, by podle názoru státního zástupce šlo jen v případě, že by další důkazy samy o sobě k závěru o vině nepostačovaly.
11. V předmětné trestní věci bylo prokázáno, že vozidlo použité při páchání trestného činu vypůjčil v autopůjčovně obviněný B. (výpověď svědkyně L. M. citovaná na str. 9 rozhodnutí nalézacího soudu, vypůjčení vozidla nezpochybnil ani obviněný B.). Z údajů o telekomunikačním provozu a jejich vyhodnocení vyplývá, že obvinění se v předmětné době nacházeli na místě činu a vedli mezi sebou intenzivní komunikaci mobilními telefony, a to zejména obviněný B. s obviněným H. Z výpovědi poškozeného H. vyplývá, že ještě před vstupem do banky mu obviněný H. předal telefon od „šéfa“, který dal poškozenému instrukci o výši vybrané částky (50.000 Kč). Vzhledem k časovým údajům o užívání telefonu poškozený nepochybně mluvil s přímo obviněným B. Z těchto důkazů podle jeho názoru vyplývá, že na trestné činnosti se mimo obviněných H. a P. podílela ještě další osoba a že touto osobou mohl být pouze obviněný B. Další důkazy ve věci provedené, byť jde o důkazy nepřímé, by podle státního zástupce dostačovaly k závěru o vině obviněného i v případě, že by ve smyslu příkazu obsaženého v §212 odst. 2 věty druhé tr. ř. nebylo k výpovědím obviněných H. a P. z přípravného řízení ve vztahu k obviněnému B. vůbec přihlíženo.
12. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
13. V replice k vyjádření státního zástupce obviněný uvedl, že kromě nalézacího soudu, před kterým byly důkazy provedeny, nelze v této fázi řízení suplovat úlohu soudu prvního stupně, pokud jde o zjišťování skutkového stavu. Úvahu, nakolik je mu možno prokázat žalované jednání i na základě ostatních důkazů, je nutno bezvýhradně nutno přenechat soudu prvního stupně. Je podle něho evidentní, že i pokud by soud prvního stupně znovu dospěl na základě nové důkazní situace k závěru o jeho vině, musí mu být dána možnost tento závěr napadnout odvoláním a podrobit takový myšlenkový postup přezkumu odvolacím soudem. Nelze vyloučit ani případnou aplikaci pravidla in dubio pro reo. Pokud by byl akceptován názor prezentovaný ve vyjádření státního zástupce, vedlo by to v důsledku k popření jeho práva na spravedlivý proces. Státní zástupce podle jeho názoru přehlíží, že vytýkaná procesní vada je považována za závažnou jak v judikatuře Ústavního soudu (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 297/2004), tak Evropského soudu pro lidská práva.
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
obecná východiska
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
14. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
15. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
16. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
17. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
20. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
vlastní posouzení dovolání
21. Námitky obviněného obsažené v dovolání mají zjevně skutkový charakter, a stojí tak mimo uplatněný důvod dovolání. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
22. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. V posuzovaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Výpovědi spoluobviněných H. a P. učiněné před zahájením trestního stíhání obviněného B. nejsou výlučnými důkazy, které by jako jediné mohly prokazovat vinu obviněného. Již nalézací soud (str. 13 rozsudku) poukázal na výpověď poškozeného, vyhodnocení telekomunikačního provozu a údaje o výpůjčce auta obviněným B. a na tytéž důkazy poukázal i soud odvolací.
23. Ve věci, v níž bylo vedeno společné řízení proti obviněným P. B., T. H. a V. P. nebylo možné pominout jako důkaz výpovědi spoluobviněných H. a P., které učinili v postavení obviněných v přípravném řízení. Když při výslechu u hlavního líčení vypovídali tito obvinění odlišně, než v přípravném řízení, a objevily se podstatné rozpory mezi jejich dřívějšími výpověďmi a údaji sdělenými u hlavního líčení, postupoval nalézací soud v souladu s ustanovením §207 odst. 2 tr. řádu, přečetl protokoly o předchozích výpovědích těchto obviněných, upozornil obviněné na rozpory v těchto výpovědích a dotázal se jich na příčiny těchto rozporů. V odůvodnění rozhodnutí týkajícího se všech tří obviněných opět nemohl pominout při hodnocení důkazů výpovědi obviněných H. a P. učiněné v přípravném řízení a musel se vypořádat i s rozpory mezi obsahem těchto výpovědí a novými údaji, které tito obvinění uvedli u hlavního líčení.
24. Odvolací soud při rozhodování o odvolání obviněného P. B. zdůraznil, že původní výpovědi spoluobviněných H. a P. učiněné v přípravném řízení lze nepochybně použít jako důkazy při rozhodování o vině těchto dvou obviněných včetně vyhodnocení důvodů ke změně předchozích výpovědí, odlišná je však procesní použitelnost těchto výpovědí vůči obviněnému B. Využitelnost výpovědí učiněných před zahájením trestního stíhání obviněného B. vůči jeho osobě se dostává do kolize s principy kontradiktornosti řízení, možností využití práva na obhajobu a právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, č. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, čehož si byl odvolací soud vědom.
25. V odůvodnění rozhodnutí, jímž zamítl odvolání obviněného, však odvolací soud poukázal na řadu dalších důkazů zmiňovaných již v rozhodnutí nalézacího soudu, které přesvědčivě usvědčují obviněného B. jako jednoho z pachatelů. Kromě obviněných H. a P. byla do páchání trestné činnosti zjevně zapojena další osoba, o které se mluvilo jako o šéfovi a se kterou telefonovali. Z výpovědi poškozeného H. přímo vyplývá, že ještě před vstupem do banky mu obviněný H. předal telefon od „šéfa“, který dal poškozenému instrukci o výši vybrané částky (50.000 Kč). Nadto bylo prokázáno, že vozidlo použité při páchání trestného činu vypůjčil v autopůjčovně právě obviněný B. Z údajů o telekomunikačním provozu a jejich vyhodnocení vyplývá, že obvinění se v předmětné době nacházeli na místě činu a vedli mezi sebou intenzivní komunikaci mobilními telefony, a to zejména obviněný B. s obviněným H. Vzhledem k časovým údajům o užívání telefonu poškozený nepochybně mluvil s přímo obviněným B. Z těchto důkazů pak lze podle odvolacího soudu spolehlivě vyvodit, že na trestné činnosti se mimo obviněných H. a P. podílela ještě další osoba a že touto osobou mohl být pouze obviněný B.
26. Vzhledem k tomuto posouzení rozhodl Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
27. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněné v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. března 2018
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil
Vypracoval:
JUDr. Aleš Holík