ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.347.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 347/2018-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. března 2018 o dovolání, které podal obviněný O. Č., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 9 To 485/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 7 T 133/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 7 T 133/2013, byl O. Č. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný byl za toto jednání odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění na dobu pěti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla dále uložena povinnost uhradit poškozeným uvedeným ve výrokové části odsuzujícího rozsudku částky tam specifikované. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. V. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 1. 2017, pod sp. zn. 9 To 485/2016, podle §256 tr. řádu zamítl.
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 9 To 485/2016 dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Naplnění dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení subjektivní stránky zločinu podvodu. Je toho názoru, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu, neboť odvolací soud „nesprávně spatřoval existenci jeho podvodného úmyslu v jednání s fyzickými i právnickými osobami za účelem přípravy a úspěšné realizace módní přehlídky „Teatro Fashion Show“. Dále se domnívá, že odvolací soud úmyslné jednání odvozuje z výpovědi svědků, kteří dovolateli poskytli plnění na základě uzavřených smluv a rovněž z jeho výpovědi. Závěry soudů o jeho vině zpochybnil tvrzením, že se nepokusil zpochybnit existenci svých finančních závazků vůči poškozeným a z uvedeného tedy musí vyplývat, že neměl v úmyslu se obohatit k jejich škodě předstíráním přípravy módní přehlídky. Dále také poukázal na to, že k uhrazení faktur nedošlo v důsledku výpovědi účasti investora na této akci, avšak on sám (obviněný) měl a má v úmyslu za poskytnutá plnění zaplatit. Rovněž namítl, že odvolací soud vůbec nevěnoval pozornost otázce motivu dovolatele. V této souvislosti upozornil, že je zcela nelogické, aby jednal v zištném motivu, když z mnoha plnění neměl majetkový prospěch. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze a „podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc vrátil zpět odvolacímu soudu, případně soudu prvého stupně k dalšímu řízení“.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření nejdříve shrnul obsah dovolání a stručně vymezil dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž k námitkám dovolatele uvedl, že je lze pod deklarovaný důvod podřadit jen s jistou dávkou tolerance (pokud je vůbec lze podřadit pod formálně deklarovaný dovolací důvod), neboť v jejich rámci dovolatel uplatňuje svoje vlastní skutková tvrzení. Z tohoto důvodu je nepovažuje za důvodné. Dodal, že v případě tzv. fakturačního podvodu je nutné, aby pachatel již v době odběru zboží a služeb byl alespoň srozuměn s tím, že za poskytnuté zboží a služby nebude schopen zaplatit. Konstatoval rovněž, že lze připustit, že charakter některých dovolatelem objednaných služeb nasvědčuje tomu, že záměr uspořádat módní přehlídku dovolatel měl, u jiných dílčích útoků souvislost s připravovanou přehlídkou neshledal. Za rozhodující otázku však považuje, zda v době objednávání služeb mohl dovolatel reálně předpokládat, že za tyto služby bude ve sjednaných lhůtách splatnosti schopen zaplatit a poukázal na skutková zjištění na str. 12 – 13 rozsudku nalézacího soudu. S ohledem na zjištěná skutková zjištění konstatoval, že dovolatel objednával další služby i poté, kdy již dříve vystavené faktury zůstaly nezaplaceny, a to i za situace, kdy dne 27. 9. 2012 se žádná přehlídka neuskutečnila. K otázce motivu dovolatele uvedl, že jestliže byly obviněnému poskytnuty služby, za které nezaplatil, pak došlo k jeho obohacení, aniž by tyto služby nutně musely sloužit k osobní spotřebě obviněného. K námitce dovolatele stran použití jiné právní kvalifikace dodal, že tato je blíže nekonkretizovaná a zároveň na jeho jednání nedopadá žádné jiné ustanovení zvláštní části trestního zákoníku. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a ačkoliv je formálně založeno na dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je z obsahu dovolání patrno, že obviněný měl zájem shora uvedený dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a proto je tato vada [že nebylo současně v dovolání použito i ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] považována za nepodstatnou a dovolání za vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
9. V souvislosti s námitkami obviněného je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Již v řízení před soudem prvního stupně obviněný argumentoval tím, že má smlouvu se zahraničním investorem, následně se však odvolával na povinnost mlčenlivosti i ve vztahu k tomuto investorovi, aby dodatečně tvrdil, že zahraniční investor od celého projektu ustoupil a zastavil financování, na což soud prvního stupně reagoval např. na straně 12-13 odůvodnění svého rozsudku. Obdobné námitky byly obviněným uplatněny rovněž v řádném opravném prostředku (viz str. 5 usnesení soudu druhého stupně – nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, nejednal v podvodném úmyslu, realizoval pouze svůj podnikatelský záměr, za služby chtěl a stále chce zaplatit, zahraniční investor na poslední chvíli vypověděl účast na projektu), přičemž na tyto námitky bylo rovněž reagováno ze strany soudu druhého stupně a to nejen odkazem na správné závěry soudu prvního stupně, ale také vlastními úvahami odvolacího soudu (viz str. 6 jeho usnesení). Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“, pokud nejsou shledány důvody pro odmítnutí dovolání podle jiného ustanovení.
10. Z obecného hlediska lze rovněž uvést, že v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou dovolacích námitek bylo tvrzení, že zjištěný skutkový stav věci není trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Obviněný tak má v rámci tohoto dovolacího důvodu právo namítnout, že skutek vykazuje buď zákonné znaky jiného trestného činu, nebo není žádným trestným činem (srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu z 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006 a č. 26/2004 Sb. rozh. tr.). Dovolací soud má povinnost vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu.
11. Pokud však jde o námitky obviněného, jimiž s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zpochybnil dosavadní skutková zjištění, hodnocení provedených důkazů a rozsah dokazování, nemohl je Nejvyšší soud učinit předmětem svého posuzování. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
12. Ve vztahu k dovolání obviněného lze s ohledem na výše uvedené uvést, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů a z nich plynoucí vadná skutková zjištění (zejména tvrzení ohledně existence zahraničního investora, otázky uznání dluhu obviněným, jeho kroky směřující k realizaci tvrzeného podnikatelského záměru, okolnosti právního ošetření jeho jednání, apod.), neboť jím uplatněnou argumentací prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a současně i vlastní verzi skutkového stavu věci odlišnou od skutkového zjištění učiněného soudem prvního stupně. Takto obviněným vznesené námitky jsou založeny na podkladě vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkových událostí, a ve skutečnosti se týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují ve prospěch obviněného k revizi skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem. Z uvedených skutkových výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhala přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Na případ takto uplatněných námitek dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy
13. Obviněný ve svém dovolání dále namítl, že soudy obou instancí nesprávně právně posoudily jeho trestní věc, když v jeho jednání shledaly naplnění všech obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) tr. ř., neboť dle jeho názoru nedošlo k naplnění subjektivní stránky uvedeného trestného činu.
14. V návaznosti na výše uvedenou argumentaci Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí-li takovým činem značnou škodu. Objektem trestného činu je tu cizí majetek. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, v žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost. Často je poškozený uváděn v omyl ohledně platební schopnosti dlužníka či o možnosti zaplatit za vylákané služby či zboží anebo v případě půjčky o schopnosti dlužníka takovou půjčku splácet (srov. rozh. č. 15/1969 Sb. rozh. tr. či rozh. č. 57/1978-III. Sb. rozh. tr. atd.). Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného. Mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný, a na základě ní vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost. Přitom postačí, že omyl byl jen jedním z důvodů takové majetkové dispozice, nemusí být tedy důvodem jen jediným. Jde vlastně o kauzální nexus (příčinný vztah), který spojuje omyl či neznalost podstatných skutečností na straně podvedené osoby a způsobení škody poškozenému na jedné straně a obohacení pachatele či jiné osoby na druhé straně (srov. rozh. č. 5/2002-I Sb. rozh. tr.). Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění (srov. rozh. č. 54/1967 Sb. rozh. tr., rozh. tr. č. 56/1994 Sb. rozh. tr.). Značnou škodou je škoda ve výši nejméně 500.000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v §138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody. Pokud jde o zavinění u tohoto následku, postačí ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2052-2055).
15. Jak již Nejvyšší soud zdůraznil výše, ve vztahu ke způsobení tzv. těžšího následku, tj. značné škodě ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku a §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, postačovalo podle §17 písm. a) tr. zákoníku zavinění z nedbalosti, přičemž mohlo jít i o nevědomou nedbalost, tj. jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může způsobit značnou škodu, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl. I kdyby tedy obviněný nejednal v úmyslu způsobit značnou škodu, k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, jímž byl uznán vinným, postačovalo i jeho zavinění z nedbalosti ve vztahu ke značné škodě, byl-li alespoň srozuměn se způsobením škody nikoli nepatrné.
16. K naplnění zákonných znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu podle ustanovení §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se v tomto případě vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době objednávání zboží a služeb jednal v úmyslu za poskytnuté zboží a služby buď vůbec nezaplatit, nebo nezaplatit ve smluvené lhůtě, nebo jednal alespoň s vědomím, že za poskytnuté zboží a služby ve smluvené lhůtě nebude moci zaplatit a že tím uvádí věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil (srov. R 57/1978-III., NS 2/2001-T 41 a B 2/1973-21, k tomu blíže srov. i TR NS 9/2004-T 732, TR NS 17/2005-T 805).
17. Ze skutkových zjištění je nepochybné, že obviněný si v období od července roku 2012 do února roku 2013 u různých firem a osob objednával služby pod záminkou pořádání módní přehlídky, přijal plnění, avšak za ně žádnému z dodavatelů nezaplatil, ačkoli faktury za objednané služby přijal. O skutečnosti, že obviněný neměl od počátku v úmyslu za objednané služby zaplatit, svědčí především skutečnost, že ačkoli si musel být vědom, že nemá finanční prostředky k uhrazení svých závazků (za objednané služby), uzavíral s dalšími osobami další smlouvy a objednával stále další služby [např. přestože neuhradil faktury za pronájem, přičemž se zavázal platit měsíční nájem, nebytové prostory užíval do 17. 10. 2012 (viz bod 1 rozsudku), přestože věděl, že na zaplacení nemá finanční prostředky dne 19. 10. 2012 (viz bod 19 rozsudku) uzavírá smlouvu o nájmu bytu (viz blíže bod 19) – což bezpochyby svědčí o tom, že obviněný věděl, že nemá finanční prostředky, přesto si počínal způsobem uvedeným v rozsudku soudu prvního stupně]. O podvodném úmyslu obviněného zcela bez pochyby svědčí i fakt, že ačkoli opakovaně uvedl, že faktury nezaplatil z důvodu nečekané neúčasti investora na připravované módní přehlídce, nepředložil žádnou smlouvu, kterou by měl s tímto údajným zahraničním investorem uzavřenou, ani blíže neidentifikoval tento subjekt. Rovněž nedoložil žádný doklad o tvrzené existenci zálohy od opět blíže neidentifikovaného partnera. Lze tedy odkázat na správné závěry soudu prvního stupně, že obviněný neměl zajištěn žádný zdroj financování, a přesto objednával další a další služby, a to i poté, co již dříve splatné faktury zůstaly nezaplaceny, což odůvodňuje závěr, že byl minimálně srozuměn s tím, že dodavatelům ve sjednaných lhůtách ani později za poskytnuté služby nezaplatí. Provedeným dokazováním bylo tedy prokázáno, že obviněný s ohledem na výši svých stále rostoucích závazků nemohl být přesvědčen o schopnosti dostát svým závazkům vůči poškozeným (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. Tdo 771/2010). Opodstatněnost a právní relevanci nelze přiznat ani tvrzené absenci zištného motivu, resp. obohacení se obviněného [obviněnému byly poskytnuty služby, které nezaplatil a je bez významu, že některé ze služeb nemohly dle dovolatele sloužit k osobní jeho spotřebě]. Opodstatněnost a právní relevanci námitek uplatněných v dovolání nelze stejně tak přiznat ani námitce neuplatnění principu ultima ratio, a to z pohledu rozh. č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Pokud obviněný poukazuje na to, že v případě některých plnění se z těchto neobohatil, pak je nutno uvést, že i tato jednání byla a zapadala do jeho řetězce podvodného jednání, neboť nelze odhlížet od skutečnosti, že pokud byly konány přehlídky a focení, právě pořádání těchto akcí, bylo prostředkem získání občerstvení cateringových společností, a to vše v době, kdy obviněný měl vědět, že zahraniční investor od pořádání akce odstoupil (za situace, pokud by soudy uvěřily verzi obviněného o zahraničním investorovi). Není tedy pochybnosti o tom, že jednání obviněného bylo ve vztahu ke zmíněným subjektům jednáním podvodným [výše způsobené škody, doba páchání trestné činnosti, sklony k majetkové trestné činnosti ve smyslu rozh. č. 10/1974 Sb. rozh. tr.]. V neposlední řadě ani blíže nespecifikované námitce týkající se použití jiné právní kvalifikace s ohledem na její nekonkrétnost, kdy Nejvyšší soud není povinen domýšlet za obviněného, v jakém směru tato námitka měla být uplatněna [viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 901/2014, 8 Tdo 705/2015 či rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07], nelze přiznat relevantnost z pohledu dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že námitky uplatněné v dovolání se s uplatněným dovolacím důvodem [vzhledem k jejich procesnímu charakteru – viz shora] míjí, a proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a to i s ohledem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05 [ve kterém Ústavní soud, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem ] . Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu pak takto učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění odkazuje Nejvyšší soud na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. března 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu