ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.372.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 372/2018-55
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. března 2018 o dovolání nejvyššího státního zástupce, podaném v neprospěch obviněného V. C., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 8 To 104/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 3/2016, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 8 To 104/2017. Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1) Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 8 To 104/2017, byl k odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. c), písm. d) tr. ř. zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2017, č. j. 49 T 3/2016-653, kterým byl obviněný uznán vinným jednak pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, přičemž o nárocích poškozených na náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. , a nově bylo odvolacím soudem podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným jednak pokusem zločinu zabití podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §141 odst. 1 tr. zákoníku za použití §18 odst. 2 tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle §141 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl obviněnému podle §84 a §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a nad obviněným byl vysloven dohled, přičemž zkušební doba byla podle §85 odst. 1 tr. zákoníku stanovena v trvání pěti let, když v průběhu této doby byla obviněnému podle §85 odst. 2 tr. zákoníku uložena přiměřená povinnost podrobit se vhodnému programu psychologického poradenství a podle svých sil nahradit způsobenou škodu a odčinit nemajetkovou újmu, které trestným činem způsobil, a přiměřené omezení v průběhu zkušební doby se zdržet styku s poškozeným M. K.; ohledně nároků poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
Dovolání a vyjádření se k němu
2) Proti shora uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal v neprospěch obviněného nejvyšší státní zástupce dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Splnění podmínek pro použití výše uvedeného dovolacího důvodu spočívá podle dovolatele v tom, že nelze akceptovat závěr soudu druhého stupně, že v případě jednání obviněného šlo o případ skutkového omylu. V souvislosti s otázkou skutkového omylu pak dovolatel obsáhle zmiňuje nejen znění §18 tr. zákoníku, ale také jednání obviněného s odkazem na informace, které měl obviněný k dispozici, a proto podle názoru dovolatele jednání obviněného nemohlo být posouzeno jako jednání ve skutkovém omylu. Dále nejvyšší státní zástupce rozvádí znaky trestného činu zabití, kterým byl obviněný uznán vinným (ve stadiu pokusu), aby konstatoval, že znak „předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného“ by neměl prospívat pachatelům jednajícím v podstatě ze msty – v reakci na v minulosti od poškozeného třeba i reálně utrpěná příkoří. Závěrem dovolatel konstatoval, že nebyly naplněny znaky privilegované skutkové podstaty podle §141 odst. 1 tr. zákoníku, za chybné označil použití ustanovení §18 odst. 2 tr. zákoníku, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek soudu druhého stupně, stejně jako i další na něj obsahující rozhodnutí a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
3) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
4) Obviněný prostřednictvím svého obhájce zaslal k dovolání nejvyššího státního zástupce vyjádření, ve kterém konstatoval, že dovolatel polemizuje se závěry odvolacího soudu ohledně pohnutky obviněného, a proto je toho názoru, že podle charakteru námitek vylovených dovolatelem v mimořádném opravném prostředku byla rozhodnou pohnutkou, která aktivizovala jeho útok na poškozeného neochota poškozeného přistoupit na požadavky obviněného, a tím se podle mínění obviněného dovolatel rozchází se skutkovým zjištěním, které učinil odvolací soud. Obviněný vyslovuje přesvědčení, že motivem jeho jednání bylo ukončení obtěžování jeho dcery a vnuka ze strany poškozeného, nikoli jeho reakce na neochotu poškozeného přistoupit na požadavky obviněného, jak je zmíněno v rozsudku soudu prvního stupně a jak jej mj. také v dovolání presentuje dovolatel. Pokud pak jde o informace, kterých se mu dostalo ohledně znásilnění dcery a sexuálního zneužívání jeho vnuka, vyslovuje přesvědčení, že takové jednání ze strany poškozeného lze zcela jistě považovat za zavrženíhodné jednání, které by mohlo „nabýt takové intenzity, že mu to nezabrání zabít jiného člověka“. Vzhledem k tomu, že v době jeho jednání nebylo objektivně prokázáno, že by tvrzení vnuka nebylo pravdivé, mohl být on (obviněný) přesvědčen o tom, že poškozený vnuka skutečně sexuálně zneužívá. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce jako nedůvodné zamítl.
Přípustnost dovolání
5) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
6) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda dovolatelem vznesené námitky naplňují jim uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvodnost dovolání
7) Z dovolací argumentace nejvyššího státního zástupce primárně vyplývá, že tento se neztotožnil jednak s právní kvalifikací jednání obviněného jako zločinu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku s ohledem na to, že podle dovolatele nebyl naplněn znak(y) kvalifikované skutkové podstaty zločinu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku „předchozí“ „zavrženíhodné jednání“, jednak se závěrem odvolacího soudu, že by obviněný jednal v pozitivním skutkovém omylu. Nejvyšší soud musí konstatovat, že námitky dovolatele jsou svojí povahou hmotně právního charakteru.
8) K otázce skutkového omylu je nutno uvést, že ustanovení §18 odst. 2 tr. zákoníku (které bylo odvolacím soudem aplikováno), uvádí „kdo při spáchání činu mylně předpokládá skutkové okolnosti, které by naplňovaly znaky mírnějšího úmyslného trestného činu, bude potrestán jen za tento mírnější trestný čin, nejde-li o trestný čin spáchaný z nedbalosti“. Soud druhého stupně svůj závěr o tom, že obviněný jednal ve skutkovém omylu, odůvodnil konstatováním, že „shledal správným vyhodnocení skutkového děje a existenci přímého úmyslu na straně obviněného ve vztahu k usmrcení poškozeného nalézacím soudem, shledal správnými i zjištění tohoto soudu týkajícího se motivu jednání obviněného. V této souvislosti citoval soud druhého stupně část z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 25), „…že obviněný nebyl a není schopen akceptovat realitu tak, jak byla nezávisle zjištěna, a věřil a dosud věří verzím událostí (ve vztahu k údajnému znásilnění dcery poškozeným a k údajnému zneužívání vnuka poškozeným) tak, jak mu je předkládala jeho manželka a jeho dcera. Jeho dcera byla opakovaně vyšetřena psychology a soud nemá pochyb o tom, že má tendenci přizpůsobovat realitu svým potřebám, že má výbornou schopnost manipulovat a má tendenci k účelovým jednáním. Obviněný je pak osobou závislou na ženských autoritách, tj jak na manželce, tak na dceři, prokazatelně je osobou, která dlouhodobě odléhala manipulacím ze strany svých hlavních vztahových osob (manželky a dcery) a manipulacím věřila a věří stále důkazům navzdory“.
9) Soud druhého stupně následně konstatoval, že výše uvedená, správná skutková zjištění [mj. i zjištění, že dlouhou dobu trvající zátěž, která nebyla obviněným adekvátně zpracována, vedla u něj k jednání, pro které byla podána obžaloba], nalézací soud nepromítl do skutkové věty výroku o vině, ani do svých úvah o právní kvalifikaci jednání obviněného. V této souvislosti odvolací soud konstatoval, že z výroku o vině vyplývá pouze to, že poškozený v předmětné době figuroval jako svědek v trestním řízení vedeném proti dceři obviněného a že motivem útoku na poškozeného bylo právě toto jeho postavení svědka, přičemž svůj shora citovaný závěr, že obviněný byl pevně – byť zcela mylně – přesvědčen, že má co dočinění s osobou, která znásilnila jeho dceru a pohlavně zneužívá jeho vnuka, soud prvního stupně zcela pominul.
10) V souvislosti se shora uvedeným pak existuje pochybnost, zda odvolacím soudem zvolený postup podle §258 odst. 1 písm. c), d) tr. ř. umožňoval konstatování, že soud prvního stupně „učinil správné skutkové závěry“ (str. 5 rozsudku soudu druhého stupně), když ustanovení §258 odst. 1 písm. c) tr. ř. hovoří o zrušení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem mj. za situace, „vzniknou-li pochybnosti o správnosti skutkových zjištění ohledně přezkoumávané části rozsudku..“, a sám odvolací soud skutkovou větu doplnil o skutkové zjištění, že „ vzhledem k tomu, že s ohledem na svoji osobnostní strukturu nebyl obviněný schopen objektivně posoudit rodinnou situaci své dcery H. K., v mylném přesvědčení, že jeho bývalý zeť, poškozený M. K., dlouhodobě šikanoval, pronásledoval a fyzicky napadal jeho dceru a pohlavně zneužíval jeho vnuka. “, když je potřebné uvést, že uvedené skutkové zjištění lze stěží z argumentace soudu prvního stupně dovodit a odvolací soud sám žádné dokazování k uvedené problematice neprováděl [v řízení před odvolacím soudem byly předloženy znalecké posudky z oboru forenzní biomechaniky prof. Dr. Strausse a oboru soudního lékařství znalce MUDr. Berana, přičemž podle §213 tr. ř., byly čteny závěry předložených znaleckých posudků, když sám odvolací soud konstatoval, že šlo o posudek z odvětví biomechaniky a doplněk znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství, již se zabývají toliko hypotetickými úvahami v tomto směru, a tyto za daných okolností shledal zcela nadbytečnými.]
11) Uvedené, soudem druhého stupně doplněné skutkové zjištění, které má odůvodňovat použití §18 odst. 2 tr. zákoníku, je ve své podstatě možnou obecnou pohnutkou jednání obviněného, přičemž další skutečnosti potřebné pro posouzení rozhodné pohnutky, ponechal soud druhého stupně beze změny z rozhodnutí soudu prvního stupně. Přitom právě tyto skutečnosti, které byly pro soud prvního stupně podstatné pro posouzení rozhodné pohnutky, nebyly soudem odvolacím hodnoceny a vycházeno jím bylo pouze z možné obecné pohnutky „ vzhledem k tomu, že s ohledem na svoji osobnostní strukturu nebyl obviněný schopen objektivně posoudit rodinnou situaci…“
12) K argumentaci odvolacího soudu k otázce – znaku „předchozího zavrženíhodného jednání“ poškozeného, ale i zmíněným soudem dovozovanému jednání obviněného ve skutkovém omylu , je vhodné zmínit, že z odůvodnění jeho rozsudku není zřejmé na základě kterých skutečností k uvedeným závěrům [o jejich naplnění] dospěl. Již shora bylo konstatováno, že dokazování k otázce předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného a jednání ve skutkovém omylu doplněno nebylo, přitom vedle znaleckých posudků přicházelo v úvahu brát v úvahu a hodnotit také další důkazy ve věci provedené a soudem prvního stupně hodnocené. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, jakým způsobem se vypořádal např. s podstatnou skutečností, kterou obviněný sám uváděl, že „se poškozeného bál, chtěl se před ním chránit, proto podali na něho trestní oznámení, ale policie mu nic neprokázala, zametli to pod koberec“, či se skutečností, že sice podali (s manželkou) trestní oznámení ohledně údajné pohlavního zneužívání vnuka poškozeným. Z dokladů je přitom zřejmé, že obviněný byl informován o výsledku nejen podání ohledně znásilnění dcery obviněného, ale zejména o výsledku oznámení ohledně údajného pohlavního zneužívání vnuka poškozeným (obě usnesení o odložení věci podle §159a odst. 1 tr. ř., byla vydána před napadením poškozeného). Odvolací soud odůvodnění svého závěru vybudoval na mylném přesvědčení obviněného, že má co dočinění s osobou, která znásilnila jeho dceru a zneužívá jeho vnuka. Vedle charakteristiky obviněného plynoucí ze znaleckého posudku však dle názoru Nejvyššího soudu nemohla zůstat bez povšimnutí např. již výše zmíněná usnesení o odložení věci ve spojení se zjištěním, že rozpoznávací schopnosti obviněného byly zachovalé (viz níže).
13) Odvolací soud ve skutkovém zjištění rovněž zmiňuje dlouhodobé šikanování, pronásledování a fyzické napadání jeho dcery. Z odůvodnění jeho rozsudku nevyplývá, na základě, jakých úvah (§2 odst. 6 tr. ř.) k uvedenému závěru zmíněný soud dospěl. Pouze z odůvodnění rozsudku, v návaznosti na již zmíněné znalecké posudky, soud prvního stupně uvádí, že „obviněný je osobou závislou na ženských autoritách, tj. jak na manželce, tak na dceři, prokazatelně je pak osobou, která dlouhodobě podléhala manipulacím ze strany svých hlavních vztahových osob a manipulacím věřila a věří stále navzdory důkazům“ . V souvislosti s již výše zmíněným znakem „předchozího zavrženíhodného jednání“ a námitkou „skutkového omylu“, které byly odvolacím soudem uplatněny v jeho rozsudku, nelze přehlédnout a z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, jakým způsobem byly hodnoceny např. skutečnosti, že ke znásilnění dcery obviněného mělo dojít v roce 2013 a ještě téhož roku bylo vydáno usnesení o odložení věci, přičemž k napadení poškozeného došlo téměř po dvou letech. Z dokazování rovněž vyplynulo, že poškozený společnou domácnost (s dcerou obviněného) opustil asi v červenci 2013. Jestliže odvolací soud ve skutkovém zjištění poukazuje na to, že obviněný byl v mylném přesvědčení, že poškozený dlouhodobě šikanoval, pronásledoval a fyzicky napadal jeho dceru, pak při existenci znaleckého posudku z odvětví psychiatrie, nebylo podle názoru Nejvyššího soudu možno přehlížet další skutečnosti, které mohly mít dopad na posouzení otázky „jednání ve skutkovém omylu a předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného“[vedle již shora zmíněných]. Mezi takové skutečnosti patřilo i zjištění, že obviněný sám nebyl žádnému napadení přítomen, alespoň tato skutečnost nevyplývá z žádného konstatování v rozsudku. Při existenci shora Nejvyšším soudem zmíněných skutečností bylo potřebné, aby rozhodnutí soudu druhého stupně vyznívalo logicky a přesvědčivě, reagovat mj. i na tyto skutečnosti, neboť podle Nejvyššího soudu nelze závěry „o jednání ve skutkovém omylu“ a „předchozím zavrženíhodném jednání poškozeného“ stavět pouze na skutečnostech, které jsou zmíněny ve znaleckém posudku z odvětví psychiatrie, [klinické psychologie] mimo okruh dalších existujících důkazů. Na shora uvedené skutečnosti je nutno poukázat s ohledem na náležité zjištění pohnutky jednání obviněného, zda jí byla neochota poškozeného bavit se s obviněným na téma budoucí svědecké výpovědi poškozeného v trestní věci dcery obviněného, jak vyplynulo ze skutkového zjištění soudu prvního stupně či mělo jít o útok obviněného na poškozeného jako bezprostřední reakci na předchozí jednání poškozeného vůči dceři a vnukovi obviněného.
14) Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu dále vyplývá, že nalézací soud měl u obviněného s ohledem na jeho osobnostní strukturu, a zejména s ohledem na jeho podprůměrný intelekt a na jeho výše zmíněnou závislost na ženských autoritách zjistit přesvědčení o údajném zavrženíhodném jednání poškozeného vůči jeho nejbližším rodinným příslušníkům, což bylo pohnutkou k jednání obviněného. Nejvyšší soud ve shodě s dovolatelem je však toho názoru, že soud prvního stupně sice zjistil jeho závislost na ženských autoritách, avšak oproti soudu odvolacímu nedospěl k závěru, který konstatoval odvolací soud, že pohnutkou jednání obviněného bylo právě zavrženíhodné jednání poškozeného vůči jeho nejbližším rodinným příslušníkům v takové souvislosti, která by odůvodňovala použití ustanovení o skutkovém pozitivním omylu a jednání obviněného kvalifikovat jako zločin zabití podle §141 tr. zákoníku. Soud prvního stupně oproti odvolacímu soudu bral v úvahu nejen závěry plynoucí ze znaleckého posudku odvětví psychiatrie či klinické psychologie (rovněž závěry posudku Národního ústavu duševního zdraví), ale vycházel mj. také ze skutečnosti, která časově předcházela útoku obviněného na poškozeného (viz též výpověď svědkyně M.). Správně poukázal na to, že obviněný byl sice rozrušený, míra jeho frustrace zapříčiněná rodinnou situací překročila pro něj únosnou míru, avšak součástí slovních výpadů obviněného proti poškozenému bylo právě postavení poškozeného jako svědka v trestní věci dcery obviněného. V uvedené souvislosti při hodnocení všech důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. mělo být při zvažování podmínek pro aplikaci ustanovení §141 odst. 1 tr. zákoníku a §18 odst. 2 tr. zákoníku odvolacím soudem kromě již shora uvedeného bráno v úvahu také to, že k předmětnému útoku na poškozeného došlo za situace, kdy obviněný měl objektivní informace o skutečném stavu věci, které však nehodlal akceptovat právě v okamžiku, kdy se mělo konat hlavní líčení ve věci jeho dcery a poškozený nehodlal akceptovat jeho požadavek odmítnutí svědecké výpovědi, a to vše při zjištění, že rozpoznávací schopnosti byly u obviněného zachovalé.
15) Při posuzování, zda ze strany poškozeného šlo o „předchozí zavrženíhodné jednání“, je nutno mít v předmětné trestní věci na zřeteli [aby rozhodnutí vyznívalo logicky a přesvědčivě (např. ve světle usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13)], také to, že p ředchozí zavrženíhodné jednání poškozeného je u trestného činu podle §141 tr. zákoníku privilegovanou skutkovou okolností tehdy, jestliže pachatel byl vyprovokován k činu takovým chováním poškozeného, jež je obecně považováno za jednání v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti. Je třeba zdůraznit, že míra závažnosti, resp. negativní charakter provokujícího chování poškozeného musí být v odpovídajícím poměru k mimořádnému významu objektu trestného činu zabití, kterým je lidský život. Ustanovení §141 odst. 1 tr. zákoníku ve své druhé variantě musí být proto vykládáno spíše restriktivně. Zavrženíhodným jednáním je třeba rozumět takové vědomé a úmyslné jednání poškozeného, které je z hlediska etických měřítek společnosti mimořádně škodlivé, zraňující a pro druhé ponižující nebo hrozící jim způsobit závažnou újmu na jejich právech. (k výše uvedeným otázkám srov. v právní nauce např. Šámal a kol. Trestní zákoník II – Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2010, 1328 s.).
16) Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, kdy námitky uplatněné nejvyšším státním zástupce v dovolání podaném v neprospěch obviněného byly shledány důvodnými, musel Nejvyšší soud zrušit rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 8 To 104/2017. Současně také zrušil všechna další rozhodnutí, na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Po zrušení a vrácení věci soudu druhého stupně bude na tomto soudu, aby se vypořádal s nedostatky, na které bylo v tomto rozhodnutí poukázáno a v odůvodnění svého rozhodnutí zvolenou právní kvalifikaci v intencích usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13, odůvodnil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. března 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu