ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.393.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 393/2018-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. 4. 2018 o dovolání, které podal obviněný E. J. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 4 To 146/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 103 T 75/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 103 T 75/2014, byl E. J. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání byl odsouzen podle §143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu povolání lékaře bez odborného dohledu na dobu tří let.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově podal obviněný odvolání, o kterém Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 4 To 146/2017, rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §143 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil obviněného k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu rovněž uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu povolání lékaře bez odborného dohledu na dobu dvou let. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný v podaném dovolání poukázal na to, že na základě zjištěného skutkového stavu věci nelze s jistotou dovodit příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a následkem. V dané souvislosti odkázal na závěry znaleckého posudku vypracovaného znalcem prof. MUDr. Miloslavem Dudou, DrSc., jehož závěry byly potvrzeny i znaleckým posudkem MUDr. Lubomíra Martínka, Ph.D. a odborným posudkem Vědecké rady České lékařské komory. Pochybení nalézacího soudu spatřuje rovněž v tom, že soud závěr o jeho vině opřel o tvrzení, že existovala šance na záchranu života poškozeného, byť minimální. Domnívá se tedy, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu usmrcení z nedbalosti a došlo k porušení zásady presumpce neviny a zásady in dubio pro reo. Dále zpochybnil také postup odvolacího soudu, který vycházel z teorie gradace příčinné souvislosti, přičemž argumentoval tím, že v daném případě měla být zkoumána otázka, zda jeho jednání zapříčinilo úmrtí poškozeného, nebo zda by pravděpodobně k úmrtí došlo i při zcela správném ošetření poškozeného. Uvedl, že nalézací soud vůbec nehodnotil, zda vůbec provedení CT vyšetření bylo v NsP Havířov dosažitelné a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 219/2005. Dodal, že v České republice nejsou pro tyto situace žádné doporučené postupy. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a věc přikázal příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem v souladu s ustanovením §265s odst. 1 tr. ř.
4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva
a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření shrnula dosavadní průběh trestního řízení a následně uvedla, že s obdobnými námitkami, které zazněly v dovolání, se již vypořádal odvolací soud, s jehož závěry se ztotožňuje. Dodala, že ačkoli je pravděpodobné, že by poškozený zemřel i při zachování náležitého postupu, je ze znaleckého posudku zřejmé, že existovala šance záchrany jeho života. S odkazem na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu vyslovila souhlas s uplatněnou teorií gradace příčinné souvislosti s tím, že v předmětné trestní věci existuje příčinná souvislost mezi opomenutím obviněného a následkem ve formě úmrtí poškozeného. Za podstatné považuje, že opomenutí lékaře je třeba jen jednou z příčin vzniklého následku, aniž by bylo nutno prokázat, že při správném postupu by pacient přežil. S ohledem na výše uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dále vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
9. V souvislosti s námitkami obviněného je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [v této souvislosti lze odkázat např. na str. 3-4 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (uplatněná obhajoba obviněného), případně na argumentaci obviněného v podaném odvolání, kde poukazuje mj. např. na to, že se žalovaného jednání nedopustil, poškozený jako uživatel léku Warfarin byl ošetřen přednostně, vyšetření na CT po tak dlouhé době po úrazu, kdy se neprojevily žádné příznaky poranění mozku nepovažoval za nutné, úmrtí poškozeného není v příčinné souvislosti s tím, že ho nenechal hospitalizovat, ev. nevyžádal podepsání reversu, k úmrtí poškozeného mohlo vést zranění vzniklé až po jeho ošetření – což je podporováno plošnými modřinami, které při vyšetření poškozeného nezjistil]. Na případ, kdy obviněný v dovolání poukazuje na obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
10. Ve vztahu k převážné části námitek, kterými obviněný zpochybňuje zejména hodnotící úvahy soudů nižších stupňů a v důsledku toho i nesprávně zjištěný skutkový stav věci, který neodpovídá jeho představám, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Poukazuje-li v dovolání obviněný na porušení zásady in dubio pro reo a nerespektování zásady presumpce neviny, pak je nutno uvést, že jde o instituty procesního práva, nikoli hmotného práva naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což mj. vyplývá z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, případně sp. zn. I. ÚS 36/16.
11. V reakci na námitky obviněného k právní kvalifikaci jednání, pro které byl uznán vinným, považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2005, sp. zn. 7 Tdo 219/2005, na které obviněný v rámci své obhajoby odkazuje. K uvedenému rozhodnutí je nutno uvést, že v něm bylo mj. uvedeno, že stanoví-li lékař při výkonu svého povolání (při poskytování zdravotní péče) chybnou diagnózu, pak to samo o sobě ještě nemusí opodstatňovat závěr, že již tímto porušil svou povinnost vyplývající pro něj z ustanovení č. 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně (uveřejněné pod č. 96/2001 Sb.m.s.), §11 odst. 1 a §55 odst. 1, 2 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, tj. povinnost poskytovat zdravotní péči v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (povinnost vykonávat povolání lege atis); zákon o péči lidu byl zrušen zákonem č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), který nabyl účinnosti dne 1. 4. 2012, jenž upravuje povinnosti zdravotních pracovníků v ustanovení §49 a násl. (viz i §1, 2 a 5 a násl. téhož zákona). Závěr o porušení takové povinnosti však může být namístě v případě, když nesprávná diagnóza je důsledkem závažného porušení postupů pro její určování, které lékař zavinil (alespoň ve formě nedbalosti ve smyslu §16 trestního zákoníku) a které spočívá např. v bezdůvodném nevyužití dostupných diagnostických metod. Postup lékaře je ovšem vždy nutno hodnotit tzv. ex ante, tj. na základě poznatků, které měl k dispozici v době svého rozhodování. Jestliže porušení uvedené povinnosti je v příčinné souvislosti se vznikem trestněprávně relevantního následku, pak za splnění dalších zákonných podmínek lze vyvozovat též trestní odpovědnost lékaře.
12. Znalci v předmětné trestní věci sice uvedli, že nelze jednoznačně tvrdit, že v případě zahájené léčby (především pak CT vyšetření a hospitalizace) by poškozený nezemřel, avšak lze dospět k závěru, že naděje poškozeného na záchranu jeho života v případě adekvátního počínání obviněného by byla vyšší (v tomto směru se liší předmětná trestní věc od věci posuzované Nejvyšším soudem pod sp. zn. 7 Tdo 219/2005, kde bylo mj. vycházeno ze závěru znalců, podle něhož nebylo možno vyloučit, že hypoxie novorozence nastala již před přijetím rodičky do porodnice a současně nelze vyloučit, že hypoxie dospěla do takového stadia, že smrti novorozence by nebylo možno zabránit ani při správném využití všech diagnostických postupů ). Nečinností obviněného, kdy řádně nevyhodnotil aktuální zdravotní stav poškozeného, přestože věděl, že poškozený je pravidelným uživatelem léku Warfarin, kdy se spokojil s jeho jednorázovým ošetřením spočívajícím v rentgenu hlavy a sešití rány, došlo k tomu, že poškozený v důsledku nitrolebního krvácení a otoku mozku zemřel. Jestliže soudy vyšly ze závěru, že nečinností obviněného se podstatně snížila šance poškozeného na přežití, pak bezpochyby jednáním obviněného ve smyslu §16 tr. zákoníku byly naplněny znaky usmrcení z nedbalosti ve smyslu §143 tr. zákoníku, a to v kvalifikované skutkové podstatě odstavce 2), neboť došlo k porušení důležité povinnosti vyplývající z povolání obviněného (k uvedené problematice se podrobně vyjádřil soud prvního stupně viz např. str. 6-10 jeho rozsudku, stejně jako soud odvolací str. 8-13 rozsudku).
13. Dále je Nejvyšší soud oprávněn konstatovat, že zcela nepřesvědčivá a zavádějící je argumentace obviněného např. ohledně přesvědčivosti a přesnosti vyjadřování „bezvadné úpravy formální i obsahové“ atd. ve vztahu k odůvodnění dovoláním napadenému rozsudku, stejně jako k otázce zachování totožnosti skutku (viz poslední odstavec k bodu III. dovolání). Pouze na základě formálního odkazu obviněného na jednotlivé právní instituty s argumentací, že došlo k porušení např. čl. 36 odst. 1 Listiny, ještě není naplněn dovolací důvod. Nejvyšším soudem již bylo shora poukázáno na to, za jakých okolností přichází v úvahu aplikovatelnost čl. 36 odst. 1 Listiny (viz bod 10) a současně považuje za potřebné rovněž dodat, že není při neurčitosti námitky dovolatele za něj povinen domýšlet její hmotně právní podstatu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 901/2014, 8 Tdo 705/2015, či rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07). Naopak, Nejvyšší soud může konstatovat, že rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně jsou ve svých odůvodněních jasná, srozumitelná a nevykazují znaky libovůle. Rovněž tak nelze konstatovat, že by rozhodnutí o vině obviněného bylo překvapivé ve smyslu rozhodovací praxe Ústavního soudu. Je zcela zřejmé, pro jakou trestnou činnost byl obviněný stíhán a obžalován. Tu skutečnost, že byl po podání obžaloby po provedeném hlavním líčení zproštěn obžaloby a následně po zrušení věci odvolacím soudem (dvakrát) následně odsouzen, nelze rovněž považovat za překvapivé rozhodnutí, neboť obviněnému bylo zřejmé, pro jako trestnou činnost je stíhán, a pokud již byl obžaloby zproštěn, bylo mu z odvolání státního zástupce zřejmé (při zastoupení obhájcem – osoby práva znalé), z jakého důvodu a s jakým záměrem bylo v jeho neprospěch odvolání podáno. Z rozhodnutí odvolacího soudu je přitom nezpochybnitelné, z jakých důvodů musely být předchozí zprošťující rozsudky zrušeny (viz str. 5-7 rozsudku soudu druhého stupně). V neposlední řadě je potřebné rovněž zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde mj. také uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.
14. Nejvyšší soud shledal, že obviněný námitkami, v jejichž rámci poukázal na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy s tím, že mezi jeho jednáním a následkem v podobě smrti poškozeného nebyla prokázána příčinná souvislost, právně relevantně naplnil uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K výše uvedené námitce obviněného je potřebné uvést následující.
15. V obecné rovině je nejprve třeba uvést, že příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní stránky trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) ovšem zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsobem ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. R 37/1975 Sb. rozh. tr.). Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která způsobila následek (např. smrt jiného), působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit smrt sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí č. 47/1970-II Sb. rozh. trest.). Když při následku spolupůsobilo více příčin, je třeba hodnotit každou příčinu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal. Jednání obviněného, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí č. 72/1971 Sb. rozh. trest.). Právě zmíněná rozhodnutí v kontextu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 193/2010 (rovněž 4 Tdo 436/2012 či 6 Tdo 1286/2014) jsou ve své obecné části ohledně příčinné souvislosti aplikovatelná na trestní věc obviněného. I tato námitka (že neexistuje příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a následkem jeho jednání) byla již předmětem hodnotících úvah nižších soudů a odvolací soud dostatečně reagoval na výtky obviněného. Právě s ohledem skutečnost, že v předmětné trestní věci ze znaleckých posudků nevyplynul závěr, že by od samého počátku bylo zranění poškozeného smrtelné a nebylo jej možné medicínsky zachránit, se předmětná trestní věc liší od trestní věci, na jejíž závěry obviněný odkazoval (rozhodnutí Nejvyššího soudu 7 Tdo 219/2005). Z rozhodnutí odvolacího soudu rovněž vyplynulo, jak posuzoval „postupně se vyvíjející obhajobu“ obviněného a v této souvislosti se zcela logicky vypořádal s argumenty, které opětovně obviněný v dovolání mj. namítá, např. ohledně toho, že neexistují v České republice doporučené postupy k provedení CT vyšetření doporučované švédskou studií (viz str. 7-11 rozsudku soudu druhého stupně).
16. Zásadní námitkou, kterou obviněný uplatnil v podaném dovolání, je námitka, že nebylo prokázáno, že by pacient zemřel v souvislosti s pochybením spočívajícím v neprovedení CT vyšetření a nezajištěním hospitalizace ke sledování. V kontextu těchto skutečností je však třeba připomenout, že v případech, kdy jde o pacienta stiženého těžkou chorobou, kdy ani řádná diagnostika a správný lékařský postup nemusí nutně vést k záchraně jeho života, nelze spatřovat přerušení kauzálního nexu mezi opomenutím lékaře a následkem ve formě úmrtí pacienta. V souladu se spisovým materiálem lze uvést, že obviněný mohl a měl vědět, vzhledem ke svým lékařským a odborným znalostem a zkušenostem, jak zajistit adekvátní lékařské vyšetření u poškozeného, který vyhledal lékařské ošetření po úrazu do hlavy, v důsledku kterého utrpěl tržnou krvácející ránu v podkoží vlasové části hlavy, přičemž tento byl pravidelným uživatelem léku na ředění krve, a tato okolnost byla obviněnému rovněž známá (blíže rozhodnutí nalézacího soudu str. 15), kdy se tedy jednalo o pacienta, u něhož existuje zvýšené riziko vzniku nitrolebního krvácení a obviněný bez přiměřených důvodů spoléhal, že ke zdraví ohrožujícímu následku nedojde. Ačkoli je pravdou, že ze skutkových zjištění vyplývá i skutečnost, že existovala velká pravděpodobnost, že by poškozený zemřel v důsledku svého poranění i při zachování veškerých správných a vhodných medicínských postupů, nutno zdůraznit, že následek ve formě úmrtí nebyl nevyhnutelný. Za daných okolností se pak Nejvyšší soud plně ztotožňuje se závěry soudu odvolacího, na jehož rozhodnutí lze v tomto směru odkázat (str. 11 – 13).
17. Byť obviněný v dovolání výslovně nezmínil extrémní rozpor – nesoulad, přesto poukázal na nesoulad mezi skutkovými zjištěními, úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry soudů, při porušení ústavního principu zákazu libovůle v rozhodování a porušení čl. 36 odst. 1 Listiny [k okolnostem, za kterých lze považovat odkaz na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny za relevantní dovolací důvod, se již Nejvyšší soud vyjádřil např. v bodě 10 a 13]. K otázce extrémního rozporu pak považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů . Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
18. S ohledem na výše uvedené skutečnosti je možno uzavřít, že mezi jednáním obviněného a následkem v podobě smrti poškozeného je dána příčinná souvislost. Obviněný tak svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest (soudem druhého stupně) odpovídá všem zákonným kritériím. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
19. S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou zatížena vadou, která by svědčila o důvodném uplatnění dovolacího důvodu. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného E. J. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, neboť toto má za zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud však musí s ohledem na opakování námitek již dříve zmíněných a opětovně uplatněných i v dovolání, upozornit také na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu pak takto učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 4. 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu