ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.462.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 462/2018-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. dubna 2018 o dovolání, které podala obviněná O. K. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 61 To 230/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 70/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 52 T 70/2016, byla O. K. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou jednak pokusem přečinu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jednak přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea první tr. zákoníku a za to jí byl podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
2. Proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 podala obviněná a státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 (v neprospěch obviněné do výroku o vině i výroku o trestu) odvolání, o kterých Městský soudu v Praze rozhodl usnesením ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 61 To 230/2017 tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
3. Obviněná podala prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému usnesení Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentací, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, že odvolací soud „ rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a nesprávně hodnocených důkazů“ . Uvedla, že nepopírá, že vyvíjela činnost směřující k uzavření smlouvy na předmětný byt, avšak nesouhlasí se závěry soudů, že by tak činila v úmyslu sebe nebo jiného obohatit a dodala, že měla za to, že jedná z pověření pana J. Dále zdůraznila, že smlouvu si stáhla jako vzor z internetu a údaj o zakotvení nevratné provize byl již zahrnut v tomto vzoru a sama si neuvědomila, že v případě, kdy nedojde k realizaci kupní smlouvy, bude kupujícímu vrácena kupní cena, nikoli již provize. Rezervační záloha měla být vyplacena panu J. Dodala, že pan J. měl postavení možného budoucího vlastníka bytu, a tedy z koncepce smlouvy se dá dovodit, že se jedná o smlouvu o smlouvě budoucí. Výpis z příslušného listu vlastnictví měl sloužit jen pro ilustraci. Namítla, že návrhy na doplnění dokazování (např. zpráva ohledně privatizace bytu, o ustanovení znalce z oboru kybernetiky) byly nedůvodně zamítnuty. Poukázala na neobvyklost v postupu kupujícího, který obviněnou neupozornil na pravou povahu uzavírané smlouvy, místo toho její jednání nahlásil orgánům činným v trestním řízení a dále pokračoval v jednáních s obviněnou, kdy na ni dokonce vyvíjel nátlak. Uvedla, že věděla, že sama ani jménem pana J. jako nájemce byt prodat nemohla, pouze chtěla vyhledat na základě pověření od pana J. zájemce o byt. Obviněná se domnívá, že daná činnost není trestná, nejednala v úmyslu někoho uvést v omyl a získat majetkový prospěch a dopustit se tak podvodu nebo úmyslně pozměnit list vlastnictví z katastru nemovitostí, aby jej užila jako pravý. Vzhledem k výše uvedenému proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze a ve věci vydal sám zprošťující rozsudek.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněné se věcně vyjádřil. Shrnul obsah dovolání obviněné a uvedl, že námitky dovolatelky jsou především skutkové. Dodal, že obviněná svým dovoláním napadla rozhodnutí odvolacího soudu, avšak dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. výslovně neuvedla. Poukázal na to, že ve věci nejde o první rozhodnutí a soudy nižších stupňů se podstatnými okolnostmi případu opakovaně a pečlivě zabývaly, přičemž se již vypořádaly i se shodnou argumentací dovolatelky. Zdůraznil, že obviněná napadá skutkové zjištění, které soudy učinily na základě provedeného dokazování a vychází z odlišného skutkového základu, než který soudy učinily. Doplnil, že do práva obviněné na spravedlivý proces nebylo zasaženo ani v tom směru, že by soudy nižších stupňů opomněly provést nějaký důkaz, neboť důkazy navrhované obviněnou nebyly provedeny jako nadbytečné a toto soudy pečlivě zdůvodnily. Nepřisvědčil ani námitce obviněné, že měla být věc posouzena podle zásady ultima ratio, a to vzhledem k tomu, že se v předmětné věci jednalo o úmyslnou trestnou činnost, v níž bylo shledáno naplnění dvou skutkových podstat trestných činů, což samo o sobě zvyšuje společenskou škodlivost daného jednání. Poukázal rovněž na to, že zároveň jednání obviněné vykazovalo předchozí přípravu, rozvahu a opakované jednání s osobou uváděnou v omyl. Na základě uvedeného proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a ačkoliv je formálně založeno na dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je z obsahu dovolání patrno, že obviněná měla zájem shora uvedený dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a proto je tato vada [že nebylo současně v dovolání použito i ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] považována za nepodstatnou a dovolání za vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
9. Trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí-li takovým činem větší škodu. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím, kde však zpravidla půjde o zamlčení podstatných skutečností i konkludentním jednáním. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, zvláště když v běžném životě není zvykem si ověřovat pravdivost podávaných informací. V žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost.
10. Trestného činu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea první tr. zákoníku se dopustí ten, kdo padělá veřejnou listinu nebo podstatně změní její obsah v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé.
11. Ve vztahu k dovolání obviněné lze s ohledem na výše uvedené uvést, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit žádnou z námitek obviněné, neboť již z úvodní argumentace dovolatelky je nesporné, že tato namítá nesprávné hodnocení důkazů a z nich plynoucí vadná skutková zjištění , což jsou námitky dovolací důvod nenaplňující. Současně je potřebné uvést, že jde o obsahově shodné námitky s těmi, které již byly uplatněny obviněnou v předchozích stadiích trestního řízení [zejména zjištění vztahu mezi ní a svědkem Jančou, tvrzení ohledně údajného nátlaku ze strany svědka JUDr. V. A. N., tvrzení o původu smlouvy - zda se jednalo o vzor stažený z internetu či zda vycházela ze smlouvy své neteře, tvrzení o koncepci smlouvy jakožto smlouvy o smlouvě budoucí, okolnosti ohledně předložení padělaného výpisu z listu vlastnictví (námitkou nebyla zpochybňována sama povaha veřejné listiny, nýbrž mělo být uvěřeno verzi obviněné, že tato listina měla sloužit pouze pro ilustraci apod.)]. Takto obviněnou vznesené námitky jsou založeny na podkladě vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verze skutkových událostí, a ve své podstatě se týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněné) k revizi skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem. Z uvedených skutkových výhrad tedy obviněná vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že výše uvedený dovolací důvod nezaložila na hmotně právních důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhala přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.
12. V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy dovolatelka namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
13. K zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněná v rámci výše uvedených námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna apod.
14. Z pohledu tohoto nazírání nelze námitky skutkového a procesního charakteru obsažené v dovolací argumentaci obviněné hodnotit jinak, než jako výhrady nedosahující úrovně odůvodňující zásah dovolacího soudu odůvodněný potřebou zajištění realizace práva obviněné na spravedlivý proces. Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněné. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). Nejvyšší soud musí konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a nevykazují znaky libovůle. V této souvislosti lze pouze pro úplnost dodat, že Městský soud v Praze, jakožto odvolací soud rozhodoval ve věci již podruhé a ve svém zamítavém usnesení již (oproti předešlému usnesení, kterým byl rozsudek nalézacího soudu ze dne 19. 10. 2016 odvolacím soudem zrušen a věc byla vrácena nalézacímu soudu k doplnění dokazování) konstatoval, že skutková zjištění nalézacího soudu jsou dostatečná a Nejvyšší soud se s tímto názorem ztotožňuje.
15. K dovolací argumentaci obviněné je nutno uvést, že ze spáchání výše popsaných skutků je usvědčována částečně její výpovědí, ale dále také svědeckými výpověďmi (např. svědek N., svědek V. S.), záznamy z proběhlých schůzek mezi obviněnou a svědkem N., plnou mocí udělenou obviněné svědkem J., sdělením společnosti ČEZ, a. s. týkající se odprodeje bytového fondu, návrhy smluv o převodu předmětné bytové jednotky, rezervačními smluvami, padělaným výpisem z katastru nemovitostí a dalšími důkazy, které provedl a velmi podrobně rozebral nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku na str. 4 – 7. Pro stručnost lze na tomto místě odkázat rovněž na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, (str. 4-5), který se s totožnou argumentací, kterou uvedla obviněná následně také ve svém dovolání, dostatečně vypořádal.
16. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce obviněné, že v jejím případě měla být věc posouzena podle zásady ultima ratio. Nejvyšší soud poukazuje na to, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové podstaty (srov. rozh. č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
17. Nejvyšší soud poukazuje na to, že jednání obviněné v této trestní věci je zcela standardním případem podvodného jednání, které navíc naplňuje znaky kvalifikované skutkové podstaty, aniž by zde byly dány jakékoli specifické okolnosti, jež by měly odůvodnit výjimečně nižší hranici trestnosti. Obviněná navíc svým jednáním naplnila skutkové podstaty dvou trestných činů, což již samo o sobě společenskou škodlivost zvyšuje. Nelze ani odhlédnout od skutečnosti, že se nejednalo o jednorázové jednání, ale naopak v daném případě šlo o opakované a připravované jednání obviněné, kterým svědka N. uváděla v omyl, v úmyslu získat prospěch spočívající ve sjednané provizi. Obviněná se jednání, které jí je kladeno za vinu dopustila nejen předložením padělaného výpisu z katastru nemovitostí, ale i opakovaným lživým utvrzováním o osobě skutečného majitele předmětného bytu. Pokud obviněná argumentovala mj. i tím, že poškozený si mohl hodnověrnost informací lehce sám zjistit, pak je potřebné uvést, že „o podvodné jednání jde i v případě, jestliže poškozený je schopen prověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas“ [srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1256/2003].
18. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné O. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněné meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. dubna 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu