ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.491.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 491/2018-148
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 5. 2018 o dovolání, které podali obvinění T. H. N. , T. H. L. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2015, č. j. 7 To 434/2013-6573, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 T 82/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 10. 2013, č. j. 3 T 82/2012-6042 , byli obvinění T. H. N. a T. H. L. (dále též „obvinění“, příp. „dovolatelé“) uznáni vinnými jednak zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle §340 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a obviněný T. H. N. jednak přečinem napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §341 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž uvedených trestných činů se dopustili způsobem popsaným ve výroku tohoto rozsudku. Za toto jednání byli oba obvinění odsouzeni podle §361 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let u obviněného T. H. N. a dvou let a šesti měsíců u obviněného T. H. L. Oba obvinění byli pro výkon jim uloženého trestu zařazeni podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice s dozorem. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu ostatních spoluobviněných (H. P. N., T. P., I. K. a P. V.).
2. O odvolání dovolatelů, obviněné H. P. N., jejího manžela V. N. a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě, rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 11. 2015, č. j. 7 To 434/2013-6573. Z podnětu odvolání dovolatelů, obviněné H. P. N. a jejího manžela, zrušil napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. ohledně obviněných H. P. N. a T. H. L. a podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněného T. H. N. ve výroku o vině pod body 1), 2), 3), 4) ve vztahu k těmto třem obviněným a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že dovolatele uznal vinnými přečinem napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §341 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jehož se dopustili tím, že:
v součinnosti s blíže neustanovenou osobou vystupující pod jménem D., zdržující se ve Vietnamské socialistické republice,
v období nejméně od měsíce ledna roku 2010 do 26. 6. 2011 na území České republiky, Vietnamské socialistické republiky, a Polské republiky po předchozí společné dohodě, s vědomím vlastního postavení a postavení a úloh druhého z obžalovaných a postavení a úloh blíže neustanovené osoby vystupující pod jménem D., vyplývajícího z rozdělení jejich úkolů, se záměrem dosáhnout neoprávněného majetkového prospěchu pácháním trestné činnosti související s organizováním napomáhání k neoprávněnému pobytu na území České republiky pod záminkou pobytu na území České republiky za účelem studia osobám pocházejícím z Vietnamské socialistické republiky,
a dále s vědomím, že vietnamští státní příslušníci, kteří požádali o udělení studijního víza a o povolení pobytu v České republice za účelem studia, nebudou plnit podmínky pro udělení víza k pobytu nad 90 dnů v České republice a pro povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia na území České republiky, a že skutečnosti dokládané k místu pobytu a jeho studiu jsou pouze formalitou, jejímž jediným smyslem je dosáhnout pro tyto osoby příznivého rozhodnutí správního orgánu, které jim umožní vycestovat z Vietnamské socialistické republiky do České republiky a získat v České republice dlouhodobé vízum a povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia,
oba obžalovaní v rámci činnosti této organizované skupiny činili kroky ke zdárnému dosažení smluveného záměru tím, že byli v kontaktu se zájemci o vycestování z Vietnamské socialistické republiky nebo s jejich příbuznými, zajišťovali komunikaci se zájemci o vycestování z Vietnamské socialistické republiky a s jejich rodinnými příslušníky, obstarávání dokladů potřebných k vyřízení víz a žádostí o udělení pobytu za účelem studia osob v České republice, přebírání instrukcí, přípravu zájemců o vycestování na pohovory na Velvyslanectví České republiky v Hanoji, organizování vycestování zájemců z Vietnamské socialistické republiky do České republiky, a po přicestování zájemců do České republiky zajišťovali jejich přepravu po území České republiky, ubytování a součinnost při vyřizování pobytu na pracovišti Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra České republiky,
a takto jednali i v součinnosti s advokáty poskytujícími právní služby jak v České republice, tak i ve Vietnamské socialistické republice, a to s M. S. v období nejméně od měsíce ledna 2010 do měsíce května 2010, a s .R. S. v období od května 2010 do 26. 6. 2011, kdy M. S. a poté R. S. jako zmocněnci žadatelů o pobyt jednali před správními orgány a R. S. navíc pro žadatele o udělení pobytu zajistil jednak formální ubytování pro účely správního řízení na ubytovně v B. – s., Z., F., u provozovatele Y. H., jednak vystavení potvrzení o studiu na Vysokém učení technickém v Brně,
a oba obžalovaní jednali s uvedenými advokáty přímo nebo prostřednictvím H. P. N., která pro advokátní kanceláře advokátů M. S. a R. S. pracovala jako tlumočnice pro jazyk vietnamský,
přičemž v důsledku jednání obžalovaných v rámci činnosti této organizované skupiny došlo k legalizaci pobytu osob D. Q. H., N. T. H. Y., a P. V. H., na území České republiky v rozporu s ustanovením §30 a §42d zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů v platném znění, neboť jmenovaným třem osobám takto napomohli k získání dlouhodobého víza a povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem studia, ačkoliv tyto osoby ke studiu nenastoupily a na jimi deklarovaných adresách trvalého pobytu v České republice se vůbec nezdržovaly,
za což obžalovaní převzali částku 10 000 USD od D. Q. H., částku 11 000 USD od H. T. T. a L. N. T. za N. T. H. Y. a částku 13 000 USD od otce P. V. H.,
a takto konkrétně
1.
od přesně nezjištěného dne v měsíci září roku 2010 do 28. 1. 2011 se záměrem dosáhnout takto neoprávněného majetkového prospěchu,
poté, co osoba vystupující pod jménem D. obstarala jako zájemce o vycestování z Vietnamské socialistické republiky do České republiky a následný pobyt v Evropě D. Q. H.,
dosáhli za vzájemné součinnosti pro tuto osobu udělení víza k pobytu nad 90 dnů v České republice a povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia na území České republiky tak, že blíže neustanovená osoba vystupující pod jménem pan D. společně s obžalovanými T. H. N. a T. H. L. opatřili příslušné doklady potřebné pro vycestování,
a H. P. N. jako tlumočnice a advokát R. S. jako zmocněnec žadatele jednali za tím účelem se správními orgány, v průběhu měsíce října roku 2010 se účastnili pohovoru se žadatelem o udělení víza a povolení k pobytu v České republice na Velvyslanectví České republiky v Hanoji, přičemž D. Q. H. byl předem seznámen s otázkami pokládanými žadatelům v rámci pohovoru blíže neustanovenou osobou vystupující pod jménem D., a současně bylo za tím účelem formálně doloženo jednak potvrzení o studiu na Vysokém učení technickém v Brně, kurzu českého jazyka a jednak ubytování v České republice u ubytovatele Y. H. na ubytovně v B. – S., Z., F., obstarané advokátem R. S.,
kdy následně dne 28. 1. 2011 D. Q. H. letecky přicestoval do P. na letiště P.-R., kde jej na žádost obžalovaného T. H. L. vyzvedl muž vietnamského etnika a odvezl jej svým vozidlem tovární značky Škoda Octavia, na vlakové nádraží P. – h. n., odkud D. Q. H. vlakem odcestoval do O., kde pobýval na neznámém místě až do 1. 2. 2011, kdy byl obžalovanými T. H. N. a T. H. L. dopraven vozidlem tovární značky Škoda Octavia do B. na Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR, kde se v doprovodu R. S. podrobil proceduře v souvislosti s přicestováním cizince do České republiky, následně jej obžalovaní T. H. N. a T. H. L. dopravili tímtéž vozidlem zpět do O., kde přesedli do vozidla tovární značky Škoda Superb, registrační značky, obžalovaného T. H. L., který jej odvezl na přesně nezjištěné místo v Polské republice, a od té doby se D. Q. H. nezdržoval v místě deklarovaného pobytu na území České republiky, nenastoupil studium a neúčastnil se výuky na Vysokém učení technickém v Brně, přičemž obžalovaní si této skutečnosti byli vědomi,
2.
od přesně nezjištěného dne v měsíci září roku 2010 do 3. 5. 2011 se záměrem dosáhnout takto neoprávněného majetkového prospěchu,
poté, co neustanovená osoba vystupující pod jménem D. obstarala jako zájemkyni N. T. H. Y.,
dosáhli za vzájemné součinnosti pro tuto osobu udělení víza k pobytu nad 90 dnů v České republice a povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia na území České republiky tak, že
blíže neustanovená osoba vystupující pod jménem D. společně s obžalovanými T. H. N. a T. H. L. opatřili příslušné doklady potřebné pro vycestování,
a H. P. N. jako tlumočnice a advokát R. S. jako zmocněnec žadatelky jednali za tím účelem se správními orgány, v průběhu měsíce října roku 2010 se účastnili pohovoru se žadatelkou o udělení víza a povolení k pobytu v České republice na Velvyslanectví České republiky v Hanoji, a současně bylo za tím účelem formálně doloženo jednak potvrzení o studiu na Vysokém učení technickém v Brně, kurzu českého jazyka a jednak ubytování v České republice u ubytovatele Y. H. na ubytovně v B. – S., Z., F., obstarané advokátem R. S.,
kdy následně dne 2. 5. 2011 N. T. H. Y., letecky přicestovala do P. na letiště P.-R., odkud ji po předchozí telefonické domluvě mezi obžalovanými T. H. L. svým vozidlem tovární značky Škoda Superb z P. do B. na ulici H. do budovy Ministerstva vnitra ČR, Odboru azylové a migrační politiky k vyřízení nezbytných formalit k udělení pobytového štítku, což se jmenované nepodařilo vyřídit, na zpáteční cestě do O. zastavili na čerpací stanici OMV v B., H., kde po předchozím osobním kontaktu s mužem L. N. T., a ženou H. T. T., si přeložila N. T. H. Y. cestovní tašku do vozidla tovární značky VW Passat, kterým muž i žena společně přijeli, následujícího dne 3. 5. 2011 obžalovaný T. H. L. vozidlem tovární značky Škoda Superb znovu N. T. H. Y. odvezl z O. do B. na ulici H. do budovy Ministerstva vnitra ČR, Odboru azylové a migrační politiky, kde si převzala pobytový štítek, poté ji odvezl na autobusové nádraží v B. na ulici B., odkud v 11:30 hodin N. T. H. Y. odcestovala autobusem společnosti Student Agency do P. na autobusové nádraží P.-F., kde nastoupila do vozidla tovární značky VW Passat řízeného mužem vietnamského etnika L. N. T., který ji odvezl do Ch. na ulici P., kde vešli do domu, do bydliště ženy H. T. T., kde se N. T. H. Y. zdržovala nejméně do 26. 6. 2011, a ode dne 3. 5. 2011 se nezdržovala v místě deklarovaného pobytu na území České republiky, nenastoupila studium a neúčastnila se výuky na Vysokém učení technickém v Brně, přičemž obžalovaní si této skutečnosti byli vědomi,
3.
od přesně nezjištěného dne v měsíci září roku 2010 do 31. 5. 2011 se záměrem dosáhnout takto neoprávněného majetkového prospěchu,
poté co osoba vystupující pod jménem D. obstarala jako zájemce o vycestování z Vietnamské socialistické republiky do České republiky P. V. H.,
dosáhli za vzájemné součinnosti pro tuto osobu udělení víza k pobytu nad 90 dnů v České republice a povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia na území České republiky uvedené osoby tak, že
blíže neustanovená osoba vystupující pod jménem D. společně s obžalovanými T. H. N. a T. H. L. opatřili příslušné doklady potřebné pro vycestování,
a obžalovaná H. P. N. jako tlumočnice a advokát R. S. jako zmocněnec žadatele jednali za tím účelem se správními orgány, a v průběhu měsíce října roku 2010 se účastnili pohovoru se žadatelem o udělení víza a povolení k pobytu v České republice na Velvyslanectví České republiky v Hanoji, a současně bylo za tím účelem formálně doloženo jednak potvrzení o studiu na Vysokém učení technickém v Brně, kurzu českého jazyka a jednak ubytování v České republice u ubytovatele Y. H. na ubytovně v B. – S., Z., F., obstarané advokátem R. S.,
kdy následně dne 29. 5. 2011 P. V. H. letecky přicestoval do P. na letiště P.-R., odkud po předchozí telefonické domluvě mezi obžalovaným T. H. L. a neustanoveným mužem vietnamského etnika jej tento neustanovený muž vietnamského etnika odvezl na nezjištěné místo v P., odkud dne 30. 5. 2011 P. V. H. odcestoval vlakem do O. na vlakové nádraží O. – h. n., kde na něho čekal obžalovaný T. H. L., který jej vozidlem tovární značky Škoda Superb odvezl do O.-P. na ulici Ch. a dne 31. 5. 2011 z bydliště obžalovaného T. H. L. v O. – M. O., ulice S. odjeli společně vozidlem tovární značky Škoda Superb, registrační značky do O. na ulici A. S., kde z domu vyšli obžalovaný T. H. N. a doposud neustanovený muž vietnamského etnika, a všichni čtyři společně odjeli do B. na ulici H., kde v budově Ministerstva vnitra ČR, Odboru azylové a migrační politiky si sám P. V. H. převzal pobytový štítek, poté všichni čtyři muži společně odjeli zpět, nejprve do O., kde z vozidla vystoupil obžalovaný T. H. N., poté do O. na tržnici, kde vystoupil doposud neustanovený muž vietnamského etnika, a následně do bydliště obžalovaného T. H. L. v O. – M. O., ulice S., a následujícího dne 1. 6. 2011 obžalovaný T. H. L. odvezl osobu P. V. H. na vlakové nádraží O. – h. n. v O., odkud odjel do P. na vlakové nádraží P. – h. n., kde mu doposud neustanovený muž vietnamského etnika zakoupil jízdenku do města E. ve Spolkové republice Německo, kam P. V. H. dne 1. 6. 2011 v 18:48 hodin odjel vlakem, a od té doby se nezdržoval v místě deklarovaného pobytu na území České republiky, nenastoupil studium a neúčastnil se výuky na Vysokém učení technickém v Brně, přičemž obžalovaní si této skutečnosti byli vědomi.
3. Obviněný T. H. N. byl za tento přečin, a za sbíhající se přečin napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §341 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 10. 2013, č. j. 3 T 82/2012-6042, v bodě 5) výroku o vině ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 2. 2014, č. j. 7 To 434/2013-6302, v části II. výroku o vině, odsouzen podle §341 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Obviněný T. H. L. byl odsouzen podle §341 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a tří měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Týmž rozsudkem byla H. P. N. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 5 ZT 278/2011 pro jednání vymezené ve výrokové části rozhodnutí, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Týmž rozsudkem bylo podle §256 tr. ř. odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě zamítnuto.
4. Pro úplnost nutno uvést, že Nejvyšší soud ohledně předmětného skutku jedná již podruhé, kdy prvním usnesením ze dne 19. 5. 2015, č. j. 6 Tdo 151/2015-141, rozhodl tak, že na podkladě dovolání obviněné H. P. N. prvně vydaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 2. 2014, č. j. 7 To 434/2013-6302, částečně zrušil ve výrocích o vině a trestech ohledně uvedené obviněné (v bodě I/1-3) a za přiměřeného použití §261 tr. ř. i ohledně obviněných T. H. N. a T. H. L. (v bodě I/1-3), přičemž zrušil i všechna rozhodnutí obsahově navazující na zrušené výroky, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. ve zrušené části přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Výsledkem řízení před odvolacím soudem je výše (v bodě 2.) citovaný rozsudek.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podali obvinění prostřednictvím obhájkyně Mgr. Martiny Šamlotové dovolání, jež opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Obviněný T. H. L. shledává nesprávnost rozsudku v tom, že s oporou o ustanovení §341 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku připomíná učiněný závěr soudu (tj. že skutku se všechny tři osoby dopustili jako členové organizované skupiny) a zdůrazňuje, takový závěr je podmíněn zjištěním, že i neustanovená osoba, označená za člena organizované skupiny, se sama dopustila jednání, jímž naplnila všechny znaky skutkové podstaty. I u neustanovené osoby je podle dovolatele nezbytné, aby i tato se jako člen organizované skupiny dopustila napomáhání k neoprávněnému pobytu a naplnila též subjektivní stránku předmětného trestného činu. Ze skutkové věty však neplyne, že by se neustanovená osoba měla dopustit úmyslného napomáhání k neoprávněnému pobytu, tj. že věděla, že osoby vietnamské státní příslušnosti nechtějí na území České republiky plnit účel svého pobytu. Současně ve skutkové větě chybí informace o tom, že tato osoba měla napomáhat k neoprávněnému pobytu v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch. Obvinění se proto podle dovolatele nemohli dopustit předmětného jednání jako členové organizované skupiny, jelikož neustanovená osoba nenaplnila všechny znaky skutkové podstaty přečinu podle §341 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Nemohla se tak stát členem organizované skupiny, pro níž je navíc nezbytné, aby čítala nejméně tři členy.
7. Obviněný namítá, že pro právní kvalifikaci jejich jednání je rovněž nutné, aby soud uvedl, jaký konkrétní majetkový či jiný prospěch ten který z obviněných převzal. Popis tohoto znaku skutkové podstaty, jak je popsán na str. 4 odsuzujícího rozsudku, je zatížen vadou spočívající v tzv. extrémním nesouladu, jelikož nebyl proveden žádný důkaz, na jehož základě by tento znak bylo možné dovodit.
8. Obviněný si nebyl vědom toho, že uvedené osoby nenastoupí studium a nebudou se účastnit výuky na Vysokém učení technickém. Tato skutečnost v průběhu řízení nebyla prokázána. Takové zjištění soudu je v rozporu s provedenými důkazy. Důkazy, o něž soudy tento závěr opřely (obviněný odkazuje na str. 33 odůvodnění odsuzující rozsudku), nepostačí k učinění tohoto závěru. Dovolatel připomíná výpovědi svědků M. S., R. S., D. Q. H., H. T. T., T. L. N., N. T. H. Y. a N. T., z nichž vyplývá, že všechny osoby věděly o tom, že budou muset studovat a podle obsahu pohovoru, který s nimi vedl Zastupitelský úřad ČR v Hanoji, znaly i název a umístění školy. Jestliže se po svém příjezdu rozhodly nenastoupit výuku, nelze to klást k jeho tíži. Žádná okolnost těmto osobám nebránila v nastoupení studia. Vědomost o tom, že tyto osoby nehodlají na území České republiky studovat a neplnit tak účel povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia nebyla prokázána. Soud měl jednat v souladu se zásadou in dubio pro reo.
9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a přikázal tomuto soudu věc k novému projednání a rozhodnutí.
10. Obviněný T. H. N. namítá porušení svého práva na spravedlivý proces. Tvrdí, že v usnesení o zahájení trestního stíhání a v obžalobě není jeho obvinění v rozporu s čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy dostatečně vymezeno, jelikož popis skutku neobsahuje všechny zákonné znaky skutkových podstat trestných činů. Až v samém závěru soudního řízení se popis skutku v rozsudku odvolacího soudu zásadním způsobem změnil, přičemž na tuto překvapivou změnu neměla obhajoba možnost reagovat. Bez změn v popisu skutku by původní verze skutku neobsahovala dostatečný a úplný popis skutkových okolností, které by naplňovaly všechny zákonné znaky přečinu, pro který byl odsouzen. Žádnou z těchto změn odvolací soud neodůvodnil a ani ho neupozornil na možnost odlišného právního posouzení. Obviněný byl přesvědčen, že bude rozhodováno o nezměněném skutku při nezměněné právní kvalifikaci. Upozornění na možnou změnu právní kvalifikace jeho jednání Nejvyšším soudem nepovažuje za dostatečné. Kdyby mu byl nový popis skutku znám dříve, uplatnil by odlišný způsob obhajoby.
11. Obviněný shrnul, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě považuje za nezákonný a vydaný v rozporu s hmotným a procesním právem. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
12. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněných vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
13. Ten k dovolání obviněného T. H. N. uvedl, že jím předestřené námitky nelze pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod přiřadit. Nesměřují totiž proti právnímu posouzení skutku či jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nepovažuje je však za důvodné ani v obecné rovině.
14. Předně podotkl, že soud není vázán popisem skutku z usnesení o zahájení trestního stíhání či z obžaloby. Soud je limitován pouze tím, že „může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu“ (§220 odst. 1 tr. ř.). Jinak řečeno popis skutku může soud v podstatě jakkoliv upravit, přičemž jediným limitem je to, aby se jednalo o skutek, který je totožný se skutkem uvedeným v žalobním návrhu. Totožnost skutku je přitom zachována, je-li zachována jeho podstata (nikoliv popis). V daném případě pak přes jisté úpravy v popisu skutku jeho podstata zachována byla, tudíž nedošlo k porušení totožnosti skutku. Soud rozhodl o skutku, jenž je uveden v žalobním návrhu. Pokud obviněný namítá, že nebyl na změnu v popisu skutku upozorněn, pak se nejedná o žádné pochybení na straně krajského soudu. Z trestního řádu totiž nevyplývá, že by soud byl povinen adresovat obviněnému upozornění tohoto typu.
15. Co se týče výtky, že krajský soud neupozornil obviněného na změnu právní kvalifikace, má státní zástupce za to, že ani zde nedošlo k pochybení. Obviněný byl uznán vinným mírněji trestným deliktem, tudíž postup krajského soudu nebyl v rozporu s §259 odst. 5 písm. b) tr. ř., podle něhož nemůže odvolací soud uznat obviněného vinným těžším trestným činem, než jakým ho mohl v napadeném rozsudku uznat vinným soud prvního stupně (§225 odst. 2 tr. ř.). Uznat obviněného vinným mírněji trestným činem lze i bez předchozího upozornění. V daném případě navíc obviněný na možnou změnu právní kvalifikace upozorněn byl, a to předchozím kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 6 Tdo 151/2015 (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 536/2006). Státní zástupce proto nesouhlasí ani s výtkou, že napadené rozhodnutí krajského soudu je rozhodnutí překvapivé. Zároveň se neztotožnil ani s námitkou, že usnesení o zahájení trestního stíhání a obžaloba nesplňují požadované náležitosti; naopak má za to, že jak usnesení o zahájení trestního stíhání, tak i obžaloba plně vyhovují zákonným požadavkům.
16. Vzhledem k uvedenému je státní zástupce toho názoru, že obviněný T. H. N. podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Navrhl, aby Nejvyšší soud jeho odvolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
17. K dovolání obviněného T. H. L. , předně k námitce, že nebyl naplněn znak organizované skupiny požadovaný v §341 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, státní zástupce uvedl, že z tzv. skutkové věty rozsudku i z navazující části jeho odůvodnění vyplývá bezpečně, že osoba jménem D. jednala společně s obviněnými po vzájemné dohodě a že šlo o záměrnou součinnost, přičemž všechny zúčastněné osoby si byly zároveň vědomy nejen vlastního postavení, nýbrž i postavení ostatních členů. Jejich úkoly přitom byly rozděleny a cílem bylo dosáhnout neoprávněného majetkového prospěchu. Postup byl koordinovaný, plánovitý a pravděpodobnost úspěchu při páchání trestné činnosti tím byla zvýšena. Námitku nedostatku znaků organizované skupiny proto nepovažuje za důvodnou.
18. Ani výhradu dovolatele, podle níž je „nutné, aby soud v odsuzujícím rozsudku uvedl, jaký konkrétní majetkový či jiný prospěch který z odsouzených převzal“ , nepokládá za důvodnou. Obvinění odpovídají za předmětnou trestnou činnost jako spolupachatelé ve smyslu §23 tr. zákoníku, tedy jako by trestnou činnost každý z nich spáchal sám. To znamená, že z hlediska jejich trestní odpovědnosti je právně bezvýznamné, jaký konkrétní prospěch z trestné činnosti měli.
19. K navazující výhradě, že si obviněný nebyl vědom skutečnosti, že cizinci „nenastoupí a později ani nenastoupili studium a neúčastnili se výuky na Vysokém učení technickém“ a k tvrzenému extrémnímu rozporu uvedl, že podle jeho názoru dotčené soudní rozhodnutí netrpí žádnými vnitřními rozpory, natož aby se jednalo o rozpory extrémní. Krajský soud logicky a přesvědčivě vysvětlil, z jakých důkazů při závěru o vině obviněného vyšel, přičemž mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními existuje dostatečná vazba, resp. skutková zjištění mají v provedených důkazech oporu. Má za to, že ačkoliv obviněný formálně namítá existenci extrémních rozporů, ve skutečnosti mu jde jen o to, aby prosadil svou, pro něj příznivější verzi skutkového děje, že se trestné činnosti nedopustil. Podle názoru státního zástupce však z odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze dovodit extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když z něj naopak vyplývá, že soud postupoval v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňuje požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř.
20. Vzhledem k uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání T. H. L. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby o obou podaných dovoláních rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrhovaného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
22. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jimi uplatněný dovolací důvod.
23. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
24. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
25. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
26. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
27. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
b) vlastní posouzení dovolání
K dovolání T. H. L.
28. Obviněný T. H. L. opřel důvodnost svého mimořádného opravného prostředku o tři námitky. Obviněný nesouhlasí (1) s tím, že se jednání dopustil jako člen organizované skupiny, a to v důsledku nevyjádření nutných subjektivních souvislostí u neustanovené osoby (označeného D.), namítá (2), že popis znaku „získání neoprávněného majetkového prospěchu“ je v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním, jelikož nebyl proveden důkaz, který by jeho naplnění prokazoval a tvrdí (3), že nebyla prokázána jeho vědomost, že zájemci o studium v České republice nenastoupí.
29. Z obviněným formulovaných námitek je zjevné, že obviněný uplatnil námitky, které obsahově zvolenému dovolacímu důvodu neodpovídají. Obviněný vznesl námitky pouze domněle právně relevantním způsobem, neboť svou dovolací argumentaci vybudoval na výhradách, které sice směřují vůči existenci znaků skutkové podstaty přečinu, jímž byl uznán vinným, avšak cestou primárního zpochybnění skutkového základu věci. Jak se podává již z výše uvedeného (bod 23-24), není smyslem a ani cílem dovolacího řízení, zabývat se věcně námitkami, jež pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadají.
30. Dovolatelem uplatněné výhrady míří výhradně do oblasti skutkových zjištění. Byť zpochybňuje naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby (spočívající ve spáchání činu jako člen organizované skupiny), jednoho ze zákonných znaků objektivní stránky (znaku „získání neoprávněného majetkového prospěchu“ , a to poukazem na tvrzený extrémní nesoulad) a rovněž naplnění subjektivní stránky (u níž vytýká absenci vědomostní složky zavinění), zakládá tvrzenou důvodnost svých výtek toliko na polemice se skutkovými závěry, které v dané věci učinil odvolací, potažmo před ním i nalézací soud. Teprve na jejich odlišném hodnocení, či cestou jejich prostého odmítání, se domáhá změny právní kvalifikace svého jednání, a to na jednání právem dovolené, tj. beztrestné.
31. Nad rámec již uvedeného je však nezbytné uvést následující. Pokud jde o námitku (1), obviněný znak kvalifikované skutkové podstaty upravený v odstavci 2 písm. b) §341 tr. zákoníku (spáchání činu členem organizované skupiny) nepokládá za dostatečně prokázaný pro tvrzenou absenci subjektivní stránky neustanovené osoby jednající pod jménem D.
32. Sama skutečnost, že se nepodařilo zjistit totožnost jednoho ze členů organizované skupiny, není překážkou pro zjištění existence tohoto znaku. Postačí zjištění, že mezi nejméně třemi navzájem spolupracujícími osobami došlo k určité vyšší formě součinnosti, na jejímž základě trestná činnost byla realizována, tj. součinnosti, jež vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající koordinaci úkolů jednotlivých osob, že tyto okolnosti zvyšovaly pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010).
33. Organizovanou skupinou se v obecné rovině rozumí sdružení více osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, čímž jsou umocněny jeho škodlivé dopady pro společnost. Není nezbytné, jak patrně soudí obviněný, aby všechny na činu participující osoby (tedy i neustanovená osoba označená za člena organizované skupiny) vykonaly takové činnosti, které by svědčily o tom, že každá z nich, hodnoceno samostatně, svým jednáním naplnila znaky skutkové podstaty, tj. aby každá z nich jednala jako (spolu)pachatel daného trestného činu.
34. Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby spočívající ve spáchání činu členem organizované skupiny je totiž dána i tehdy, pokud organizovanou skupinu tvoří např. jeden účastník na trestném činu (např. pomocník) a dva pachatelé. Podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku je účastníkem rovněž pomocník, tj. ten, kdo „umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník) . “ Pro naplnění kvalifikačního znaku §241 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku proto postačí, pokud třetí osoba (osoba jednající pod jménem D.) vystupovala alespoň v postavení pomocníka. Z provedeného dokazování je navíc zcela zjevné, že spolupráce obviněných s neustanovenou osobou se odehrávala na úrovni, která zjevně tuto formu účastenství překračovala.
35. Popis jednání obsažený ve výrokové části rozhodnutí a konkretizovaný v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (srov. především str. 32-33, 34-35) nenechává na pochybách, že oba obvinění a blíže neustanovená osoba jednající pod jménem D. jednali ve vzájemné shodě, všichni si byli vědomi účelu jejich společného jednání a taktéž všichni přebírali finanční hotovost od zájemců o udělení víza. Ze skutkové věty výrokové části napadeného rozhodnutí konkrétně plyne (a to dovolatel pomíjí), že obvinění „po předchozí společné dohodě, s vědomím vlastního postavení a postavení a úloh druhého z obžalovaných a postavení a úloh blíže neustanovené osoby vystupující pod jménem D., vyplývajícího z rozdělení jejich úkolů, se záměrem dosáhnout neoprávněného majetkového prospěchu pácháním trestné činnosti související s organizováním napomáhání k neoprávněnému pobytu na území České republiky … a dále s vědomím, že vietnamští státní příslušníci … nebudou plnit podmínky pro udělení víza … a že skutečnosti dokládané k místu pobytu a studiu jsou pouze formalitou, jejímž jediným smyslem je dosáhnout pro tyto osoby příznivého rozhodnutí správního orgánu, které jim umožní vycestovat z Vietnamské socialistické republiky … poté, co osoba vystupující pod jménem D. obstarala jako zájemce o vycestování“ a všichni tři obvinění „opatřili příslušné doklady potřebné pro vycestování“ . D. byl v četném kontaktu nejen s obviněnými, ale i všemi žadateli o vízum, které připravoval na průběh pohovorů za účelem jeho dosažení a vykonával úsilí pro jeho dosažení (např. tím, že žadatelům psal otázky na pohovor).
36. Dovolateli lze sice dát za pravdu, že skutková věta, tak jak je vyjádřena ve výrokové části rozhodnutí, neobsahuje explicitní vyjádření údaje o vědomosti neustanovené osoby vystupující pod jménem D. o tom, že zájemci o vízum nenastoupí v České republice do studijních programů (v tom smyslu transparentního vyjádření, jak obviněný ve svém dovolání zmiňuje, tj. přímo u osoby D.), avšak dostatečně ji vyjadřuje ve vztahu ke všem na činu participujícím osobám výše uvedenou citací popisující jejich vědomou součinnost (tedy i D.). Na existenci této vědomosti lze usuzovat z těch důkazů, které byly v řízení provedeny. Obdobně – s ohledem na zjištěnou koordinaci činností – nelze pochybovat ani o volní složce jeho jednání, která charakterizuje úmyslnou formu zavinění. Není důvod zpochybňovat existenci předchozí dohody všech tří osob, jelikož z charakteru jednání obviněných zcela jednoznačně vyplývá, že ze strany obviněných se nejednalo o následný exces v jinak zcela legálním postupu neustanovené osoby (D.).
37. Jednání vyjádřené v popisu skutku tak zcela transparentně vyjadřuje obě složky zavinění, a to rovněž ve vztahu k neustanovené osobě (tj. jak intelektuální, tak vědomostní složku zavinění). Navíc je třeba konstatovat, že ani pro naplnění znaků spolupachatelství (jakkoli tato forma účastenství není předpokladem pro vyvození závěru, že trestný čin obviněný spáchal jako člen organizované skupiny – viz bod 33) není vyžadováno, aby šlo o společné jednání každého spolupachatele, jenž svým jednáním naplní všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Pro učinění závěru o spolupachatelství v jeho třetí alternativě postačí, pokud jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu působící současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti, který směřuje k přímému vykonání trestného činu a teprve ve svém celku tvoří skutkovou podstatu.
38. Druhá námitka, kterou obviněný založil na tvrzení o existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovým, potažmo právním závěrem o „získání neoprávněného majetkového prospěchu“ , nenachází v napadeném rozhodnutí svého reálného podkladu. Stav důkazního řízení, resp. skutková zjištění, k nimž dospěl odvolací soud, potažmo soud prvního stupně, závěr obviněného nikterak nepodporují.
39. V obecné rovině lze připomenout, že o tzv. extrémní nesoulad mezi obsahem důkazů a z nich vyvozenými závěry skutkovými, potažmo právními, by se jednalo jenom tehdy, pokud by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces.
40. Takový závěr, který by výjimečně mohl odůvodnit kasaci napadeného rozhodnutí, v posuzované věci učinit nelze. Již ze samotného vyjádření obsaženého v tzv. skutkové větě ve výrokové části rozhodnutí lze naznat, že znak „získání neoprávněného majetkového prospěchu“ byl odvolacím soudem prokázán (viz dílčí vyjádření ve skutkové větě, podle něhož obvinění za svoji činnost „převzali částku 10 000 USD od D. Q. H., částku 11 000 USD od H. T. T. a L. N. T. za N. T. H. Y. a částku 13 000 USD od otce P. V. H.“ ). Způsob vyjádření tohoto znaku objektivní stránky přečinu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §341 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku má své jasné obsahové ukotvení v dílčích skutkových závěrech, které vyplynuly z provedeného dokazování.
41. Důvody, pro které shledal odvolací soud tento znak za naplněný, vyjádřil v odůvodnění svého rozsudku (viz str. 32-33), na něž dovolací soud odkazuje. Bylo by zjevně nadbytečné, aby Nejvyšší soud opakoval to, co již odeznělo v rozhodnutí odvolacího soudu. Přesto – stručně uvedeno – znak získání neoprávněného majetkového prospěchu byl shledán v tom, že „že všichni ve výroku o vině jmenovaní zájemci o studium předali obžalovaným nebo muži jménem D. platby, které několikanásobně převyšovaly náklady spojené se získáním víza a povolení k pobytu na území České republiky.“ Především z jednotlivých svědeckých výpovědí (zejm. svědků D. Q. H., N. T. H. Y. a P. V. H., ale i T. N. a B. D. L.) bylo zjištěno, že finanční hotovost byla předávána v částkách notně převyšující nezbytné náklady. Přestože sloužila i k pokrytí nákladů spojených s přicestováním zájemců do České republiky, výdaje (viz specifikace odvolacího na str. 33) byly daleko nižší, než kolik činila úplata zájemců, příp. osob jejich blízkých, za služby, které jim obvinění poskytli.
42. Z hlediska právní kvalifikace jednání obviněných není podstatné – jak nesprávně usuzuje dovolatel – která z osob přebírala finanční hotovost od zájemců o udělení víza a povolení k pobytu na území republiky. Účelem všech tří osob bylo dosažení majetkového prospěchu, který by jim jinak nevznikl, pokud by k realizaci trestné činnosti nedošlo. Samotný závěr, která z osob fakticky přejímala finanční hotovost, je do té míry nepodstatný, pokud se popis jednáním obviněných odehrává v rovině, který vyjadřuje záměr všech obviněných (včetně neustanovené osoby jednající pod jménem D.) neoprávněného majetkového prospěchu skutečně dosáhnout. Navíc nelze přehlédnout ty svědecké výpovědi, v nichž svědci hovořili o tom, jak finanční hotovost přebíral rovněž dovolatel (viz výpověď svědků H. T. T. a L. N. T., kteří výslovně uvedli, že v České republice částku 11 000 USD předávali přímo dovolateli).
43. Lze proto uzavřít, že vyjádření tohoto znaku v tzv. skutkové větě, jež se opírá o rozsáhlé dokazování, a jež se následně promítlo v právní kvalifikaci jednání dovolatelů, je zcela transparentní a nelze shledat, že provedené důkazy by v procesu jejich hodnocení byly jakýmkoli způsobem deformovány do podoby, jejíhož naplnění se obviněný dovolává, tj. že by byla v extrémním nesouladu.
44. Pokud jde o třetí námitku, dovolatel v ní brojí proti závěrům odvolacího soudu, které učinil stran vědomosti obviněného o tom, že zájemci, kteří přicestovali do České republiky, nenastoupí studium. Z provedeného dokazování však vyplývá pravý opak toho, co obviněný tvrdí (argumentace, jež odeznívá v mimořádném opravném prostředku dovolatele, se nese v rovině, že „nelze dospět k závěru, že odsouzený měl skutečně vědomí o tom, že tyto osoby studium nenastoupí… a neměl žádnou povinnost poskytovat součinnost těmto osobám se zahájením studia.“ ). Obviněný však odhlíží od reálného stavu věci.
45. Obhajoba obviněného je účelová a jeho vědomost o tom, že zájemci o pobyt v České republice studium nenastoupí, byla prokázána. Z celkového posouzení případu plyne, že zájem o studium byl ze strany zájemců předstíraný a nebyl vážný, jelikož (jak ostatně konstatoval již odvolací soud na str. 33-34) v době, kdy k páchání trestné činnosti docházelo, bylo jedinou možností pro případné zájemce, jak vycestovat z Vietnamské socialistické republiky do České republiky, stát se formálně studenty. Obvinění se (společně se třetí osobou) aktivně podíleli na zajištění potřebných dokladů pro uchazeče, přestože věděli, že žádný z nich studium nenastoupí. Tomuto závěru jednoznačně nasvědčuje, že žádný z údajných studentů se nenacházel na ubytovně v B., zájemci byli po jejich příletu do České republiky transportováni do dalších zemí (do Polska osoby D. Q. H. a N. X. D. N., resp. Spolkové republiky Německo osoba P. V. H., resp. do Ch. zájemkyni N. T. H. Y.), o jakékoli studium zájem nejevili a vůči vysoké škole byli nekontaktní. Obvinění si byli vědomi svého záměru (zastření skutečného charakteru jejich počínání skrze formální zájem o studium) a využili jediné možnosti, jak bylo možné dosáhnout udělení dlouhodobého víza. Domněle legální počínání mělo zastřít skutečný charakter jejich jednání. Pakliže obviněný zpochybňuje vědomostní složku zavinění, svědčí to o zjevné účelovosti jeho obhajoby.
46. K námitce obviněného, že nebyl soudem poučen o změně právní kvalifikace, se Nejvyšší soud vyjadřuje pod body 54-55, vzhledem k tomu, že totožnou námitku uplatnil rovněž druhý z dovolatelů.
47. Dovolatelem uplatněné výhrady se proto s jím uplatněným dovolacím důvodem věcně rozešly. Takové zjištění odůvodnilo postup dovolacího soudu, jak ve výroku tohoto usnesení uvedeno, tj. ho odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
K dovolání T. H. N.
48. Obviněný T. H. N. namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. To opírá o zjištění, že odvolací soud (1) nezachoval totožnost skutku [dovolatelem tvrzený závěr, že v usnesení o zahájení trestního stíhání, jakož i v podané obžalobě, není popis skutku vymezen způsobem, jenž by vyjadřoval všechny zákonné znaky přečinu podle §341 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku], (2) vydal překvapivé rozhodnutí (následkem úpravy popisu skutku odvolacím soudem nemohl adekvátně procesně reagovat) a (3) nebyl odvolacím soudem upozorněn na možnou změnu právní kvalifikace jednání po zrušení napadeného rozsudku Nejvyšším soudem.
49. Žádná z dovolatelem uplatněných výhrad není způsobilá zvolený dovolací důvod obsahově naplnit. K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces zjevně nedošlo. Předně je třeba uvést, že právo na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
50. K první námitce, jíž obviněný zpochybňuje porušení zásady totožnosti skutku, je třeba v obecné rovině uvést, že výhradu tohoto druhu nelze úspěšně v rámci tohoto dovolacího důvodu vznášet, jelikož jde o otázku práva procesního. Navíc samotná změna dílčích skutečností, která nemá za následek změnu vlastní podstaty skutku, jež by vedla ke zjištění, že soud v rozporu s uplatňující se zásadou obžalovací (§2 odst. 8 tr. ř.), konkretizovanou v ustanoveních §176 odst. 1 a §220 odst. 1 tr. ř. rozhodl o jiném skutku, než pro který bylo zahájeno trestní stíhání obviněného, event. byla podána obžaloba, nezakládá žádnou vadu, která by vyžadovala případnou kasaci napadeného rozhodnutí.
51. Vzhledem k tomu, že tato námitka není podřaditelná pod dovolatelem uplatněný důvod dovolání (avšak ani žádný jiný z důvodů dovolání upravených §265b tr. ř.), není nezbytná další podrobnější reakce dovolacího soudu na ni. Ve stručnosti však lze poukázat na to, že jak z hlediska jednání obviněného, tak následku jeho jednání, nedošlo rozhodnutím soudů nižších stupňů k žádné takové změně oproti skutku, pro který bylo zahájeno trestní stíhání obviněného [viz popis skutku obsažený v usnesení o zahájení trestního stíhání na č. l. 261-271, konkrétně v částech 2), 5) a 6)], jež v podstatných znacích vyjadřuje to jednání obviněných, které se stalo předobrazem následného projevu ve skutkové větě výrokové části rozsudku odvolacího soudu.
52. V obecné rovině je třeba připomenout, že skutkem se rozumí určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky jednoho nebo více trestných činů anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu. Teorie a praxe nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda zlepšují nebo zhoršují postavení obviněného. V tomto případě navíc došlo ke zjevnému zlepšení postavení dovolatele. Některé skutečnosti v rozhodnutí soudu tedy mohou oproti obžalobě přibýt, některé mohou odpadnout, soud může upřesnit nepřesný popis z obžaloby. Skutkem je tedy souhrn určitých, konkrétně popsaných skutkových okolností, nikoli jejich právní posouzení.
53. Současně je třeba podotknout, že obviněný primární příčinu, z níž porušení zásady totožnosti skutku vyvozuje, shledává v tom, že do popisu skutku odvolací soud doplnil konkrétní částky, které měly být od každého z cizinců přebírány. Tato skutečnost však pro dovolatele nemůže být nijak nová, vzhledem k tomu, že usnesení o zahájení trestního stíhání (č. l. 261-271), resp. obžaloba (č. l. 4783-4845) tuto informaci zjevně obsahují (viz č. l. 262 usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. č. l. 4785 obžaloby). Okolnost, že následně z provedeného dokazování vyplynulo, že finanční částky přebírala jiná osoba, či více z nich, je z hlediska požadavku zachování totožnosti skutku zcela bezvýznamné. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že totožnost skutku byla zachována, a proto závěry o porušení obžalovací zásady obviněného je třeba hodnotit jako liché. Vzhledem k tomu, že dovolací soud dospěl k závěru, že zásada totožnosti skutku byla zachována, není nezbytné se zabývat ani navazující námitkou obviněného, kterou opíral o překvapivost rozsudku odvolacího soudu.
54. Obviněný spatřuje porušení práva na obhajobu (třetí výhrada) v tom, že odvolacím soudem nebyl upozorněn na možnou změnu právní kvalifikace skutku. Tuto námitku, kterou formuloval rovněž první z dovolatelů, nelze pokládat za důvodnou. Předně je třeba konstatovat, že i tato námitka se svým zaměřením zcela míjí s obsahem uplatněného dovolacího důvodu.
55. Sama skutečnost, že dovolatelé nebyli odvolacím soudem upozorněni na možnost změny právní kvalifikace jejich jednání, není podstatná. Obhajoba musela s touto eventualitou kalkulovat, pokud již Nejvyšší soud, který usnesením ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 6 Tdo 151/2015 zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 2. 2014, č. j. 7 To 434/2013-6302, na tuto možnost upozorňoval a výslovně zdůraznil, že se tato změna může dotknout rovněž právního postavení obviněných, ve vztahu k nimž bylo postupováno podle §261 tr. ř. Především z právního hodnocení, které Nejvyšší soud vyložil na str. 12-13 zmiňovaného usnesení jsou zcela evidentní myšlenková východiska, podle nichž Nejvyšší soud v předcházejícím řízení postupoval a mantinely, v jejichž rámci se následné řízení před odvolacím soudem – pokud jde o právní hodnocení věci dovolatelů – má odehrávat. Za této situace nelze dospět k závěru, že výslovné upozornění odvolacího soudu na možnou změnu právní kvalifikace by bylo předpokladem pro vyslovení viny obviněného jiným trestným činem (z hlediska jejich právního postavení zjevně příznivějším), než pro který byli původně odsouzeni.
56. Rovněž i ve vztahu k dovolacím námitkám tohoto dovolatele proto Nejvyšší soud shledal, že obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
57. Protože výhrady v dovoláních obviněných obsažené nelze podřadit ani pod žádný jiný ustanovením §265b odst. 1 tr. ř. upravený dovolací důvod, rozhodl Nejvyšší soud o dovoláních obviněných způsobem upraveným §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b.
58. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 5. 2018
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu