ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.502.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 502/2018-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2018 o dovolání obviněného J. U., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 13 To 247/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 1 T 168/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný J. U. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 1 T 168/2016, uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku. Podle §358 odst. 1 tr. zákoníku uložil soud obviněnému trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců a podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nároku poškozené pojišťovny na náhradu škody.
2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Mělníku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 13 To 247/2017, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti „rozsudku (již chybně uvedeno) Krajského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2017, č. j. 13 To 247/2017-171“ dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný ve zmíněném mimořádném opravném prostředku namítá, „že popis skutku ve výrokové části napadeného rozsudku a učiněná skutková zjištění nedovolují ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu přijmout spolehlivě učiněný hmotněprávní závěr o tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku“. Dále uvedl, že z rozhodnutí není zřejmé, že osoby, které byly na místě přítomny, mohly být svědky celého za vinu mu kladeného trestněprávního jednání, přičemž z napadeného rozsudku není jakkoli zjevné, že by na místě samém byly přítomny více jak dvě osoby, které by atak ze strany obviněného mohly přímo shlédnout (použití pepřového spreje proti poškozenému K.). Obviněný dále poukázal na extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy a zdůraznil, že naopak on sám byl napaden poškozeným L. K. a na svoji obranu proti němu použil pepřový sprej. Obviněný dále namítl, že se skutku nedopustil na místě veřejnosti přístupném, neboť se skutek odehrál na jeho pozemku. Soudům obou stupňů dále vytkl, že se podrobněji nezabývaly tím, zda jeho vyhrůžky dosahovaly takové intenzity, aby byly způsobilé vyvolat u přítomných svědků důvodnou obavu o jejich zdraví. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. a §265 l odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a věc přikázal Krajskému soudu v Praze, k novému projednání a rozhodnutí.
4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že ke spáchání skutku došlo skutečně na soukromém pozemku v užívání obviněného, nicméně obviněný se tohoto jednání dopustil před šesti osobami, a to před L. K., Z. H., O. Š., R. F., P. Š. a J. P., přičemž došlo ke konfliktu s L. K. a Z. H., ostatní tento konflikt sledovali, na místě činu chatařům vyhrožoval a křičel na ně, urážel je, vyhrožoval jim újmou na zdraví, a to aniž by jej kdokoliv ohrožoval. Uvedené jednání se tedy dotklo širšího okruhu občanů, neboť proti nim přímo směřovalo. Tím, že se obviněný dopustil výhrůžek a napadení jiného, zjevně jeho jednání vygradovalo do té míry, že na ně bylo třeba reagovat prostředky trestního práva. Státní zástupkyně v uvedené věci neshledala žádný, natož extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, neboť vina obviněného z pořízených důkazů (především pak ze svědeckých výpovědí) jednoznačně vyplývá a jeho obhajobu se podařilo plně vyvrátit. S ohledem na shora uvedené proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné, přičemž současně souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8. S ohledem na námitku obviněného týkající se existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci takovýto extrémní rozpor shledán nebyl.
9. Nejvyšší soud rovněž konstatuje, že námitky uplatněné v dovolání obviněného jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
10. V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je pak zcela zřejmé, že obviněným vytknutá pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů, nedostatečného zjištění skutkového stavu, nerespektování zásady subsidiarity trestní represe, jakož i procesní pochybení spočívající v nedostatečném odůvodnění, atd. lze označit jako námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání.
11. Podrobněji ve vztahu ke skutkovým a procesním námitkám obviněného poukazuje Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
12. Vzhledem k tomu, že obviněný v rámci svého dovolání rovněž zpochybnil naplnění znaků přečinu výtržnictví, nebylo možno jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., ale uvedeným námitkám bylo nutno přiznat jejich právní relevanci z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud musí uvést, že trestný čin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.
13. Objektivní stránka předmětného trestného činu tak spočívá v tom, že se pachatel dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti, přičemž konkrétní jednání může naplňovat obě tyto formy, které se někdy překrývají a nebo jen jednu z takto uvedených forem. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČSR ze 7. 12. 1989, sp. zn. 6 Tz 37/89).
14. V souvislosti s obviněným namítaným hodnocením místa činu jako místa veřejnosti přístupného, Nejvyšší soud uvádí, že jak z kontextu informací uvedených v předchozím odstavci, tak z obsahu rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá, že se v konkrétním případě nejednalo o alternativu spáchání předmětného trestného činu na místě veřejnosti přístupném, kterým soukromý pozemek v uvedeném případě není, ale o druhou z nabízených alternativ, a sice spáchání trestného činu veřejně (v tomto směru alternativa na místě veřejnosti přístupném neměla být v právní větě uváděna, tato nepřesnost však nemůže mít za důsledek nesprávnost rozhodnutí). Pojmem veřejně, resp. v souladu s §117 písm. b) tr. zákoníku – veřejné spáchání trestného činu – je jeho spáchání před nejméně třemi osobami současně přítomnými. U trestného činu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku je spáchání činu veřejně, zákonným znakem. Spáchání činu před nejméně třemi osobami současně přítomnými zakládá situace, kdy činu a) jsou přítomny nejméně tři osoby odlišné od pachatele, spolupachatele a účastníka – do okruhu přítomných osob se tedy nepočítá nejen pachatel, ale též spolupachatel a účastník na tomto činu, b) tyto osoby jsou přítomny současně, nikoliv postupně, postačí současná přítomnost již tří osob, a c) jsou přítomny osoby, které jsou způsobilé vnímat jednání pachatele a chápat jeho význam či smysl (Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 47, s. 769-771). V souvislosti s faktem, který vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, že předmětnému trestněprávnímu jednání obviněného bylo přítomno nejméně šest osob, hodnotí Nejvyšší soud takové jednání jako jednání naplňující znaky trestného činu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. K argumentaci obviněného spočívající tvrzení, že všechny tyto osoby neviděly celé dění, ale pouze jeho část spočívající v gestikulaci srpem doprovázeným vulgárními nadávkami obviněného směrem k přítomným osobám, Nejvyšší soud doplňuje, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu výtržnictví se nevyžaduje, aby čin pachatele přítomné osoby skutečně viděly, postačí pouhá přítomnost těchto osob na místě činu a jejich schopnost takové protiprávní jednání vnímat [(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 11 Tdo 1149/2010), tím je reagováno i na námitku obviněného, že atak obviněného na poškozeného K. – použití spreje, nemohly současně shlédnout více jak dvě osoby]. Samotné jednání obviněného spočívající v hlasitých výhrůžkách, vulgárních nadávkách, gestikulaci srpem směrem k přítomným osobám, kterému předcházelo samotného fyzické napadení jedné z přítomných osob, jak je popsáno ve skutkové větě výroku o vině soudu prvního stupně, naplňuje znaky skutkového podstaty trestného činu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť šlo o vulgární nadávky, urážky a výhružky vůči přítomným osobám újmou na zdraví, což bylo v kontextu předchozího napadení poškozeného K. obviněným. Pokud v souvislosti se znaky trestného činu výtržnictví obviněný zpochybňuje naplnění znaku hrubé neslušnosti a výtržnosti, pak Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené, kdy obviněný nejen fyzicky napadl poškozeného K., který jej upozornil na jeho předchozí nevhodné chování ve vztahu k poškozenému P., ale i nutnost zásahu Policie ČR již v tomto prvotním případě, dále však s ohledem ke způsobu hrubých nadávek a výhružek na adresu přítomných občanů, je toho názoru, že postačuje odkázat např. na rozh. č. 44/1990 Sb. rozh. tr., či rozhodnutí č. 4/1976 Sb. rozh. tr., která řeší problematiku trestného činu výtržnictví. [ke znaku „místem veřejnosti přístupným a „přístupností“ je vhodné pouze pro dokreslení situace uvést, že se tím rozumí možnost vidět a slyšet projev pachatele, i když místo činu není přímo veřejnosti přístupné (jak za plotem, na lešení apod.) – viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, 3035s.].
15. S námitkami obviněného uplatněnými v dovolání, že šlo o bagatelní jednání, a proto je potřebné na tento případ aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe a ultima ratio, se nelze ztotožnit. Nejvyšší soud, který shledal, že soudy nižších stupňů shora uvedená kritéria stanovená pro trestný čin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku dodržely a zjištěné okolnosti posuzovaly v souladu s nimi dostatečně zodpovědně, zejména s ohledem na požadovanou míru závažnosti a intenzity spáchaného činu, konstatuje, že požadavku obviněného nelze vyhovět, protože aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku v návaznosti na §13 odst. 1 tr. zákoníku připadá do úvahy zejména v případě méně závažného trestného činu, neboť podle §12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné [srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněné pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. V předmětné trestní věci obviněný patrně přehlíží, že v souvislosti s jeho jednáním vůči svědkovi P. musela se do příslušné zahrádkářské kolonie dostavit Policie ČR. Jediné ponaučení pro obviněného, které z tohoto incidentu vzešlo, bylo to, že zamkl společnou branku, a když se následně dostavily osoby, aby jim vydal klíče od brány, a tím tuto zprůchodnil, odmítl se s těmito bavit a hodil jim přes plot stanovy a odešel, následně sprejem napadl poškozeného K. a vulgárně nadával a vyhrožoval ostatním přítomným osobám. Za takto popsané situace nelze hovořit o tom, že by na jednání obviněného, které v průběhu jednoho dne mělo ve své agresivitě gradující tendenci, bylo možno pohlížet jako na jednání, kde lze aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe.
16. V souladu s výše uvedenými skutečnostmi a zjišťováním skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgány činné v trestním řízení) Nejvyšší soud uvádí, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
17. Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Jak již bylo uvedeno, Nejvyšší soud se tak plně ztotožnil s právním názorem soudů obou stupňů vyjádřeným v odůvodněních jejich rozhodnutí, že jednáním obviněného byly naplněny znaky trestného činu výtržnictví a že v předmětné trestní věci nelze aplikovat ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
18. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem (kdy pouze část námitek obviněného shledal důvodnými) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání a pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 4. 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu