ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.508.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 508/2018-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 5. 2018 o dovolání, které podal obviněný J. F. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 7 To 411/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 3 T 93/2016, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 7 To 411/2017, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 28. 7. 2017, sp. zn. 3 T 93/2016, zrušují .
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Litoměřicích přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 28. 7. 2017, sp. zn. 3 T 93/2016, byl obviněný J. F. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 19. 9. 2015 okolo 23:00 hodin během V. nejprve na toaletě ve vinárně K. na K. n. v L., byl obviněný slovně a poté i fyzicky napaden ze strany poškozeného T. V., kdy obviněný tomuto sdělil, že se s ním nebude prát a odešel se posadit ke svému stolu ve vinárně, když však poškozený odcházel z toalety, opětovně napadl u stolu sedícího obviněného ranou pěstí zezadu do žeber, přičemž obviněný na to reagoval tak, že poškozeného vyvedl před vinárnu, kde jej povalil na zem a udeřil jej nejméně dvěma ranami pěstí do obličeje, čímž mu způsobil tržnou ránu nad pravým obočím a zlomeninu levého bérce, tato zranění si vyžádala lékařské ošetření v Městské nemocnici v Litoměřicích s dobou výrazného omezení obvyklého způsobu života spočívající ve znemožnění obvyklé chůze, omezením provádění osobní hygieny a ve vykonávání běžných činností po dobu do 26. 10. 2015“.
2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozenému T. V. na náhradu škody částku 11.650 Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku 2.829 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený T. V. odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 7 To 411/2017, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Ve svém podání uvedl, že nebylo nade vši pochybnost prokázáno, že by způsobil poškozenému zlomeninu levého bérce. Nebylo vyloučeno, aby si poškozený takové zranění způsobil sám, to navíc za situace, kdy sám na ambulantním vyšetření uvedl, že upadl v ebrietě. Soud svévolně a v rozporu se zásadou in dubio pro reo doplnil absentující závěr o zcela jednoznačném původu zranění poškozeného.
6. Dále dovolatel namítl, že skutek, z jehož spáchání byl uznán vinným, nelze posoudit jako jednání trestné, neboť se jednalo o nutnou obranu. Měl za to, že své jednání (vyvedení poškozeného z vinárny) činil jednoznačně ze strachu o své zdraví a zdraví svých přátel a partnerky. Uvedl důvody, proč se snažil poškozeného vyvést z vinárny a znemožnit mu další fyzické napadení. Nesouhlasil se závěry soudu prvního stupně, že úvahy o nutné obraně neobstojí, protože napadení ze strany poškozeného nebylo tak intenzivní a že poškozený byl natolik opilý, že těžko mohl dovolatele vážně ohrozit. Označil je za zcela absurdní s tím, že právě opilost poškozeného s ohledem na zákeřné napadení u stolu mohla vést k jednoznačné agresi a nekontrolovanosti jednání poškozeného, které obviněný jako profesionální záchranář vyhodnotil jako krajně nebezpečné. Podle dovolatele tedy neobstojí názor, že podnapilý člověk nemůže ohrožovat přítomné hosty restauračního zařízení, protože je prostě opilý, a tudíž by měl být snad považován za neškodného, neboť v opilosti nemůže svému okolí ublížit. Pokud soud uvedl, že tomu mělo být tak proto, že poškozený byl „natolik opilý“, pak pro tento závěr neměl soud relevantní důkaz, tedy zejména znalecký posudek se k tomu, zda byl poškozený opilý a v jaké míře, vůbec nevyjadřuje. Obviněný byl přesvědčen, že soud učinil závěry, které nejsou důkazně podloženy. Pokud měl (soud) ctít zásadu in dubio pro reo , tak mezeru v dokazování nemohl zhojit svými vlastními úvahami, skutkovými dedukcemi a doplněními odborných závěrů. Neztotožnil se ani se závěrem soudu, že opakované napadení dovolatele poškozeným nedosahovalo takové intenzity a povahy, aby je bylo možno označit za zavrženíhodné. Jak patrno ze skutkového děje, byl to právě poškozený, kdo v podnapilém stavu zaútočil na toaletě na dovolatele, který však poškozenému sdělil, že se nechce prát. Přesto ho poškozený následně opět napadl a to u stolu v restauraci. Dovolatel není člověk, který by nějak vyhledával konfliktní situace, když sám jako profesionální záchranář pomáhá lidem ohroženým na životě a zdraví. Byl to sám poškozený, kdo svým neurvalým vykazováním dovolatele z místa toalety vyvolal konfliktní situaci, která po odchodu dovolatele z toalety nepokračovala až do okamžiku, kdy poškozený dorazil ke stolu obviněného a jeho přátel a fyzicky jej napadl. Pokud by bez dalšího poškozený prošel kolem stolu bez povšimnutí, zcela jistě by dovolatel na situaci na toaletách již nereagoval. Jak ostatní svědci vypověděli, měli strach o své zdraví, neboť vnímali poškozeného jako osobu podnapilou, která nemá žádné zábrany. Útok poškozeného trval i při vykázání dovolatelem z vinárny. Uvedené jednání lze podle jeho názoru podřadit pod institut nutné obrany.
7. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 7 To 411/2017, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
8. K podanému dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že argumentace obviněného, podle které nebylo prokázáno, že poškozenému způsobil předmětné zranění, nemůže být pod uplatněný dovolací důvod přiřazena.
9. Jiná situace je v případě námitky nutné obrany. Tato námitka je podle státního zástupce důvodná. Krajský soud se otázkou nutné obrany nezabýval, plně se ztotožnil s názorem okresního soudu a na jeho odůvodnění odkázal. Argumenty, jimiž okresní soud vyvracel námitku nutné obrany, však státní zástupce považoval za bezpředmětné, neboť šly zcela mimo §29 tr. zákoníku. Z uvedené normy vyplývá, že základní podmínkou nutné obrany je stav vyvolaný přímo hrozícím nebo trvajícím útokem na zájem chráněný trestním zákoníkem. Tato podmínka byla podle něj splněna, neboť obviněný uchopil poškozeného v bezprostřední reakci na to, že ten jej udeřil do žeber. Hájil přitom nejen své zdraví, ale i čest a svou důstojnost. Ani jeden ze soudů se touto první podmínkou nutné obrany nezabýval. Okresní soud se pouze stručně a nesprávně vyjádřil tak, že napadení „nebylo tak intenzivní“, poškozený byl opilý a tak nemohl obviněného „nějak vážně ohrozit“, obviněný byl „rozčílen, nikoliv ohrožen“. Zmíněné momenty však nemají z hlediska existence stavu nutné obrany v podstatě žádný význam. Ten je podmíněn přímo hrozícím nebo trvajícím útokem. Tento předpoklad splněn byl. Zákon však v rozporu s názorem okresního soudu, který zdůraznil požadavek na vyšší intenzitu napadení („nebylo tak intenzivní“) nepodmiňuje útok vyšší intenzitou, §29 tr. zákoníku pojednává o útoku jako takovém, a to bez jakéhokoliv přívlastku. Trestní zákon ani nauka či judikatura nestanoví požadavek, aby z útoku vyplývalo kvalifikované, vážné ohrožení (stranou státní zástupce ponechal bagatelní útoky, neboť řešené kauze o bagatelní útok nešlo). Okresní soud nesprávně zdůraznil v neprospěch obviněného, že poškozený byl opilý. Prostá lidská zkušenost je totiž taková, že právě ze strany opilých lidí, kteří nejsou schopni své jednání plně ovládat, jsou bez zábran, agresivnější, přichází nebezpečí zcela běžně a může být v řadě případů i vyšší, než nebezpečí ze strany člověka střízlivého.
10. Dále bylo podle státního zástupce třeba zkoumat naplnění dalších předpokladů nutné obrany vylučující protiprávnost, zejména podmínky adekvátnosti. Šlo o zvážení toho, zda předmětné jednání obviněného nebylo zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku poškozeného. Okresní soud se spokojil s konstatováním, že obviněný zareagoval „neadekvátně“, což znamená „nepřiměřeně“. Nevysvětlil, proč bylo počínání obviněného zcela zjevně nepřiměřené, fakticky sám uzavřel, že bylo toliko nepřiměřené. To znamená, že okresní soud naplnění podmínky nutné obrany nevyloučil, spíše ji fakticky shledal za splněnou. Názor státního zástupce pak byl ten, že obviněný z limitů nutné obrany nevykročil.
11. Pokud by se přece jen dopustil excesu, pak šlo zřejmě o exces extenzivní, a to když poté, co poškozeného povalil na zem, jej ještě dvakrát udeřil pěstí do obličeje. Vyvedení poškozeného zakončené jeho povalením na zem, však bylo podle názoru státního zástupce plně v mezích nutné obrany. Rány pěstí po povalení považoval za excesivní útok, neboť z ničeho nevyplývalo, že by přímo hrozil od poškozeného další útok. Tento exces však byl z trestněprávního hlediska bezvýznamný, neboť v důsledku něj neutrpěl poškozený ublížení na zdraví. K ublížení na zdraví v podobě zlomeniny bérce došlo při povalení na zem, kteréžto jednání spadá do rámce nutné obrany. Okresní soud podle státního zástupce pochybil i v tom směru, když vyloučil nutnou obranu s odkazem na to, že obviněný byl rozčílen a neovládl se. Rozčílení podle státního zástupce nevylučuje nutnou obranu. V podstatě každé napadení je stresujícím, tísnivým zážitkem, a proto si jen stěží lze představit obránce, který odrazí útok bez rozčilení, stresu, strachu apod. Mezi zákonnými podmínkami nutné obrany podle §29 tr. zákoníku není požadavek sebekontroly obránce uveden, nedovozuje ho ani judikatura nebo nauka.
12. Vzhledem k rozvedeným skutečnostem měl státní zástupce za to, že došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve spojení s písm. l ) tr. ř., a navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené rozhodnutí včetně rozhodnutí obsahově navazujících zrušil a podle §256 l tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
14. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 7 To 411/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
17. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
18. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
19. Obecně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
20. V návaznosti na výše uvedené možno obecně konstatovat, že v části podání, v níž dovolatel tvrdil, že nebylo prokázáno, že by poškozenému způsobil předmětnou zlomeninu, se ocitl mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Na základě obviněným uplatněného dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat správnost a úplnost provedeného dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., protože tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nicméně právě takového postupu se obviněný domáhal, pokud tvrdil, že nebylo prokázáno, že to byl on, kdo způsobil poškozenému předmětné zranění. Tato argumentace nemohla být podřazena pod uvedený dovolací důvod. Mohlo by se tak stát pouze výjimečně, pokud by bylo zjištěno, že mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů existuje extrémní rozpor, tedy situace, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. K žádné takové extrémní vadě v posuzované věci nedošlo. Vada extrémního rozporu tedy není v posuzovaném případě dána, a zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění tak nepřichází v úvahu.
21. Naproti tomu v části podání, v níž namítl naplnění podmínek nutné obrany, vznesl obviněný námitku pod uplatněný dovolací důvod podřaditelnou. Vzhledem ke skutečnosti, že charakter dovolací argumentace nezaložil podmínky pro rozhodnutí o dovolání způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 tr. ř., tj. cestou jeho odmítnutí, Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení jemu předcházející podle §265i odst. 3 tr. ř. a seznal, že podané dovolání je důvodné.
22. Dovolatel svou argumentaci opřel, jak v podrobnostech uvedeno výše v rekapitulaci jeho podání, o to, že jednal ve strachu o své zdraví a zdraví svých přátel a partnerky za trvání hrozby ze strany poškozeného, který byl tím, kdo na něho zaútočil. K tomu Nejvyšší soud nejprve připomene související teoretická východiska, jakož i některé skutkové okolnosti posuzované věci.
23. Trestní zákoník definuje nutnou obranu v §29 následovně: „čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.“
24. Nutná obrana tudíž předpokládá:
a) odražení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákoníkem,
b) obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
25. Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, jednáním, jež by jinak bylo trestným činem. Jelikož obránce odvracející útok chrání zájmy, které chrání trestní zákoník, nejedná proti účelu tohoto zákona, ale naopak ve shodě s ním. Stav nutné obrany je okolností vylučující protiprávnost činu. Účelem nutné obrany je umožnit občanům ochranu vlastních zájmů, ale i zájmů jiných osob, společnosti a státu. V souvislosti s tím je nutno zdůraznit, že musí platit zásada, podle níž riziko vyvolané útokem nese útočník a nikoli obránce.
26. Útokem se rozumí úmyslné jednání člověka (zpravidla konání, příp. též opomenutí) –protiprávní čin, který však nemusí být nutně činem trestným. Útok musí hrozit přímo (tj. bezprostředně) nebo trvat. Podle okolností případu musí tedy být jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou, nemusí však být neočekávaný. Nutná obrana se proto připouští až do dokončení trestného činu, u trestného činu trvajícího, pokud je protiprávní stav udržován.
27. U nutné obrany není, na rozdíl od krajní nouze podle §28 tr. zákoníku, podmínkou subsidiarita (podmínkou nutné obrany není, že se bránící nemohl vyhnout útoku jinak). Obrana ale nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Přiměřenost obrany je třeba hodnotit především se zřetelem k intenzitě útoku a vlastní obrany, přičemž je zjevné, že obrana musí být, má-li být způsobilá k jistému odvrácení útoku bez rizika pro napadeného, silnější než útok. Nesmí být však zcela zjevně (mimořádně hrubě, naprosto jednoznačně) přehnaná. Přiměřenost nutné obrany je třeba hodnotit též se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel.
28. Trestní zákoník nestanoví měřítko pro určení mezí nutné obrany, je proto třeba posoudit všechny rozhodné skutečnosti, zejména intenzitu útoku a obrany i všechny další okolnosti případu s přihlédnutím též k závažnosti zájmu společnosti na aktivní obraně poškozeného vůči trestným činům. Není přitom od věci připomenout, že na vybočení z mezí nutné obrany nelze usuzovat pouze z toho, že napadený útočníka zranil, přičemž sám neutrpěl žádné zranění, pokud tím odvracel útok přímo hrozící nebo trvající a taková obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
29. V posuzované věci došlo podle skutkových zjištění vyjádřených v tzv. skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu ke slovnímu i fyzickému napadení obviněného poškozeným na toaletě vinárny. Poté obviněný, který odmítl fyzickou potyčku, odešel ke stolu, kde seděl spolu s dalšími osobami. Poškozený po odchodu z toalety přišel k tomuto stolu a udeřil obviněného zezadu pěstí do žeber. Teprve na tento druhý útok obviněný zareagoval vyvedením poškozeného ven z vinárny a jeho povalením na zem.
30. Se zřetelem k výše uvedenému lze konstatovat, že osobou, která vyvolala konflikt, byl poškozený. Obviněný byl v pozici obránce, který začal jednat poté, co byl fyzicky napaden poškozeným. Přitom se podle popisu skutku ve výroku rozsudku nalézacího soudu nejednalo o bagatelní útok, ale o útok nečekaný a poměrně zákeřný, jelikož jej poškozený udeřil zezadu pěstí do žeber. Pokud poškozený takto napadl obviněného, nepochybně zaútočil na zájem chráněný trestním zákonem, a to především na zdraví obviněného, potažmo též veřejný pořádek. Když obviněný v reakci na tento útok poškozeného uchopil, vyvedl ven z vinárny a povalil na zem, nenacházel se v dané situaci v pozici útočníka, nýbrž v pozici obránce odvracejícího útok poškozeného.
31. V daných souvislostech je zapotřebí připomenout vyjádření soudu prvního stupně z odůvodnění jeho rozhodnutí, s nímž odmítl námitky obhajoby o jednání obviněného v nutné obraně. Podle tohoto vyjádření „napadení poškozeného, které agresi obžalovaného předcházelo, nebylo tak intenzivní. Poškozený byl natolik opilý, že těžko mohl obžalovaného nějak vážně ohrozit. Jeho útočení bylo spíše slovní a rána pěstí do zad, spíš jako součást přepadení na obžalovaného, jak popsal nezávislý svědek K.“
32. K tomuto názoru (vyjádření), jež de facto relativizuje skutková zjištění popsaná ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, je nutno uvést, že ustanovení §29 trestního zákoníku nepřipisuje „útoku na zájem chráněný trestním zákonem“ žádný přívlastek. Nauka a judikatura specifikuje pojem útoku tak, že jde v podstatě o jakékoliv protiprávní jednání, které ani nemusí vykazovat znaky trestného činu (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 330.). Útok se tak nemusí vyznačovat vyšším stupněm intenzity.
33. Dále se nelze ztotožnit s argumentací soudů nižších stupňů stran opilosti poškozeného. Je totiž obecně známo, že osoby pod vlivem alkoholu se méně ovládají, jednají bez zábran, více impulsivně, a agresivněji. Jejich chování je obtížně předvídatelné a v důsledku souhrnu všech těchto změn v chování a jednání mohou být v řadě případů nebezpečnější než lidé střízliví. Ostatně poškozený, který evidentně jednal pod vlivem alkoholu, zaútočil na obviněného v podstatě bezdůvodně a neočekávaně. Proto nelze jeho jednání zlehčovat poukazem na to, že byl opilý.
34. Poté je třeba se zabývat otázkou, zda obrana obviněného byla zcela zjevně nepřiměřená útoku ze strany poškozeného. Nejvyšší soud v obecnosti připomíná, že zcela zjevně nepřiměřená obrana je dána tehdy, jestliže čin obránce zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídá všem rozhodným okolnostem charakterizujícím způsob útoku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 162/2007, publikované pod č. 28/2008 Sb. rozh. tr.). V tomto směru se však soud prvního stupně s otázkou zcela zjevné nepřiměřenosti obrany obviněného nevypořádal, konstatoval pouze tolik, že na jednání poškozeného zareagoval „neadekvátně“. V daném kontextu lze ještě opětovně poznamenat, že přiměřenost nutné obrany je třeba hodnotit též se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel.
35. Soud prvního stupně vyloučil nutnou obranu rovněž z důvodu, že obviněný byl rozčilen a neovládl se. Ani s tímto závěrem však není možno souhlasit. Každé napadení vyvolává u obránce stav stresu, strachu či rozčilení. Ovládání je v tomto okamžiku právě tímto stavem narušeno. Obránce jedná pod tlakem útoku a nemá čas rozmýšlet. Nemá zde ani povinnost využít možnosti útěku, pokud útěk vůbec připadá vzhledem ke konkrétní situaci v úvahu, ani zvažovat, zda se může vyhnout útoku jinak než aktivní obranou.
36. V neposlední řadě je potřeba poukázat na skutečnost, že obviněný způsobil poškozenému dvě zranění – zlomeninu levého bérce a tržnou ránu nad pravým obočím. Zlomení bérce způsobil tím, že poškozeného povalil na zem, tržnou ránu zapříčinil tím, že v době, když poškozený již ležel na zemi, udeřil jej dvakrát do obličeje. Povalení na zem představuje závěrečnou část obrany obviněného, kterým odvracel útočné jednání poškozeného vůči němu. Následující rány do obličeje ležícího poškozeného již nelze zařadit do obranného jednání obviněného, tyto údery již udělil poškozenému zřejmě jako odplatu za jeho útok, tyto rány již představují extenzivní exces z nutné obrany. Jejich následek (účinek) však postrádá relevanci z pohledu trestního zákoníku.
37. Na základě těchto okolností Nejvyšší soud konstatuje, že závěry soudů nižších stupňů o tom, že obviněný nejednal v mezích nutné obrany podle §29 tr. zákoníku, nemohou obstát, a že v posuzované věci byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
38. Z těchto důvodů Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 7 To 411/2017, a rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 28. 7. 2017, sp. zn. 3 T 93/2016. Podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Litoměřicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 5. 2018
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu