ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.531.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 531/2018-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 5. 2018 o dovolání, které podal obviněný Š. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 7 To 347/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 65/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Š. B. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2017, sp. zn. 88 T 65/2017, byli obvinění Š. B. (dále též „obviněný“) a R. L. (dále též „spoluobviněný“) uznáni vinnými přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným v bodě 1) skutku, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku v bodech 2) a 3) skutku výroku rozsudku jmenovaného soudu.
2. Za tuto trestnou činnost byl obviněný Š. B. odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí zde specifikované věci jako náhradní hodnoty. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o trestu obviněného R. L. a podle §228 odst. 1 tr. ř. byli oba obvinění zavázáni k solidární povinnosti nahradit poškozené společnosti Gardentech, s. r. o., škodu ve výši 96.431 Kč.
3. Z podnětu odvolání obviněného Š. B. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 7 To 347/2017, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek nalézacího soudu zrušen ve výroku o způsobu výkonu uloženého trestu odnětí svobody u jmenovaného obviněného, přičemž podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto tak, že mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání tří let a podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestným činem.
II.
4. Proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení věci.
5. S poukazem na současnou judikaturu shledal naplnění daného dovolacího důvodu při zcela evidentním rozporu skutkového stavu s provedenými důkazy. Předně připomněl, že výrok o jeho vině je založen na výpovědi spoluobviněného L., jíž soudy nižších stupňů i s ohledem na další důkazy uvěřily. V návaznosti na to zdůraznil, že od počátku řízení poukazuje na celou řadu rozporů ve výpovědi spoluobviněného, jakož i na rozpory této výpovědi s dalšími provedenými důkazy. Za nejzřetelnější rozpor mezi výpovědí spoluobviněného L. a skutkovým stavem považoval skutečnost, že ačkoliv spoluobviněný vypověděl, že jeden den si jej obviněný vyzvedl a zavezl pro zboží do části B.-L. a až na druhý den jeli vyzvednout zboží do části B.-Č., soud prvního stupně uzavřel, že dne 25. 1. 2017 se měl obviněný podílet na skutku pod bodem 1) rozsudku nalézacího soudu a téhož dne na skutku pod bodem 2) daného rozsudku. Zcela zásadní rozpory spatřoval rovněž ohledně věcí, které byly nalezeny v jeho autě a které mají podle soudu prvního stupně tvořit zásadní důkaz proti němu. V dané souvislosti připomněl svou výpověď, podle níž se jedná o věci spoluobviněného L. a jež je v souladu s výpovědí svědka Š., kterou měl v hlavním líčení potvrdit i sám spoluobviněný. Pokud odvolací soud poukázal na skutečnost, že spoluobviněný Ležák mu volat nemohl, neboť byl v dané době již zadržen Policií ČR, tak prezentoval svůj opačný názor, podle něhož mu spoluobviněný evidentně volal na pokyn Policie ČR, aby mohlo dojít k jeho zadržení. Stran konstatování soudu prvního stupně, že se v autě nenalezly žádné další pracovní věci spoluobviněného L., odkázal na zprávu Policie ČR, z níž má vyplývat opak. Dále namítl, že závěr nalézacího soudu o tom, že zneužil spoluobviněného L., je v rozporu nejen s listinnými důkazy svědčícími o přímém zapojení spoluobviněného (vyzvednutí zboží atd.), ale i s výpověďmi zaměstnanců poškozených, kteří jej shodně popisují jako osobu suverénní a znalou věci, když podezření z čehokoliv vzniklo až detailním přezkoumáním jím předložených objednávek. Nadto poznamenal, že nalézací soud věřící verzi spoluobviněného připouští, že minimálně část objednávek tento vyplňoval sám, a poukázal na skutečnost, že osoba, která se dne 2. 2. 2017 dostavila do provozovny společnosti Gardentech, s. r. o., zde uskutečnila den předtím ústní objednávku zboží. Dále zmínil závěr soudu o vystupování spoluobviněného Ležáka jako osoby, již měl obviněný vyhledávat za účelem páchání trestné činnosti v ubytovně své bývalé manželky, který následně zpochybnil poukazem na listinné důkazy dokládající, že spoluobviněný v dané době v ubytovně nebydlel, jakož i na výpověď svědka A. K., podle níž to byl právě spoluobviněný, kdo vyhledával přítomnost obviněného za účelem získání placené práce.
6. Soudu prvního stupně tak vytknul jednostranný a libovolný přístup k věci, jenž opomíjí podstatné důkazy v jeho prospěch. Za neopodstatněné považoval stavění výpovědi spoluobviněného L. jako věrohodné i přes veškeré výše uvedené rozpory s ostatními důkazy a naproti tomu označování výpovědi svědka D. vyznívající v neprospěch spoluobviněného za rozporuplnou. Obviněný však shledal tyto rozpory minimálními vzhledem k věku tohoto svědka a pochopitelnými vzhledem k časovému odstupu od souzené události. Za libovůli nalézacího soudu dokládající pak označil jeho úvahy ohledně pravděpodobnosti, že (obviněný) užil podvodně získané věci ve svůj prospěch, byť pro takové závěry neměl jediný důkaz či indicii. Naopak mu v dané souvislosti vytknul, že se touto významnou okolností vůbec nezabýval a opomenul i skutečnost, že ze zkoumaného pohybu telefonu obviněného v rozhodné době nevyplynuly žádné podstatné skutečnosti o jeho vině.
7. Na základě výše uvedených skutečností obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 7 To 347/2017, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2017, sp. zn. 88 T 65/2017, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. Vyslovil rovněž souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
8. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání po seznámení se s jeho obsahem sdělila, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
10. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 7 To 347/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
12. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
13. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
14. V obecnosti pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
15. Se zřetelem k dovolací argumentaci obviněného však nutno konstatovat, že tato směřuje výlučně do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům obou stupňů vytýká nesprávné (jednostranné) hodnocení důkazů v jeho neprospěch a vadná skutková zjištění, jež jsou v „evidentním“ rozporu s provedenými důkazy. Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení důkazů (především výpovědi spoluobviněného R. L. v kontextu s dalšími provedenými důkazy), vykresluje svůj obraz skutkového děje a předkládá vlastní skutkový závěr (že se souzeného jednání nedopustil). Pouze z uvedených skutkových a procesních výhrad pak vyvozuje závěr o nesprávném hmotněprávním posouzení věci.
16. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry soudů nižších stupňů a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotněprávní argumenty. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje výlučně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové výhrady však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
17. Nejvyšší soud v dané souvislosti (opětovně) připomíná, že v rámci řízení o dovolání zasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů jen zcela výjimečně, jestliže je mezi nimi a provedenými důkazy dán extrémní nesoulad. O případy tzv. extrémního nesouladu se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
18. V nyní posuzované věci však není dán žádný z výše uvedených případů extrémního nesouladu. Nejvyšší soud tak pouze pro úplnost konstatuje, že jednání obviněného popsané ve výroku rozsudku nalézacího soudu je prokázáno výpovědí spoluobviněného R. L. z přípravného řízení a vazebního zasedání, jejíž věrohodnost je podporována svědeckými výpověďmi (zejména zaměstnanců poškozených společností a svědka A. K.), jakož i řadou listinných a věcných důkazů (objednávkové listy, razítka nalezená v autě obviněného atd.). Na výhrady obviněného vůči dílčím rozporům mezi jednotlivými důkazy již s dostatečnou mírou pečlivosti reagovaly soudy nižších stupňů, takže v daném směru lze bez dalšího odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí (viz zejména str. 10–14 rozsudku nalézacího soudu a str. 5 rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud nadto pouze ve stručnosti doplňuje, že doba spáchání skutků pod body 1) a 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně není v rozporu s výpovědí spoluobviněného R. L., jelikož zboží v rámci skutku pod bodem 1) bylo skutečně převzato až dne 26. 1. 2017 ( „… na jehož základě pak dne 26. 1. 2017 v odpoledních hodinách převzal …“ ), zatímco zboží v rámci skutku pod bodem 2) bylo převzato den předtím, tj. dne 25. 1. 2017. Pokud dále obviněný tvrdí, že spoluobviněný R. L. nebyl tak pasivní osobou, jak uzavřely soudy nižších stupňů, a to s poukazem na výpovědi zaměstnanců poškozených společností, tak je potřeba zdůraznit, že se jedná o ryze účelově zkreslené hodnocení důkazů obviněným (závěry prezentované obviněným z těchto důkazů vyvodit nelze), přičemž nalézací soud (i) na základě vlastních poznatků získaných při výslechu spoluobviněného (projekce zásady bezprostřednosti a ústnosti) a s oporou o provedené důkazy (kromě výpovědi spoluobviněného zejména s oporou o výpověď svědka A. K.) činí závěr, že spoluobviněný „skutečně nepůsobil dojmem, že by byl schopen sám vymyslet trestnou činnost . “ V neposlední řadě nutno uvést, že skutečnost, že spoluobviněný vyhledával obviněného za účelem získání práce, nikterak nevyvrací závěr, že jej obviněný „využil“ na páchání trestné činnosti, právě naopak (jak správně poznamenává soud prvního stupně, spoluobviněný byl na obviněném závislý v tom smyslu, že mu byl vděčný za práci a ubytování, čehož obviněný využil, aby za něj spoluobviněný vykonal veškerou „špinavou práci“). Nalézací soud pak logicky odůvodnil i to, proč neuvěřil (vnitřně i v kontextu s jinými důkazy) rozporným výpovědím svědků J. D. a M. Š. a soud druhého stupně náležitě reagoval [vedle výhrad ohledně věcí nalezených v autě obviněného a zjištění (ne)plynoucích z tzv. pasivního odposlechu] i na námitku, že nebyl objasněn osud věcí získaných souzenou trestnou činností s tím, že daná okolnost je pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného zcela irelevantní.
19. Na tomto místě nutno podotknout, že za situace, kdy soudy nižších stupňů vycházely z výpovědi spoluobviněného R. L. jakožto přímého důkazu, podpořeného řadou dalších (byť nepřímých) důkazů, nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
20. V kontextu shora uvedeného je dále potřeba zmínit, že soud prvního stupně, kterému především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, si byl dobře vědom důkazní situace a v odůvodnění jeho rozhodnutí je podrobně rozvedeno, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Odvolací soud se pak po provedeném přezkumu zásadně (kromě výroku o trestu) ztotožnil se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, potvrzenými rozhodnutím soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán.
21. V těchto souvislostech je vhodné připomenout i závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
22. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů, a právě z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“
23. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 5. 2018
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu