ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.562.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 562/2018-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 5. 2018 o dovolání, které podal obviněný T. G. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. 10. 2017, č. j. 55 To 270/2017-226, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 4 T 29/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 21. 6. 2017, č. j. 4 T 29/2017-202 , byl obviněný T. G. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
na základě plné moci ze dne 29. 6. 2015, vydané vlastníkem nemovitosti K. M., ze dne 30. 6. 2015 uzavřel s kupujícím, poškozeným J. Ž., v L., okres Š., smlouvu o koupi nemovitých věcí datovanou ke dni 30. 6. 2015, konkrétně o prodeji nemovitosti v katastrálním území H. L., obec L., okres Š., a to bytu č. 363/4 o velikosti 3+1 ve druhém nadzemním podlaží domu na stavební parcele, zapsaného na listu vlastnictví a spoluvlastnického podílu ve výši 2443/10000 na společných částech domu a pozemku v L., na stavební parcele, zapsaného na listu vlastnictví za dohodnutou kupní cenu ve výši 800.000 Kč a dále dle zápisu z jednání dne 29. 6. 2015 za zařízení a vybavení tohoto bytu cenu ve výši 500.000 Kč, kdy kupujícím J. Ž. byla celková kupní cena ve výši 1.300.000 Kč uhrazena na účet prodávajícího vedeného u ČSOB, a. s., který si takto získané finanční prostředky ponechal pro svoji potřebu a použil je k jiným než dohodnutým účelům, přičemž do současné doby nebyl podán návrh na vklad do katastru nemovitostí, ačkoliv podle kupní smlouvy tak mělo být učiněno nejpozději do dne 30. 7. 2015, o uzavření kupní smlouvy a převzetí kupní ceny neinformoval navíc oprávněného vlastníka K. M., čímž nemohl být vyplacen hypoteční úvěr K. M., neboť na předmětné nemovitosti vázne omezení vlastnického práva a to zástavní právo smluvní ve prospěch Hypoteční banky a. s., následně dále uzavřel s poškozeným nedatovanou písemnou dohodu, ve které se zavázal, že hypoteční úvěr bude doplacen nejpozději do dne 31. 12. 2015 a předmětný byt bude také převeden na poškozeného a tuto dohodu do současné doby také nerealizoval, čímž způsobil poškozenému J. Ž., škodu ve výši nejméně 800.000 Kč.
2. Obviněný byl za tento zločin odsouzen podle §206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků a šesti měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozenému J. Ž. jako náhradu škody částku ve výši 800.000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 24. 10. 2017, č. j. 55 To 270/2017-226 , jímž podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody vysloveném podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. ve vztahu k poškozenému J. Ž. a nově podle §265 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř. odkázal tohoto poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Zdeňka Hlaveše dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
5. Obviněný namítl, že na jeho jednání není důvod aplikovat rozhodnutí R 54/1967-II, jak učinil odvolací soud, neboť v jeho případě se stran získání finančních prostředků nejednalo o nejistou budoucí událost. V roce 2015 totiž ještě nebyl zákonem omezen spotřební úvěr. Obviněný počítal s poskytnutím půjčky (úvěru) zajištěného zástavou, kterou byla ochotna poskytnout jeho matka. Netušil však, že narazí na podvodné jednání M. L., v jehož důsledku přišla matka obviněného o nemovitost. Nebyla dána faktická ani právní překážka vyplatit hypotéku u Hypoteční banky, a. s., k čemuž směřoval jeho úmysl od počátku. Soudy obou stupňů pominuly dále zmíněné významné skutečnosti. Oprávněný majitel bytu potvrdil, že obviněnému k prodeji udělil plnou moc a bylo nerozhodné, na koho byt převede. Obviněný měl vždy zájem, aby se vše dalo do pořádku, a nechtěl nikoho poškodit. V předmětném bytě bydlí poškozený a hypotéka byla celou dobu splácena obviněným přes jeho účet. Z těchto důvodů má za to, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu – nepřímý úmysl a že předmětné jednání nedosahuje takové míry společenské škodlivosti, aby se jednalo o daný zločin.
6. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. 10. 2017, č. j. 55 To 270/2017-226, zrušil, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. soudu, o jehož rozhodnutí jde, přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce), který předně poznamenal, že z obsahu dovolání je patrno, že důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se má vztahovat k odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu a že usnesení odvolacího soudu chtěl patrně dovolatel napadnout podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Následně uvedl, že dovolatel ve svém dovolání opakuje obhajobu, kterou uplatnil zejména i ve svém odvolání ze dne 24. 7. 2017, přičemž s těmito námitkami se již dostatečně a správně vypořádaly oba soudy (nalézací soud v odůvodnění na str. 5-6 svého rozsudku a odvolací soud v odůvodnění na str. 3 svého usnesení).
8. K jednotlivým námitkám obviněného uvedl, že dovolatel sám doznal, že peníze určené k zajištění převodu bytu užil pro sebe. Státní zástupce má za to, že jestliže se poté obviněný snažil opatřit si za pomoci domu své matky další peníze, jednalo se zjevně již jen o téměř beznadějnou snahu opatřit si prostředky na úhradu způsobené škody. Pokud dovolatel namítá, že půjčka od matky nebyla nejistou budoucí událostí, neboť kdyby matka o dům nepřišla, peníze by mu jistě půjčila, je taková námitka zjevně nepravdivá, neboť za podmínek, které znal a zvažoval dovolatel, byla totiž půjčka od matky již na první pohled jen málo reálná. Matka dovolatele by v bance jako důchodkyně úvěr nedostala, sám dovolatel byl podle svého tvrzení v registru dlužníků a úvěr by také nedostal a dům prodat nechtěli. Naděje na získání úvěru od důvěryhodných osob za slušných podmínek byla nepatrná. Možnost získání takového úvěru od nedůvěryhodných osob za podmínek hrubého nepoměru vzájemných plnění byla sice vyšší, ale oběma zúčastněným přitom hrozily výrazné finanční ztráty – dokonce i ztráta samotné zástavy, k čemuž zřejmě skutečně došlo. Skutečnosti, které vypověděla matka obviněného, nadto podle státního zástupce nasvědčují tomu, že dovolatel neusiloval při získání úvěru o konkrétních 800.000 Kč pro svědka M., ale spíše jen o další peníze pro sebe. Uvedené skutečnosti podle něj nasvědčují tomu, že soudy správně oddělovaly prodej bytu Ž. od následné snahy dovolatele získat peníze od své matky a že odvolací soud správně shledal, že tvrzený úmysl dovolatele vrátit peníze byl závislý na budoucí nejisté události. Kdyby tato událost byla jistá, dovolatel by peníze již dávno vrátil a poškozený by vůbec nepřistoupil k podání trestního oznámení.
9. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje státní zástupce námitku dovolatele, že půjčka od matky byla událostí jistou a nikoliv nejistou, dílem za námitku proti učiněnému skutkovému zjištění. Avšak dovolatel současně spojuje své jednání ohledně bytu s jednáním ohledně domu matky, čímž sice dovolání odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak je patrno, že se jedná o opakování námitek uplatněných obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly. Pro úplnost dodal, že tvrzenému dovolacímu důvodu by mohla odpovídat i námitka dovolatele v samotném závěru dovolání stran společenské škodlivosti jeho jednání, k níž však dovolatel nic bližšího neuvedl, státnímu zástupci nepřísluší spekulovat, jaké mimořádné okolnosti svého jednání zde měl na mysli.
10. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
obecná východiska
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
13. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
14. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
15. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
16. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
17. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
vlastní posouzení dovolání
18. V souvislosti s námitkami obviněného je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, s nimiž se v rámci obhajoby obviněného již vypořádaly soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Tím spíše nemohou naplnit dovolací důvod opakované námitky, které z formálního hlediska ani nejsou pod deklarovaný dovolací důvod podřaditelné.
19. Obviněný nebyl uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, u něhož by bylo třeba zjišťovat, zda pachatel hodlal vypůjčené peníze vrátit, nebo případně jednal s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebude schopen vrátit, čímž by uváděl zapůjčitele v omyl. Obviněný byl odsouzen pro trestný čin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, jehož se dopustí pachatel, který si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena. Obviněný prokazatelně převzal kupní cenu za prodej bytu, tu však nepředal majiteli bytu na doplacení hypotéky, ale peníze si ponechal a použil pro vlastní potřebu. Již tímto jednáním došlo k naplnění znaků uvedeného trestného činu a pro právní posouzení není podstatné další jednání obviněného, který se po spotřebování peněz inkasovaných jako kupní cena za prodej bytu snažil opatřit další finanční prostředky z jiného zdroje za použití domu své matky jako zástavy. Nalézací i odvolací soud přitom důvodně poukázaly na to, že získání další půjčky (když obviněný byl evidován v registru dlužníků) bylo událostí značně nejistou a v rozporu s opakovaným ujišťováním poškozeného, obviněný svěřenou kupní cenu ani dodatečně nepředal, aby mohla být použita na splacení hypotéky, jak obviněný poškozeného neustále ujišťoval. Peníze obviněný nevydal ani v dodatečně určené lhůtě.
20. Námitky obviněného zdůrazňující jeho proklamovanou snahu sehnat peníze na uhrazení kupní ceny (kterou obviněný převzal a v rozporu s účelem svěření použil pro svou potřebu) jsou tak pouze opakováním námitek proti zjištěnému skutkovému stavu z předchozího řízení a nejsou způsobilé naplnit dovolací důvod podle §265i odst. 1 písm. g) tr. ř.
21. K případnému uplatnění zásady subsidiarity trestní represe obviněný žádné bližší důvody neuvedl a není úkolem Nejvyššího soudu, aby v tomto směru domýšlel případnou argumentaci za dovolatele. Obecně lze uvést, že s ohledem na okolnosti případu – výši zpronevěřené částky, opakované nepravdivé ujišťování poškozeného, že záležitost bude v krátké době vyřešena, jde o běžně se vyskytující případ obdobné trestné činnosti, který se nijak významně neodlišuje od případů dalších, a samotný poukaz na to, že obviněný dále pokračoval ve splácení hypotéky (pouze v běžných splátkách) a nadále sliboval, že škodu uhradí, nemůže odůvodňovat rezignaci na uplatnění trestní odpovědnosti. V této souvislosti lze odkázat na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne sp. zn. Tpjn 301/2012 k výkladu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a výkladu aplikace principu „ultima ratio“. Podle něj je trestným činem podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
22. V posuzované věci obviněný svým jednáním způsobil škodu převyšující hranici značné škody, dopustil se tak trestného činu zpronevěry v kvalifikované skutkové podstatě podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, jeho jednání bylo tedy posouzeno jako zločin ve smyslu §14 odst. 3 tr. zákoníku a zcela zjevně nešlo o čin méně společensky škodlivý, jehož závažnost by neodpovídala běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
23. Z důvodů vyložených shora lze shrnout, že obviněný ve svém dovolání částečně uplatnil i námitku, jež formálně uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídala, avšak byla Nejvyšším soudem vyhodnocena jako zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného jako celek jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnutí vydal v neveřejném zasedání . Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, lze odkázat na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí s poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
24. Součástí mimořádného opravného prostředku byl i podnět, aby Nejvyšší soud odložil výkon trestu, který byl obviněnému uložen. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu se stalo bezpředmětným o podnětu obviněného rozhodovat (srovnej rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 5. 2018
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Aleš Holík