ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.575.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 575/2018-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 5. 2018 o dovolání obviněného M. J., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 3 To 242/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 13 T 126/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1) M. J. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 13 T 126/2015, uznán vinným pod bodem 1) zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným pod bodem 1) výroku o vině tohoto rozsudku, a dále byl uznán vinným pod bodem 2) zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným pod bodem 2) výroku o vině tohoto rozsudku. Podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku byl soudem prvního stupně odsouzen za shora uvedené trestné činy a za sbíhající se přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea třetí tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 1 T 12/2016, který ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 6 To 396/2016, nabyl právní moci dne 21. 2. 2017, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku soud obviněného zařadil pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 1 T 12/2016, který ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 6 To 396/2016, nabyl právní moci dne 21. 2. 2017, jakož i zrušil všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2) Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Prostějově podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 3 To 242/2017, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. [Týmž rozsudkem bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto také odvolání obviněného M. K.].
3) Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 3 To 242/2017, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Namítl, že soudy obou stupňů porušily zásadu in dubio pro reo, neboť skutkový stav věci nebyl zjištěn tak, že o něm nejsou důvodné pochybnosti. Z provedených důkazů podle něj totiž vyplývá několik možných skutkových verzí, z nichž některé svědčí o jeho vině, jiné však o jeho nevině. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu pak obviněný namítl extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy . V této souvislosti argumentoval tím, že výpovědi svědka A. K. a spoluobviněného M. K. jsou nelogické, rozporuplné a jsou v rozporu nejen s předloženými listinnými důkazy, ale i s výpověďmi ostatních svědků, a soud z nich v takovém případě nemůže vycházet. Dále obviněný poukázal na to, že není vůbec zřejmé, na základě kterých skutečností soud dovodil, že to byl právě on, kdo měl zasahovat do plné moci ze dne 13. 4. 2011, neboť ze samotného obsahu plné moci se nic takového nepodává, a naopak je zde zřejmý zásah spoluobviněného M. K., neboť došlo ke změně v ověřovací doložce, kde byl ověřován původně právě podpis tohoto svědka. Shodná situace je pak podle dovolatele také u plné moci ze dne 20. 4. 2012. Dále namítl, že z výpovědí všech osob vyplynulo, že on se svědkem A. K. nikdy nejednal, není proto zřejmé, jaké skutečnosti vedly obecné soudy k závěru, že věděl, že svědek A. K. spoluobviněného k podpisu kupní smlouvy nezmocnil. Podle obviněného obecné soudy ve svých závěrech pracovaly pouze s domněnkami, argumentaci obhajoby nebraly v potaz a selektivně si vybíraly důkazy svědčící v jeho neprospěch. Obviněný s předmětnými plnými mocemi vůbec nepřišel do styku a ani je nikdy neviděl, a proto odmítá jakékoliv spekulace o možné spolupráci na falšování podpisu svědka A. K. a ověřovací doložky se spoluobviněným M. K.. Závěrem obviněný uvedl, že se zločinu podvodu vůči svědku Z. dopustit nemohl, neboť půjčka byla zajištěna zástavou, která byla vyšší než sama půjčená jistina a v této době obviněný podnikal s jistým příjmem a měl i majetková práva vyšší hodnoty, a vůči svědkovi A. K. se také nemohl dopustit podvodu, neboť tomu žádná škoda nevznikla, přičemž o padělání plných mocí obviněný nevěděl. Obviněný jednal s úmyslem dobré víry v rámci svého podnikání a s domněnkou, že svědek A. K. o celé záležitosti (tj. rekonstruovat podkroví jejich nemovitosti) ví a vědí o tom také jeho rodiče. Obviněný namítl, že soudy obou stupňů neprovedly řádné dokazování, resp. provedené důkazy nesprávně vyhodnotily a na základě toho nesprávně zjistily skutkový stav věci a učinily tak i nesprávný právní závěr.
4) S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 3 To 242/2017, a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 13 T 126/2015, a aby případně, nepřikáže-li věc k novému projednání a rozhodnutí, v souladu s ustanovením §265m odst. 1 tr. ř., sám ve věci rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby.
5) Obviněný v doplnění svého dovolání uvedl, že do předmětné plné moci nijak nezasahoval a o zásahu neměl nejmenší tušení. Dále poukázal na to, že výpověď spoluobviněného M. K. je přinejmenším nevěrohodná, neboť tvrdí, že neví, kde se předmětná plná moc vzala, nebyl schopen identifikovat kupujícího, nedokázal vysvětlit, proč by měla být předmětná nemovitost prodána nejprve obviněnému, teprve poté další osobě. Dále nebyl schopen vysvětlit, proč je jeho podpis v ověřovací knize V., ovšem při předložení falešné plné moci přiznal svůj podpis na dané listině. Dále obviněný uvedl, že mu nebyl prokázán úmysl někoho podvést, neboť nelze ze žádosti o poskytnutí úvěru u jednoho peněžního ústavu a následnému odstoupení od této žádosti dovozovat, že obviněný nebyl schopen zaplatit kupní cenu, nadto když úmysl nezaplatit by mu v každém případě musel být prokázán již v době podpisu samotné kupní smlouvy. Pokud u jednoho peněžního ústavu nebyl schopen získat příslušný úvěr, zákonitě to neznamená, že by tento úvěr nezískal u jiného peněžního ústavu.
6) Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného sdělil, že většina námitek, které obviněný v dovolání uplatnil důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá. Obviněný si byl uvedené skutečnosti vědom, proto jím zvolená argumentace, která směřuje proti skutkovému zjištění, je záměrně zastřešena tvrzením o tzv. extrémním rozporu mezi provedenými důkazy na jedné straně a zjištěným skutkovým stavem na straně druhé, přitom ani s takto koncipovanými námitkami se nelze podle názoru státního zástupce ztotožnit, neboť o extrémní rozpor se nejedná. Obviněný podle státního zástupce selektivně a sveřepě vychází ze znění písemné smlouvy a nadřazuje znění této smlouvy nad všechny ostatní důkazy a činí jediný možný závěr, že peníze byly určeny výhradně spoluobviněnému M. K. Poukazuje na to, že již z rozhodnutí nižších soudů vyplývá, že obviněný M. K. spoluobviněnému J. bezmezně důvěřoval a podepisoval mu řadu dokumentů, přičemž z jejich rozhodnutí je rovněž patrno, že nebylo prokázáno, který z obviněných do plných mocí zasáhl, na druhou stranu však bylo konstatováno, že oba obvinění věděli o tom, že A. K. svého bratra nezmocnil, přesto neučinili ničeho, aby k uzavření smluv nedošlo, což také bylo důkazně doloženo. Závěrem podaného dovolání tedy navrhl, aby dovolání obviněného bylo jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
7) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
8) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení [a to prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě]. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
9) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
10) S ohledem na námitku obviněného týkající se existence tzv. extrémního rozporu (viz bod 3) považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným výslovně v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, přičemž stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
11) Nejvyšší soud rovněž konstatuje, že námitky uplatněné v dovolání obviněným jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci jeho obhajoby vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [V této souvislosti lze uvést, že již v řízení před soudem prvního stupně obviněný argumentoval tím, že k pozměňování plných mocí neměl důvod a neudělal to. Peníze – 400.000 Kč potřeboval nikoli on, ale spoluobviněný K. atd. V odvolání opětovně zdůraznil, že peníze půjčené p. Z. nebyly určeny jemu, ale spoluobviněnému. Neexistuje žádný důkaz, že on by byl dlužníkem, neví nic o padělání plných mocí – viz str. 3 usnesení soudu druhého stupně]. Odvolání obviněných za situace shora popsané (opakování totožných námitek) bude odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. však pouze za předpokladu, že takové námitky budou mít svůj relevantní právní podklad.
12) V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je pak zcela zřejmé, že obviněným vytknutá pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů, nedostatečného zjištění skutkového stavu, nerespektování zásady in dubio pro reo, jakož i procesní pochybení spočívající v nedostatečném odůvodnění, lze označit jako námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání. Těmito námitkami napadl obviněný především rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Obviněný tak sice formálně opřel dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinil tak prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují a nejsou podřaditelné pod tento dovolací důvod.
13) Podrobněji ve vztahu ke skutkovým a procesním námitkám obviněného poukazuje Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Pokud jde o obviněným zmiňované porušení zásady in dubio pro reo, pak považuje Nejvyšší soud za potřebné vzhledem k charakteru námitek obviněným uvedených i vypořádání se Nejvyšším soudem s námitkami, které podle mínění obviněného mají naplňovat pojem extrémního nesouladu, poukázat např. na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 217/2017, a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. V souvislosti s tvrzením obviněného o porušení zásady in dubio pro reo, je vhodné uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
14) Nejvyšší soud musí rovněž upozornit, že jako dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Nejvyšší soud neshledal žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry soudů obou stupňů. Rovněž je možno zmínit i rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ze kterého mj. vyplývá, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako dovolání.
15) Zcela nad rámec své přezkumné činnosti Nejvyšší soud k námitce obviněného o absenci subjektivní stránky ve vztahu k podvodnému protiprávnímu jednání uvádí, že podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchá trestný čin úmyslně ten, který chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu větší škodu a podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) způsobí-li takovým činem značnou škodu.
16) K naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu spáchaného formou vylákání peněžní půjčky se vyžaduje, aby pachatel buď již v době půjčky jednal v úmyslu vypůjčené peníze vůbec nevrátit, nebo nevrátit je ve smluvené lhůtě, nebo aby jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit a že tím uvádí věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil. Obdobně se subjektivní stránka trestného činu podvodu spočívající v neoprávněném převodu nemovitosti na osobu pachatele posuzuje s ohledem na vědomost tohoto pachatele o realizaci takového převodu na základě nepravdivých či dokonce padělaných či zmanipulovaných údajů. Pokud skutková zjištění nalézacího soudu svědčí pro závěr, že obviněný si byl vědom, že vylákané peníze ve sjednaném termínu ani později on ani spoluobviněný nevrátí, na což mimo jiné poukazuje nejen vědomost obviněného o jeho složité finanční situaci, kdy je na jeho osobu vedeno několik exekučních řízení (viz str. 21 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), či že nejen že obviněný nebude schopen uhradit kupní cenu za převedenou nemovitost, ale především, že k samotnému převodu užije padělané plné moci, pak je jeho úmyslné zavinění ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mimo jakoukoliv pochybnost. K otázce úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve vztahu k trestnému činu podvodu se soud prvního stupně vyjádřil na straně 27-28 svého rozsudku, a rovněž tak k úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku v souvislosti s trestným činem podle §348 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně je zcela zřejmé (ve vztahu k obviněnému J.), na základě kterých důkazů dospěly k závěru, že jednal úmyslně ve smyslu §15 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku. Z rozhodnutí mj. vyplývá, že spoluobviněný bezmezně důvěřoval obviněnému J. a podepisoval mu různé dokumenty. Obviněný J. záměrně upozaďuje skutečnosti vyplývající z výpovědi spoluobviněného K., svědka Z., kteří uváděli, že to byl právě obviněný J., kdo potřeboval peníze a také navrhl, že by to mohl být spoluobviněný K., kdo může dát do zástavy svoji část nemovitosti. Tyto výpovědi jsou pak v souladu s výpovědí K., že zadavatelem ocenění domu, kvůli němuž měl být čerpán úvěr, byl právě obviněný J. Celkové zapojení obviněného do trestné činnosti je pak v souladu s výpověďmi svědků K. a M. V případě padělání listin, bylo soudem prvního stupně konstatováno, že se nepodařilo prokázat, který z obviněných do plných mocí zasáhl, bylo však prokázáno, že oba obvinění (tedy i obviněný J.) věděli, že svědek A. K. svého bratra nezmocnil k uzavření smluv, přesto si počínali tak, aby k uzavření smluv došlo. Za takto popsaného skutkového stavu pak lze za správné označit úvahy soudů nižších stupňů v rámci hodnocení důkazů, že oba obvinění při shora uvedené vědomosti si počínali tak, aby v prvním případě došlo k vyplacení půjčky ze strany svědka Z. a v druhém případě k zápisu změny vlastnictví v katastru nemovitostí [A. K. se obvinění v podstatě doznali k tomu, že ho podvedli, a že plné moci padělali (sám obviněný J. měl sdělit, že když by ty plné moci někdo viděl, tak že ho to dostane do „tepláků“ str. 24 rozsudku)]. Za takto popsané důkazní situace ani odkaz obviněného na problematiku §15 tr. zákoníku nelze považovat za námitku právní, ale skutkovou, neboť důkazy byl úmysl obviněného prokázán a sám obviněný v této souvislosti argumentuje tím, že mu nebyla žádným důkazem prokázána, jakákoliv manipulace ve smyslu pozměnění jejich obsahu s listinami – plnými mocemi.
17) V souladu s výše uvedenými skutečnostmi pak musí Nejvyšší soud uvést, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí.
18) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 5. 2018
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann