ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.624.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 624/2018-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. 5. 2018 o dovolání, které podala obviněná M. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 44 To 563/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10, pod sp. zn. 2 T 24/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
1) Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 44 To 563/2017, byla podle §256 tr. ř. zamítnuta odvolání obviněné, státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 (podané v neprospěch obviněné proti zprošťujícímu výroku) a poškozené akciové společnosti (proti výroku, kterým byla se svým nárokem na náhradu škody podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních) proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 2 T 24/2014, kterým byla obviněná uznána vinnou pod body 1-6) zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a odsouzena podle §206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a pěti měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, dále byla obviněné podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradila trestným činem způsobenou škodu; podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozené KM Advance Real Trade a.s., IČ: 28616430, se sídlem Ječná 243/39a, Praha 2, částku 3.561.610 Kč jako náhradu škody, přičemž se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla poškozená společnost podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních [týmž rozsudkem byla obviněná podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 ze dne 24. 10. 2013, č. j. 2 ZT 22/2012-164, pro skutek obžalobou kvalifikovaný jako dílčí útok pokračujícího zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem].
I.
2) Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 44 To 563/2017, podala M. B. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) prostřednictvím svého obhájce dovolání s odkazem na naplnění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Současně vyjádřila své přesvědčení, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu „čl. 6 EÚLP“. Obviněná poukazuje na to, že nerozporuje skutečnost, že byla ve funkci předsedkyně představenstva (spolu s dalšími členy představenstva) v období od 7. 4. 2010 do 29. 9. 2011. Rozporuje však skutečnost plynoucí z rozhodnutí soudů nižších stupňů, která spočívala v tom, že částku , kterou vybrala či převzala, si měla ponechat pro vlastní potřebu a tato skutečnost nebyla v řízení prokázána. Takové závěry soudů jsou podle dovolatelky v rozporu se zásadou in dubio pro reo a rovněž např. s ustanovením §36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny). Soudům vytýká, že jimi byla uznána vinou, přestože v jejím jednání nelze spatřovat úmysl přisvojit si cizí věc , neboť nad nimi nikdy neměla faktickou kontrolu. Dále mělo být podle jejího mínění přihlédnuto také k tomu, že některé výběry činila na pokyn jediného akcionáře K. S./T. (výpověď tohoto svědka obviněná označuje za lživou). Podle ní mělo být rovněž přihlédnuto k rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1449/2010-I. V další části svého dovolání popisuje jednání svědka S. /T., ztrátu účetnictví z podnětu uvedeného svědka - což znemožnilo aktivní obhajobu dovolatelky. Podle názoru dovolatelky rovnice, kterou soudy v jejím případě aplikovaly a kterou odůvodnily svůj závěr o naplnění znaků trestného činu zpronevěry, která spočívá ve výběru „bankomat či v hotovosti z účtu = v každém případě zpronevěra“, je absolutním zjednodušením a porušením práva na spravedlivý proces. Dále uvedla, že obchodní činnost firmy byla ve značném rozsahu založena na hotovostních operacích, což bylo z rozhodnutí jediného akcionáře, a při situaci, kdy došlo ke ztrátě účetnictví, nemohla nejen obhajoba prokázat její verzi obhajoby, ale ani obžaloba svá tvrzení. Za takto vzniklé situace je možnost obviněné se vyvinit velmi nízká, ale na druhou stranu zde existují důvody pro použití zásady in dubio pro reo. Žádným důkazem podle dovolatelky nebylo prokázáno, že by si přivlastnila a ponechala jí svěřené finance. Bylo sice zadokumentováno, že hotovost skončila v jejich rukou, ale již se soudy nezamýšlely nad dalším osudem těchto peněz a nebyl zjištěn „žádný indikátor jejího zbohatnutí“. Závěrem svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené rozhodnutí, ale také jemu předcházející rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
3) Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni konání neveřejného zasedání k dovolání obviněné nevyjádřil.
II.
4) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
5) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě], jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
8) S ohledem na argumentaci obviněné ohledně porušení práva na spravedlivý proces, odkaz na porušení např. čl. 36 odst. 1 listiny a porušení zásady in dubio pro reo, považuje Nejvyšší soud za nezbytné nejprve souhrnně k uvedené problematice, kterou by z hlediska posuzování Ústavním soudem (porušení práva na spravedlivý proces) bylo možno subsumovat pod extrémní nesoulad jako jeden z možných důvodů pro průlom do pravomocného rozhodnutí tímto mimořádným opravným prostředkem – dovoláním uvést, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným výslovně v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
9) Nejvyšší soud rovněž konstatuje, že námitky uplatněné v dovolání obviněnou jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci její obhajoby vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [ V této souvislosti lze uvést, že jde již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž první odsuzující rozsudek ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 2 T 24/2014, byl k odvolání obviněné a státního zástupce (pouze do výroku o trestu) usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 44 To 510/2015, podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. zrušen a soudu prvního stupně byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, přičemž z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (str. 6-7) je zřejmé, pro jaké vady byl odsuzující rozsudek zrušen a v jakém rozsahu byl soud prvního zavázán k provedení dokazování. S ohledem na uvedenou skutečnost nelze tedy připustit argumentaci, že by rozhodnutí soudu prvního, případně druhého stupně nebylo nestranné a důkazy hodnoceny pouze v neprospěch obviněné. O neobjektivitě takového tvrzení bezpochyby může svědčit i ta skutečnost, že oproti dílčímu útoku (bod 7), kterým byla obviněná prvním rozsudkem uznána vinou, v nyní přezkoumávaném případě byla obžaloby zproštěna. Vzhledem k tomu, že obviněná využila svého práva ve věci nevypovídat, byly u hlavního líčení čteny její výpovědi z přípravného řízení, kde obdobně jako v dovolání, stejně tak i odvolání (str. 6 usnesení soudu druhého stupně) poukazovala na to, že společnost řídil K. S., ona plnila jeho příkazy, peníze vybírala na základě jeho pokynu a jemu je předávala bez jakéhokoliv dokladu, J. odnesl na pokyn S. bedny s účetnictvím, výběry z účtu a hotovosti nejsou projevem zpronevěry, přestože se podle tvrzení soudů měla obohatit, nebylo prokázáno, že by vlastnila hodnotnější majetek apod. ]. Odvolání obviněných za situace shora popsané (opakování totožných námitek) bude odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. však pouze za předpokladu, že takové námitky budou mít svůj relevantní právní podklad.
10) K další argumentaci obviněné, resp. jejímu odkazu na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Tudíž nelze ani tuto námitku posuzovat jako relevantní.
11) Stejně tak nelze jen z vlastní povahy této zásady, ale ani v kontextu s námitkou spravedlivého procesu (extrémního nesouladu) za právní námitku označit argumentaci obviněné ohledně porušení zásady „in dubio pro reo“. Pokud jde o zmiňované porušení zásady „in dubio pro reo“, pak považuje Nejvyšší soud za potřebné vzhledem k charakteru námitek poukázat např. na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 217/2017, a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, ve kterých zmiňované soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. V souvislosti s tvrzením obviněné o porušení zásady in dubio pro reo, je vhodné zmínit, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady „in dubio pro reo“ naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in „dubio pro reo“ je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
12) Nejvyšší soud musí rovněž upozornit, že jako dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů, jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Nejvyšší soud neshledal žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry soudů obou stupňů. Rovněž tak je možno zmínit i rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ze kterého mj. vyplývá, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako dovolání. Pokud tedy dovolatel namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
13) Jak již bylo shora zmíněno, námitky, které obviněná v dovolání uplatnila, nelze považovat z hlediska dovolacích důvodů za námitky právně relevantní, a proto by postačovalo s ohledem na jejich charakter poukázat na výše uvedené závěry rozhodnutí Ústavního soudu či Nejvyššího soudu a dovolání obviněné odmítnout.
14) I přes shora konstatované považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že trestného činu zpronevěry se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena a takovým jednáním způsobí škodu - v případě obviněného – větší škodu. Cizí věc nebo jiná majetková hodnota je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nebo s jinou majetkovou hodnotou nakládal určitým způsobem. Skutková podstata trestného činu zpronevěry přitom nevyžaduje, aby osoba, která věc nebo jinou majetkovou hodnotu pachateli svěřila, byla jejím vlastníkem (viz rozh. č. 67/1954 Sb. rozh. tr.). K pojmu přisvojení si cizí svěřené věci lze uvést následující. Pachatel si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, jestliže s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc nebo jiná majetková hodnota dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou (k tomu přiměřeně srov. rozh. č. 5/1997 Sb. rozh. tr., rozh. č. 48/1951, rozh. č. 21/2002-I. Sb. rozh. tr.). Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, který může vzniknout až později, nikoli hned při svěření věci, může však být už při svěření věci. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů přitom vyplývá, že to byla obviněná, kdo prostřednictvím platebních karet (bod 1-4 rozsudku) vybrala z účtu společnosti peníze, které si ponechala. V případě jednání pod body 5-6 rozsudku bylo prokázáno, že si ponechala peníze, které převzala od dlužníků společnosti a které nezaúčtovala do účetnictví společnosti a tyto si ponechala. Soudy v tomto směru neuvěřily obhajobě obviněné, že peníze předala K. T., když sama obviněná uvedla, že vybrané peníze předávala bez jakéhokoliv dokladu, ačkoliv na nutnost předkládat doklady k zaúčtování byla opětovně upozorňována. Jednání obviněné však nebylo prokázáno pouze výpovědí svědka T., ale celou řadou dalších důkazů (výslechem svědků, kteří obviněné peníze v hotovosti předali, výpisy z účtů, kterými bylo prokázáno v jakém období, jaké částky a prostřednictvím kterých karet byly výběry provedeny – v té souvislosti bylo mj. prokázáno, že se jednalo o platební karty vydané obviněné a skutečnost, že to byla obviněná, kdo měl dispoziční právo k účtům (např. str. 16 rozsudku). Pokud obviněnou bylo namítáno, že došlo ke ztrátě účetních dokladů, které by její obhajobu mohly prokázat, pak bez povšimnutí soudů nezůstala např. výpověď svědkyně D. T., která uvedla, že obviněná jí potřebné doklady nedodala, přestože ji několikrát upozorňovala (viz např. str. 10-11 rozsudku), přičemž jí nebylo nic známo o tom, že by obviněná finanční prostředky někomu předávala. Svědek S. měl vyzývat obviněnou k předání účetnictví, což tato neučinila. V trestní věci vypracovaný znalecký posudek pouze konstatoval, že nelze provést rekonstrukci účetnictví za předmětné období. Na základě provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že obviněná se dostala fyzicky k dispozici s předmětnými finančními prostředky, které ve vztahu k ní byly cizí věcí a jí byly svěřené a tyto nevyužila ve prospěch společnosti. Jestliže obviněná tyto hodnotící závěry soudu prvního stupně (viz str. 20-28) a závěry soudu druhého stupně (viz str. 7-9 usnesení) zpochybňuje tvrzením, že jí nebyl úmysl obohatit se, prokázán, pak jde o námitky skutkové, nikoli právní. V této souvislosti je však potřebné obviněnou upozornit na skutečnost, že znakem trestného činu podvodu podle §206 tr. zákoníku není znak „zbohatnutí“, jak by mohlo vyplývat ze závěru jejího dovolání, ale znakem uvedeného trestného činu mj. je „přisvojení si cizí věci“ a způsobení škody na cizím majetku. Jak vyplývá ze zákona zpronevěřit lze i peněžní prostředky na účtu, které měly ve vztahu k obviněné charakter cizí věci (nebyly jejím vlastnictvím). To, že obviněnou vybrané ev. převzaté peníze nebyly zavedeny do účetnictví poškozené společnosti, pak naplňuje znak způsobení škody. K uvedené problematice se však již vyjádřily soudy nižších stupňů.
15) V souladu s výše uvedenými skutečnostmi pak musí Nejvyšší soud uvést, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí.
16) S přihlédnutím ke všem shora popsaným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou zatížena vadou, která by svědčila o důvodném uplatnění dovolacích důvodů. S ohledem na shora uvedené skutečnosti bylo dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto. Nejvyšší soud však musí vzhledem k opakování námitek již dříve uplatněných a opětovně zmíněných i v dovolání upozornit také na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. V neposlední řadě je potřebné rovněž zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde mj. také uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu pak takto učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 5. 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu