ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.85.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 85/2018-84
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. února 2018 o dovolání, které podal obviněný M. H. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 10 To 70/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 10/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 3. 2016, sp. zn. 4 T 10/2013, byl obviněný M. H. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) spolu s dalšími spoluobviněnými J. H., J. Č., R. M. a F. N. uznán vinným pod bodem A./I. (body 17 a 19 podané obžaloby) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem A./II. (bod 18 podané obžaloby) zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Stejným rozsudkem byl podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro další popsané skutky (body 20 a 21 podané obžaloby), neboť v žalobním návrhu označené skutky nebyly trestnými činy.
2. Zločinu popsaného pod bodem A./II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se podle skutkových zjištění nalézacího soudu obviněný dopustil tím, že měli „obvinění M. H., J. H. a R. M. v přesně nezjištěné době v průběhu jara a léta 2011 až do 1. 9. 2011 v P. po vzájemné předchozí dohodě pod opakovanými pohrůžkami zbitím nutit L. P., k tomu, aby jim předal finanční částku ve výši 63.000,- Kč, a to pod záminkou údajného dluhu vzniklého z neuhrazení škody na vozidle J. H., jež měla vzniknout v důsledku dopravní nehody, kterou měl jmenovaný mít s L. P., kdy obvinění opakovaně jednotlivě nebo spolu či ještě s dalšími osobami navštěvovali L. P. v jeho zaměstnání, eventuálně si s ním dávali schůzky na různých místech v P., kde pak po něm pod pohrůžkou fyzické újmy požadovali peníze, kdy L. P. v důsledku shora popsaného jednání obviněných a strachu z nich předal blíže nezjištěného dne M. H. finanční částku 10.000,- Kč, dále 15.000,- Kč R. M., následně v srpnu 2011 předal jako zástavu za svůj údajný nesplacený dluh J. H. velký technický průkaz od svého vozidla zn. VW Golf 1.9 TDI, a posléze dne 1. 9. 2011 na základě příkazu J. H. a ze strachu o své zdraví a život v autobazaru FALCON 2 v.o.s. v Pardubicích v ul. S. K. Neumanna za přítomnosti J. H. přenechal jmenovanému toto své vozidlo v hodnotě 74.500,- Kč, kdy byl nucen podepsat doklady o prodeji tohoto vozidla včetně potvrzení, že za vozidlo obdržel 63.000,- Kč, ačkoliv ve skutečnosti za něj neobdržel žádnou finanční částku, přičemž shora popsaným jednáním obvinění způsobili L. P. škodu ve výši nejméně 94.500,- Kč“.
3. Obviněný M. H. byl za uvedené zločiny a dále za čtyři trestné činy poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zákona, za 2 trestné činy vydírání podle §235 odst. 1 tr. zákona, za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zákona, za přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, za dva přečiny krádeže podle §205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, za dva přečiny poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, za přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a za přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 3. 11. 2015, č. j. 2 T 154/2014-5021, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice ze dne 28. 1. 2016, č. j. 13 To 488/2015-5155, odsouzen podle §175 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků a 6 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to pistole ráže 85 Luger bez výrobního čísla se zásobníkem a pouzdrem, 23 ks nábojů ráže 9 mm Luger, 8 ks nábojů ráže 9 mm Luger DUMDUM a 6 ks nábojů ráže 9 mm Luger olověné. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl soudem současně zrušen výrok o trestu, jenž byl uložen obžalovanému M. H. rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 3. 11. 2015, č. j. 2 T 154/2014-5021, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice ze dne 28. 1. 2016, č. j. 13 To 488/2015-5155. Zrušena byla i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byl poškozený R. K. se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. O odvoláních, která podali obviněný M. H., spoluobvinění J. H., R. M. a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 10 To 70/2016, tak, že podle §258 odst. 1 písm. a), e), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného M. H. a spoluobviněného J. H. a státního zástupce zrušen ohledně obviněného M. H. a spoluobviněného J. H. ve výroku o vině pod bodem A/I. a ve výrocích o trestech uložených obviněnému M. H. a spoluobviněnému J. H. Podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. bylo nově rozhodnuto o trestu uloženém obviněnému M. H. Při nezměněném výroku o vině zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (skutek pod bodem A/II. výroku), za tento zločin a za čtyři trestné činy poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „trestní zákon“), za dva trestné činy vydírání podle §235 odst. 1 tr. zákona, za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zákona, za přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, za přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, za přečin krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, za přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a za přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl shledán vinným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 3. 11. 2015, č. j. 2 T 154/2014-5021, který nabyl právní moci ohledně obviněného M. H. dne 28. 1. 2016 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 28. 1. 2016, č. j. 13 To 488/2015-5155, a ve znění tohoto rozsudku soudu druhého stupně, byl tomuto obviněnému uložen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 7 roků. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku mu byl v rámci souhrnného trestu uložen trest propadnutí věci, a to pistole ráže 85 Luger bez výrobního čísla se zásobníkem a pouzdrem, 23 ks nábojů ráže 9 mm Luger, 8 ks nábojů ráže 9 mm Luger DUMDUM a 6 ks nábojů ráže 9 mm Luger olověných. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl ohledně obviněného M. H. zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích, č. j. 2 T 154/2014-5021, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 28. 1. 2016, č. j. 13 To 488/2015-5155, a zrušena byla i všechna další rozhodnutí, na tento výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. bylo nově rozhodnuto o trestu uloženém spoluobviněnému J. H. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. Odvolání spoluobviněného R. M. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto. Podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc ohledně jednání popsaného pod bodem A./I. výroku rozsudku vrácena Krajskému soudu v Hradci Králové, aby ve věci v rozsahu tohoto zrušení učinil rozhodnutí nové, a podle §262 tr. ř. bylo nařízeno, aby ohledně jednání podle bodu A/I. výroku rozsudku byla věc projednána v jiném složení senátu a vzhledem k tomu bylo podle §23 odst. 1 tr. ř. řízení o zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku proti obviněnému M. H. a spoluobviněnému J. H. (jednání popsané pod bodem A/I. výroku napadeného rozsudku – body 17 a 19 podané obžaloby) vyloučeno ze společného řízení k samostatnému projednání.
II.
5. Obviněný M. H. podal dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 3. 2016, sp. zn. 4 T 10/2013, ve výroku pod bodem A/I. a proti celému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 10 To 70/2016, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), e), h), k) a l ) tr. ř. a „případně i“ dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. namítl, že o skutku pod bodem A/II. rozhodl rovněž vyloučený soudce JUDr. Miroslav Mjartan. Uvedený důvod spatřoval v tom, že celá obžaloba včetně skutku, ve kterém Vrchní soud deklaroval vyloučení tohoto soudce, byla systémem Krajského soudu v Hradci Králové přidělena senátu, jehož předsedou je vyloučený soudce. Tento systém však měl zajistit, aby ve vztahu k celé obžalobě, která byla podána jako celek, nemohla uvedená věc tomuto senátu napadnout. Pokud byla tedy osoba soudce JUDr. Miroslava Mjartana vyloučena pro rozhodování o skutcích pod body 17 a 19 obžaloby, pak nutně byl již při rozdělování věcí podle rozvrhu práce tento soudce vyloučen ve vztahu ke všem bodům obžaloby jako celku, jelikož obžaloba jako taková neměla tomuto senátu vůbec napadnout.
7. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný shledával v tom, že pro skutek pod bodem A/II. byl již odsouzen na základě rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 3. 11. 2015, č. j. 2 T 154/2014 -5021, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 28. 1. 2016, č. j. 13 To 488/2015-5155, a to na základě totožnosti skutku (jednání), o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích pod bodem 3).
8. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že vzhledem k namítané totožnosti skutku podle předchozího odstavce a dřívějšího odsouzení, které vyslovil Okresní soud v Pardubicích, když tento skutek posoudil jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, pro který bylo možné obviněnému uložit trest odnětí svobody pouze v rozmezí od 6 měsíců do 4 let, není možné takové jednání následně v jiné věci kvalifikovat jako zločin a uložit za něj obviněnému trest odnětí svobody v trvání 7 let. Tento trest byl obviněnému ukládán za skutek pod bodem A/II. Touto vadou je podle dovolatele stižen výrok o trestu v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2016, č. j. 10 To 70/2016. Současně s odkazem na tuto vadu pokládá obviněný za chybnou právní kvalifikaci skutku pod bodem A/II. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 3. 2016, sp. zn. 4 T 10/2013, a tím má za naplněný i případný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
9. Vadu vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. shledává obviněný v tom, že ačkoliv rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 10 To 70/2016, zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 3. 2016, sp. zn. 4 T 10/2013, ohledně části pod bodem A/I. a tím zrušil i výrok o trestu, nově rozhodl o udělení trestu pouze za skutek pod bodem A/II., což by podle obviněného bylo možné pouze tehdy, pokud by věc ohledně skutku pod bodem A/I. byla vyloučena k samostatnému projednání a měla tudíž jinou spisovou značku. To se v daném případě nestalo. Podle názoru obviněného v tomto rozsudku chybí výrok o vyloučení věci a rozsudek odvolacího soudu tak, jak je ve výroku koncipován, nemůže obstát. Obviněný je přesvědčen, že v řízení o odvolání nelze nově rozhodovat o trestu, je-li současně rušena část napadeného rozsudku a v této části je věc vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení, aniž by v tomto rozsahu, ve kterém je věc vrácena, bylo tímto rozsudkem rozhodnuto o vyloučení k samostatnému řízení podle §23 odst. 1 tr. ř.
10. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. dovolatel uvedl, že z povahy věci měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 10 To 70/2016. Pokud Vrchní soud v Praze rozhodl tak, jak bylo výše uvedeno, v podstatě zamítl odvolání obviněného, aniž by pro tento postup byly splněny procesní podmínky.
11. S ohledem na shora uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 10 To 70/2016, ve výroku o trestu ohledně obviněného M. H. a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 3. 2016, sp. zn. 4 T 10/2013, ve výroku o vině pod bodem A/II. za současného zrušení výroku o trestu a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí.
12. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předeslal, že proti rozsudku nalézacího soudu je dovolání nepřípustné, neboť tento soud nerozhodl ve druhém stupni. K jednotlivým dovolacím důvodům uvedl následující.
13. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který dovolatel spatřoval v tom, že soudce byl vyloučen ve větším rozsahu, než v jakém toto vyloučení shledal odvolací soud, se ztotožnil s argumentací odvolacího soudu, který na stranách 12 - 15 napadeného rozsudku podrobně vysvětlil, z jakých důvodů se podjatost soudce JUDr. Mjartana vztahovala pouze ke skutku č. A/I. a nikoliv k ostatním skutkům, o kterých tento soudce rozhodoval. Odvolací soud k tomu přiléhavým způsobem užil aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, zejm. rozhodnutí č. 3/2016 Sb. rozh. tr. V této části považoval státní zástupce dovolání za zjevně neopodstatněné, neboť o předmětném skutku vyloučený orgán nerozhodl.
14. K námitce uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (tvrzené odsouzení pro totožný skutek) státní zástupce uvedl, že na totožnou námitku reagoval odvolací soud v posledním odstavci na straně 15 napadeného usnesení stručnou poznámkou, že se o totožné skutky jednat nemohlo pro odlišné „časové vymezení jednání“. Na tuto argumentaci dovolatel nereagoval a k popisu skutků ničeho neuvedl. Zejména neuvedl, jaké konkrétní znaky obou skutků byly společné a z čeho dovodil totožnost jednání, či následku. Za tohoto stavu státní zástupce poznamenal, že se k námitce nemohl blíže vyjádřit a že dovolání nebylo v této části dostatečně odůvodněno.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spatřoval obviněný v tom, že mu byl uložen trest odnětí svobody mimo trestní sazbu podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Tuto právní kvalifikaci však dovolatel vyvozoval ze zmíněného rozsudku Okresního soudu v Pardubicích a nikoliv z rozsudku v předmětné trestní věci, jímž byl uznán zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku s horní hranicí trestní sazby trestu odnětí svobody v trvání 8 let. Souhrnný trest odnětí svobody, který byl obviněnému uložen v trvání 7 let, z tohoto rozpětí nevybočuje. V této části považoval státní zástupce dovolání za neopodstatněné. Pokud dovolatel v závěru pasáže týkající se tohoto dovolacího důvodu uvedl že spatřuje „špatnou i samotnou právní kvalifikaci skutku pod bodem A/II.“ a proto namítl „i případný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.“, nebylo toto tvrzení opatřeno žádnou bližší argumentací, v čem je posouzení skutku nesprávné, a proto se k tomu nemohl státní zástupce vyjádřit.
16. U dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný namítal, že po částečném zrušení výroku o vině neměl odvolací soud rozhodovat o trestu za skutek pod bodem A/II., ale měl nejprve svým výrokem vyloučit věc ohledně skutku pod bodem A/I. k samostatnému projednání, a že tedy chybí výrok o vyloučení věci. Postup navrhovaný odvolatelem však není podle státního zástupce správný. Zde poukázal na stanovisko kolegia Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 1985, sp. zn. Tpj 46/84, publikované pod č. 19/1985 Sb. rozh. tr. a uvedl, že praxe vycházející z tohoto stanoviska je akceptována i soudobou naukou, jak patrno z Komentáře k trestnímu řádu, autorů Šámal P. a kol., 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3070. Pokud dovolatel neuvedl žádnou argumentaci proti danému stanovisku ani jeho citaci v komentáři, patrně mu původ této praxe pouze není znám. Státní zástupce neshledal žádný rozumný důvod, aby soudy v obdobné situaci postupovaly jinak, přičemž takový důvod nepředestřel ani dovolatel. V této části považoval státní zástupce dovolání za zjevně neopodstatněné, neboť nebyl důvod, aby odvolací soud činil výrok o vyloučení věci.
17. K námitce vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. státní zástupce uvedl, že dovolatel zjevně vychází z nesprávného názoru, že k porušení procesních podmínek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu může dojít i tím, že se odvolací soud dostatečně nevypořádá s odvolacími námitkami obviněného. Uvedené porušení procesních podmínek přitom spočívá v tom, že odvolací soud napadené rozhodnutí vůbec věcně nepřezkoumával, což není případ této trestní věci.
18. Státní zástupce shrnul, že konkrétní námitky uvedené dovolatelem byly dílem zjevně neopodstatněné a dílem natolik kusé, že se k nim nemohl blíže vyjádřit. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Z hlediska §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III.
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
20. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 10 To 70/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání splňující náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř. ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
21. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
22. Podle dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod však nelze použít, když tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
23. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. se vztahuje na případy, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod lze uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení §11 tr. ř. (popř. §11a tr. ř.), pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání (např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením §160 odst. 1 tr. ř.), nezakládají důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované pod č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).
24. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
25. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
26. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
27. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 odst. 1 tr. zákoníku bez splnění podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Zahrnuje to i případy kumulace dvou nebo více druhů trestu, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Konečně, nepřípustnost určitého druhu trestu může být založena uložením takového druhu trestu, který nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje (§3 odst. 1 tr. zákoníku) nebo uložením určitého trestu více obviněným „společně“. Dovolací důvod spočívající v uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se týká jen těch odstupňovatelných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zákonem. Přitom trest odnětí svobody má konkrétní hranice trestní sazby stanoveny v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona podle toho, o jaký trestný čin jde, případně v jaké alternativě byl spáchán, nebo zda byl spáchán v souběhu s jiným trestným činem.
28. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je naplněn tehdy, pokud nebyl učiněn určitý výrok, který v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo určitý výrok učiněn byl, ale není úplný. Chybějícím výrokem se rozumí výrok jako celek, který příslušný orgán činný v trestním řízení nevyslovil, ačkoliv podle zákona tak učinit měl. Neúplný výrok je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu. Náležitosti výrokové části rozsudku jsou vymezeny zejména v ustanovení §120 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. ř., §121 až §124 tr. ř.
29. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).
30. Obecně pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
31. Dovolání lze podat pouze proti meritorním rozhodnutím taxativně uvedeným v §265a odst. 2 tr. ř., mezi něž patří rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným, nebo kterým byl zproštěn obžaloby. Dovolání však nelze podat proti usnesení soudu druhého stupně, kterým jen zrušil napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí (Šámal Pavel a kol., Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3138.) Z výše uvedeného vyplývá, že v posuzované věci mohl dovolatel dovolání zaměřit proti té části rozhodnutí soudu druhého stupně, v níž se vypořádal s odvoláním dovolatele a státního zástupce proti výroku o vině ve vztahu ke skutku pod bodem A/II. výroku soudu prvého stupně a dále v pozici odvolacího soudu nově rozhodl o trestu za tento skutek. Dovolání však není přípustné proti další části rozhodnutí soudu druhého stupně, v níž ohledně skutku uvedeného pod bodem A/I. v rozsudku soudu prvého stupně po zrušení výroku o vině a výroku o trestu ohledně tohoto bodu věc vrátil soudu prvého stupně, aby v této části nově rozhodl, když současně nařídil, aby tato věc byla projednána v jiném složení senátu a zároveň ji vyloučil k samostatnému projednání.
32. V odůvodnění výroku, jímž soud druhého stupně vrátil ohledně bodu A/I. věc Krajskému soudu v Hradci Králové a současně nařídil, aby byla projednána v jiném složení senátu, byly podrobně rozvedeny důvody, z jakých považoval soud druhého stupně za nežádoucí, aby předseda senátu JUDr. Miroslav Mjartan pojednával skutek posuzovaný jako trestný čin křivého obvinění spáchaný podáním výpovědi v jiné trestní věci, jejíhož projednávání se účastnil stejný soudce v pozici předsedy senátu. Z uvedeného rozhodnutí ale nevyplývá, že by zmíněný soudce nemohl nestranně postupovat při projednávání dalších skutků, pro něž bylo vedeno trestní stíhání dovolatele, jmenovitě pak při rozhodování o skutku pod bodem A/II. posuzovaném jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku spáchaný na poškozeném L. P. V dovolání ostatně ani sám obviněný neuvedl žádné konkrétní důvody, pro něž by měl být jmenovaný předseda senátu vyloučen z vykonávání úkonů v trestní věci týkající se skutku pod bodem A/II., a odkázal jen na obsah rozhodnutí odvolacího soudu, který shledal důvody k tomu, aby byla věc projednána bez účasti zmíněného předsedy senátu jen ohledně jediného bodu původní obžaloby, který souvisel s hodnocením svědecké výpovědi podané v jiném trestním řízení vedeném stejným soudcem. Nejvyšší soud rovněž nezjistil konkrétní důvody, pro něž by měl být jmenovaný předseda senátu vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem A/II. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. proto dovolací soud neshledal.
33. Za důvodnou nelze považovat ani námitku obviněného, že v dovoláním dotčeném rozhodnutí bylo rozhodnuto o totožném skutku, jako v rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 3. 11. 2015, č. j. 2 T 154/2014-5021, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 28. 1. 2016, č. j. 13 To 488/2015-5155. Tuto námitku dovolatel promítl do uplatnění důvodů podle §265b odst. 1 písm. e), h), případně i g) tr. ř. s argumentací, že další řízení o témže skutku je nepřípustné, a pokud byl v předchozím řízení skutek pravomocně posouzen jen jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku ohrožený trestem odnětí svobody od 6 měsíců do 4 let, pak nebylo možné stejný skutek v dalším řízení posoudit jako zločin podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a uložit mu trest ve výměře 7 let.
34. Zmíněným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích byl obviněný M. H. odsouzen mimo jiné pod bodem 3) pro skutek spočívající v tom, že spolu s J. H. v přesně nezjištěné době od měsíce února do měsíce července 2008 - nejpozději do dne 16. 7. 2008 v P. po vzájemné předchozí dohodě pod opakovanými pohrůžkami zbitím nutili L. P. k tomu, aby jim předával různě vysoké finanční částky, a to pod záminkou údajné škody na vozidle J. H. ve výši 11.500,- Kč, jež měla vzniknout v důsledku dopravní nehody, kterou měl jmenovaný mít s L. P., kdy obvinění opakovaně jednotlivě nebo spolu navštěvovali L. P. v jeho zaměstnání v „Řeznictví U M.“ či v „Pizzerii S.“ a tam po něm pod pohrůžkou fyzické újmy požadovali peníze, obviněný J. H. dokonce v přesně nezjištěný den v P. L. P. fyzicky napadl tak, že mu dal ránu pěstí do obličeje a vyhrožoval mu, že ho zabije, kdy v důsledku shora popsaného jednání obviněných a strachu, který z nich L. P. měl, obviněným v průběhu výše uvedeného období postupně po částkách cca 1000,- až 1.500,- Kč předal finanční částku ve výši 8.000,- Kč a rovněž ze strachu z obviněných změnil své zaměstnání. Tento skutek byl posouzen jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zákona (trestní zákon č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
35. Už z popisu obou skutků v jednotlivých rozhodnutích je jasně zřejmé, že v prvém případě projednávaném v prvním stupni před Okresním soudem v Pardubicích v řízení vedeném pod sp. zn. 2 T 154/2014 došlo k vydírání poškozeného L. P. v období několika měsíců roku 2008 (od února do 16. července 2008), ve druhém případě, o němž bylo rozhodováno v dovoláním napadeném rozhodnutí, šlo o vydírání téhož poškozeného sice pod stejnou záminkou, ale až s odstupem několika let (od jara 2011 do 1. 9. 2011). V jednotlivých případech byly na poškozeném vymoženy různě vysoké finanční částky, zčásti za účasti rozdílných osob, ve druhém případě byl poškozený navíc donucen k převodu svého motorového vozidla na jednoho z pachatelů.
36. K posouzení otázky, zda jde o odlišné skutky, lze uvést následující. Podstatu skutku tvoří jednání pachatele (obviněného) a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva hmotného. Jednáním je projev vůle pachatele ve vnějším světě, který může spočívat v konání (komisivní delikt) nebo v opomenutí, nekonání (omisivní delikt). Jen takové děje, které jsou jednáním, lze v trestním řízení dokazovat a právně kvalifikovat a jen jednáním může být způsoben následek významný pro trestní právo. Následek spočívá v porušení nebo ohrožení hodnot (zájmů, vztahů) chráněných trestním zákoníkem (tj. života, zdraví, osobní svobody, majetku atd.) a jako znak některého jednotlivého, individuálního trestného činu ve své konkrétní podobě spojuje dílčí útoky (akty) do jednoho skutku a zároveň umožňuje dělit chování člověka na různé skutky (rozhodnutí č. 8/1985, 5/1988 a 1/1996-I Sb. rozh. tr.). K jednání a následku může dojít úmyslně nebo z nedbalosti. Skutek je tvořen souhrnem určitých popsaných skutkových okolností, nikoli jejich právním posouzením. Podstata skutku z hlediska §220 odst. 1 tr. ř. tedy spočívá v účasti obviněného na určité události popsané v žalobním návrhu, z které vzešel následek porušující nebo ohrožující zájmy chráněné trestním zákoníkem (rozhodnutí č. 64/1973 Sb. rozh. tr.) Do dosavadní koncepce skutku významně zasáhla novela trestního řádu a trestního zákona provedená zákonem č. 265/2001 Sb. , a to pokud jde o pokračování v trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku , protože umožnila považovat dílčí útok pokračování za samostatný skutek podle §12 odst. 12 tr. ř. (Šámal, P. a kolektiv. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 2717.)
37. Podle §116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Z ustanovení §116 tr. zákoníku vyplývá, že pokračování v trestném činu je vymezeno čtyřmi zákonnými znaky: a) dílčí útoky musí naplňovat (byť i v souhrnu) stejnou skutkovou podstatu, b) musí být vedeny jednotným záměrem (subjektivní souvislost), c) musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a d) blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku (objektivní souvislost). V zásadě nelze stanovit nějakou konkrétní časovou hranici mezi jednotlivými dílčími útoky, která by byla již neslučitelná se závěrem o blízké časové souvislosti, neboť při posuzování této podmínky je nutno vzít v úvahu všechny konkrétní okolnosti případu, např. je nutno brát ohled i na čas potřebný k přípravě pachatele na další útok (rozhodnutí č. 15/1996-II Sb. rozh. tr.). Zpravidla se bude jednat o dobu v řádech dnů či týdnů, soudní praxe však připouští i delší dobu (dobu i několika měsíců), a to např. za situace, kdy je delší celková doba páchání pokračující trestné činnosti, je větší počet dílčích útoků během ní spáchaných, vyšší je způsobená škoda na cizím majetku a vyšší je i obohacení pachatele (rozhodnutí č. 32/2004-I Sb. rozh. tr.).
38. V posuzované věci se prvý případ vydírání poškozeného L. P. odehrál v průběhu zhruba 6 měsíců v průběhu roku 2008, pak měl podle výpovědi poškozeného, z níž vycházel i soud prvého stupně, nastat na dobu asi dvou let klid, kdy se poškozený s obviněnými nevídal. Druhý skutek se měl opakovat až po několika letech (nejdříve od jara 2011 do 1. 9. 2011) a takto dlouhá časová prodleva odůvodňuje posouzení obou událostí jako dvou samostatných skutků, totiž jako opakování typově shodné trestné činnosti na stejném poškozeném. Opakování stejné trestné činnosti s odstupem několika let, byť by šlo o obdobné jednání směřující vůči stejnému poškozenému a vedené shodnou pohnutkou, nelze považovat za páchání jediného skutku, ale ani za pokračování v trestném činu [které by mohlo být pouze důvodem pro ukládání společného trestu, nikoli překážkou zakládající nepřípustnost trestního stíhání ve smyslu §11 odst. 1 písm. h) tr. ř.] už pro chybějící blízkou časovou souvislost. Námitka odvolatele zakládající podle jeho názoru důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. tak rovněž nemůže obstát a i v této části je dovolání zjevně neopodstatněné.
39. Za situace, kdy v souběžně vedených řízeních nebylo rozhodováno o stejném skutku, nelze akceptovat ani další výhrady dovolatele založené na téže úvaze, že stejný skutek byl v jiném pravomocném rozhodnutí právně posouzen jako mírněji trestný čin (přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku) a že trest bylo proto možné uložit pouze v rámci trestné sazby uvedené v §175 odst. 1 tr. zákoníku. Uplatněná námitka tak nemohla naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný označil jako případnou variantu, pod níž by bylo možno zmíněnou dovolací námitku podřadit.
40. K deklarovanému důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. se přiléhavě vyjádřil státní zástupce, když poukázal na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 1985, Tpjn 46/84. Podle tohoto stanoviska, které bylo publikováno pod č. 19/1985 Sb. rozh. tr., jestliže odvolací soud shledá, že ve společném řízení jen ohledně některého z trestných činů, nebo některého z obžalovaných je napadený rozsudek vadný a lze vadnou část oddělit a je nutné rozsudek částečně zrušit a věc vrátit v této vadné části soudu prvního stupně nebo státnímu zástupci, zatímco ohledně zbývající trestné činnosti nebo ostatních obžalovaných lze rozhodnout, nepostupuje se podle §23 odst. 1 tr. ř. Nadto dovolatel zcela pomíjí skutečnost, že soud druhého stupně nejen zčásti rozhodl o vrácení věci soudu prvého stupně (kdy nařídil, aby byla projednána v jiném složení senátu), ale současně ve výroku rozhodl právě i o vyloučení této věci ze společného řízení k samostatnému projednání (viz str. 3 rozsudku Vrchního soudu v Praze) právě proto, aby o vyloučení ze společného řízení nemusel rozhodovat vyloučený soudce (str. 14 odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze), když o některých dalších bodech původní obžaloby nadále probíhalo řízení u Krajského soudu v Hradci Králové.
41. Soud druhého stupně v posuzované věci odvolání obviněného nezamítl ani neodmítl, naopak i z podnětu odvolání obviněného M. H. napadený rozsudek zrušil a zčásti nově sám rozhodl, zčásti věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tak nemohl být naplněn již proto, že odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně nebylo odmítnuto ani zamítnuto.
42. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného s ohledem na výše ve stručnosti uvedené důvody (§265i odst. 2 tr. ř.) odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. února 2018
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Aleš Holík