ECLI:CZ:NS:2018:6.TZ.4.2018.1
sp. zn. 6 Tz 4/2018-25
ROZSUDEK
Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Ivo Kouřila a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Vladimíra Veselého projednal ve veřejném zasedání konaném dne 15. března 2018 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného Š. J. , proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16. 1. 1992, č. j. 4 Rtv 142/91-13, a podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř. a §270 odst. l tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16. 1. 1992, č. j. 4 Rtv 142/91-13,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanovení §1 odst. 1, odst. 2 a §14 odst. 1 zákona č. 119/90 Sb. o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, a to v neprospěch obviněného Š. J.
Napadené usnesení se zrušuje .
Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 31. 3. 1992, č. j. 4 Rtv 142/91-26.
Městskému soudu v Brně se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Řízení předcházející podání stížnosti pro porušení zákona
1. Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 28. 12. 1954, sp. zn. T 65/54 , který nabyl právní moci dnem 28. 12. 1954, byl zemřelý Š. J. (dále rovněž „obviněný“) uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona (dále jen „tr. zákon“), kterého se podle výroku tohoto rozsudku dopustil tím, že
po nástupu vojenské základní služby dne 20. 11. 1954 odmítl u svého útvaru v K. převzít přidělenou zbraň a konat vojenskou službu, přičemž se odvolával na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení Svědka Jehovova.
2. Za tento trestný čin byl obviněnému podle §270 odst. 1 tr. zákona uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců a podle §43 tr. zákona byla vyslovena ztráta čestných práv občanských na dobu tří roků.
3. Z uloženého trestu odnětí svobody byl obviněný propuštěn předčasně dne 11. 5. 1955 na základě amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1955, kdy mu byl prominut zbytek trestu odnětí svobody.
4. Na podkladě žádosti obviněného o soudní rehabilitaci rozhodl Vojenský obvodový soud v Brně usnesením ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 4 Rtv 142/91 , tak, že rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 28. 12. 1954, sp. zn. T 65/54, podle §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb. zrušil ve výroku o trestu a podle §14 odst. 3 téhož zákona zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
5. Vojenský obvodový soud v Brně následně rozhodl usnesením ze dne 27. 2. 1992, sp. zn. 4 Rtv 142/91, o účasti obviněného na amnestii prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960, přičemž podle článku V s odkazem na část II čl. III tohoto rozhodnutí zastavil podle §223 odst. 1 tr. ř. a §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. trestní stíhání obviněného pro v rozhodnutí vymezený skutek, v němž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona.
6. V obsahové návaznosti na toto rozhodnutí rozhodl bývalý Vojenský obvodový soud v Brně v hlavním líčení rozsudkem ze dne 31. 3. 1992, sp. zn. 4 Rtv 142/91 , tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 28. 12. 1954, sp. zn. T 65/54, se z důvodu uvedeného v §227 tr. ř. obviněnému trest neukládá.
II.
Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní
7. Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně specifikovaného v bodě 4. odůvodnění tohoto rozsudku podal ministr spravedlnosti České republiky (dále jen „ministr spravedlnosti“) podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného.
8. Ve svém mimořádném opravném prostředku, s odkazem na ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona, §2 odst. 3 zák. č. 87/1950 Sb., trestního řádu, §1, §14 odst. 1 písm. d) a §14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zaujal názor, že se Nižší vojenský soud v Brně citovanými ustanoveními příslušných právních úprav neřídil. Podle jeho názoru byla rehabilitace zúžena pouze na výrok o trestu a bez náležité pozornosti byl ponechán v platnosti výrok o vině, i když smyslem tohoto zákona byla rehabilitace těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni. Třebaže lze podle jeho názoru souhlasit s tím, že skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a bylo možno z něj vycházet, rehabilitační senát se plně spolehl na právní hodnocení provedené v roce 1954 a nezabýval se dostatečně obhajobou obviněného, kterou nehodnotil v kontextu ústavně zaručených osobnostních práv, ač bylo jeho povinností provést ústavně konformní výklad i starších trestněprávních norem a zajistit účel rehabilitačního řízení deklarovaný v §1 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci.
9. Ministr spravedlnosti míní, že účel rehabilitačního řízení nebyl naplněn v důsledku vadného postupu bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně, když tento soud nezvážil, že obviněný svým jednáním toliko uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené mu tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948. Pokud by tak učinil, shledal by, že skutek uvedený v obžalobě vojenského prokurátora není a nebyl trestným činem pro absenci jeho imanentního znaku – protiprávnosti. Právo na svobodu svědomí přitom nelze zaměňovat se svobodou víry, ani se svobodou náboženskou. V tomto ohledu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02.
10. S ohledem na uvedené má ministr spravedlnosti za to, že došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16. 1. 1992, č. j. 4 Rtv 142/91-13, byl v neprospěch obviněného zemř. Š. J. porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 a §14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona a podle §269 odst. 2 tr. ř. usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16. 1. 1992, č. j. 4 Rtv 142/91-13, zrušil a dále zrušil i všechna rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména též rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 31. 3. 1992, sp. zn. 4 Rtv 142/91, a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
11. Obviněný se písemně vyjádřil ke stížnosti pro porušení zákona prostřednictvím obhájce JUDr. Lubomíra Müllera. Ten upozornil na právní názor, který vyslovil Ústavní soud v obdobných kauzách. K návrhům ministra spravedlnosti se vyslovil souhlasně a v návaznosti na jeho stížnost doplnil, že postup podle §270 odst. 1 tr. ř. by měl znamenat, že věc bude postoupena k novému projednání Městskému soudu v Brně, který je právním nástupcem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně.
12. Při veřejném zasedání přítomná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřila shodné stanovisko s argumentací obsaženou ve stížnosti pro porušení zákona a navrhla, aby Nejvyšší soud zcela vyhověl jejímu petitu s doplněním, aby věc přikázal Městskému soudu v Brně. Obhájce obviněného učinil shodný návrh.
III.
Důvodnost stížnosti pro porušení zákona
13. Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl skutečně napadeným rozhodnutím soudu ve vytýkaném směru porušen v neprospěch obviněného .
14. Nejvyšší soud při formulaci tohoto závěru vyšel z právní úpravy, kterou bylo třeba aplikovat v době rozhodování soudu o podané obžalobě. Ta garantovala, a to na úrovni ústavního zákona, svobodu svědomí, neboť §15 odst. 1 Ústavy Československé republiky z roku 1948 stanovil, že se svoboda svědomí zaručuje .
15. Základní požadavky na zjištění trestních soudů v době rozhodování o podané obžalobě v posuzované věci stanovil §1 odst. 1 zákona č. 87/1950 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (tj. zák. č. 67/1952 Sb.), podle něhož bylo účelem tohoto zákona upravit řízení v oboru trestního soudnictví tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona potrestáni. Podle §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů pak bylo úkolem soudu v trestním řízení zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech.
16. Podle čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo bohoslužbou a zachováním obřadů.
17. Podle čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.
18. Ustanovení §270 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., tr. zákona, podle něhož bylo kvalifikováno jednání obviněného, stanovilo, že trestného činu vyhýbání se služební povinnosti se dopustil ten, kdo se úmyslně vyhne plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že a) poškodí se na zdraví, opije nebo učiní jinak nezpůsobilým, nebo b) padělá listinu, předstírá nemoc, použije jiného úskoku nebo se odvolává na náboženské nebo jiné přesvědčení .
19. Podle §1 zákona o soudní rehabilitaci účelem zákona je zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly (odst. 1) a činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání (odst. 2).
20. Podle §14 odst. 1 písm. d) zákona o soudní rehabilitaci, zjistí-li soud v přezkumném řízení, že přezkoumávané rozhodnutí je vadné zejména proto, že skutek byl uznán trestným v rozporu s tehdy platným zákonem, zruší rozhodnutí zcela nebo v části, v níž je vadné. Podle §14 odst. 3 téhož zákona zruší-li soud původní rozhodnutí podle odstavce 1, zruší zároveň všechna další rozhodnutí na původní rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
21. Skutkové okolnosti uvedené ve stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti jsou v souladu s reálným stavem věci. Z obsahu rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 28. 12. 1954, sp. zn. T 65/54 se podává, že obviněný nastoupil dne 1. 11. 1954 u svého útvaru v K. základní vojenskou službu a povinnosti plnil řádně jen do 20. 11. 1954, kdy byly u útvaru vydávány příslušníkům nového ročníku zbraně. Obviněný odmítl převzít jemu přidělenou zbraň a cvičit s ní, přičemž se odvolával na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, protože je Svědek Jehovův. Přestože obviněnému byla nesprávnost jeho postoje vysvětlována, setrval na svém záporném stanovisku. Nižší vojenský soud v Brně v rozsudku k obhajobě obviněného, jenž se podle jeho odůvodnění plně doznal ke svému jednání, uvedl, že „každému občanu našeho státu je ústavou zaručena svoboda jeho náboženského přesvědčení, ale tato nesmí býti v rozporu s plněním občanských povinností uložených platnými zákony občanům našeho státu. Jestliže se tedy obviněný odvolával na svoje náboženské přesvědčení, když měl plniti nejčestnější občanskou povinnost, naplnil svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce skutkovou podstatu žalovaného trestného činu.“
22. Předmětné rozhodnutí, stejně tak jako stížností pro porušení zákona napadené usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně, jež se s právními závěry vztaženými ke správně zjištěnému stavu věci ztotožnilo, je třeba pokládat za nesprávné, neboť nerespektuje principy demokratické společnosti respektující právo na svobodu svědomí. Obviněný (jak plyne z ustálených a popsaných skutkových zjištění, z nichž vycházel i tehdejší Nižší vojenský soud v Brně a na které navázal i Vojenský obvodový soud v Brně) konstantně setrvával na stanovisku, že nemůže převzít jemu přidělenou zbraň a cvičit s ní, protože mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení plynoucí z jeho příslušnosti ke Svědkům Jehovovým. Obviněný tímto jednáním vyjadřoval a uplatňoval své základní právo občana na svobodu svědomí zaručeného mu ustanovením §15 odst. 1 Ústavy České republiky z roku 1948.
23. Z uvedeného zjevně vyplývá, že jak bývalý Nižší vojenský soud v Brně v původním odsuzujícím rozsudku, tak i Vojenský obvodový soud v Brně v usnesení napadeném stížností pro porušení zákona, nesprávně dospěly k závěru, že zjištěný skutkový stav lze podřadit pod ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona.
24. Nejvyšší soud předně odkazuje na rozsáhlou judikaturu Ústavního soudu, zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 (jakož další nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 285/97, ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01), i na ni navazující judikaturu Nejvyššího soudu (k tomu zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, ale též např. rozsudky ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 4 Tz 52/2009, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 7 Tz 31/2011, ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 6 Tz 8/2013, ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 7 Tz 15/2013), a konstatuje, že pokud obviněný fakticky odmítl převzít jemu přidělenou zbraň a cvičit s ní z důvodu svého náboženského přesvědčení (jako Svědek Jehovův), bylo toto jeho jednání projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím. Za daného stavu pak svým jednáním pouze uplatňoval právo na svobodu svědomí zaručené Ústavou 9. května z roku 1948.
25. Přestože tato Ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji již v druhém odstavci citovaného ustanovení nepřípustně omezila: „Světový názor, víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem.“ Deklarovanou svobodu svědomí tato Ústava popírala i v §34 odst. 2, když mimo jiné stanovila každému občanovi povinnost konat vojenskou službu. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výklad vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze jednání obviněného, spočívající v tom, že odmítl převzít jemu přidělenou zbraň a cvičit s ní, považovat za trestný čin, a proto je zřejmé, že Nižší vojenský soud v Brně porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud ho uznal vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona.
26. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná i obdobné závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, který se k této otázce vyjádřil mimo jiné tak, že „svoboda svědomí má konstitutivní význam pro demokratický právní stát respektující liberální myšlenku přednosti odpovědné důstojné lidské bytosti před státem - tj. myšlenku úcty (respektu a ochrany) státu k právům člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Naopak je příznačné pro totalitní politické režimy, že nerespektují autonomii svědomí jednotlivce, když se pokoušejí i za pomoci represivní trestní politiky potlačovat svobodu svědomí jednotlivce, a tak jej nutí k přijetí vůle vládnoucích, která si činí nárok na jediné možné dobré rozhodnutí a v tomto smyslu jediné etické rozhodnutí. Tento trend lze sledovat i v československé, resp. české ústavní rovině. Tak ústavní listina č. 121/1920 Sb., stejně jako současná Listina základních práv a svobod, nepředpokládala možnost zákonného omezení svobody svědomí, kterou výslovně obsahovala. Tzv. Ústava 9. května č. 150/1948 Sb. sice v čl. 15 svobodu svědomí deklarovala, avšak zároveň ji negovala tím, že stanovila, že svoboda svědomí nemůže být důvodem k odepření splnění občanské povinnosti, kterou stanovil obyčejný zákon. Ústava Československé socialistické republiky č. 100/1960 Sb. již svobodu svědomí vůbec nezmiňuje… Svoboda svědomí se projevuje v rozhodnutích jednotlivce učiněných v určitých konkrétních situacích, tedy‚ tady a teď, pociťovaných jako hluboce prožitá povinnost. Nejde tedy o postoj jednotlivce k abstraktním problémům platný jednou provždy a ve všech situacích. V rozhodnutí diktovaném svědomím jde o splynutí pro jednotlivce závazné mravní normy s jím vyhodnocenou situací. Jde tedy o integraci poznané normy s posouzením skutkového stavu. Rozhodnutí diktované svědomím spočívá na existenci svědomí samotného, nikoliv na specifických náboženských či ideologických představách. Strukturálním znakem svědomí je kromě souvztažnosti k normě a zároveň k situaci i osobní prožitek bezpodmínečné povinnosti.“ Svobodu svědomí proto nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou. Na rozdíl od těchto svobod je podle Ústavního soudu rozhodnutí diktované svědomím „vždy konkrétním, neboť jeho předmětem je konkrétní chování v konkrétní situaci. Abstraktní, obecné nebo absolutní mohou být jen důvody nebo maximy, které spoluvytvářejí normu, již svědomí v daný okamžik akceptuje. Rozhodnutí diktované svědomím v nich může nalézt normativní odůvodnění, které se uplatní při řešení konfliktu mezi takovým principem či maximou a právní normou zavazující k opaku. Situace je ovšem vždy individualizovaná časem, místem a konkrétními okolnostmi. Podstatné je, že jde o "vážné, mravní, na kategorie dobro a zlo orientované rozhodnutí" [rozhodnutí Ústavního soudu SRN in BVerfGE 12, 45 (55)], které jednotlivec prožívá jako závaznou povinnost či jako bezpodmínečný příkaz k určitému chování.“
27. Nad rámec uvedeného se připomíná, že svoboda svědomí patří k tzv. základním právům absolutním, tj. k takovým, která nelze zkrátit obyčejným zákonem, jehož účelem by bylo omezit takové absolutní základní právo, v tomto případě svobodu svědomí. „Každý zákon z jedné strany vyjadřuje veřejný zájem a z druhé strany formuluje i mravní přesvědčení parlamentní většiny, díky níž byl přijat, a tímto způsobem formuluje mravní přesvědčení většiny společnosti, jejímž odrazem je složení parlamentu. Je-li individuální svědomí v rozporu s určitou právní normou, zajisté taková skutečnost nemůže mít za následek nezávaznost takové právní normy, byť i jen ve vztahu k osobě, jíž svědomí velí konkrétní právní normu nerespektovat. Svoboda svědomí však může mít vliv na uplatnitelnost či vynutitelnost takové právní normy ve vztahu k těm, jejichž svědomí se příčí. Při zvažování, zda se v případě takového konfliktu právní normy s konkrétně uplatňovanou svobodou svědomí má prosadit posléze jmenovaná svoboda svědomí, je třeba zvážit, zda by takové rozhodnutí nezasáhlo do základních práv třetích osob, anebo zda prosazení svobody svědomí nebrání jiné hodnoty či principy obsažené v ústavním pořádku ČR jako celku (ústavně imanentní omezení základních práv a svobod).“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01).
28. Vyslovené závěry Ústavního soudu jsou v plném rozsahu aplikovatelné i na posuzovaný případ obviněného. Bývalý nižší vojenský soud v Brně obviněného v podstatě odsoudil pro jeho náboženské přesvědčení, aniž by zohlednil, že obviněný uplatnil své právo na svobodu svědomí, zaručené mu Ústavou, jakož i Všeobecnou deklarací lidských práv. Bývalý nižší vojenský soud v Brně pochybil, pokud vůbec nepřihlédl ke skutečnosti, zda posuzovaný skutek je vzhledem k motivaci obviněného vůbec trestným činem, pokud obviněný tímto svým jednáním pouze realizoval své základní právo. Ze skutkových okolností (které ani obviněný v řízení před bývalým Nižším vojenským soudem v Brně nepopřel a o jejichž správnosti Nejvyšší soud nemá pochybnosti) je zjevné, že obviněný setrval na svém neměnném stanovisku spočívajícím v odmítnutí převzít přidělenou zbraň a cvičit s ní z důvodu svého náboženského přesvědčení jako Svědka Jehovova. Toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely a obviněný svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou z roku 1948 zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení.
29. Na takto pojatém výkladu a zhodnocení jinak správně zjištěných skutkových okolností setrval i Vojenský obvodový soud v Brně, ač ten měl, jako soud rozhodující o rehabilitaci obviněného přistoupit k posouzení věci způsobem výše vyloženým.
30. Protože Vojenský obvodový soud v Brně svým usnesením ze dne 16. 1. 1992, č. j. 4 Rtv 142/91-13, konstatovanou zjevnou nezákonnost nenapravil, když na podkladě žádosti obviněného zrušil rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 28. 12. 1954, sp. zn. T 65/54 toliko ve výroku o trestu, ač mu zákonná úprava obsažená v zákoně č. 119/1990 Sb. umožňovala, aby při správném posouzení věci rozhodl o zrušení uvedeného rozsudku v celém rozsahu, zatížil své rozhodnutí vadou, která odůvodňuje přijetí závěru, že svým rozhodnutím porušil zákon v ustanovení §1 odst. 1, odst. 2 a §14 odst. 1 zákona č. 119/90 Sb. o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona, v neprospěch obviněného Š. J.
31. Na základě výše uvedených skutečností proto Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16. 1. 1992, č. j. 4 Rtv 142/91-13, byl porušen zákon v ustanoveních zákona §1 odst. 1, odst. 2 a §14 odst. 1 o soudní rehabilitaci ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 tr. zákona, v neprospěch obviněného zemřelého Š. J.
32. Podle §269 odst. 2 tr. ř. proto stížností pro porušení zákona napadené usnesení zrušil, stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 31. 3. 1992, č. j. 4 Rtv 142/91-26.
33. Se zřetelem k uvedenému a s ohledem na ustanovení §15 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci Nejvyšší soud přikázal podle §270 odst. 1 tr. ř. věc Městskému soudu v Brně, jako soudu příslušnému podle §7 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Městský soud v Brně, který provede další řízení na podkladě obžaloby, jež byla na obviněného Š. J. podána pro trestný čin podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona, o této obžalobě meritorně rozhodne. Při svém rozhodování bude označený soud vázán právními názory vyslovenými Nejvyšším soudem v tomto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. března 2018
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu