ECLI:CZ:NS:2018:7.TD.1.2018.1
sp. zn. 7 Td 1/2018-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 7. února 2018 v neveřejném zasedání, v trestní věci obviněného Z. H. , vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 2 T 154/2002, o návrhu obviněného na odnětí a přikázání věci v řízení o povolení obnovy řízení takto:
Podle §25 tr. ř. se věc Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí neodnímá .
Odůvodnění:
Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Orlicí podala dne 17. 12. 2002 obžalobu (č. l. 153 tr. spisu) na obviněného Z. H. pro trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zákona.
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. 2 T 154/2002 (č. l. 172 tr. spisu), ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 3. 2003, sp. zn. 11 To 100/2003 (č. l. 184 tr. spisu), byl obviněný uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zákona a byl podle tohoto ustanovení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců s podmíněným odkladem výkonu tohoto trestu na zkušební dobu v trvání 1 roku.
Dne 24. 10. 2017 (č. l. 625) podal obviněný u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí v pořadí již pátý návrh na povolení obnovy řízení v uvedené trestní věci, a současně také další návrh na odnětí a přikázání věci podle §25 tr. ř., jímž se opět domáhá, aby pro řízení o obnově byla věc odňata příslušnému Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí.
Dne 5. 1. 2018 byl Nejvyššímu soudu předložen trestní spis Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp. zn. 2 T 154/2002, s návrhem obviněného Z. H. na odnětí věci tomuto soudu a její přikázání Městskému soudu v Brně (jak upřesnil obviněný v doplnění vyjádření na č. l. 639 tr. spisu) k rozhodnutí o jeho návrhu na povolení obnovy řízení. Ve svém obsáhlém návrhu, obviněný v části ad I. podává návrh na obnovu řízení a v části ad II. podává návrh na delegaci. V návrhu na delegaci (ad II. podání obviněného) uvádí, že přináší další nové důkazy o své nevině, které ve spojitosti s důkazy již provedenými dokazují zinscenovanost celého případu. Ze strany soudů (Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích) jde podle něj o zjevnou zaujatost a soudy úmyslně maří všechny pokusy o obnovu řízení. Obviněný proto požaduje odnětí věci Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí a její přikázání jinému nezávislému a nestrannému soudu, neboť soudy zabývající se dosud jeho návrhy nerespektují zákony ani judikaturu a brání řádnému objasnění věci. Obviněný má za to, že již dnes není sporu o tom, zda něco spáchal či ne, neboť on nashromáždil tolik důkazů, že je zcela zřejmé, že se jednalo o „nepravé odsouzení“, což ovšem soudy nikdy nevzaly v potaz. Je přesvědčen, že ponecháním věci Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí by opětovně došlo k dalšímu zmaření obnovy a vyhození nových důkazů o jeho nevině. Jako základní důvod, proč se domáhá zrušení odsuzujícího rozsudku, uvedl jeho negativní vliv na celé příbuzenstvo, zejména na děti z jeho původního manželství, ale i na děti z jeho druhého manželství. Okresní soud se podle jeho názoru také dopouští zásadního pochybení tím, že opakovaně a vědomě hodnotí důkazy v obnovách selektivně, v jeho neprospěch, úmyslně tak maří jeho snahu o očištění svého jména, brání řádnému objasnění věci a pravdy a proto je nutné, aby o návrhu na obnovu řízení rozhodl jiný soud. Okresní soud podle obviněného nové důkazy bagatelizuje a přehlíží, porušuje všechny zásady judikatury vztahující se k obnově. Dále zdůraznil, že krajský soud si ho v řízeních nikdy nepozval k výslechu. Také setkání se s lidmi, kteří na objednávku provedli jeho odsouzení, jako je státní zástupkyně a soudce JUDr. J. Radoš, pro něj představují nesmírný stres a popisuje je jako setkání „trýznitele s trýzněným“ . Okresní soudce podle obviněného překrucuje skutečnosti, manipuluje s důkazy, zastrašuje svědky, vyhrožuje jim a rozkřikuje se na ně. Evidentně se tak podle něj jedná o zaujatý až nenávistný postoj okresního soudu podporovaný krajským soudem. Okresní soud nedokázal podle názoru obviněného přistoupit k věci v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Podle obviněného tak u těchto soudů nemůže dojít k řádnému objasnění věci. Žádá o projednání věci u jiného soudu, který nebude dělat obstrukce, tím bude hospodárnější, rychlejší a po skutkové stránce spolehlivější. Dále popisuje okolnosti svého odsouzení a důkazní situaci, ze které je podle něj zjevné, že vše bylo ze strany poškozené vymyšlené. Dalším důvodem pro změnu soudu je podle něj fakt, že žádný právní zástupce z okolí, který zná okresní soud, se případu nechce ujmout a ani žádný znalec se ve věci nehodlá angažovat. Obviněný je toho názoru, že by sám soud měl iniciovat vyhotovení nového znaleckého posudku na problematiku fyzického napadení a trvá na výslechu 4 policistů a M. a A. L.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud sám zrušil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. 2 T 154/2002, nebo aby věc odňal Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí a přikázal jí Městskému soudu v Brně nebo kterémukoliv jinému soudu, ne však ve Východočeském kraji.
V doplnění svého návrhu ze dne 7. 12. 2017 (č. l. 639 tr. spisu) obviněný potvrdil, že žádá o delegaci věci Městskému soudu v Brně a zopakoval důvody svého návrhu, které již podrobně a obsáhle uvedl v podání ze dne 25. 9. 2017 (č. l. 625 tr. spisu).
Nejvyšší soud projednal předložený návrh obviněného na delegaci a dospěl k následujícímu závěru.
Podle §25 tr. ř. může být věc z důležitých důvodů odňata příslušnému soudu a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně. Pojem „důležité důvody“ sice není v zákoně blíže definován, ale je nepochybné, že se musí jednat o skutečnosti, jež budou svou povahou výjimečné, neboť ustanovení §25 tr. ř., dle něhož lze v určitých případech věc delegovat k jinému soudu, je zákonným průlomem do zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly vybočení z výše citovaného ústavního principu.
Podle §281 odst. 2 tr. ř. o návrhu na povolení obnovy řízení, které skončilo m. j. pravomocným rozsudkem, rozhoduje soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni. Tímto soudem je v této trestní věci Okresní soud v Ústí nad Orlicí.
Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že v uvedené věci se jedná již o pátý návrh obviněného na povolení obnovy řízení (č. l. 625 tr. spisu). Ve věci návrhu na povolení obnovy řízení naposledy rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, a to usnesením ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. 14 To 240/2016, kterým byla zamítnuta jako nedůvodná stížnost obviněného proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 2 T 154/2002 (č. l. 611 tr. spisu), jímž byl zamítnut v pořadí již čtvrtý návrh obviněného na povolení obnovy řízení v této trestní věci.
Nejvyšší soud rozhodoval o předchozích návrzích obviněného na odnětí věci Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí, a její přikázání Městskému soudu v Brně, a to usneseními ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 7 Td 71/2014, a ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 7 Td 29/2015, kterými bylo v obou případech rozhodnuto, že se věc Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí neodnímá. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 7 Td 29/2015, podal obviněný ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 2835/15, jako zjevně neopodstatněnou odmítl (č. l. 558 tr. spisu). Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou odmítl (č. l. 494 tr. spisu) také ústavní stížnost obviněného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 14 To 135/2013, kterým byla zamítnuta jako nedůvodná stížnost obviněného proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 2 T 154/2002 (č. l. 428 tr. spisu), jímž byl zamítnut návrh obviněného na povolení obnovy řízení v této trestní věci.
Nejvyšší soud v tomto konkrétním případě opět zvažoval důvody pro odnětí věci příslušnému soudu, a její přikázání jinému soudu, přičemž shledal, že argumenty odůvodňující podle obviněného tento zcela výjimečný postup podle §25 tr. ř., jsou v podstatě totožné s jeho předchozími návrhy na delegaci, kterými se Nejvyšší soud zabýval ve výše citovaných rozhodnutích a neshledal v nich důležité důvody pro postup podle §25 tr. ř. Ani Ústavní soud v tomto postupu Nejvyššího soudu neshledal pochybení. Z obsahu návrhu na delegaci vyplývá, že obviněný především nesouhlasí s tím, že okresní soud opakovaně zamítá jeho návrhy na obnovu řízení a má za to, že u jiného soudu by dosáhl jiného výsledku tohoto řízení. Své návrhy na delegaci staví evidentně na svém subjektivním vnímání průběhu trestního řízení proti jeho osobě. Z této nespokojenosti se způsobem rozhodování soudu prvního stupně pak dovozuje své pochybnosti o tom, že Okresní soud v Ústí nad Orlicí, potažmo Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, je schopen nestranně rozhodovat o jeho návrhu na obnovu řízení.
V obecné rovině Nejvyšší soud připomíná, že námitky směřující k vyloučení orgánů činných v trestním řízení z vykonávání úkonů trestního řízení lze vznášet jen proti konkrétním osobám, které se na provádění těchto úkonů skutečně podílejí, nikoli proti neurčitým osobám (např. proti všem soudcům určitého kraje; srov. ŠÁMAL, Pavel, ŠÁMALOVÁ, Milada. §30 [Podjatost]. In: ŠÁMAL, Pavel, GŘIVNA, Tomáš, NOVOTNÁ, Jaroslava, PÚRY, František, RŮŽIČKA, Miroslav, ŘÍHA, Jiří, ŠÁMALOVÁ, Milada, ŠKVAIN, Petr. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 371. ISBN 978-80-7400-465-0). V zásadě se lze domáhat vyloučení jen těch konkrétních soudců, kteří jako zákonní soudci jsou určeni rozvrhem práce příslušného soudu k projednání a rozhodnutí předmětné věci. Teprve pro případ, že by došlo k rozhodnutí o jejich vyloučení z projednávání a rozhodování věci (popř. k vyloučení některého z nich), by přicházelo v úvahu zabývat se povahou a důvody, pro které zákonný soudce příslušného soudu je vyloučen z rozhodování a zda tyto důvody by se případně mohly vztahovat i k dalším zákonným soudcům tohoto soudu. Taková situace v posuzované věci není dána, přičemž důvodem vyloučení soudce není pouhá nespokojenost účastníka řízení s jeho rozhodnutím.
Argumenty, jimiž obviněný odůvodňuje svůj návrh na delegaci, jsou opakováním jeho stále totožných stížností na rozhodovací činnost soudce JUDr. J. Radoše. Svými námitkami vůči tomuto soudci opakovaně obsáhle polemizuje se způsobem, jakým hodnotil důkazy, se způsobem jakým vedl dosavadní řízení ve věci, přičemž opakuje svou verzi průběhu skutkového děje a je přesvědčen, že pravdivost jeho verze je zcela zřejmá již z důkazů, které jsou součástí trestního spisu. Obviněný považuje soudce JUDr. J. Radoše za zaujatého vůči své osobě a má za to, že svým postupem (vedením trestního řízení, údajně vadným hodnocením důkazů, atp.) porušil jeho právo na spravedlivý proces.
Z trestního spisu přitom vyplývá, že obviněný v průběhu řízení o jeho třetím návrhu na povolení obnovy řízení vznesl námitku podjatosti samosoudce JUDr. J. Radoše, s návrhem na jeho vyloučení z rozhodování v jeho věci. Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 2 T 154/2002 (č. l. 319 tr. spisu), ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 10. 12. 2012, sp. zn. 14 To 327/2012 (č. l. 328 tr. spisu), bylo rozhodnuto, že tento soudce není vyloučen z projednávání věci, a to žádosti obviněného o povolení obnovy řízení v jeho trestní věci. Hlavními argumenty obviněného v uvedené žádosti o vyloučení soudce, byl především jeho nesouhlas se způsobem rozhodování tohoto soudce, jakož i kritika způsobu, jakým hodnotí důkazy provedené v trestní věci obviněného. Tyto námitky soudy shledaly nedůvodnými.
S přihlédnutím také k výše uvedenému a skutečnosti, že jde o opakování stále totožných námitek obviněného, kterými v podstatě nesouhlasí se způsobem, jakým bylo rozhodnuto o jeho návrzích na obnovu řízení, Nejvyšší soud ani v tomto případě nepřisvědčil jeho názoru o jakési libovůli okresního soudu při rozhodování, nebo podjatosti uvedeného samosoudce, když námitky obviněného, uplatněné také v jeho návrhu na delegaci, byly již v průběhu trestního řízení opakovaně řešeny různými soudy (jak je uvedeno výše). Důvody návrhu na delegaci věci jinému soudu, jsou projevem nesouhlasu obviněného se způsobem rozhodování Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (resp. konkrétního soudce) a následně pak i soudu příslušného k rozhodování o jeho stížnostech proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že nelze přistoupit na způsob, jakým se obviněný domáhá přehodnocení důkazů v jeho trestní věci jiným soudem, kdy v podstatě nesouhlasí se způsobem rozhodování soudce, ale vedle nesouhlasu s jeho rozhodnutími neuvádí žádné relevantní skutečnosti, které by mohly být posouzeny jako důležité důvody pro delegaci věci jinému soudu. Opakování v podstatě stejných návrhů na delegaci není důvodem pro to, aby obviněnému bylo nakonec vyhověno. K argumentaci obviněného, že mu byl předchozí návrh na delegaci u Nejvyššího soudu zamítnut JUDr. Miklášem, Nejvyšší soud uvádí, že tato rozhodnutí jsou činěna v tříčlenném senátu, ve kterém platí rovnost hlasů. Nikoliv tedy samosoudcem, jak se obviněný zřejmě mylně domnívá. Pokud pak obviněný argumentuje názorem JUDr. Rizmana z Nejvyššího soudu (viz sdělení ze dne 1. 7. 2014, Ntn 104/2014), tak se nejedná o rozhodnutí, ale o odpověď na jeho žádost o radu poté, co obviněný neúspěšně vyčerpal všechny řádné i mimořádné opravné prostředky, včetně neúspěšného návrhu na podání stížnosti pro porušení zákona a tří pokusů o obnovu řízení, aby zvrátil odsuzující rozsudek v jeho trestní věci. Doporučení v uvedené odpovědi, aby obviněný podal návrh na delegaci věci jinému soudu, neznamená, že po jeho podání mu musí být také vyhověno, když i ve zmíněné odpovědi je zdůrazněno, že pro takový postup musí být důležité důvody. Obdobných žádostí k Nejvyššímu soudu obviněný ostatně učinil více.
Ač se jeho trestní věcí jak v původním řízení, tak i v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení, zabývala celá řada soudů různých stupňů, obviněný je setrvale přesvědčen, že byl nespravedlivě odsouzen a podle jeho názoru dodnes nebylo postaveno na jisto, za co byl odsouzen. Jeho útoky směřují v podstatě proti všem, kteří byli v jakémkoliv postavení nějak zapojeni v jeho trestní věci, proti okresnímu a krajskému soudu, ale také proti jiným orgánům činným v původním trestním řízení („…státní zástupkyně případ vykonstruovala, objednala si jej u vyšetřovatele, který falšoval zápisy, řídila soud, který o věci nic neví, opatřila podvrh lékařské zprávy…“ atd.) a také proti jiným osobám („…právník se na návod soudu na jeho obhajobu vykašlal, zprávy jsou podvrhy, znalecký posudek je nepravdivý podvrh, lékařské zprávy jsou křivé, podrazem právního zástupce byl okraden…servilní lokajové…všechno je lež…“). Je zřejmé, že podstatné pro obviněného není to, který orgán jeho věc projednává. Podstatné pro něj je, aby vyhověl jeho pohledu na věc, jeho pravdě a jeho návrhům či požadavkům. Pokud se tak nestane, stává se každý, kdo nesdílí jeho názor na věc, předmětem kritiky obviněného, jako v tomto případě již nejen okresní ale také krajský soud. Obviněný by se proto mohl zamyslet i nad otázkou, zda je to skutečně důsledkem postupu soudu („mafiánství OS“), že již nemůže ani najít v okolí žádného advokáta, který by byl ochoten se v jeho věci angažovat, nebo je to důsledek jeho způsobu jednání, když napadá i advokáty, kteří mu poskytovali právní pomoc.
Byť to vzhledem k neexistenci důležitých důvodů pro delegaci věci není rozhodné, Nejvyšší soud jako v předchozích rozhodnutích akcentuje také zásadu hospodárnosti a rychlosti trestního procesu, když Okresní soud v Ústí nad Orlicí provedl všechna dosavadní řízení v této trestní věci, je tedy s celým případem podrobně seznámen a nelze současně přehlédnout ani skutečnost, že obviněný, jakož i podstatná většina případných svědků (viz obžaloba na č. l. 153 a násl. tr. spisu), mají bydliště v územním obvodu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí. Přikázání věci Městskému soudu v Brně, jak navrhuje obviněný, by tedy nejen nepřispělo k řádnému objasnění věci, ale vzhledem ke vzdálenosti navrhovaného soudu by vyvolalo zvýšené náklady řízení a mohlo by zapříčinit také nežádoucí průtahy v řízení.
Po zvážení okolností případu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v projednávané věci nejsou naplněny podmínky §25 tr. ř., které by odůvodňovaly průlom do zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. února 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu