ECLI:CZ:NS:2018:7.TD.9.2018.1
sp. zn. 7 Td 9/2018-8
USNESENÍ
Nejvyšší soud ve věci obviněných M. K., a R. C., vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 8 T 16/2016, projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. února 2018 návrh obviněných na odnětí a přikázání věci a rozhodl takto:
Podle §25 tr. ř. se věc Krajskému soudu v Brně neodnímá .
Odůvodnění:
Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně podala u Městského soudu v Brně obžalobu na výše uvedené obviněné. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 8 T 16/2016 (č. l. 1239 tr. spisu), byli obvinění uznáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku (bod č. 1), zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku dílem dokonaným (bod č. 2.1), dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (bod č. 2.2), zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku (body č. 3.1 a 3.2) a zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku dílem dokonaným (bod č. 4.2), dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (bod č. 4.1). a byl jim uložen trest. Podle §226 písm. a) tr. ř. byli zproštěni skutku popsaného pod bodem 3.1 obžaloby. Rozsudek soudu prvního stupně se nestal pravomocným, neboť proti němu podali odvolání oba obvinění a státní zástupkyně v neprospěch obou obviněných.
Podáním ze dne 14. 12. 2017 učinili obvinění prostřednictvím obhájkyně JUDr. I. Pokorné návrh na odnětí věci Krajskému soudu v Brně a její přikázání Městskému soudu v Praze podle §25 tr. ř. Podle obviněných je možné předpokládat, že Krajský soud v Brně zruší odvoláními napadené rozhodnutí Městského soudu v Brně v jejich věci. Uvádí, že následně bude spis vrácen Městskému soudu v Brně a obhajoba učiní návrh na odnětí věci Městskému soudu v Brně a její přikázání Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Obvinění zejména nesouhlasí s postupem předsedy senátu Městského soudu v Praze Mgr. M. Hrabala v jejich věci, kdy tento po podání obžaloby, předložil věc k Vrchnímu soudu v Olomouci k posouzení, zda není dána příslušnost Krajského soudu v Brně, neboť měl za to, že skutky popsané v obžalobě nesou znaky pokračujícího trestného činu. Se stanovením výše škody vyjádřili obvinění nesouhlas. Vrchní soud v Olomouci jednoznačně vyslovil, že je dána příslušnost Městského soudu v Brně. V souvislosti s tímto postupem soudu mají obvinění pochybnosti. Soudce podle nich předjímá závěry a jednání obviněných, aniž bylo provedeno dokazování. Dále se domnívají, že dokazování bylo vedeno jednoznačně pouze v jejich neprospěch. O nestrannosti předsedy senátu podle nich svědčí obsah vydaného rozhodnutí a skutečnost, že zamítl návrhy obhajoby na dokazování (pozn. obvinění zřejmě měli na mysli, že uvedené skutečnosti svědčí o tom, že předseda senátu není nestranný). Rozsudek nalézacího soudu obsahuje podle nich řadu procesních i hmotněprávních pochybení. Soudce hodnotil důkazy pouze v jejich neprospěch. Důkazy v jejich prospěch nebyly podle nich hodnoceny vůbec nebo pouze krajově. Výrok o náhradě škody obsahuje podle nich další chyby, které jsou podrobně zmíněny v jejich odvolání, na které obvinění odkazují. S ohledem na výše uvedené mají obvinění za to, že jsou splněny podmínky pro postup podle §25 tr. ř. Pro množství chyb v prvostupňovém rozhodnutí by podle nich nebylo možné u Městského soudu v Brně garantovat spravedlivé řízení spočívající v nezávislosti a nestrannosti soudu. Domnívají se, že předseda senátu Mgr. M. Hrabal nezabezpečí předpoklady nezávislého a nestranného rozhodování a je tedy dán důvod pro odnětí věci. Současně se obvinění domnívají, že vzhledem k nejrůznějším mediálně sledovaným kauzám v moravské justici fungují mezi soudy a soudci takové vazby, že za daných podmínek nelze podle nich zabezpečit nezávislé a nestranné soudní rozhodnutí. Obviněným jsou z médií známy podle nich nestandardní projevy soudců Krajského soudu v Brně, pro které pochybují o jejich nestrannosti, a proto usilují o delegaci své věci mimo dosah moravské justice. Obvinění v obecné rovině pochybují o nezávislém a nestranném rozhodování Krajského soudu v Brně, který je v jejich věci odvolacím soudem, přičemž ve svém návrhu poukázali na mediálně známé výstupy, z nichž vyplývá jejich pochybnost v nestrannost krajského soudu. Obvinění proto navrhují, aby Nejvyšší soud odňal věc Krajskému soudu v Brně a přikázal jí Městskému soudu v Praze, kdy po případném zrušení rozsudku Městského soudu v Brně bude dána příslušnost jednoho z nestranných obvodních soudů v Praze.
Nejvyššímu soudu byl Krajským soudem v Brně dne 6. 2. 2018 předložen trestní spis Městského soudu v Brně, sp. zn. 8 T 16/2016, k rozhodnutí o návrhu obviněných na delegaci, neboť je soudem nejblíže společně nadřízeným Krajskému soudu v Brně a Městskému soudu v Praze (kam požadují obvinění přikázání své trestní věci).
Nejvyšší soud projednal předložený návrh obviněných na delegaci věci a dospěl k následujícímu závěru.
Podle §25 tr. ř. může být věc z důležitých důvodů odňata příslušnému soudu a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně. Pojem „důležité důvody“ sice není v zákoně blíže definován, ale je nepochybné, že se musí jednat o skutečnosti, jež budou svou povahou výjimečné, neboť ustanovení §25 tr. ř., dle něhož lze v určitých případech věc delegovat k jinému soudu, je zákonným průlomem do zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly vybočení z výše citovaného ústavního principu.
Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že se trestní věc obviněných, v době rozhodování Nejvyššího soudu o jejich návrhu na delegaci, nachází ve stadiu řízení před odvolacím soudem, neboť Krajskému soudu v Brně byl dne 15. 11. 2017 předložen trestní spis Městského soudu v Brně, sp. zn. 8 T 16/2016, k rozhodnutí o odvoláních obviněných a státní zástupkyně. Trestní věc je u Krajského soudu v Brně vedena pod sp. zn. 9 To 464/2017. Není sporu o příslušnost Krajského soudu v Brně k rozhodnutí o podaných odvoláních (místní příslušnost Krajského soudu v Brně nesporují ani obvinění), jakož i je zřejmé, že Nejvyšší soud je příslušný k rozhodnutí o návrhu obviněných na odnětí věci příslušnému soudu, neboť je nejblíže společně nadřízeným soudem Krajskému soudu v Brně a Městskému soudu v Praze.
Nejvyšší soud projednal návrh obviněných na delegaci, avšak v uvedené věci neshledal existenci žádných důležitých důvodů opodstatňujících postup podle §25 tr. ř.
Obvinění navrhují odnětí věci příslušnému soudu (Krajskému soudu v Brně) za účelem rozhodnutí o odvoláních v jejich trestní věci u jiného soudu, nestranného Městského soudu v Praze. V návrhu na delegaci především nepřípustně předjímají, že rozhodnutí nalézacího soudu bude odvolacím soudem zrušeno pro množství procesních a hmotněprávních chyb, kterými je podle jejich přesvědčení stiženo řízení u Městského soudu v Brně. Vyjadřují přitom nesouhlas s postupem předsedy senátu soudu prvního stupně Mgr. M. Hrabala v jejich věci po podání obžaloby, jakož i nesouhlasí se způsobem dokazování, jaké důkazy byly, resp. nebyly u hlavního líčení provedeny, a jak soud provedené důkazy hodnotil (údajně jednostranně v jejich neprospěch). Rovněž nesouhlasí s výrokem o náhradě škody rozhodnutí nalézacího soudu
Z této části návrhu na delegaci je zřejmé, že obvinění postavili své přesvědčení o neschopnosti Městského soudu v Brně, potažmo Krajského soudu v Brně, nestranně v jejich věci rozhodovat, především na svém subjektivním vnímání průběhu trestního řízení proti jejich osobám a na svém nesouhlasu se způsobem rozhodnutí soudu v jejich věci. Nutno především poznamenat, že je na soudu, který řízení provádí, aby určil, které důkazy provede a které nikoli. Řešení této otázky pak není předmětem řízení o delegaci u Nejvyššího soudu. Jak již bylo řečeno, trestní věc obviněných se nyní nachází ve fázi řízení u odvolacího soudu a otázky týkající se vad dosavadního řízení a procesu dokazování budou řešeny v řízení před odvolacím soudem. Nejvyšší soud upozorňuje, že samotná okolnost, že soud (předseda senátu) vede řízení a věc rozhodne v rozporu s právním názorem nebo přáním obviněného nebo účastníka řízení neznamená, že jeho rozhodnutí je nezákonné, nespravedlivé a nikoli nestranné, a že tedy existuje důvod pro odejmutí věci tomuto soudu a její přikázání soudu jinému. Z konstantní judikatury vyplývá, že způsob rozhodování soudu (soudců) nemůže být důvodem pro jejich vyloučení z rozhodování věci (srov. přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 23/1998 Sb. rozh. tr., a rozhodnutí publikované pod označením T 339 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu nakladatelství C. H. Beck). Takovým důvodem by dokonce nebylo ani zjištění, že soud v minulosti porušil některé z ústavně zaručených základních práv obviněného. Ani tato skutečnost sama o sobě nestačí k závěru, že objektivita řízení není u tohoto soudu zaručena a že je tak dán důvod k odnětí věci a jejímu přikázání jinému soudu téhož druhu a stupně (srov. přiměřeně rozhodnutí publikované pod označením T 398 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu nakladatelství C. H. Beck).
Tyto námitky tedy nemohou být důležitým důvodem pro postup podle §25 tr. ř.
Nelze přisvědčit ani argumentaci obviněných týkající se jejich přesvědčení, že celý Krajský soud v Brně, potažmo žádný soud v tzv. „moravské justici“, není schopen zajistit v jejich věci nestranné rozhodování, a to na základě vyjádření určitých soudců v jiných mediálně sledovaných kauzách, ze kterých podle obviněných vyplývají mezi soudci a soudy „moravské justice“ takové vazby, které nezávislé a nestranné rozhodování v tomto celém regionu vylučují. Nejvyšší soud v těchto argumentech obviněných neshledal důležité důvody pro tak výjimečný postup jakým je postup podle §25 tr. ř.
Důvodem ke změně místní příslušnosti soudu podle §25 tr. ř. totiž nemůže být jakákoliv, v tomto případě nepodložená, nedůvěra obviněných v objektivní rozhodování všech soudců Krajského soudu v Brně v trestní věci obviněných. V obecné rovině Nejvyšší soud upozorňuje, že v zásadě se lze domáhat vyloučení jen těch konkrétních soudců, kteří jako zákonní soudci jsou určeni rozvrhem práce příslušného soudu k projednání a rozhodnutí předmětné věci. Teprve pro případ, že by došlo k rozhodnutí o jejich vyloučení z projednávání a rozhodování věci (popř. k vyloučení některého z nich), by přicházelo v úvahu zabývat se povahou a důvody, pro které zákonný soudce příslušného soudu je vyloučen z rozhodování a zda tyto důvody by se případně mohly vztahovat i k dalším zákonným soudcům tohoto soudu. Taková situace v posuzované věci není dána.
Námitky směřující k vyloučení orgánů činných v trestním řízení z vykonávání úkonů trestního řízení lze tedy vznášet jen proti konkrétním osobám, které se na provádění těchto úkonů skutečně podílejí, nikoli proti neurčitým osobám (např. proti všem soudcům určitého kraje; srov. ŠÁMAL, Pavel, ŠÁMALOVÁ, Milada. §30 [Podjatost]. In: ŠÁMAL, Pavel, GŘIVNA, Tomáš, NOVOTNÁ, Jaroslava, PÚRY, František, RŮŽIČKA, Miroslav, ŘÍHA, Jiří, ŠÁMALOVÁ, Milada, ŠKVAIN, Petr. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 371. ISBN 978-80-7400-465-0). Z důvodů uvedených v §30 odst. 1 tr. ř. lze rozhodnout jen o vyloučení soudce nebo přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Tedy v zásadě lze rozhodovat jen o vyloučení soudce jako konkrétní osoby nebo o vyloučení soudců jako konkrétních osob. Nelze rozhodovat o vyloučení senátu (viz R 34/1997).
Pokud jde o obviněnými tvrzené vazby mezi soudci a soudy je třeba uvést, že z konstantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu vyplývá, že sám kolegiální, profesionální vztah mezi soudci, byť spočívá v zařazení na stejné pracoviště a třeba i do stejného senátu, nemůže vést k obecné pochybnosti o možnosti těchto soudců nestranně rozhodnout (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 230/96, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 274/09, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. Non 47/1997, a ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. 4 Nd 34/2008).
Nejvyšší soud také v obecné rovině dodává, že skutečnost, že určitá trestná činnost v konkrétním případě vyvolá pozornost médií, není neobvyklá a výjimečná a zásadně nemůže být pravidlem, že medializací případu soud jako celek pozbývá způsobilost věc spravedlivě a nestranně rozhodnout. V tomto případě jde navíc o zcela jinou trestní věc. Mezi předpoklady výkonu funkce soudce lze zařadit i jeho schopnost odolávat vnějším vlivům.
Nezbývá než konstatovat, že obvinění ve svém návrhu na odnětí jejich trestní věci Krajskému soudu v Brně a její přikázání Městskému soudu v Praze, neuvedli žádné závažné argumenty, které by byly natolik zřetelné a zřejmé, že by jednoznačně prokazovaly důvodnost jejich návrhu. Odnětí věci místně příslušnému soudu a její přikázání jinému věcně příslušnému soudu, je rozhodnutím výjimečným a znamená průlom do zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pro takový postup musí být dány důležité důvody, které ale Nejvyšší soud neshledal.
Nejvyšší soud uzavírá, že v argumentaci obviněných neshledal důležité důvody na postup podle §25 tr. ř. a proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. února 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu