ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.119.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 119/2018-49
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. 2. 2018 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného M. C., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 6 To 71/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 2/2016 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 49 T 2/2016, byl obviněný M. C. uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na sedm let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Výroky podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Skutek spočíval podle zjištění Krajského soudu v Ostravě v podstatě v tom, že obviněný po internetové komunikaci s poškozenou M. P., a po dohodě o poskytnutí sexuálních služeb obviněnému včetně konkrétních sadomasochistických praktik za odměnu 23 000 Kč se dne 19. 4. 2014 sešel v H. s poškozenou a provozoval s ní nejprve venku a poté ve svém bytě různé ve výroku o vině popsané dohodnuté sexuální praktiky, ačkoli poškozená s nimi nesouhlasila, projevovala známky odporu a podvolila se jednání obviněného ze strachu, posléze řekla, že už žádné peníze nechce, a projevila snahu se vzdálit, nakonec poškozenou odvezl na vlakové nádraží, aniž jí zaplatil jakoukoli finanční částku, přičemž u poškozené se v důsledku tohoto jednání rozvinula delší dobu trvající posttraumatická stresová porucha.
O odvolání obviněného a poškozené M. P. bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 6 To 71/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. byl z podnětu odvolání obviněného rozsudek Krajského soudu v Ostravě v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro žalovaný skutek. Poškozená byla podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázána na občanskoprávní řízení a její odvolání bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto. Vrchní soud odůvodnil toto rozhodnutí v podstatě tím, že za situace, kdy veškeré realizované praktiky byly předem domluveny, nebylo obviněnému poškozenou z jeho pohledu dostatečně signalizováno, že s jeho jednáním nesouhlasí, a proto nelze učinit závěr o úmyslu obviněného spáchat trestný čin. Podle odvolacího soudu není zřejmé, že by obviněný věděl, že se při svém počínání pohybuje již za hranicí akceptovanou poškozenou.
Nejvyšší státní zástupce podal v zákonné lhůtě proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci v neprospěch obviněného dovolání, z jehož obsahu je patrno, že směřuje proti zprošťujícímu výroku. V dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poukázal na to, že Vrchní soud v Olomouci rozhodl o zproštění obžaloby na podkladě odlišného hodnocení důkazů a jiných skutkových zjištění, než která učinil nalézací soud. Přitom odvolací soud změnil skutková zjištění soudu prvního stupně, aniž sám provedl v odvolacím řízení nějaké důkazy.
Dovolatel připomněl, že nalézací soud dovodil úmysl obviněného z prokázaného jednání obviněného a poškozené s tím, že odpor byl dán poškozenou najevo dostatečným způsobem již od počátku, a obviněný dohodu s poškozenou překročil, konal i takové praktiky, s nimiž nesouhlasila, přičemž jejího nesouhlasu si musel být vědom. Dal přednost uspokojení svých potřeb a představ před právem poškozené odmítnout pokračování sexuálního styku. Odvolací soud naproti tomu shledal pochybnost v tom, zda vzhledem k předchozí dohodě nemohl obviněný považovat odpor poškozené za hraný, a zjevně tedy vycházel z toho, že obviněný jednal ve skutkovém omylu negativním podle §18 odst. 1 tr. zákoníku, respektive že takový omyl nebyl vyvrácen. Jestliže odvolací soud hodnotil naznačenou otázku podle zásady in dubio pro reo, nepochybně tím činil skutkové zjištění. Považoval za nevyvrácenou variantu skutkového děje pro obviněného příznivější. Tím se odchýlil od jednoznačného závěru nalézacího soudu, aniž by doplnil dokazování, a nerespektoval tak pravidla uvedená v §259 odst. 3 a §263 odst. 7 tr. ř. a dovolatelem zmiňovanou judikaturu.
Ve věci bylo nutno podle nejvyššího státního zástupce vycházet z procesně řádně dovozeného skutkového zjištění nalézacího soudu, podle kterého bylo prokázáno, že obviněný o nesouhlasu poškozené s prováděnými sexuálními praktikami věděl a s překonáním jejího odporu byl srozuměn. K tomu doplnil dovolatel argumentaci vztahující se ke sporné otázce a uvedl, že domluva sadomasochistických praktik na chatu není schváleným a pro zúčastněné následně povinným scénářem. Za nejzazší mez, kdy obviněnému muselo být jasné, že končí předchozí dohoda z chatu, je nutno považovat okamžik, kdy poškozená v opuštěném areálu upustila od požadavku na oněch 23 000 Kč.
Dovoláním se nejvyšší státní zástupce domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a všechna další obsahově navazující rozhodnutí a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný se k dovolání nejvyššího státního zástupce do dne konání neveřejného zasedání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Námitky nejvyššího státního zástupce jsou pod uvedený dovolací důvod podřaditelné. V daném případě Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací neprováděl důkazy a nemohl tedy měnit skutková zjištění (§263 odst. 7 tr. ř.). Předmětem právního posouzení tudíž byl skutek, tak jak ho zjistil Krajský soud v Ostravě jako soud nalézací. Dovolatel v podstatě namítl, že Vrchní soud v Olomouci závěr o tom, že se nejedná o trestný čin, vztahoval k jiným skutkovým zjištěním, než která učinil nalézací soud. V takovém případě by byl uvedený dovolací důvod naplněn, jestliže by právní posouzení skutku neodpovídalo skutku zjištěnému nalézacím soudem, nýbrž skutkovým zjištěním soudu odvolacího, změněným bez zákonného podkladu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 7 Tdo 307/2016).
Nejvyšší soud se však neztotožnil s názorem dovolatele, že odvolací soud změnil skutková zjištění soudu prvního stupně. Ve skutečnosti Vrchní soud v Olomouci tato skutková zjištění nezpochybnil, pouze je odlišně interpretoval a rozhodl zprošťujícím rozsudkem v souladu s ustanovením §259 odst. 3 tr. ř., podle něhož může odvolací soud rozhodnout sám rozsudkem ve věci, je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn.
V napadeném rozsudku Vrchní soud v Olomouci také deklaroval respekt k uvedeným zásadám a rozsudek soudu prvního stupně zrušil z důvodu uvedeného v §258 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, tj. z důvodu porušení ustanovení trestního zákona, a poté rozhodl o zproštění obžaloby z důvodu §226 písm. b) tr. ř., tedy že zjištěný skutek obviněného není trestným činem. Připomněl, že ve svém předchozím rozhodnutí ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 5 To 84/2016, konstatoval podstatné vady předchozího rozsudku nalézacího soudu spočívající v neúplnosti a nejasnosti skutkových zjištění a nevypořádání se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí ve smyslu §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. Uvedl, že nalézací soud tato dříve vytýkaná pochybení napravil. Zdůraznil, že je vázán hodnocením důkazů nalézacím soudem a jeho skutkovými závěry.
Některé pasáže napadeného rozsudku by sice naznačovaly odchýlení se od skutkových závěrů nalézacího soudu, v celkovém kontextu napadeného rozsudku však jde spíše o nepřesná či zkreslující nebo nadbytečná či nepodstatná vyjádření odvolacího soudu. Tak na straně 10 svého rozsudku vyslovil odvolací soud pochybnost o průběhu počátku schůzky a zasunutí vibrátoru s tím, že nalézací soud se dopustil dezinterpretace výpovědi poškozené, která se nikdy nevyjádřila, že by k úvodní popisované manipulaci s vibrátorem mělo dojít ještě před rozjezdem vozidla, jak přesto uzavřel nalézací soud. Obecně se odvolací soud vyjádřil ke dvěma sporným okamžikům průběhu události (zmíněné zasunutí vibrátoru a praktiky v koupelně bytu obviněného) s tím, že v tomto ohledu „by bylo možno polemizovat se skutkovými závěry nalézacího soudu“ a že „lze pak dospět k odlišným závěrům o celkové věrohodnosti poškozené“. Na jiném místě uvedl, že nalézací soud nedostatečně vyhodnotil otázku, zda a jak svůj souhlas poškozená vyjadřovala. Uvedl také, že v přímém rozporu s vyjádřeními poškozené činil nalézací soud skutkové závěry o tom, že byt obviněného byl (v době posuzovaného jednání) zamčený.
Na druhé straně však odvolací soud uvedl, že závěr nalézacího soudu o věrohodnosti a autentičnosti výpovědi poškozené a převzetí skutkové věty korespondující s obžalobou do rozsudku odpovídá zákonným požadavkům vymezeným v §2 odst. 5, 6 tr. ř., a dále na str. 11 napadeného rozsudku uvedl, že je skutkovými závěry nalézacího soudu vázán, a to včetně dvou sporných praktik v automobilu a v koupelně a včetně projevů odporu poškozené.
O otázku právního posouzení jde tehdy, jestliže je sporné, zda z těch skutkových okolností, které zjistil soud, vyplývá naplnění zákonných znaků příslušné formy zavinění. O otázku skutkovou jde tehdy, jestliže jde o posouzení správnosti zjištění těch skutkových okolností, z nichž soud vyvodil své závěry o zavinění obviněného.
Podstatou napadeného zprošťujícího rozsudku je odlišné právní posouzení subjektivní stránky činu, v tomto případě úmyslu obviněného donutit poškozenou k souloži. Takto ji vymezil i sám odvolací soud, když uvedl, že shledal pochybení soudu prvního stupně v posouzení stěžejní právní otázky založené na uzavřených a odvolacím soudem akceptovaných skutkových zjištěních, a to zda jednání obviněného, i s přihlédnutím k projevům nesouhlasu ze strany poškozené, lze považovat za trestný čin zejména s ohledem na potřebnou formu úmyslného zavinění.
Otázka negativního skutkového omylu obviněného ve smyslu §18 odst. 1 tr. zákoníku, kterou nastolil dovolatel, není v napadeném rozsudku zmiňována. Dovolatel vycházel z toho, že odlišný skutkový závěr spočívá v tom, že odvolací soud uzavřel, že obviněný neznal ani nepředpokládal jako možnou skutkovou okolnost, že poškozená ve skutečnosti s pohlavním stykem nesouhlasí, tj. skutkovou okolnost odpovídající znaku donucení jako znaku skutkové podstaty trestného činu znásilnění. Ve skutečnosti jde však i zde o rozdílné posouzení vědomostní složky zavinění ve formě úmyslu, které je ve výsledku otázkou právní, i když její posouzení je založeno na skutkových zjištěních.
I přes opakovaná konstatování Vrchního soudu v Olomouci v odůvodnění napadeného rozsudku, že „nebylo prokázáno“, že obviněný jednal úmyslně, respektive že by věděl, že jeho jednání „je již mimo sféru svobodné vůle poškozené“, a přes opakované poukazy na zásadu in dubio pro reo lze mít za to, že jde o pouhá nepřesná vyjádření plynoucí z toho, že si odvolací soud neujasnil hranice mezi skutkovými a právními závěry. V některých směrech pak buď zpochybňuje skutkové závěry nalézacího soudu jen ve zcela marginálních otázkách, anebo naznačuje možnost i jiného skutkového posouzení dílčích otázek, ovšem s tím, že respektuje závěry učiněné nalézacím soudem.
Vyjádření odvolacího soudu, že nelze učinit spolehlivý závěr o tom, že obviněnému bylo „dostatečně signalizováno“, že poškozená s jeho jednáním nesouhlasí, je třeba považovat za hodnotící soud, nikoli za skutkový závěr. Je zde totiž posuzováno, zda z objektivních signálů (skutkové zjištění) lze dovozovat, že obviněný jednal v úmyslu překonat vůli poškozené, tj. k pohlavnímu styku ji donutit (právní závěr).
Dovolací námitka nejvyššího státního zástupce, že odvolací soud v rozporu s ustanoveními §263 odst. 7 a §259 odst. 3 tr. ř. vycházel z vlastních skutkových zjištění, odlišných od závěrů nalézacího soudu, je tedy zjevně neopodstatněná.
Za zjevně neopodstatněné považuje Nejvyšší soud i námitky dovolatele vztahující se k vlastní otázce správnosti právního posouzení zjištěného skutkového stavu.
Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Podle §15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Úmysl má tedy složku vědomostní a složku volní. V daném případě šlo primárně o posouzení složky vědomostní (zda obviněný „věděl“).
Vrchní soud v Olomouci dospěl k závěru, že signály ze strany poškozené nebyly pro obviněného dostatečné k tomu, aby věděl, že jedná zásadně proti její vůli. Tento závěr učinil jednak z důvodu předchozího sjednaného scénáře sexuálního styku, jednak vzhledem ke specifické osobnosti poškozené, z jejíhož chování obviněný, který ji neznal, nedokázal rozpoznat, v jakém stavu se poškozená nachází, konkrétně že je ve stresu a svou pasivitou a nespoluprací vyjadřuje nesouhlas.
Odvolací soud zdůraznil a podrobně rozvedl, že naprosto vše, co se kritického dne mezi obviněným a poškozenou odehrálo, bylo do nejmenšího detailu s poškozenou dohodnuto a jí předem odsouhlaseno. V této souvislosti je třeba připomenout, že tvrzení dovolatele, že obviněný dohodu překročil, není v souladu se skutkovými zjištěními soudů. Za této situace se jeví podle odvolacího soudu „maximálně sporným“, zda a jak za této situace po předchozí dohodě s poškozenou mohl a měl obviněný identifikovat, že se pohybuje se svými sexuálními aktivitami již za hranicí souhlasu poškozené. S ohledem na osobnostní rysy poškozené byly její reakce pasivní, předem domluvené praktiky strpěla a nijak výrazně odpor neprojevovala, respektive tyto její projevy byly způsobilé k záměně s praktikami, které předem sama s obviněným dohodla (kromě dvou situací obviněným popisovaných, kdy zaznamenal projev nelibosti poškozené a svého jednání zanechal). Odvolací soud zdůraznil, že nalézací soud nedostatečně vyhodnotil zejména okolnosti předchozí dohody obviněného a poškozené a to, zda mohl být obviněný dostatečně informován o tom, že poškozená s jeho jednáním nesouhlasí.
Dále odvolací soud uvedl, že poškozená nutně musela předem v obviněném vzbudit dojem, že bez výhrad akceptuje jím navržené scénáře, že jsou de facto stejného zaměření a že se všemi body souhlasí. Jestliže vypověděla, že „nečekala, že by k tomu doopravdy mohlo dojít“, taková představa poškozené je pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného irelevantní, deziluzi poškozené nelze přičítat k jeho tíži. Sám obviněný popsal reakce poškozené a její přístup ke sjednanému sexu jako chladný. To lze psychologicky vysvětlit jako akutní reakci na stres, jejímž základním projevem, je právě ono „ustrnutí“. Podle vlastní výpovědi i podle psychologického znaleckého posudku poškozená de facto nebyla schopna projevit kvalifikovaný nesouhlas, který by byl srozumitelný, zejména pro obviněného, který poškozenou osobně vůbec neznal.
Vše, co obviněný s poškozenou praktikoval, měli tedy předem domluveno. Poškozená tyto praktiky strpěla a nijak výrazně odpor neprojevovala, respektive tyto její případné projevy byly způsobilé k záměně s praktikami, které předtím sama s obviněným dohodla a odsouhlasila.
K uvedeným závěrům odvolacího soudu nemá Nejvyšší soud zásadní výhrady. Souhlasí i s tím, že v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně představuje pasáž o zavinění po obecných právních definicích především obecné úvahy, jako že v sexuálním styku by mělo být běžné, aby partner poznal, s čím druhý partner nesouhlasí. Podle závěru nalézacího soudu byla signalizace nesouhlasu odstrkáváním, slovními projevy, pláčem a kousnutím do penisu dostatečná. Tento názor však podle odvolacího soudu nezohlednil individuální okolnosti případu, v němž i tato chování byla zařazena do katalogu praktik v předem sjednaném scénáři. Vyjádření poškozené ohledně projevovaného odporu jsou navíc poměrně mlhavá a nejednoznačná. Obviněnému předem odsouhlasila praktiky na hranici sadismu s příslibem, že mu ve všem vyhoví, že mu těch několik hodin bude po vůli úplně ve všem, že vše, co po ní požaduje, vydrží, a nemá se o ni obávat. Přitom odvolací soud zdůraznil, že paradoxně to byl obviněný, který byl opatrný a obavu vyjádřil jako první. Lze dodat, že poškozená tvrdila, že sice přišla na schůzku podle dohody a podle pokynů obviněného i bez spodního prádla, aby však od samého počátku projevovala nesouhlas s dohodnutými praktikami, což se dost dobře neslučuje.
Podpůrně poukázal odvolací soud i na to, že u obviněného nebyly zjištěny žádné patologické rysy deviace či tendence k agresivitě, nýbrž pouze snahy o experimentování v sexuální oblasti. Akceptuje pouze souhlasné párové sadomasochistické aktivity. Nevykazuje rysy sexuální ani obecné agresivity ani prvky zloby či mstivosti vůči poškozené, spíše rozladění či zklamání. To koresponduje s obhajobou obviněného stran jeho přístupu k poškozené, včetně jeho nespokojenosti a následné neochoty zaplatit jí za poskytnuté sexuální služby.
Odvolací soud poukázal také na další okolnosti, například asistenci přítele poškozené M. M. při realizaci předmětné schůzky a zejména při následném vymáhání alespoň částečné úhrady za sexuální služby na obviněném a vyhrožování trestním oznámením. K tomu přistupuje extrémně dlouhá doba zhruba tři čtvrtě roku uplynulá od činu do podání trestního oznámení.
Lze dodat, že zásadní shodu soudů obou stupňů naznačuje konstatování nalézacího soudu na straně 33 jeho rozsudku, že obviněný „dle názoru soudu bral vše jako sexuální hru“. Odvolací soud důvodně upozornil na to, že tento závěr je v rozporu s ostatními pasážemi odsuzujícího rozsudku a v podstatě i se závěrem o subjektivní stránce činu a o vině obviněného. Stejnou formulaci použil nalézací soud i v původním odsuzujícím rozsudku a odvolací soud nejasnost tohoto závěru zkritizoval ve svém kasačním usnesení ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 5 To 84/2016, přičemž už tehdy upozornil na to, že jde o vnitřní logický rozpor v odůvodnění rozsudku a chybné zpracování výsledků dokazování z hlediska vyvození závěrů o vině obviněného, především v otázce jeho zavinění a vyhodnocení jeho tzv. vědomostní složky. Upozornil, že nalézací soud tak de facto formuluje úvahu korespondující s názorem odvolacího soudu, která by však obviněného měla vyviňovat (str. 11 citovaného usnesení). Jestliže nalézací soud bez bližšího vysvětlení zopakoval toto své nejasné a sporné vyjádření i ve druhém odsuzujícím rozsudku, lze konstatovat, že se jednak neřídil názorem odvolacího soudu vysloveným v rámci ustanovení §258 odst. 1 písm. b) tr. ř., jednak že jeho názory na zavinění obviněného jsou poněkud ambivalentní a v jistém směru se přibližují závěrům odvolacího soudu učiněným v napadeném rozsudku.
Nejvyšší soud uzavírá, že Vrchní soud v Olomouci nepochybil, jestliže neshledal ve zjištěném jednání obviněného zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §185 tr. zákoníku z hlediska subjektivní stránky činu, konkrétně nedovodil zavinění ve formě úmyslu, a to jak pokud jde o složku vědomostní, tak složku volní, a neshledal v něm znaky ani jiného trestného činu.
Z hlediska subjektivní stránky činu obviněného na tom nic nemůže změnit ani námitka dovolatele, že závazky a přísliby ze světa virtuálního nelze propojit se světem skutečným a že je nelze považovat za podklad reálného chování, neboť přísliby z internetového chatu jsou již ze své podstaty zatíženy takovou mírou nejistoty, že při fyzickém setkání se zúčastnění znovu musí ujistit, co z „chatovaného“ mysleli vážně a co nikoliv. Je totiž jen na účastnících internetové komunikace, zda k realizaci tam vyslovených tvrzení a dohod ve skutečnosti přikročí. To poškozená učinila a již svým příchodem na schůzku, navíc přesně podle pokynů obviněného bez spodního prádla, dala najevo, že hodlá dohodu realizovat. Pokud z toho za této situace obviněný vycházel, není v tom nic zásadně logicky chybného.
Dovolatel má pravdu v tom, že žádná dohoda v jakékoli formě nemůže omezit poškozenou v jejím svobodném rozhodnutí, zda a v jaké podobě uskuteční sexuální styk, nikdo se nemůže dopředu zbavit svých základních práv v oblasti svobody a lidské důstojnosti. Spornou otázkou v této věci však nebylo právo poškozené na svobodné rozhodnutí, ale to, zda obviněný věděl, že poškozená s pohlavním stykem nesouhlasí, a zda tedy úmyslně donutil poškozenou k pohlavnímu styku ve smyslu §185 tr. zákoníku. Jen pro úplnost zbývá dodat, že když dovolatel uvádí, že obviněný naplnil svým skutkem zejména i subjektivní stránku skutkové podstaty zločinu znásilnění formou nevědomé nedbalosti, jde patrně o nesprávné vyjádření, k němuž došlo omylem, neboť trestný čin znásilnění je trestným činem úmyslným.
Z důvodů shora uvedených vyplývá, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud proto dovolání nejvyššího státního zástupce jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. února 2018
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák