ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1289.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 1289/2017-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 7. února 2018 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného V. D. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. 55 To 477/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 44/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 9. 2016, č. j. 6 T 44/2015-265, byl obviněný V. D. uznán vinným přečinem poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a byl podle ustanovení §181 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozené společnosti DTZ Liberec s. r. o., škodu ve výši 13 612 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný se přečinu dopustil tím (zkráceně uvedeno), že v L. jako jednatel společnosti ILSA s. r. o., se sídlem Prácheň 234, Kamenický Šenov, IČ: 254 20 291 (pozn. dále jen „ILSA“), dne 30. 12. 2013 podal vědomě v úmyslu docílit proplacení faktur jiným subjektem insolvenční návrh na společnost DTZ Liberec s. r. o. (pozn. dále jen „DTZ“), ve kterém se prokazoval neuhrazenou fakturou na částku 110 970 Kč ze dne 31. 7. 2012 a 22 130 Kč ze dne 3. 8. 2012, které ale nebyly vystaveny na společnost DTZ, ale na fyzickou osobu M. D. se sídlem Zdeňka Fibicha 2703, Most, kdy tímto jednáním poškodil společnost DTZ jednak na dobrém jménu, ale také v obchodní činnosti, kdy jí nebyl poskytnut předjednaný úvěr pro podaný insolvenční návrh a dále byla zařazena do seznamu dlužníků a vedena jako dlužník v insolvenčním rejstříku.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. 55 To 477/2016, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
II
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném hmotněprávním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Ve svém dovolání pak velmi obsáhle zrekapituloval celý svůj výklad skutkového stavu a řízení před soudem. Opakovaně zdůrazňoval, že existovala dohoda mezi jeho společností ILSA, kterou na rekonstrukci kotle elektrárny zastupoval P. K. a společností DTZ, týkající se výplaty za práci na opravě kotle přímo pracovníkům zajištěným společností ILSA, a nikoli přes zprostředkovatele M. D., jelikož tento byl nekontaktní. Výplatu peněz měl za společnost DTZ přislíbit před svědky pan L. M. Dílo bylo řádně dokončeno a předáno přímo společností ILSA společnosti DTZ. Této společnosti tak vznikla povinnost uhradit společnosti ILSA cenu za dílo. Došlo k úhradě prací za měsíc červen 2012, a to přímo na účet společnosti ILSA, k čemuž také navrhl provedení důkazu výpisem z bankovního účtu společnosti, což ale bylo soudem zamítnuto. Pokud soud prvního stupně uvedl, že společnost ILSA nebyla se společností DTZ v žádném právním vztahu, tak podle obviněného byl tento závěr jednoznačně vyvrácen provedenými důkazy.
Dále obviněný uvedl, že podle §407 odst. 3 obchodního zákoníku (zák. č. 513/1991 Sb., dále jen „obch. zák.“) má částečná úhrada dluhu za následek uznání zbytku dluhu. Společnost DTZ dostala za zakázku zaplaceno, došlo ke zvýšení jejích aktiv a obohatila se na úkor společnosti ILSA. Z jeho strany tak nemohlo dojít k podvodnému jednání, což je obligatorní znak skutkové podstaty trestného činu poškození cizích práv. Paní I. S. za společnost ILSA jednala s C. a o závěrech tohoto jednání jej informovala. Při jednání se řešila rovněž možnost podání insolvenčního návrhu. Soud prvního stupně vycházel při hodnocení újmy z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1352/2014, II. výrok, přičemž toto rozhodnutí podle něj nelze aplikovat na tento případ. Společnost ILSA uzavřela se společností DTZ ústní smlouvu o dílo poté, co došlo k odstoupení od smlouvy s M. D. Není pravdou, že by poškozené společnosti vznikla újma tím, že by jí v důsledku podání insolvenčního návrhu nebyl poskytnut předjednaný úvěr. Tento jí byl poskytnut a řádně čerpán. Jméno poškozené nebylo poškozeno insolvenčním návrhem, ale porušením jejích povinností při zakázkách. Nebyl prokázán ani jeden případ, že by v důsledku podání insolvečního návrhu nebyla poškozené zadána konkrétní zakázka. U odvolacího soudu navrhoval provedení důkazu srovnáním zvukového záznamu výpovědi svědka Š. a vyhotoveného protokolu z hlavního líčení, přičemž tento důkaz byl odmítnut bez toho, aby o tom v odůvodnění rozhodnutí byla jakákoli zmínka. I další návrhy důkazů byly zamítnuty, aniž by soud své rozhodnutí jakkoli odůvodnil a jedná se tak o opomenuté důkazy.
Obviněný také namítl, že nebyl prokázán jeho úmysl a tento byl pouze předpokládán, když samotná lhostejnost nestačí ani k prokázání nepřímého úmyslu. Důkazy byly hodnoceny pouze v jeho neprospěch a soud porušil zásadu volného hodnocení důkazů. Návrh na zahájení insolvenčního řízení nebyl založen na smyšlených a neexistujících skutečnostech. Zjištěný skutkový stav považuje za rozporný a hodnocení důkazů za extrémně vadné.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 23. 3. 2017, č. j. 55 To 477/2016-311 a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 9. 2016, č. j. 6 T 44/2015-265 a přikázal Okresnímu soudu v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat. Zároveň souhlasil, aby ve věci bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání.
III
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a v zákonné lhůtě (§265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), ale je zjevně neopodstatněné.
Je vhodné připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci dalšího odvolání. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Zákonný dovolací důvod je relevantně uplatněn za předpokladu, že jsou s ním spojeny konkrétní námitky, které mu odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů ani k postupu soudu při provádění důkazů. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Skutkové námitky tudíž nejsou dovolacím důvodem.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tento důvod dovolání má dvě alternativy uplatnění. Podstata dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řízení o odvolání přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek. Druhou alternativou je skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel.
Je třeba zdůraznit, že obviněný především opakuje svoji obhajobu z předchozího řízení, kdy opakovaně vysvětluje postup při rekonstrukci elektrárny a popisuje právní vztahy mezi jednotlivými subjekty. Těmito tvrzeními se však zabýval jak nalézací, tak odvolací soud a soudy svá rozhodnutí pečlivě odůvodnily. Obviněný tak námitky v dovolání založil na vyvrácené obhajobě. Jeho námitky mají tak především skutkový charakter, předkládají jeho názor na hodnocení důkazů, jeho verzi skutkového stavu a v zásadě souvisí s trestnou činností jen okrajově, když její podstata spočívá v tom, že na poškozenou podal šikanózní insolvenční návrh, aby ji přiměl k úhradě své pohledávky. Námitky ohledně hodnocení důkazů a neprovedení jím navržených důkazů, nelze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, který obviněný také namítá. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 (základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci) a čl. 90 (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům) Ústavy České republiky.
Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
Žádnou z těchto vad důkazního řízení Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Liberci, z nichž v napadeném usnesení vycházel i Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, není žádný, natož extrémní rozpor. Obviněný namítal neprovedení důkazů i nesprávnou protokolaci výpovědi svědka. Pokud jde o námitku týkající se rozporu v protokolaci, tak toto je pouze námitka proti protokolaci obsahu části výpovědi svědka K. Švehly ohledně čerpání bankovního úvěru, nemající vliv na správnost právního posouzení skutku (viz níže k námitce vzniku nemajetkové újmy). Pokud jde o neprovedení důkazu výpisem z účtu společnosti ILSA, tak ani toto nesouvisí s podstatou projednávané věci, kterou není existence nebo neexistence závazku ale způsob jeho vymáhání zvolený obviněným. Na rozhodnutí by to proto mohlo mít vliv pouze z hlediska hodnocení společenské škodlivosti činu. Nehledě na to, že soud druhého stupně se těmito výpisy zabýval, kdy ve svém rozhodnutí uvedl, že se jedná o účet Ilony Sauerzapf, nikoli o oficiální účet společnosti ILSA s. r. o. a ani poškozená nikdy nerozporovala, že k úhradě za práce provedené v červnu skutečně došlo.
Nejvyšší soud ale zjistil, že skutkové závěry soudů mají v provedených důkazech odpovídající obsahový podklad. Soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, vypořádaly se s rozpory v důkazech, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Soudy se přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněného. Protože v dovolání obviněný opakuje tuto obhajobu, přičemž stejné námitky uplatnil také v odvolání, bylo by zcela nadbytečné argumentaci soudů znovu opakovat a postačí odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, přičemž zejména nalézací soud se přehledně a výstižně vypořádal s jednotlivými aspekty obhajoby obviněného.
Právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů soudy učinily závěr, že obviněný je pachatelem předmětného činu. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
V podaném dovolání obviněný uplatnil námitky, které z podstatné části pod deklarovaný dovolací důvod nespadají. Jedinou, obecně hmotněprávní námitkou pak bylo tvrzení, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu poškození cizích práv, konkrétně uvedl, že nikoho nemohl svým jednáním uvést v omyl a tím mu způsobit vážnou újmu. I tuto námitku však podložil tvrzeními, která mají primárně skutkovou povahu.
I když to z hlediska trestní odpovědnosti obviněného není ve věci podstatné, Nejvyšší soud považuje za vhodné poukázat na celkově zarážející okolnosti případu, nesvědčící o odpovědném přístupu obviněného jako jednatele společnosti ILSA k uzavírání smluvních vztahů a o jeho způsobilosti k výkonu takové funkce. Poškozenou byl na opravu kotle vybrán jistý M. D., který pro činnost neměl potřebnou kvalifikaci, zkušenosti ani neměl potřebné zaměstnance a za nějž jednal P. K. Ten pak oslovil jako jednoho ze subdodavatelů společnost ILSA, jejímž jednatelem byl obviněný a podle kterého byl P. K. také zmocněncem společnosti ILSA. Obviněný ve skutečnosti nikdy v prostoru elektrárny nebyl, nejednal přímo s D. ale pouze s P. K., v tu dobu druhem jeho matky I. S. a bývalou jednatelkou společnosti ILSA. P. K. tak měl jednat jako zmocněnec také za společnost ILSA, nicméně na stavbě jej brali jako zaměstnance D. a skutečnost, že používal i jeho razítko, tento dojem podpořila. P. K. měl být tím, kdo se zástupcem poškozené M. dojednal příslib úhrady přímo na účet společnosti ILSA bez prostředníka D. Ač se jednalo o poměrně značné peněžní částky, nenechal si toto stvrdit písemně a obviněnému pak sdělil, že o tom došlo k uzavření dohody. Obviněný tento postup pak vykládá jako uzavření smlouvy o dílo ústní formou. Poškozená pak opravdu následně uhradila faktury vystavené společností ILSA na D. za měsíc červen 2012. O tomto postupu byl sepsán zápis z jednání dne 13. 7. 2012 (čl. 33 trestního spisu), mezi poškozenou společností a M. D. V této listině je výslovně uvedeno, že poškozená uhradila přímo zaměstnancům a spolupracovníkům D. odměnu za měsíc červen 2012 tak, aby nebyla ohrožena kvalita díla a harmonogram prací. Poškozená tedy zjevně neměla zájem na zastavení prací, což by hrozilo v případě, že by pracovníci za odvedenou práci nedostali zaplaceno a zavázala se tak k úhradě části odvedené práce. O tom, že poškozená uhradí i práce za červenec, není v zápise žádná zmínka, obviněný poukazuje na ústní příslib, zástupci poškozené však u hlavního líčení vyloučili možnost takového příslibu. Poškozená tedy v zájmu řádného dokončení díla zaplatila část plateb za odvedenou práci zaměstnancům subdodavatelů přímo, ač měla smluvní vztah pouze s D., a další takovéto platby přímo jeho subdodavatelům pro neexistenci smluvního vztahu odmítla. Sám obviněný před podáním insolvenčního návrhu s právníkem věc nekonzultoval. Podle jeho tvrzení pouze jeho matka I. S. a jeho zmocněnec P. K. věc konzultovali s advokátem JUDr. J. Cehákem a informovali jej o tom, že tento advokát doporučuje podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení, což ale tento advokát jednoznačně popřel. K tomu se ostatně dostatečně vyjádřil již okresní soud v odůvodnění rozsudku.
Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry okresního a krajského soudu ohledně výše uvedených okolností případu, které sice souvisí s projednávanou trestnou činností, obviněný také podstatnou část dovolání zaměřil právě proti nim, ale z hlediska trestní odpovědnosti obviněného nejsou rozhodné. Předmětem trestního řízení není důvodnost požadavku společnosti ILSA vůči společnosti DTZ. Podstata věci spočívá v tom, jak se obviněný rozhodl řešit vzniklý obchodní spor s poškozenou, když nezvolil cestu podání žaloby k příslušnému soudu, kde by byl prostor k dokázání jeho tvrzení, ale za účelem vymožení sporného peněžitého plnění podal insolvenční návrh na subjekt, který zjevně nebyl předlužený. Tímto postupem naplnil všechny obligatorní znaky skutkové podstaty přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (podle kvalifikace soudu prvního stupně) ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
Uvedeného přečinu se dopustí ten, kdo jinému způsobí vážnou újmu na právech tím, že uvede někoho v omyl. Objektem tohoto trestného činu jsou nemajetková práva jednotlivce, a to i právnických osob, tedy cizí práva, za něž jsou u tohoto přečinu považována jiná než majetková práva jednotlivce, např. v oblasti vztahů rodinných, pracovních apod., a to i práva právnických osob. Vážná újma na právech se tedy nedotýká přímo majetkových práv dotčeného subjektu, ale může dojít i k majetkové újmě, která vzniká buď současně, nebo následně v důsledku primární újmy.
Nejvyšší soud se zabýval otázkou správností právního posouzení skutku pouze v rozsahu hmotně právních dovolacích námitek, když obviněný nezpochybňuje použitou právní kvalifikaci jeho jednání, ale v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá nenaplnění znaku vážné újmy na právech, uvedení v omyl a neprokázání jeho úmyslu s tím, že samotná lhostejnost ve vztahu k následku nestačí ani k naplnění volní složky nepřímého úmyslu.
Podle §3 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, je dlužník v úpadku, jestliže má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit, tedy je v platební neschopnosti. V insolvenčním řízení se pak zkoumá objektivní stav, kdy dlužník není schopen splácet své závazky, přičemž není podstatné, co bylo primární příčinou platební neschopnosti. V daném případě obviněný neměl žádné poznatky o platební neschopnosti poškozené a jednal s tímto vědomím daným způsobem jednoznačně pouze z důvodu, že poškozená odmítala splnit jeho požadavky na proplacení faktur. Proto, jak již bylo výše uvedeno, nejsou pro věc podstatné otázky existence smluvního vztahu, slibu úhrady provedených prací nebo existence povinnosti poškozené společnosti DTZ zaplatit za provedené práce přímo společnosti ILSA, které obviněný v dovolání obsáhle rozebírá, a tedy ani s tím související v dovolání namítané důkazní návrhy obviněného. Podstatná je skutečnost, že společnost DTZ nebyla ve stavu platební neschopnosti. Že si obviněný byl vědom neexistence tohoto stavu poškozené, svědčí i jeho námitka v dovolání, že jako jednatel musí jednat s péčí řádného hospodáře, ze všech informací vyplýval závazek poškozené zaplatit společnosti ILSA, poškozená dlužila i dalším subdodavatelům a „protože bezdůvodně nechtěla uhradit splatné pohledávky…přicházelo v úvahu podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení“. Neuznávání závazku a z toho vyplývající neochota plnit na základě vystavených faktur, může být důvodem řešení sporu podáním žaloby k soudu ale nikoliv podáním insolvenčního návrhu, který je podmíněn úpadkem dlužníka a má na něj řadu negativních dopadů (podrobněji níže).
Při posuzování vážnosti újmy způsobené na právech je třeba vždy komplexně posoudit intenzitu zásahu do práv, význam zasaženého oprávněného zájmu, následky zásahu pro poškozeného a zvážit veškeré okolnosti konkrétního případu. Nemajetková práva poškozené jsou ve výroku o vině konkretizována jako poškození jejího dobrého jména a obchodní činnosti. Obviněný zjevně nerozlišuje mezi neschopností plnit splatné závazky, tedy mezi platební neschopností a odmítnutím plnění z důvodu neuznání existence závazku. Podáním insolvenčního návrhu, ve snaze donutit poškozenou k plnění, tak objektivně navenek předstíral její úpadek, čím ohledně této okolnosti uváděl v omyl stávající i ostatní možné obchodní partnery poškozené a podal jej s vědomím, že jí tím může poškodit v její podnikatelské činnosti, protože tím vytvářel zdání, že poškozená je dlužníkem v úpadku. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním. Podvodné jednání přitom může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné fyzické nebo právnické osobě, popř. orgánu. Tento právní prostředek tedy zneužil k tomu, aby si vynutil plnění, jež poškozená odmítala, a proto šlo o nedovolený prostředek. Úmysl obviněného tak sice primárně směřoval k tomu, aby poškozenou společnost DTZ přiměl k proplacení daných faktur, ale vzhledem k použitému prostředku si byl vědom i negativního dopadu podání insolvenčního návrhu na podnikání poškozené, o čem svědčí již to, že právě možnost podání tohoto návrhu obviněný uvedl ve své žádosti o úhradu prací adresované společnosti DTZ.
V souvislosti s primárním cílem jednání obviněného lze z hlediska existence zavinění poukázat také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 11 Tdo 919/2004, podle kterého „zavinění ve formě nepřímého úmyslu ve vztahu k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem je možné dovodit i v případech, kdy cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná. Jestliže pachatel věděl, že v důsledku jeho jednání může stejně tak namísto zamýšleného výsledku nastat následek uvedený v trestním zákoně, jenž mu je nepříjemný, přičemž nepočítal s žádnou konkrétní skutečností, která by takovému vývoji zabránila, a přesto tak jednal, neboť nechtěl ani za cenu tohoto rizika od svého záměru ustoupit, byl s takovým následkem srozuměn“.
Nejvyšší soud se proto neztotožnil ani s námitkou obviněného, že z jeho strany nemohlo dojít k podvodnému jednání, což je obligatorní znak skutkové podstaty trestného činu poškození cizích práv, protože společnost DTZ dostala za zakázku zaplaceno, došlo ke zvýšení jejích aktiv a obohatila se na úkor společnosti ILSA.
Pokud obviněný ohledně vzniku vážné újmy na právech namítá, že není pravdou, že by poškozené společnosti vznikla újma tím, že by jí v důsledku podání insolvenčního návrhu nebyl poskytnut předjednaný úvěr, protože tento byl poskytnut a řádně čerpán, nebyl prokázán ani jeden případ, že by v důsledku podání insolvečního návrhu nebyla poškozené zadána konkrétní zakázka a jméno poškozené nebylo poškozeno insolvenčním návrhem, ale porušením jejich povinností při zakázkách, Nejvyšší soud považuje za postačující připomenout, že podle pravomocného výroku o vině byl obviněný uznán vinným přečinem poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Toto právní posouzení okresní soud odůvodnil tím, že jen v důsledku rychlého rozhodnutí insolvenčního soudu bylo zabráněno možnému následku v podobě ztráty zakázek nebo žádostí o okamžité splacení pohledávek. K danému úvěru pak uvedl, že v důsledku podání insolvenčního návrhu došlo k pozdržení jeho výplaty ze strany banky až do momentu jeho odmítnutí. K tomu Nejvyšší soud na doplnění uvádí, že s ohledem na nemajetková práva uvedená ve výroku o vině a odůvodnění rozsudku, již v podstatě nadbytečné okolnosti ohledně samotného bankovního úvěru nejsou rozhodující, přičemž samotný úvěr má také spíše majetkovou povahu. Určitý nesoulad v tomto směru, mezi částí výroku o vině ohledně neposkytnutí úvěru a jeho upřesněním v odůvodnění rozsudku, proto nemůže zpochybnit správnost výroku o vině jako celku.
Námítka obviněného, že z jeho strany nemohlo dojít k podvodnému jednání, protože společnost DTZ dostala za zakázku zaplaceno a obohatila se na úkor společnosti ILSA, souvisí s otázkou bezdůvodného obohacení, které obviněný také výslovně zmiňuje ve svém dovolání v souvislosti se vznikem závazkového vztahu a povinností bezdůvodné obohacení vydat. K tomu lze poznamenat, že ač obviněný sám neuznání závazku ze strany DTZ řešil podáním insolvenčního návrhu, v dovolání paradoxně vytýká této poškozené, že na jeho jednání reagovala podáním trestního oznámení, ač měla uplatňovat náhradu škody v civilním řízení. Uvedené souvisí s tzv. subsidiaritou trestní represe vyplývající z ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, kterou obviněný v dovolání rovněž namítá. Jedná se o opakovanou námitku, se kterou se správně vypořádal již okresní soud na str. 8 až 9 odůvodnění rozsudku, na které proto postačí odkázat.
Pokud jde o návrh na zahájení insolvenčního řízení, Nejvyšší soud v souladu se závěry vyplývajícími z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014 (na které odkazuje nalézací soud a o němž obviněný tvrdí, že na věc nelze aplikovat), dále také z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 11 Tdo 721/2011, konstatuje, že jde o právní instrument, jenž slouží zásadně k rychlému a účinnému výkonu práv věřitelů. Předmětem insolvenčního řízení, jež je soudním řízením, je dlužníkův úpadek nebo hrozící úpadek a způsob jeho řešení, které se zahajuje podáním insolvenčního návrhu u insolvenčního soudu [srov. §2 odst. 1 písm. a), c) zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „insolvenční zákon“)]. Z tohoto ustanovení plyne, že oprávněnost podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení je dána jen v případě úpadku dlužníka. Podmínky, kdy je dlužník v úpadku, jsou zákonem přesně vymezeny v ustanovení §3 insolvenčního zákona. K úspěšnému podání insolvenčního návrhu je oprávněn kterýkoliv věřitel dlužníka se splatnou pohledávkou vůči dlužníkovi. Věřitel podávající návrh je povinen tvrdit a navrhnout doklady k osvědčení existence vlastní splatné pohledávky vůči dlužníkovi, označit soudu další známé věřitele dlužníka a uvést okolnosti svědčící o úpadku dlužníka.
V těchto souvislostech je rozhodné zejména to, že účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, které mají dopad do poměrů dlužníka i třetích osob, nastávají prakticky okamžitě. Je-li insolvenční návrh podán u věcně příslušného soudu a je-li opatřen podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím zaručeným elektronickým podpisem, nastanou účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení bez zřetele na to, že posléze vyjde najevo, že z hlediska obsahových nedostatků jde o návrh neprojednatelný (srov. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 31 Ins 1583/2008, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 29 NSČR 7/2008-A, publikovaným pod č. 91/2009 Sb. rozh. civ.).
Podle §101 odst. 1, 2 insolvenčního zákona, zahájení insolvenčního řízení oznámí insolvenční soud vyhláškou, kterou zveřejní nejpozději do dvou hodin poté, kdy mu došel insolvenční návrh (další podmínky, viz uvedené ustanovení). Vyhláška obsahuje mimo jiného i označení dlužníka, a doručuje se, bez možnosti proti ní podat odvolání, účastníkům insolvenčního řízení. Uvedené údaje se též zveřejňují v insolvenčním rejstříku, jímž je podle §2 odst. 1 písm. i) insolvenčního zákona informační systém, jenž je elektronickým informačním systémem, mezi jehož funkce patří mimo jiné informovat účastníky insolvenčního řízení, dotčené subjekty i veřejnost. Zajišťuje širokou veřejnou kontrolu insolvenčních procesů, vysokou míru informovanosti o průběhu jednotlivých řízení, a přispívá k vysokému a účinnému výkonu práv věřitelů v průběhu insolvenčního řízení (srov. www.beck-online.cz/bo/document ).
S tím souvisí i postup insolvenčního soudu, který podle §102 odst. 1 insolvenčního zákona o zahájení insolvenčního řízení vyrozumí příslušné orgány, např. finanční úřad, celní úřad, Úřad práce České republiky, příslušnou okresní správu sociálního zabezpečení, obecný soud dlužníka, a další. Kromě těchto subjektů, je insolvenční soud dále povinen vyrozumět podle §430 insolvenčního zákona o zahájení insolvenčního řízení známé věřitele dlužníka z jiných členských států Evropské unie. Mimo uvedené po podání návrhu na insolvenční řízení následují i další účinky spojené se zahájením tohoto řízení (srov. §109 odst. 1 insolvenčního zákona ale i další).
Kromě těchto obecných negativních účinků pro každého dlužníka však ze zákona po podání návrhu na insolvenční řízení dochází i k dalším závažným dopadům, které se projeví individuálně, u každého odlišně podle jeho konkrétních poměrů. Ty se mohou projevit (nejen) v ohrožení vážnosti u spoluobčanů, neboť obecně se vnímá nepříznivě, pokud je osoba v úpadku, což se může projevit neúctou či opovržením ve společnosti, což má obecně za důsledek ztrátu důvěry ve schopnost plnit závazky, od níž se odvíjí ohrožení vzájemných nejen finančních a ekonomických, ale i dalších vztahů.
Z výše uvedeného je zřejmé, že návrh na zahájení insolvenčního řízení lze podat jen tehdy, když jsou splněny zákonem stanovené podmínky, jejichž podstatou je zásadně úpadek dlužníka. Jen v takovém případě jde o zákonem dovolený prostředek. Nedovoleným prostředkem se stává tehdy, pokud takovým návrhem, resp. pohrůžkou podání takového návrhu, chce navrhovatel pouze donutit údajného dlužníka k plnění domnělých nebo sporných pohledávek a při vědomí skutečnosti, že údajný dlužník není v úpadku, resp. bez toho, aby navrhovatel měl skutečné poznatky o tom, že předmětná osoba je v úpadku, jak jej má na mysli §3 insolvenčního zákona. Za takové situace, je-li pohrůžka podání návrhu zneužita jen k vlastním zájmům, stává se protiprávním nástrojem a nedovoleným prostředkem. Jím je takový návrh tehdy, je-li ho jako právního nástroje zneužito k jiným účelům, než ke skutečné snaze o oddlužení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem 49/2015).
Nejvyšší soud proto shledal hmotně právní námitky obviněného zjevně neopodstatněnými.
Pokud pak obviněný v dovolání uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud již výše uvedl, že o něj je možno dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V této trestní věci je zřejmé, že bylo možno užít uvedený dovolací důvod jen v jeho druhé alternativě. První varianta tohoto důvodu dovolání, kterou uplatnil obviněný, nemůže být v posuzované věci naplněna, protože odvolací soud nezamítl ani neodmítl odvolání obviněného z procesně formálních důvodů (viz §253 odst. 1, odst. 3 tr. ř.), ale projednal je v rámci veřejného zasedání v řádném odvolacím řízení. Druhá varianta dovolacího důvodu sice připadala v úvahu, avšak vzhledem k tomu, že ji obviněný uplatnil v souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění Nejvyšší soud neshledal, není ve věci dán ani dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Z výše uvedených důvodů, když neshledal ve věci ani namítaný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, Nejvyšší soud dovolání obviněného V. D. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. února 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu