ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1321.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 1321/2018-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 8. 11. 2018 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného V. G. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 3 To 440/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 2 T 160/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. G. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 12. 10. 2017, č. j. 2 T 160/2016-206, byl obviněný uznán vinným pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §146 odst. 1, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvanáct měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1, 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let a současně mu bylo uloženo, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil způsobenou škodu. O náhradě škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný uvedených přečinů dopustil v podstatě tím, že dne 7. 8. 2016 v době od 00:05 hod. do 00:38 hod. na ulici XY před domem č. p. XY v XY bouchal kovovou tyčí v délce cca 80 cm o pozemní komunikaci a po hádce s J. J. odešel ke svému domu, kam za ním přišli J. J. s poškozeným P. Z. a zeptali se jej na smysl jeho jednání za přítomnosti nejméně dalších tří osob. Po další hádce obviněný kovovou tyčí udeřil poškozeného P. Z. jedenkrát do hlavy tak silně, že tento upadl na zem, kde jej udeřil podruhé přes vnější stranu levé paže a levého boku, přičemž následně poškozený P. Z. za pomoci J. J. z místa odešel. Tímto jednáním způsobil poškozenému P. Z. v rozsudku specifikovaná zranění, která si vyžádala hospitalizaci v době od 7. 8. 2016 do 8. 8. 2016.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 1. 2018, č. j. 3 To 440/2017-227, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesouhlasí se závěrem soudu druhého stupně, že překročil meze nutné obrany, že by jeho obrana byla zcela zjevně nepřiměřená útoku. Jedině poškozený P. Z. tvrdil, že se ocitnul na zemi, když i svědek J. J. uvedl, že na zemi nikdo nebyl. Výpověď poškozeného není věrohodná, když z lékařské zprávy Nemocnice Vyškov vyplývá, že byl pod vlivem alkoholu a měl pozitivní test na kanabinoidy. U osoby, která je ovlivněna návykovými látkami, dochází často ke zkreslování prožitých událostí. Podle obviněného ani znalecký posudek nepotvrzuje mechanismus vzniku dalších zranění poškozeného.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a zprostil jej obžaloby, případně aby přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a uvedl, že dovolání bylo podáno důvodně. Ve skutkové větě rozsudku nejsou vyjádřeny veškeré znaky trestného činu pokusu ublížení na zdraví, a to znak přímé hrozby vzniku poranění, které by vykazovalo znaky ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku. Rozhodnutí nemohou obstát ani s ohledem na extrémní vnitřní rozpory mezi skutkovým dějem uvedeným v rozsudku, který popisuje prosté napadení ze strany obviněného, a diametrálně odlišným dějem, který vzal za prokázaný odvolací soud. Ten uzavřel, že obviněný jednal ve stavu nutné obrany, ale vybočil z jejích mezí ve smyslu §29 odst. 2 tr. zákoníku. Dále státní zástupce nesouhlasí s právní kvalifikací přečinu výtržnictví. Pokud někdo jednal původně v nutné obraně, pak nelze říci, že jiného „napadl“ ve smyslu §358 tr. zákoníku, neboť napadení vyžaduje útok, jehož je obrana opakem. Případný exces z limitů nutné obrany přitom z obranného jednání nemůže učinit napadení. S odkazem na judikaturu nelze říci o obranném jednání, byť nevykazuje veškeré znaky jednání v nutné obraně, že by hrubě narušovalo veřejný klid a pořádek a byl pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj člověka k zásadám občanského soužití. Obránce pak nejedná ani v zavinění nezbytném pro spáchání přečinu výtržnictví, ale jeho vůle se orientuje na jednání obranné. Podle státního zástupce přitom v projednávaném případě nešlo o vybočení z mezí nutné obrany, neboť ta by musela být zcela zjevně nepřiměřená. Adekvátnost obranného jednání je třeba hodnotit též se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel. Odvolací soud se přitom omezil na pouhé konstatování neadekvátnosti obranného jednání s odkazem na úder kovovou tyčí, aniž by svůj závěr odůvodnil.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a přikázal tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Dovolací námitky obviněného jsou toliko polemikou s hodnocením důkazů soudy obou stupňů. Svými námitkami se obviněný snaží nastínit vlastní verzi skutkového děje, který by vyzníval v jeho prospěch a zároveň zpochybňuje skutková zjištění vyplývající z provedeného dokazování. Takto koncipované námitky jsou však námitkami skutkovými a jako takové se s obsahem uplatněného dovolacího důvodu zcela míjí a nelze je podřadit ani pod jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř.
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a provedenými důkazy neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Soud prvního stupně si vytvořil dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěl ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněného byla vyvrácena výpovědí poškozeného P. Z., svědka J. J., lékařskými zprávami, protokolem o ohledání těla poškozeného, fotodokumentací a především znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví. K námitce obviněného, že mechanismus vzniku dalších zranění poškozeného nepotvrzuje ani znalecký posudek, nutno podotknout, že text znaleckého posudku, na který obviněný odkázal, je vytržen z kontextu a vztahuje se toliko k mechanismu vzniku oděrek na druhém a třetím prstu pravé ruky poškozeného (č. l. 164). Ze znaleckého posudku je naopak patrno, že zranění hlavy, levé poloviny hrudníku a levé paže odpovídá opakovaným úderům lešenářskou trubkou (č. l. 165). Lze dodat, že obviněný žádný extrémní rozpor či zásadní porušení práva na spravedlivý proces, které by případně opodstatňovalo zásah Nejvyššího soudu do provedeného dokazování, nenamítl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 534/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 8 Tdo 373/2006).
Námitky obviněného se zcela míjí s věcným naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř.
Obiter dictum je namístě dodat, vzhledem k vyjádření státního zástupce k dovolání obviněného, že toto vyjádření je obsahově spíše vyjádřením k rozhodnutím soudů obou stupňů a nikoli k dovolání obviněného. Nejvyšší soud při posouzení dovolacích námitek vychází ze skutkového děje, jak jej ustálil soud prvního stupně ve výroku rozsudku. Pro vypořádání se s námitkami obviněného tedy není rozhodné, že soud druhého stupně pouze v odůvodnění napadeného rozhodnutí ve svých úvahách dospěl k částečně odlišným skutkovým závěrům. Lze si sice představit i poněkud pregnantnější popis skutku, ale v zásadě je možné akceptovat i ten, který zvolil soud prvního stupně. Z popisu poranění a jejich rozsahu lze dovodit i znak hrozby vzniku ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku, tudíž i tento znak pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §146 odst. 1 tr. zákoníku je implicitně vyjádřen. Soud prvního stupně správně ustálil skutkový děj, jak vyplývá z provedených důkazů. Prvotní incident vyvolal obviněný tím, že bouchal kovovou tyčí o silnici před domem poškozeného P. Z. a vyprovokoval hádku se svědkem J. J., po které se odebral domů. Nato poškozený P. Z. se svědkem J. J. jej sledovali k jeho domu s tím, aby zjistili důvod tohoto jednání obviněného. Tam došlo k další hádce, na kterou reagoval obviněný fyzickým napadením poškozeného P. Z. kovovou tyčí, jak je podrobně rozvedeno v rozsudku. Obhajoba obviněného o nutné obraně byla vyvrácená a soud prvního stupně se s ní vypořádal (str. 4-5 odůvodnění rozsudku). Pokud soud druhého stupně v napadeném usnesení dospěl k částečně jiným závěrům o průběhu skutkového děje, učinil tak, aniž by provedl ve veřejném zasedání jakýkoli důkaz. Pouze tedy přehodnotil jiným způsobem některé důkazy provedené soudem prvního stupně ovšem tak, že je vytrhl z kontextu a hodnotil je izolovaně. Již přehlédl, že na místě činu se nenašla žádná dřevěná tyčka, což by se dalo při jejich použití očekávat, pokud by skutečně jimi byli poškozený P. Z. a J. J. vyzbrojeni a použili by je k útoku. Tyto tyčky měly pocházet ze starého plotu a byly ztrouchnivělé, tedy nepochybně by se z nich v takovém případě našly přinejmenším fragmenty. Stejně pominul, že celý incident vyvolal obviněný svým prvotním jednáním před domem poškozeného P. Z. Obdobně rozdílně od soudu prvního stupně a izolovaně hodnotil i některé svědecké výpovědi (V. G. nejmladšího, V. G. nejstaršího) a na základě tohoto vlastního způsobu hodnocení dospěl k závěru o jednání obviněného nad rámec mezí nutné obrany. Přestože soud druhého stupně tedy dospěl k částečně odlišným skutkovým závěrům, nezměnil rozsudek soudu prvního stupně a odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl. Nelze tedy podrobovat přezkumu jiný popis skutkového děje, než jak tento ustálil soud prvního stupně ve výroku rozsudku a z tohoto žádné závěry o případné nutné obraně nebo excesu z ní nelze dovodit. Není tedy namístě vycházet z úvah soudu druhého stupně v odůvodnění napadeného usnesení o jiném průběhu skutkového děje o překročení mezí nutné obrany a tudíž ani uvažovat o absenci naplnění znaků přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Tato verze průběhu skutkového děje byla vyvrácená, a proto na ní nelze stavět ani další právní úvahy. Nemůže být ve věci rozpor, natož extrémní, mezi skutkovými závěry soudu prvního a druhého stupně, neboť soud druhého stupně žádné skutkové závěry ve výroku svého rozhodnutí ani neučinil. Státní zástupce přitom ve svém vyjádření k dovolání obviněného vycházel z jiného skutkového děje, než jaký byl ustálený soudem prvního stupně a než jaký lze dovodit z provedených důkazů.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Obiter dictum je namístě poznamenat, že rozhodnutí soudu druhého stupně je ze dne 17. 1. 2018, věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání dne 16. 10. 2018, tedy v dovolacím řízení nedošlo k žádným průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 11. 2018
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu