ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1323.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 1323/2017-54
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 1. března 2018 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného P. B. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, ze dne 12. 5. 2017, sp. zn. 55 To 28/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 9 T 171/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 12. 2016, sp. zn. 9 T 171/2016, byl obviněný P. B. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Za tuto a sbíhající se trestnou činnost, jíž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 13 T 23/2015, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců. Rovněž byl tímto rozhodnutím zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 13 T 23/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný se výše uvedených trestných činů dopustil celkem jedenácti skutky, kdy v období od 3. 10. 2013 do 19. 1. 2014, vždy blíže nezjištěným vozidlem značky Renault, dovezl R. M. do různých obcí v okolí O., za účelem vloupání do nemovitostí. Na R. M. čekal a následně jej dovezl k bankomatu, kde tento z odcizených platebních karet vybíral hotovost. O získané prostředky z trestné činnosti se s R. M. dělili rovným dílem.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání , které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 12. 5. 2017, č. j. 55 To 28/2017-284, jako nedůvodné zamítnuto.
II
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. Namítl, že nebyly splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu. V mezidobí, od vyhlášení rozsudku nalézacího soudu do vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu, konkrétně dne 10. 5. 2017, vykonal trest obecně prospěšných prací z rozhodnutí Okresního soudu v Prostějově, sp. zn. 13 T 23/2015. Jelikož se výkonem trestu obecně prospěšných prací na něj hledí, jako by nebyl odsouzen, nepřicházelo v úvahu uložení souhrnného trestu. V případě, že by soud ukládal trest samostatný, byl by tento výrazně nižší, jelikož byl původní souhrnný trest ukládán za současného zrušení trestu obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin. Měl mu tedy být ukládán samostatný trest zhruba o 7 měsíců kratší a s ohledem na dobu spáchání nelze vyloučit uložení trestu výchovného či alternativního.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 12. 5. 2017, č. j. 55 To 28/2017-284, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci, č. j. 9 T 171/2016-238, ze dne 12. 12. 2016, a Okresnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že byly splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu, jelikož k vykonání trestu obecně prospěšných prací nedošlo. Nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a souhlasil, aby ve věci bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání.
III
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud ale zjistil, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Obviněný nijak nespecifikoval, pod který z více uplatněných důvodů dovolání podřazuje svoji námitku proti uložení souhrnného trestu. Podstata jeho námitky, že trest obecně prospěšných prací vykonal a nebyly tak splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu, přímo souvisí s existencí překážky pro použití ustanovení o souhrnném trestu uvedené v ustanovení §43 odst. 4 tr. zákoníku, podle kterého se ustanovení o souhrnném trestu neužije, jestliže dřívější odsouzení je takové povahy, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen. Pokud obviněný mínil namítnout uložení nepřípustného druhu trestu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z hlediska výměry trestu je tedy dán v případě, jestliže obviněnému je uložen trest, který je mimo stanovenou trestní sazbu, a to jak ve vyšší výměře, tak v nižší. Rovněž nelze kumulovat tresty v rozporu se zákonem (například trest odnětí svobody vedle trestu domácího vězení nebo trestu obecně prospěšných prací). Takovéto pochybení obviněný ale nenamítá a nepřichází ani v úvahu. Pokud obviněný spatřuje naplnění tohoto dovolacího důvodu ve skutečnosti, že mu byl uložen souhrnný trest, aniž by k tomu byly splněny zákonné podmínky, tak tato námitka není podřaditelná pod tento dovolací důvod, protože souhrnný trest není druhem trestu (viz §52 tr. zákoníku).
Uvedená námitka nespadá ani pod další obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají předně námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Obviněný ale proti skutkovým zjištěním okresního soudu, uvedeným ve výroku o vině, žádné námitky neuvedl.
Pokud jde o tzv. jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze jej sice namítat i ohledně souhrnného trestu, ale pouze v případě, že je namítáno hmotně právní pochybení, spočívající v posouzení otázky existence nebo neexistence vícečinného souběhu trestných činů, což je otázka hmotně právní. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku, totiž soud uloží souhrnný trest jen tehdy, odsuzuje-li pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin, tedy pokud jsou dané trestné činy v uvedeném souběhu a nejedná se již o recidivu. Obviněný ale v rozporu se zjištěním odvolacího soudu namítá, že trest obecně prospěšných prací vykonal a proto nebyly splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu. Namítá tedy existenci překážky pro použití ustanovení o souhrnném trestu uvedené v ustanovení §43 odst. 4 tr. zákoníku, podle kterého se ustanovení o souhrnném trestu neužije, jestliže dřívější odsouzení je takové povahy, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen. Podle §65 odst. 4 tr. zákoníku na pachatele, kterému byl uložen trest obecně prospěšných prací, se hledí, jako by nebyl odsouzen, jakmile byl trest vykonán nebo bylo od výkonu trestu nebo jeho zbytku pravomocně upuštěno. Tento trest je ale vykonán tehdy, je-li vykonán zcela. Upuštění od jeho výkonu v tomto případě nepřicházelo v úvahu. Námitka obviněného tak směřuje proti závěru odvolacího soudu, že obviněný trest obecně prospěšných prací nevykonal a proto nebyla překážka bránící uložení souhrnného trestu podle §43 odst. 4 tr. zákoníku. Obviněný tedy nenamítá porušení výše uvedených hmotně právních ustanovení trestního zákoníku, ale nesouhlasí s hodnocením důkazů odvolacím soudem, na základě kterých dospěl ke zjištění, že obviněný daný trest nevykonal. Toto zjištění se až následně stalo podkladem pro závěr o správnosti uložení souhrnného trestu. Obviněný tak v podstatě namítá pouze porušení procesních pravidel uvedených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Jestliže z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, tomuto důvodu dovolání neodpovídají námitky, které hmotně právní povahu nemají, tedy námitky skutkové resp. procesní.
Dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci dalšího odvolání. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Zákonný dovolací důvod je relevantně uplatněn za předpokladu, že jsou s ním spojeny konkrétní námitky, které mu odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů ani k postupu soudu při provádění důkazů. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby hodnocení důkazů a skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Skutkové resp. procesní námitky tudíž nejsou dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně a do jejich postupu při hodnocení důkazů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 (základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci) a čl. 90 (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům) Ústavy České republiky.
Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
Žádnou z těchto vad Nejvyšší soud v řízení neshledal a obviněný ji ani nenamítal. Soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, vypořádaly se s rozpory v důkazech, nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.
Odvolací soud se přesvědčivě vypořádal s argumentací obviněného , v odůvodnění rozhodnutí jasně uvedl, které důkazy shledaly věrohodnými a které nevěrohodnými, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely své zjištění o nevykonání celého trestu obecně prospěšných prací, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů a jak se vypořádal s argumentací obviněného.
Námitku, že nebyly splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu, obviněný uplatnil až v řízení před odvolacím soudem, když měl podle svého tvrzení trest obecně prospěšných prací vykonat v mezidobí od vyhlášení rozhodnutí nalézacího soudu do rozhodnutí o odvolání. Odvolací soud se jí zabýval velmi pečlivě a opatřil si k tomu dostatečné důkazy, vyvracející tvrzení obviněného. Ze spisu Okresního soudu v Prostějově (sp. zn. 13 T 23/2015), který si Nejvyšší soud vyžádal, ani ze spisu Okresního soudu v Olomouci ( sp. zn. 9 T 171/2016), nevyplývá, že obviněný celý trest obecně prospěšných prací vykonal. Naopak bylo zjištěno, že výkon trestu obecně prospěšných prací byl obviněnému nařízen již usnesením Okresního soudu v Prostějově č. j. 13 T 23/2015-107, ze dne 14. 9. 2015. Probační a mediační služba, středisko P., s ním výkon trestu projednala dne 24. 9. 2015 s tím, že práce vykoná v obci B. od 2. 10. 2015. Následně ale obviněný tento trest nevykonával, protože předložil potvrzení o pracovní neschopnosti, dokonce s možnou následnou invaliditou (viz sdělení na čl. 128 spisu Okresního soudu v Prostějově, sp. zn. 13 T 23/2015). Poté co v této nyní projednávané trestní věci Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 12. 2016, sp. zn. 9 T 171/2016, uložil obviněnému s ohledem na nevykonaný předchozí trest obecně prospěšných prací trest souhrnný, obviněný ukončil dnem 4. 4. 2017 dlouhodobou pracovní neschopnost, usnesením Okresního soudu v Prostějově ze dne 5. 4. 2017 bylo pak rozhodnuto, že trest obecně prospěšných prací vykoná u jiné organizace, a to Helios M. a s výkonem obecně prospěšných prací započal obviněný dne 7. 4. 2017. Do právní moci rozhodnutí rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 12. 2016, sp. zn. 9 T 171/2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 12. 5. 2017, sp. zn. 55 To 28/2017, vykonal podle zprávy Probační a mediační služby, středisko P., ze dne 1. 9. 2017 celkem 126 hodin (čl. 135 spisu Okresního soudu v Prostějově). Nevykonal tak tento trest celý, podmínky pro uložení souhrnného trestu byly splněny po celou dobu trestního stíhání a tedy i v řízení před odvolacím soudem. Obviněný nevykonával trest obecně prospěšných prací téměř dva roky, kdy po celou dobu byl práce neschopen. Až následně, po uložení souhrnného trestu okresním soudem, byla jeho dlouhodobá pracovní neschopnost ukončena a tento trest začal vykonávat, a to zjevně s cílem vykonat jej před rozhodnutím odvolacího soudu a dosáhnout tak uložení mírnějšího trestu, což se mu ale nepodařilo. Odvolací soud tak nemohl rozhodnout jinak, než o odmítnutí jeho dovolání a toto rozhodnutí má podklad ve zjištění, že trest obecně prospěšných prací obviněný nevykonal.
Na tomto závěru nic nezměnilo ani doplnění dokazování v řízení o dovolání. Nejvyšší soud si v rámci šetření podle §265o odst. 2 tr. ř. opatřil v souvislosti s tvrzením obviněného, že podal trestní oznámení na M. V. a I. D. ze spolku Helios M. pro uvedení nepravdivých informací o tom, že trest obecně prospěšných prací nevykonal celý, zprávu od Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Olomouckého kraje, Územní odbor Prostějov, Obvodní oddělení Plumlov. K této žádosti policie zaslala Nejvyššímu soudu vyrozumění o výsledku šetření ze dne 17. 10. 2017, č. j. KRPM-81051-22/TČ-2017-141214, které bylo adresováno obviněnému jako oznamovateli. Z tohoto vyrozumění vyplývá, že obviněný skutečně pracoval ve spolku Helios M., kde vykonával trest obecně prospěšných prací. V dubnu 2017 pracoval poctivě, konkrétně do 28. 4. 2017 odpracoval 113 hodin. Pak začal chodit nepravidelně a v květnu 2017 pracoval pouze pět dní a během nich odpracoval 13 hodin. M. V. jej kontaktovala s dotazem, kdy si přijde odpracovat zbylé hodiny a obviněný jí měl sdělit, že je mu to jedno, že se klidně nechá zavřít. Hodiny si měl zapisovat do kalendáře na šatně, což nedělal. Opakovaně se omlouval, že nemůže přijít, jelikož je nemocný, má něco s prstem apod. Podle sdělení policie tak nebylo zjištěno, že by ze strany spolku Helios M. byla Probační a mediační službě, středisko P., zaslána nepravdivá zpráva o počtu vykonaných hodin obecně prospěšných prací ze strany obviněného, nebyly zjištěny ani další skutečnosti, které by odůvodňovaly zahájení trestního řízení, a věc bude uložena.
Obviněný sám svým dopisem i prostřednictvím své obhájkyně k uvedené zprávě policie uvedl, že s jejím obsahem nesouhlasí, policie neprovedla všechny jím navržené výslechy osob a motivem tvrzení M. V. pro nesprávné stanovení počtu odpracovaných hodin, byla její snaha zajistit si bezplatného pracovníka, ale neuvědomila si, jaké to bude mít důsledky pro něj. Uvedl, že trvá na tom, že obecně prospěšné práce vykonal a neměl mu tak být ukládán souhrnný trest.
Přečtením uvedeného vyrozumění policie a vyjádření obviněného k ní, bylo podle §265r odst. 7 tr. ř. v neveřejném zasedání dokazování doplněno.
Právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů soudy učinily uvedený závěr a bylo pak na místě uložit souhrnný trest, neboť pro tento postup byly jak v době rozhodování nalézacího tak i odvolacího soudu splněny všechny zákonné podmínky.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obsahuje dvě základní alternativy: Dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde rozlišují ještě dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V dovolání obviněný založil tento důvod na jeho druhé alternativě, tedy na existenci důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ale jeho konkrétní námitky v dovolání žádnému z nich neodpovídaly.
Nejvyšší soud, když nezjistil rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěním odvolacího soudu o nevykonání trestu obecně prospěšných prací, dovolání obviněného P. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. března 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu