ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1340.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 1340/2017-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 21. února 2018 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného P. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 8 To 260/2017, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 68/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 11 T 68/2017, byl obviněný P. P. ad 1) spolu s obviněnými Z. L. a D. Š. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku a ad 2) spolu s obviněným Z. L. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d) tr. zákoníku. Za to byl obviněný P. P. odsouzen podle §205 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl k výkonu trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Přečinů se obviněný dopustil tím, že (zkráceně) ad 1) se po předchozí společné domluvě (s obviněnými Z. L. a D. Š.) v době kolem 00:25 hodin dne 8. 5. 2017 v B., v ulici F. u obchodu Brněnka, vloupali do ocelové klece, která je rozdělena na dvě části a jsou v ní uloženy propan-butanové láhve, a to tak, že vyhnuli spodní část dvířek a mezerou mezi těmito dvířky a rámem klece odcizili 4 kusy deseti kilových lahví na plyn v hodnotě 6 156 Kč a následně byli zadrženi hlídkou PČR, čímž společnosti Palla, s. r. o., způsobili škodu ve výši 6 156 Kč a poškozením škodu ve výši 500 Kč; ad 2) s obviněným Z. L. (který byl již uvedeným jednáním uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2017, sp. zn. 12 T 61/2017) v době kolem 15:00 hodin dne 2. 5. 2017 v restauraci Subway v OC C. v B., po vyhlédnutí poškozeného, Z. L. odcizil mobilní telefon iPhone 6S, nezjištěného výrobního čísla s vloženou SIM kartou tak, že se posadili poblíž spícího poškozeného a v nestřežené chvíli mu vzal mobilní telefon ze stolu a předal jej P. P., který s ním odešel pryč, čímž poškozenému R. A.-S. způsobili škodu ve výši 12 000 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání obviněný P. P. a D. Š. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 8 To 260/2017, podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného P. P. napadené rozhodnutí zrušil ve výroku o trestu ve vztahu k obviněnému P. P. a nově ho odsoudil podle §205 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ho zařadil do věznice s ostrahou. Podle §256 tr. ř. zamítl odvolání D. Š. Jinak ponechal napadený rozsudek nezměněn.
II
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný P. P. prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a to v extrémním nesouladu skutkových zjištění s provedeným dokazováním. Poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu týkající se nepřípustnosti restriktivního výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a existencí extrémního nesouladu. Pokud jde o skutek pod bodem ad 1) nelze podle obviněného souhlasit se závěry soudů, že byl iniciátorem žalovaného jednání, tato skutečnost podle něj nevyplývá z provedených důkazů. Tuto skutečnost tvrdil pouze obviněný Z. L. v přípravném řízení, když následně v hlavním líčení to popřel a sdělil, že se všichni obvinění na provedení činu společně domluvili. Obviněný má za to, že se výpovědi jeho a obou dalších obviněných značně rozcházely. Nelze tak podle něj dospět k jednoznačnému závěru, ke kterému došly oba soudy, že on byl nejaktivnější z obviněných a tedy iniciátorem jednání. V této souvislosti citoval z komentáře k ustanovení §2 tr. ř. Obviněný má tedy za to, že soudy se dopustily pochybení při výměře trestu za první skutek, když jako přitěžující okolnost nesprávně posuzovaly to, že byl iniciátorem celého jednání. Soudy měly podle něj přihlédnout také k tomu, že hodnota odcizené věci jen nepatrně přesahuje hranici 5 000 Kč a všechny propan-butanové láhve byly bez poškození vráceny poškozené společnosti, tudíž poškozené společnosti vznikla škoda pouze poškozením klece. Pokud jde o druhý skutek, je obviněný přesvědčen, že měl být zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že by skutek spáchal on. Obviněný má za to, že byl uznán vinným pouze na základě výpovědi Z. L. z přípravného řízení, která je však v příkrém rozporu s jeho výpovědí u hlavního líčení a s výpovědí D. Š. V řízení se tak podle obviněného nepodařilo spolehlivě prokázat, že pachatelem trestného činu je právě on a byla tak porušena zásada in dubio pro reo.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že pokud jde o skutek pod bodem ad 1) směřují námitky obviněného primárně proti přiměřenosti uloženého trestu. Výtky směřující proti údajné nepřiměřenosti trestu, včetně např. údajných pochybení při aplikaci institutu polehčujících či přitěžujících okolností, nelze podle státního zástupce pod uplatněný dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přiřadit (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 11 Tdo 817/2014). Nelze je přiřadit ani pod jiný ze zákonných dovolacích důvodů, tedy ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 149/2003). Ani námitky týkající se druhého skutku, nelze podle státního zástupce pod uplatněný dovolací důvod přiřadit, neboť směřují proti tomu, jak soudy hodnotily provedené důkazy a jaká skutková zjištění na jejich základě učinily. Skutkové závěry soudů mají podle státního zástupce oporu v provedených důkazech (poukázal na str. 5 – 6 rozsudku městského soudu a str. 4 – 6 rozsudku krajského soudu). Neshledal tedy v uvedeném případě namítaný extrémní rozpor. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
III
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že obviněný postavil své dovolání na obdobných námitkách jako svůj řádný opravný prostředek – odvolání (z části dokonce doslovně totožný obsah, č. l. 195 a násl. tr. spisu). Shodnými námitkami obviněného se proto již zabýval a vypořádal soud druhého stupně. Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi již nalézací soud. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Toho si je ostatně obviněný vědom, když v dovolání poukazuje na nálezy Ústavního soudu zabývající se problematikou tzv. extrémního rozporu. V tomto směru je ale praxe Nejvyššího soudu již dlouhodobě v souladu s uvedenými nálezy Ústavního soudu (viz níže tzv. extrémní rozpor).
Obviněný vznesl v dovolání jen skutkové námitky a v návaznosti na to námitky proti přiměřenosti uloženého trestu. Těmito námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Předmětem právního posouzení, jehož nesprávnost lze namítat, je skutek tak, jak ho zjistily soudy.
Pokud jde o skutek pod bodem ad 1) je zřejmé, že obviněný svou vinu v podstatě nepopírá, brojí pouze proti údajně nesprávně zjištěné a neprokázané jeho roli na uvedeném jednání, tedy má za to že, nebylo prokázáno, že by byl z pachatelů ten nejaktivnější a iniciátorem uvedeného trestného jednání. Soudy pak podle obviněného pochybily, když tuto jeho nesprávně zjištěnou iniciativu v jednání přičetly k tíži při „výměře trestu za první skutek“. Soud měl také při ukládání trestu přihlédnout k hodnotě věci (mírně přesahující 5 000 Kč) a ke skutečnosti, že propan-butanové láhve byly poškozenému vráceny, škoda tedy podle obviněného vznikla pouze poškozením klece. Pokud jde o skutek pod bodem ad 2) je přesvědčen, že měl být zproštěn obžaloby, neboť nebylo podle něj prokázáno, že by se uvedeného jednání dopustil jako pachatel on. Má za to, že byl uznán vinným toliko na základě výpovědi obviněného Z. L. z přípravného řízení. Poukazoval přitom na rozpory ve výpovědích obviněného Z. L. a na vzájemné rozpory ve výpovědích všech obviněných. Obviněný má za to, že jeho odsouzením za tento skutek byla porušena zásada in dubio pro reo.
Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že obviněný svými námitkami popírá [zejména u skutku popsaného pod bodem ad 2)] skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jaké důkazy městský soud ve věci provedl, jak provedené důkazy soudy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů polemizuje a považuje hodnocení důkazů soudy za chybné.
Se zřetelem ke shora uvedenému by bylo možné bez dalšího dovodit, že tyto výhrady obsažené v dovolání, které mají charakter námitek skutkových a následně proti nepřiměřenosti uloženého trestu, nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a tudíž ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.). Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady Nejvyšší soud v posuzované trestní věci neshledal.
Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními městského soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také krajský soud, a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor, natož namítaný rozpor extrémní. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ, pokud jde o skutek pod bodem ad 1) , ve výpovědi svědkyně J. S., která sledovala tři muže při manipulaci s propanbutanovými lahvemi a toto jednání nahlásila PČR, jakož i ve výpovědích jednotlivých obviněných, kteří byli orgány policie při uvedeném jednání všichni tři zadrženi. Soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, a při jejich hodnocení postupovaly obezřetně s vědomím rozporů ve výpovědích obviněných. Pro odstranění rozporů ve výpovědích jednotlivých obviněných byly podle §207 odst. 2 tr. ř. čteny výpovědi obviněných ze zkráceného přípravného řízení (protokoly o výslechu osoby podezřelé ve smyslu §179b odst. 3 tr. ř., viz hlavní líčení č. l. 165 a násl. tr. spisu). Při hodnocení důkazů se soudy s rozpory v důkazech vypořádaly, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Obvinění byli u skutku pod bodem ad 1) zcela správně uznáni vinnými spolupachatelstvím přečinu krádeže. Role jednotlivých obviněných přitom vyplývají právě z výpovědí obviněných. Z výpovědi Z. L., kterou soudy shledaly věrohodnou (neboť byla v souladu s dalšími zjištěnými skutečnostmi), je zřejmé, že obviněný P. P. jednal u tohoto skutku nejaktivněji (srov. str. 6 rozhodnutí soudu druhého stupně). Pokud jde o skutek popsaný pod bodem ad 2) mají skutková zjištění soudů obsahový základ ve výpovědi svědka L. D., listinných důkazech (úřední záznam o vyjádření poškozeného, úřední záznam o zhlédnutí kamerového záznamu na č. l. 95 tr. spisu, trestní příkaz Městského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2017, sp. zn. 12 T 61/2017 na č. l. 99 tr. spisu) a výpovědích obviněných. Při jejich hodnocení postupovaly soudy obezřetně s vědomím rozporů ve výpovědích obviněných. Pro odstranění rozporů ve výpovědích obviněných byly podle §207 odst. 2 tr. ř. čteny jejich výpovědi ze zkráceného přípravného řízení (protokoly o výslechu osoby podezřelé ve smyslu §179b odst. 3 tr. ř., viz hlavní líčení č. l. 165 a násl. tr. spisu). Pro úplnost je pak možno dodat, že výpověď obviněného ze zkráceného přípravného řízení [protokol o výslechu podezřelého – je procesní výpověď podezřelého reagující na sdělení podezření (§179b odst. 3 tr. ř.)], je možno v hlavním líčení číst podle §207 odst. 2 tr. ř., stejně jako protokol o dřívější výpovědi obviněného je možno přečíst, pokud se objeví podstatné rozpory mezi jeho dřívější výpovědí a jeho údaji při hlavním líčení, což se v tomto případě stalo. Nalézací soud shledal, že výpověď obviněného Z. L. z přípravného řízení ohledně pachatelství obviněného P. P. u skutku pod bodem ad 2) je v souladu s ostatními ve věci provedenými důkazy, tedy že Z. L., který telefon odcizil, tento telefon předal bezprostředně poté obviněnému P. P. Z výpovědí všech tří obviněných vyplývá, že v uvedený den byli všichni tři společně v OC C. ve stejnou dobu ve stejné jídelně. Obviněný Z. L. se ve své výpovědi doznal, že spícímu poškozenému odcizil telefon, což potvrzuje také úřední záznam policie o obsahu záznamu z kamer a byl za to ostatně uznán vinným pravomocným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2017, sp. zn. 12 T 61/2017, na č. l. 99 tr. spisu. Záznam z kamer ale zcela vyvrací tu část výpovědi obviněného Z. L. (změněnou výpověď učiněnou v hlavním líčení dne 6. 6. 2017, na č. l. 165 a násl. tr. spisu), ve které uvedl, že ukradený telefon předal, nikoli P. P., jak tvrdil v přípravném řízení, ale zcela neznámému muži s tím, že mu tento cizí muž za telefon slíbil peníze. Již samotná změněná verze o předání telefonu zcela neznámému muži za pouhý příslib zaplacení zní nevěrohodně. Ze záznamu kamer (viz úřední záznam na č. l. 95 tr. spisu) pak vyplývá, že po krádeži telefonu Z. L. tento předává bezprostředně procházejícímu muži, tedy aniž by s ním měl možnost jakkoliv komunikovat způsobem, o kterém obviněný Z. L. vypovídal v hlavním líčení. Totéž pak vyplývá i z výpovědi svědka L. D. v hlavním líčení. S ohledem na tyto důkazy a s vědomím toho, že se obvinění Z. L. a P. P. nacházeli oba shodně v OC C. v jídelně, soudy správně shledaly věrohodnou verzi výpovědi obviněného Z. L. učiněnou v přípravném řízení, protože v případě jeho změněné výpovědi v hlavním líčení se jedná o výpověď zcela v rozporu s dalšími důkazy a tedy o zcela smyšlenou verzi s cílem dodatečně vyvinit v této části obviněného P. P. Soudy tak zcela správně shledaly výpověď obviněného Z. L. z hlavního líčení a obhajobu P. P. za vyvrácenou.
Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Soudy se přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněného. Jestliže v dovolání obviněný tuto obhajobu opakuje, lze proto odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že soudy postupovaly při hodnocení věrohodnosti výpovědí a důkazů pečlivě a je zřejmé, že provedly řadu důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Soudy důvodně shledaly výpověď obviněného nevěrohodnou a hodnotily důkazy v souladu s §2 odst. 6 tr. ř.
S ohledem na námitku obviněného o porušení zásady in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za nutné podotknout, že především jde o námitku procesní s tím, že v trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“, neboť soud pochybnosti nemá. To byl i případ nyní projednávané věci. Nejvyšší soud, s ohledem na důkazní situaci ve věci, nemá důvod na uvedených závěrech cokoli měnit.
V odůvodnění svých rozhodnutí soudy jasně uvedly, které důkazy shledaly věrohodnými a které nevěrohodnými, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu.
Právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů soudy učinily závěr, že obviněný je pachatelem předmětných činů. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Ani námitkou proti výroku o trestu obviněný uplatněný dovolací důvod nenaplnil. Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve zdůraznit, že obviněnému byl ukládán úhrnný trest za dva přečiny krádeže (nikoli samostatný trest za „první skutek“), s ohledem na shora uvedené bylo prokázáno, že ze všech pachatelů jednal nejaktivněji a způsobil také největší škodu. Pouze na okraj Nejvyšší soud uvádí k námitce výše škody, že u skutku pod bodem ad 1) vznikla poškozenému škoda tím, že obvinění odcizili propanbutanové láhve. Skutečnost, že tyto láhve byly poškozenému vráceny, navíc pouze v důsledku včasného zákroku policie, nemá vliv na skutečnost, že škodu způsobili, ale nebylo již rozhodnuto o povinnosti k její náhradě. Pokud obviněný považuje uložený trest za nepřiměřený, je nutno uvést, že Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze, v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který však obviněný ve svém dovolání neuplatnil a ani nepřicházel v úvahu), a to jen tehdy, byl-li obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Taková skutečnost však v daném případě nenastala. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §41, §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu tohoto dovolacího důvodu, je však možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (blíže srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Vzhledem k tomu, že obviněný žádné takové námitky nevznesl a svými námitkami napadá v podstatě nepřiměřenost trestu, jedná o námitku, kterou nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný tedy založil dovolání na námitkách, které vybočují z mezí uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť neuplatnil jedinou námitku, kterou by zpochybnil právní posouzení skutku nebo jiné hmotně právní posouzení. Námitky obviněného uplatněné v dovolání směřují výlučně proti rozsahu dokazování, hodnocení důkazů a na základě toho učiněných skutkových zjištění soudy nižších stupňů a proti výroku o trestu, co do jeho přiměřenosti. Svými tvrzeními se obviněný primárně domáhá změny skutkových zjištění, přičemž až na základě takto dosažené změny skutkových zjištění, tedy až sekundárně, by mělo dojít i ke změně právního posouzení skutku. Dožaduje se tak opětovného přezkumu skutkového stavu Nejvyšším soudem. K takovému přezkumu však Nejvyšší soud s ohledem na charakter dovolání jako mimořádného opravného prostředku a pojetí dovolacích důvodů (§265b tr. ř.) není povolán.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ve věci není žádný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů a obviněný P. P. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. Proto jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud takto rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. února 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu