ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1368.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 1368/2017-94
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 14. března 2018 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněné K. V. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 6 To 281/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 41 T 81/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
I
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 5. 2017, sp. zn. 41 T 81/2013 , byla obviněná uznána vinnou přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a byla odsouzena podle §206 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §67 odst. 1 tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, k peněžitému trestu zahrnujícímu 300 denních sazeb po 300 Kč (tj. celkem 90 000 Kč). Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku jí byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku jí byl uložen také trest zákazu výkonu zaměstnání spojených s hmotnou odpovědností zaměstnance na dobu 3 let. Podle §226 písm. a) tr. ř. byla pak obviněná zproštěna obžaloby ohledně celkem 12 případů faktur, tedy opět v rozsahu, ve kterém byla zproštěna obžaloby odvolacím soudem již v předchozím stádiu řízení před zrušujícím rozhodnutím Ústavního soudu v této trestní věci.
Proti citovanému rozsudku obvodního soudu podala obviněná odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 6 To 281/2017 , podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak že při nezměněném výroku o vině obviněné uložil stejný peněžitý trest zahrnující 300 denních sazeb po 300 Kč (tj. celkem 90 000 Kč). Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku jí stanovil pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, také stejný náhradní trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Oproti soudu prvního stupně ale odvolací soud obviněné neuložil trest zákazu činnosti.
Obviněná se přečinu dopustila tím, že (zkráceně uvedeno) jako zaměstnankyně společnosti DLH Czech, s. r. o., se sídlem Praha 6, na Hůrce č. 1091/8, na základě pracovní smlouvy ze dne 18. 10. 2010, pracující na pozici Junior Sales Assistant, kde měla mimo jiné za úkol vystavování a evidenci faktur a vedení pokladny, v době od 13. 6. 2011 do 13. 6. 2012, postupně dodatečně měnila ve výroku o vině konkrétně uvedené faktury a pokladní doklady, a to tím způsobem, že za prodané zboží snižovala již vyúčtované částky a rozdíly ve finančních prostředcích z takto provedených operací si ponechala pro vlastní potřebu, eventuálně vydávala opravný daňový doklad (dobropis) a finanční prostředky, na něž dobropis zněl, si ponechávala, konkrétně se tak jednalo o 37 případů podrobně uvedených ve skutkové větě, čímž způsobila společnosti DLH Czech, s. r. o. (pozn. dále jen DLH), celkovou škodu ve výši 66 444 Kč.
II
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podala obviněná prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř . Namítá, že byly porušeny principy spravedlivého procesu a existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a právními závěry soudu. Spáchání údajného skutku jí nebylo nijak prokázáno a veškeré úvahy o vině považuje spekulativní. Namítá, že napadené rozhodnutí je založeno na hodnocení důkazů odvolacím soudem, aniž by je tento sám provedl a místo toho uložil nalézacímu soudu, jak má důkazy hodnotit. Soud neprovedl důkazy navržené obhajobou, které byly způsobilé účinně zpochybnit verzi obžaloby. Dále pak ve svém dovolání shrnula celé předcházející řízení, kdy nejprve byla pravomocně odsouzena a její dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. Následně byla rozhodnutí ve věci zrušena Ústavním soudem a celé řízení se vrátilo k obvodnímu soudu. Tento ji následně zprostil obžaloby, odvolací soud ale rozhodnutí zrušil. Následně byla uznána vinnou výše specifikovaným rozhodnutím obvodního soudu a trest byl posléze zmírněn napadeným rozhodnutím odvolacího soudu. Jediným důkazem mělo být to, že v účetním systému společnosti DLH je u upravených záznamů uveden uživatel KZ, což bylo její označení. Samotné KZ však není důkazem o tom, že by ona vnesla do počítače tento záznam, jelikož její heslo znalo více lidí. V době, kdy se pohybovala po firmě, se od počítače neodhlašovala a zastupovaly se s kolegyní, přičemž změny v tržbě směrem dolů v řádu minut po vystavení původního dokladu, nepovažuje za důkaz, že tak činila právě ona. Neexistují kamerové záznamy a tudíž osobu, která úpravy činila, nelze nade vší pochybnost ztotožnit. Sama úpravy nemohla odhalit, jelikož k náplni její práce nepatřila zpětná kontrola zadaných záznamů. Každá pokladní pouze na konci směny zkontroluje obsah pokladny se součtem tržeb, který již byl ale podle obviněné dávno pozměněn osobou, která fyzicky převzala tržbu, nehraje si na auditora a nekontroluje v počítači případné změny v tabulkách dílčích záznamů. Klíčovým důkazem pak měl být znalecký posudek z oboru elektrotechnika Ing. J. Cuřína a jeho konzultantů, ale tento důkaz nebyl pořízen zákonným způsobem. Znalec měl analyzovat obsah databáze se záznamy o operacích firmy. V dané věci šlo výhradně o zkoumání v oblasti IT, tedy byly nutné znalosti software. Soud tak měl přibrat znalce v oboru výpočetní technika, ale přibral znalce z oboru elektrotechnika. Tento obor se zabývá zkoumáním účinků elektrického proudu v materiálech. Znalecký posudek z oboru výpočetní technika tak byl podán znalcem z oboru elektrotechnika, což tento posudek činí neplatným důkazem. Znalec v oboru elektrotechnika, odvětví výpočetní technika rozhodně není znalcem v oboru výpočetní technika. Klíčové pasáže posudku přitom pocházejí od konzultantů znalce, přičemž pouze o jednom z nich existuje důkaz, že byl přibrán jako konzultant. Soud pak uvedl, že nejde o konzultanty, ale svědky a jako svědky je také vyslechl, ale měli být vyslechnuti jako znalci. Dále obviněná uvádí, že existují opomenuté důkazy týkající se účetnictví společnosti, kde dlouhodobě docházelo k různým úpravám, existovali fiktivní odběratelé apod. Soud dále neprovedl důkaz týkající se porovnání použití jejího hesla s časy, kdy se fyzicky nacházela na pracovišti.
Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že námitky obviněné nespadají pod uplatněný dovolací důvod, neboť směřují proti skutkovým zjištěním soudů. Zásah do skutkových zjištění soudu lze připustit pouze v případě existence extrémního rozporu mezi zjištěním soudů a hodnocením důkazů. Takový rozpor však ve věci neshledává. Ve věci se jedná o druhé dovolání, kdy předchozí bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Ústavní soud však toto rozhodnutí včetně předcházejících rozhodnutí zrušil a věc se vrátila k nalézacímu soudu, který po doplnění dokazování obviněnou zprostil obžaloby. Městský soud však toto rozhodnutí zrušil, vrátil obvodnímu soudu a uložil mu, v jakém rozsahu má doplnit dokazování. Obvodní soud pak následně obviněnou uznal vinnou a odvolací soud se s tímto rozsudkem, pokud jde o skutkové a právní závěry, ztotožnil, avšak zmírnil jí trest a uložil pouze peněžitý trest. Dokazování bylo velmi pečlivé a obviněná byla jednoznačně z trestné činnosti usvědčena. Nelze ani akceptovat námitku týkající se neprovedených důkazů. Záleží toliko na úvaze soudu, které důkazy provede, a které nikoli. Soudy pak řádně zdůvodnily, proč nevyhověly návrhům na dokazování. Nelze se ani ztotožnit s námitkami obviněné, že odvolací soud sám hodnotil důkazy, které neprovedl. Odvolací soud vymezil rozsah nápravy vad, vyjmenoval důkazy, se kterými se soud prvního stupně nevypořádal a poukázal na důkazy, které je třeba zopakovat. Nezavázal nalézací soud ke způsobu, jakým má důkazy hodnotit. K námitkám ohledně znalce a jeho odbornosti se vyjadřoval již odvolací soud.
Státní zástupkyně pak navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání K. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř . Současně souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obviněná ve své replice k vyjádření státní zástupkyně uvedla, že se nevypořádala s jejími námitkami a nevyvrátila je protiargumenty. Zjevně tak s jejími argumenty státní zástupkyně, v bodech ke kterým se nevyjádřila, souhlasí. Konkrétně jde o situaci, kdy soud tvrdí, že by si pokladní musela změn všimnout po konci směny. Opětovně poukazuje na své tvrzení, že účetní doklady byly upravovány ve velkém rozsahu. Ani jeden ze svědků nebyl schopen uvést, kdo mu vydal fakturu, nelze tak říci, jak uvedla státní zástupkyně, že na základě svědeckých výpovědí jednotlivých odběratelů poškozené společnosti bylo možné učinit jednoznačný závěr, že faktury jim vydala právě obviněná. Argumentace státní zástupkyně týkající se řízení u odvolacího soudu a pokynu k provedení důkazů není správná, protože odvolací soud důkazy zjevně hodnotil jinak, avšak sám je neprovedl. Státní zástupkyně se nevypořádala s námitkou týkající se vad znaleckého posudku, především tou, že znalec byl z jiného oboru. Státní zástupkyně připouští, že konzultanti měli být vyslechnuti jako znalci, nicméně tuto vadu považuje za zcela nepodstatnou. Pokud však byl důkaz proveden nezákonně, nelze k němu přihlédnout a rozhodnutí je tak stiženo vážnou formální vadou a je nezákonné. Není pravdou, že konzultanti jen stvrdili obsah znaleckého posudku, protože oba uváděli nové informace. Důvodnost podaného dovolání tak nadále platí a není vyvrácena ani vyjádřením státní zástupkyně.
III
Nejvyšší soud předně uvádí, že v této trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 41 T 81/2013, rozhoduje o dovolání obviněné již podruhé, když o prvním jejím dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2014, sp, zn. 6 To 150/2014, rozhodl usnesením ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1338/2014. Tímto usnesením v neveřejném zasedání dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., když současně ve věci neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními.
Z podnětu ústavní stížnosti obviněné Ústavní soud nálezem ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15, zrušil rozsudek odvolacího Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2014, sp, zn. 6 To 150/2014, a také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1338/2014. Toto rozhodnutí Ústavní soud odůvodnil zejména tím, že souhlasí se stěžovatelkou, že se soudy přes konzistentní argumenty obhajoby nijak nezabývaly spolehlivostí důkazů, jež lze označit za stěžejní usvědčující důkazy, a to konkrétně korespondenční vyžádání informací od dodavatelů, bez jakéhokoliv dalšího procesně spolehlivého prověření takto vytěžených poznatků a jejich následného porovnání s neprověřenými daty poskytnutými poškozenou společností, což podle Ústavního soudu nepostačuje pro označení procesu dokazování za ústavně aprobovatelný. Ústavní soud nevyloučil, že by to mohla být právě stěžovatelka, kdo v poškozené společnosti mechanismem popsaným v obžalobě za účelem vlastního obohacení snižoval částku na fakturách v elektronickém účetním systému a rozdíl si ponechával pro svoji potřebu, ale nebylo jednoznačně a s nejvyšším stupněm jistoty prokázáno, že se tohoto jednání dopustila stěžovatelka.
Následně pak městský soud při novém projednání odvolání obviněné zrušil první odsuzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, který pak nově ve věci rozhodl nejdříve zprošťujícím rozsudkem, po jeho zrušení odvolacím soudem pak odsuzujícím rozsudkem ze dne 12. 5. 2017, sp. zn. 41 T 81/2013, a o odvolání obviněné proti němu rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 6 To 281/2017, jak jsou tato rozhodnutí shora podrobně citována.
Uvedeným prvním odsuzujícím rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 41 T 81/2013, byla obviněná uznána vinnou přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a odsouzena podle §206 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, k peněžitému trestu ve výši celkem 109 500 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 1 roku a podle §73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu výkonu zaměstnání spojených s hmotnou odpovědností na dobu 3 let. K odvolání obviněné byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen v celém rozsahu, ale nově byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2014, sp, zn. 6 To 150/2014, opět uznána vinnou přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a byla odsouzena podle §206 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši celkem 90 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání deseti měsíců a k trestu zákazu výkonu zaměstnání spojených s hmotnou odpovědností na dobu 3 let, když jí oproti rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby ohledně 12 v ní uvedených skutků. Jak uvedl obvodní soud, již usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 41 T 81/2013, bylo přitom celkem 48 dalších dílčích útoků uvedených v obžalobě vyloučeno k samostatnému projednání pod sp. zn. 41 T 2/2014, a trestní stíhání ohledně nich bylo zastaveno usnesením ze dne 17. 1. 2014, jež nabylo právní moci dne 28. 1. 2014.
IV
Obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ale zásadně namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., protože tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze zásadně opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Vesměs procesní námitky obviněné tedy ani v případě tohoto druhého dovolání ve věci neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu (neúplné dokazování, nesprávné hodnocení důkazů, hodnocení důkazů neprovedených odvolacím soudem, odborná nezpůsobilost znalce pro nesprávný obor, nepoužitelný znalecký posudek, nepřibraný konzultant, nesprávný výslech konzultantů, extrémní rozpor).
Protože skutkové námitky obviněné nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., Nejvyšší soud se zabýval věcí z hlediska významu procesních námitek obviněné a namítaného extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Ne každé porušení procesních předpisů, byť by k němu v řízení i došlo, je ale důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí, a to dokonce až v řízení o dovolání, stejně jako v oblasti skutkových zjištění to není jakýkoliv rozpor, ale pouze tzv. extrémní rozpor. Aby se takovéto námitky mohly stát důvodem zásahu Nejvyššího soudu do pravomocného rozhodnutí soudu v řízení o dovolání, musí se jednat o tak závažné namítané procesní pochybení, které ve svém důsledku zpochybňuje samotnou podstatu rozhodnutí o vině a spravedlivé řízení jako celek. Ohledně námitek proti použitelnosti důkazu, se proto musí jednat o důkaz z hlediska rozhodnutí o vině rozhodující nebo podstatný. O takové procesní pochybení se ale v této věci nejedná.
Nejvyšší soud opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně a typicky se tak děje právě v případě, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněné osoby na spravedlivý proces. Nejvyšší soud proto na podkladě procesních a skutkových námitek obviněné zkoumal, zda nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy, a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudů, tedy zda nenastal stav, kdy skutková zjištění soudů vůbec postrádají obsahovou spojitost s řádně provedenými důkazy, nebo skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo skutková zjištění soudů jsou opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. O takový případ se však v dané věci rozhodně nejedná, když mezi skutkovými zjištěními obvodního soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také odvolací soud, a provedenými důkazy, není žádný rozpor, natož extrémní, jak namítá obviněná. Z odůvodnění napadených rozhodnutí i obsahu trestního spisu je zřejmé, že soudy provedly dokazování v potřebném rozsahu, po zrušení původních rozhodnutí Ústavním soudem pak provedly navíc obsáhlé doplnění dokazování, které jen potvrdilo správnost již původního odsuzujícího rozsudku.
Pokud obviněná zpochybňuje správnost závěrů nově provedeného důkazu znaleckým posudkem znalce Ing. J. Cuřína z oboru elektrotechnika, tak se jedná o důkaz významný z hlediska prověření již předtím existujících důkazů, ale nikoliv o „klíčový důkaz“ na kterém je založeno rozhodnutí o vině. Zjištění znalce jen potvrdilo skutečnosti vyplývající již z účetních dokladů odběratelů a jejich následných výpovědí, že tito disponují obviněnou vystavenými účetními doklady s vyššími peněžními částkami, než jsou uvedeny v dokladech evidovaných v databázi společnosti DLH a tyto vyšší částky také zaplatily bez nějakého jejich následného snížení. Především ve zjištění odpovídajících účetních dokladů v databázi společnosti, a to k provedení verifikace již předtím opatřených důkazů vyžádaných od dodavatelů a dat poskytnutých poškozenou společností (pozn. k tomu viz výpověď svědka Š. Ř. v hlavním líčení dne 7. 9. 2016, na č. l. 1252 a násl. tr. spisu), byl účel a podstata činnosti znalce. Také Ústavní soud tyto důkazy, tedy doklady vyžádané od dodavatelů a data poskytnuta poškozenou společností, označil za „stěžejní usvědčující důkazy“ ve svém zrušujícím nálezu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15, přičemž ale nepovažoval za dostatečné, aby korespondenčně vyžádané doklady byly bez procesně spolehlivého ověření porovnány s neprověřenými daty poskytnutými poškozenou společností. Tato data tedy byla zjištěna znalcem, prověřil je také obvodní soud a korespondenčně vyžádané doklady od jednotlivých odběratelů byly ověřeny jejich výslechem v hlavním líčení. Na řádném zjištění existence těchto dat nemají vliv ani námitky obviněné ohledně konzultantů znalce, když podle zákona č. 36/1967 Sb. (o znalcích a tlumočnících, §10), znalec je povinen vykonávat svou činnost osobně, je oprávněn přibrat konzultanta k posuzování zvláštních dílčích otázek, ale odpovědnost znalce není dotčena ani v části posudku, o níž bylo konzultováno.
Na řádném zjištění existence daných dat by nic nezměnilo ani obviněnou požadované zkoumání znalcem z oboru výpočetní techniky, informatiky. Znalcem zjištěná data také soud prvního stupně sám přezkoumal a nespokojil se pouze s jeho závěry (viz odůvodnění na str. 43 a násl. odůvodnění rozsudku). Navíc je zřejmé, že vzhledem k obhajobě obviněné by ani jí požadovaný další posudek znalce z jiného oboru neměl zřejmě z jejího pohledu žádnou důkazní hodnotu. Podstata její obhajoby totiž spočívá na tvrzení, že se ničeho nedopustila a vše pod jejím heslem prováděl nějaký jiný zaměstnanec, nebo se jedná o komplot zaměstnavatele. Tato verze její obhajoby ale byla spolehlivě vyvrácena provedenými důkazy a již obvodní soud tento závěr také řádně odůvodnil. K tomu Nejvyšší soud pouze připomíná výpověď svědka V. G., působícího ve společnosti DLH na pozici tzv. country manažera a nadřízeného obviněné, který v hlavním líčení dne 7. 9. 2016 jednoznačně vyloučil možnost, že by pod heslem obviněné prováděl změny v počítači nějaký jiný zaměstnanec (viz č. l. 1255 – 1256 tr. spisu). Zejména ale Nejvyšší soud konstatuje, že obviněnou požadovaný další znalecký posudek by nemohl nic změnit na soudy řádně zjištěném skutkovém stavu věci a byl by zjevně nadbytečný.
K námitce obviněné proti odbornosti znalce a požadovanému zkoumání znalcem z oboru výpočetní techniky, informatiky, Nejvyšší soud také uvádí, že opatření o přibrání znalce bylo obhájci obviněné doručeno dne 15. 9. 2016 a obsahovalo také poučení podle §105 odst. 3 tr. ř. o možnosti vznést námitky proti osobě znalce, jeho odbornému zaměření a formulaci otázek. Podáním ze dne 17. 10. 2016 ale obviněná prostřednictvím obhájce vznesla námitky pouze proti formulaci otázek položených znalci, načež soud obhájci sdělil, že námitky neshledal důvodnými. V následném hlavním líčení dne 26. 10. 2016 byly k návrhu obhájce ( doplněného podáním ze dne 31. 10. 2016) a se souhlasem soudu opět doplněny pouze otázky znalci, který pak znalecký posudek doplnil. Až podáním ze dne 19. 12. 2016 a téhož dne v hlavním líčení obhájce obviněné vznesl námitku také proti odbornému zaměření znalce s tím, že se zcela vymyká zadání znaleckého posudku a které uvádí také v dovolání.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce obviněné, že klíčové pasáže má soud nikoliv ze znaleckého posudku ale z výslechu jeho dvou konzultantů. Předně je ze znaleckého posudku zřejmé, a obvodní soud to také takto rozlišuje na str. 39 rozsudku, že jediným konzultantem znalce byl T. Podroužek, a to pouze za účelem získání přístupu do informačního systému Notia, ověření jeho funkčnosti a vyhledání daných informací. Obviněná sama přitom uvádí v dovolání, že pouze u jednoho konzultanta existuje doklad o jeho přibrání znalcem a postavení svědka Š. Ř. rovněž jako konzultanta znalce dovozuje jen z obsahu jeho výpovědi. Ohledně konzultanta znalce T. Podroužka Nejvyšší soud ale přisvědčil procesní námitce obviněné, že tento konzultant byl nesprávně vyslechnut soudem jako svědek, protože pokud vyvstane nutnost konzultanta vyslechnout, musí být k němu přistupováno stejným způsobem jako ke znalci (viz rozhodnutí publikované pod č. 29/1986 Sb. rozh. tr.). I když proto k výpovědi T. Podroužka jako svědka v hlavním líčení nelze přihlížet, tak to nijak nezpochybňuje samotný znalecký posudek a zejména rozhodnutí o vině, které je založeno na jiných důkazech, než je výpověď tohoto konzultanta. T. Podroužek se totiž v dané výpovědi „svědka“ vyjádřil k otázce existence opravovaných a neopravovaných faktur, k možnosti jejich odstranění v systému Notia stornem nebo smazáním a k zaznamenaným časovým údajům v tomto systému, tedy pouze obecně k možnému mechanismu změn údajů v systému. Nevyjadřoval se ale nijak přímo k jednání obviněné.
Nejvyšší soud nepřisvědčil námitce obviněné, že odvolací soud jinak hodnotil provedené důkazy, aniž je sám provedl. Tato námitka se týká procesního postupu odvolacího v předchozím veřejném zasedání dne 28. 3. 2017, ve kterém bylo rozhodnuto o zrušení zprošťujícího rozsudku obvodního soudu. Podle §263 odst. 7 tr. ř. „z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl“. V daném případě je zřejmé, že odvolací soud sám neměnil ani nedoplňoval skutková zjištění. Přitom i z části odůvodnění zrušujícího usnesení městského soudu ze dne 28. 3. 2017, jak je citována v dovolání, jasně vyplývá, že odvolací soud uložil obvodnímu soudu, aby zhodnotil skutečnosti plynoucí již z provedených důkazů, které doposud hodnoceny nebyly, a uložil také doplnit dokazování, což obvodní soud provedl (viz str. 39 rozsudku).
Nejvyšší soud pouze připomíná k námitce obviněné, že „pokladní si nehraje na auditora a pouze na konci směny zkontroluje obsah pokladny se součtem tržeb, který již byl podle ní ale již dávno pozměněn osobou, která fyzicky převzala tržbu“, že přes dlouhou dobu od události si svědek A. D. pamatoval, zřejmě právě v důsledku daných okolností, tedy ztráty příjmového dokladu a vyžádání nového od společnosti DLH (viz jeho výpověď na str. 21 až 22 rozsudku soudu prvního stupně), že zboží hradil v hotovosti vždy právě do rukou obviněné. Tedy ona byla osobou přebírající tržbu, o které sama tvrdí, že pozměňovala dané údaje. Navíc tento svědek následně zjistil rozdíly v částkách v případě nikoliv jedné ale celkem šesti faktur, kdy pokaždé zboží platil v hotovosti a vždy pouze obviněné, přičemž faktury mu tiskla buď obviněná nebo pan H. Výpověď svědka A. D. je v souladu s výpovědí zaměstnance společnosti DLH, svědka O. F., který také uvedl, že právě nesrovnalosti zjištěné v případě faktur vystavených pro A. D., se staly důvodem prověření i daleko více obchodů a všechny následně zjištěné nesrovnalosti byly právě v případech, kde pracovala obviněná (k tomu viz též výpověď manažera DLH, svědka G. G.). Nelze proto přisvědčit ani námitce obviněné, že jediným důkazem mělo být to, že v účetním systému společnosti DLH je u upravených záznamů uveden uživatel KZ, což bylo její označení. Přitom byla vyvrácena i její obhajoba, že spolupracovníci znali její přístupové heslo. Obviněná ale přesto v dovolání namítá, že spáchání údajného skutku jí nebylo nijak prokázáno a veškeré úvahy o její vině považuje za spekulativní.
Nejvyšší soud svůj náhled na věc vyjádřil již ve svém předchozím zrušeném usnesení ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1338/2014, jímž bylo dovolání obviněné proti prvnímu odsuzujícímu rozsudku městského soudu odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Již tehdy Nejvyšší soud vycházel z úvahy, že rozhodující jsou listinné důkazy a je nereálné očekávat po tolika letech od prováděných nákupů a plateb, že by si jednotliví zákazníci DLH ještě přesně pamatovali, kdo jim vystavil fakturu a komu za zboží v hotovosti platili. To ostatně potvrdily i jejich následné výslechy, ve kterých ale přesto potvrdili platby v hotovosti a rozdílnost jejich plateb a jejich dokladů, oproti dokladům v evidenci ve společnosti DLH. Protože doplnění dokazování jen potvrdilo správnost již předchozího závěru o vině, Nejvyšší soud neměl důvod změnit svůj již jednou vyslovený názor, a i nyní se ztotožnil s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů. Bylo by formalistické a nadbytečné je opakovat, a tak postačí odkázat zejména na podrobné a správné odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 5. 2017, sp. zn. 41 T 81/2013, a také rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 6 To 281/2017. Odvolací soud se řádně vypořádal i s odvolacími námitkami obviněné, které opakuje ve svém dovolání a Nejvyšší soud se s jeho závěry, s výjimkou výslechu konzultanta, rovněž ztotožnil.
Protože námitky obviněné neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud ve věci neshledal ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nad rámec rozhodnutí o dovolání Nejvyšší soud uvádí následující. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15, jímž zrušil na základě ústavní stížnosti obviněné v této trestní věci první odsuzující rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 6 To 150/2014, a také unesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1338/2014, jímž bylo dovolání obviněné proti uvedenému rozsudku městského soudu odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., také uvedl, že se Nejvyšší soud „věcí meritorně odmítl zabývat, neboť dovolání považoval za podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu“. K tomu Ústavní soud považoval za potřebné připomenout některá svá rozhodnutí, podle kterých se dovolací řízení v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu a Nejvyšší soud je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Přesto, že tak Nejvyšší soud právě z hlediska zachování práva obviněné na spravedlivý proces již tehdy učinil, Ústavní soud konstatoval, že „se věcí odmítl zabývat“. Toto jeho konstatování je ale v přímém rozporu s odůvodněním unesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1338/2014. K tomu postačí odkázat na str. 5 až 8 odůvodnění, kde se Nejvyšší soud k námitce obviněné o nezákonném opatření důkazů nejdříve obecně zabýval přípustností důkazních prostředků a následně konkrétně důkazní situaci rozebral z hlediska možné existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudu, který ale ve věci neshledal.
Proto Nejvyšší soud na vysvětlení svého postupu při odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. i v případě tohoto druhého dovolání obviněné uvádí následující. Tento způsob rozhodnutí o dovolání v žádném případě neznamená, že by se Nejvyšší soud „věcí odmítl meritorně zabývat, neboť dovolání považoval za podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.“, jak bylo Ústavním soudem konstatováno v uvedeném nálezu. To ostatně jednoznačně vyplývalo z obsahu odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1338/2014, ve kterém uvedl, že zasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je totiž zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby bylo zachováno ústavně garantované právo obviněné na spravedlivý proces. Nejvyšší soud se proto vždy zabývá i procesními námitkami obviněných, kterými napadají proces dokazování a skutková zjištění soudů, byť tyto námitky přímo důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Pokud mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je shledán namítaný extrémní rozpor, jsou pak napadená rozhodnutí na podkladě uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšším soudem zrušena. V opačném případě je dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Slovo „odmítne“ je zákonný pojem uvedený v ustanovení §265i odst. 1 tr. ř. i pro řadu dalších způsobů rozhodnutí o dovolání a nelze jej zaměňovat za jiný názor soudu na to, zda vina byla nebo nebyla prokázána bez důvodných pochybností.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. března 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu