ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.143.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 143/2018-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 7. 3. 2018 o dovolání obviněného J. R. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 2 To 153/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 2 T 68/2015 takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 2 To 153/2017, a rozsudek Okresního soudu v Jeseníku ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 2 T 68/2015.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Jeseníku přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 2 T 68/2015, byl obviněný J. R. uznán vinným přečiny útisku podle §177 odst. 1 tr. zákoníku a pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku, za které mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou roků za současného vyslovení dohledu a přiměřených omezení ve zkušební době. Dále bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy poškozené D. D.
Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu v Jeseníku v podstatě v tom, že obviněný v době od počátku listopadu 2014 nejméně do konce ledna 2015 poté, co jeho družka – poškozená D. D. odešla s jejich nezletilým synem XXXXX * ) ze společné domácnosti ve F.-M. do J., v rámci úředních jednání, písemných podání a mediační činnosti, konkrétně před orgánem sociálně právní ochrany dětí, před Okresním soudem ve Frýdku-Místku, před mediátorem „a dalšími osobami“ uváděl různá nepravdivá tvrzení zpochybňující zdravotní stav poškozené, její schopnosti zajistit výchovu syna i výchovné prostředí, v němž se syn nyní u rodiny poškozené nachází, a požadoval kontroly domácnosti poškozené a zdravotního stavu syna, ačkoli již počátkem listopadu 2014 „byl srozuměn“ s tím, že šetřením orgánu péče o dítě nebyly zjištěny žádné jím tvrzené nedostatky. Ve stejném období poškozené vyhrožoval, „že z ní udělá feťačku, alkoholičku, schizofreničku“, přičemž poškozená jeho výše uvedené chování ve styku s úřady, při společném kontaktu s nezletilým a jeho soustavné elektronické požadavky na zasílání zpráv a fotografií o chování a stavu nezletilého byla nucena snášet z důvodu jeho výhrůžek, že před úřady bude tak zpochybňovat vážnost její osoby a schopnost výchovy nezletilého, až docílí převzetí jeho výchovy, „a z toho vyplývající obavy poškozené, že je schopen za tím účelem podat i nezletilému léky, které sama užívá“, přičemž chování obviněného vyvolávalo u poškozené strach a stresovou reakci.
O odvolání obviněného, které směřovalo proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 2 To 153/2017, tak, že byly zrušeny pouze výroky o uložení přiměřených povinností ve zkušební době a o náhradě nemajetkové újmy a v tomto rozsahu bylo nově rozhodnuto, zatímco v ostatních výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci napadl obviněný v celém rozsahu dovoláním s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že v odsuzujícím rozsudku vymezený skutek nenaplnil znaky objektivní stránky trestných činů útisku ani pomluvy a nedosahuje ani potřebného stupně společenské škodlivosti ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Zdůraznil, že ve skutkové větě rozsudku není vyjádřeno jednání naplňující skutkovou podstatu trestného činu útisku, absentuje jak znak nucení ke konání či k nekonání, tak zneužití závislosti nebo tísně. Ohledně trestného činu pomluvy ve skutkové větě není vyjádřena ani nepravdivost označených výroků ani právem předpokládaný ohrožující následek. Obviněný se dále zabýval ve vztahu k posuzovanému jednání a s poukazem na vybranou judikaturu Ústavního soudu otázkou subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Dovoláním se domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby sám rozhodl zprošťujícím výrokem podle §226 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného do dne konání neveřejného zasedání u Nejvyššího soudu nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Záleží tedy ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Obviněným uplatněné námitky vztahující se k tomuto dovolacímu důvodu spočívají především v tom, že soudy použitá právní kvalifikace zjištěného a ve výroku rozsudku nalézacího soudu popsaného skutku je nesprávná, neboť jím nebyly naplněny znaky uvedených přečinů. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy obviněný uplatnil relevantně.
Protože Nejvyšší soud nezjistil důvody k odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozsudku předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
Obviněný byl v rámci výroku o vině trestným činem útisku uznán vinným v podstatě tím, že poškozené vyhrožoval, že z ní „udělá feťačku, alkoholičku, schizofreničku“, že před úřady bude tak zpochybňovat vážnost její osoby a schopnost výchovy nezletilého, až docílí převzetí jeho výchovy, přičemž chování obviněného vyvolávalo u poškozené strach a stresovou reakci. Poškozená byla nucena snášet jeho chování a jeho soustavné požadavky na zasílání zpráv a fotografií o chování a stavu nezletilého, přičemž poněkud nejasný je dovětek o obavách poškozené, že je obviněný schopen „za tím účelem“ podat i nezletilému léky, které sama užívá, jenž nemá oporu ve skutkových zjištěních. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že neustálé telefonáty a SMS zprávy obviněného vyvolávaly u poškozené strach a stres a dále že neustálý nátlak vedl k tomu, že poškozená byla nucena jeho jednání snášet. Přitom si byl vědom tísně poškozené, která se musela sama starat o syna a jeho výchovu, když s ním zůstala bez partnera. Nalézací soud uzavřel, že poškozená trpěla pocitem strachu o nezletilého, neboť obviněný se snažil znevěrohodnit její osobu v roli matky, čímž chtěl docílit svěření nezletilého do své péče. Odvolací soud k tomu dodal, že obviněný využil tísně poškozené spočívající zejména v tom, že se musela sama starat o jejich dítě, že měla obavy, že obviněný učiní kroky k tomu, aby dítě získal do své péče, když obviněný vyžadoval zprávy a fotografie o stavu dítěte, a v případě, že nedostal okamžitou odpověď, obracel se i na policii. Odvolací soud dále nad rámec rozsudku nalézacího soudu uvedl, že obviněný zneužil i závislosti poškozené, která jej jako otce dítěte musela respektovat.
Přečinu útisku podle §177 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného nutí, zneužívaje jeho tísně nebo závislosti, aby něco konal, opominul nebo trpěl.
Tíseň je stav, byť přechodný, vyvolaný nepříznivými okolnostmi, které vedou k omezení volnosti v rozhodování. Tyto nepříznivé poměry se mohou týkat osobních, rodinných, majetkových či jiných poměrů, pro něž se utiskovaná osoba ocitá v těžkostech a nesnázích, přičemž není rozhodné, jak se poškozená osoba do tohoto stavu dostala, a tedy ani to, zda si jej sama způsobila svým vlastním jednáním. Zvláště tíživá situace charakteristická pro tíseň se vyznačuje naléhavou potřebou, jejíž uspokojení není do značné míry v možnostech osoby, která se ve stavu tísně ocitla (č. 46/2009 Sb. rozh. tr.). Skutková zjištění soudů této charakteristice neodpovídají. Závěry soudů obou stupňů jsou v tomto směru nejasné a rozporné. Z odůvodnění obou rozsudků plyne, že soudy dovodily stav tísně z toho, že poškozená po rozchodu sama pečovala o syna. Je však zřejmé, že z této obecně běžné sociální situace nelze stav tísně ve smyslu §177 odst. 1 tr. zákoníku dovozovat. K naplnění tohoto znaku se musí jednat o situaci nikoli běžnou, nýbrž o situaci zvlášť tíživou, která v důsledku mimořádných těžkostí a nesnází vede k podstatnému omezení volnosti v rozhodování, kterou jinak člověk v obdobné situaci disponuje (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1427/2012). Znak tísně nelze dovodit ani z toho, že poškozená trpěla pocitem strachu z toho, že obviněný chtěl docílit svěření nezletilého do své péče, snažil se znevěrohodnit její osobu v roli matky a vyžadoval zprávy a fotografie o stavu dítěte. Nehledě na to, že z tohoto jednání soudy patrně současně dovodily znak „nucení“ ve smyslu §177 odst. 1 tr. zákoníku (viz níže), nejde ani v tomto směru o stav tísně, jak má na mysli uvedené ustanovení, neboť nejde o situaci zvlášť tíživou vyznačující se naléhavou potřebou, jejíž uspokojení není do značné míry v možnostech osoby, která se ve stavu tísně ocitla, a způsobující podstatné omezení volnosti v rozhodování, nýbrž jde o situaci při sporech o výchovu dítěte po rozchodu rodičů vcelku běžnou.
Závislost ve smyslu citovaného ustanovení je stav, v němž se osoba nemůže svobodě rozhodovat vzhledem k tomu, že je v určitém směru odkázána na pachatele (např. vztah žáka a učitele, dlužníka a věřitele, osoby vychovávané a vychovávající, vztah zaměstnavatele a jeho zaměstnance apod.). V daném případě nešlo o vztah závislosti. Ten nemůže vyplývat pouze z dřívějšího intimního vztahu, respektive družského poměru obviněného a poškozené, ani z faktu, že spolu mají dítě, podobně jako nelze za stav závislosti v tomto smyslu považovat ani manželství (srov. č. 23/1980 Sb. rozh. tr.). Navíc zmínka o údajné závislosti se objevila až v úvaze odvolacího soudu, učiněné nad rámec skutkových i právních závěrů soudu nalézacího.
Absence jednoznačného zjištění, které by odpovídalo znaku „tísně“ nebo „závislosti“, vylučuje, aby tato část jednání obviněného byla posouzena jako trestný čin útisku podle §177 odst. 1 tr. zákoníku.
Nucení se zneužitím tísně nebo závislosti musí směřovat buď ke konání, nebo k opominutí, kterým se rozumí nevykonání toho, co by jinak donucovaná osoba vykonala, anebo trpění, jímž nejčastěji je strpění donucovaným odmítaného jednání. Je třeba přisvědčit dovolateli, že ani tento znak není jasně vyjádřen v tzv. skutkové větě ve výroku odsuzujícího rozsudku. Ze zjištění soudů není zcela jasné, k čemu měl poškozenou nutit. V tomto směru není rozhodné, že obecně cílem jeho jednání bylo dosáhnout pro něho příznivého rozhodnutí soudu ve sporu o výchovu nezletilého. Rozhodné je, k čemu měl nutit poškozenou. Soud prvního stupně ve výroku odsuzujícího rozsudku uvedl, že poškozená byla nucena jednání obviněného snášet a do takto snášeného jednání zahrnul i „opakované elektronické požadavky na zasílání zpráv, fotek o stavu a chování jejich nezletilého syna“. Za nucení ke konkrétnímu jednání by bylo možné považovat jedině to, co upřesnil až odvolací soud, tedy že obviněný vyžadoval zasílání fotografií nezletilého syna. Takto však výrok o vině pojat není.
Poněkud nejasné úvahy soudů svědčí o tom, že soudy si dostatečně neujasnily jednotlivé zákonné znaky trestného činu útisku podle §177 odst. 1 tr. zákoníku. Jedním z těchto znaků je nucení jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Jde o odlišný znak od znaku tísně nebo závislosti, který musí být naplněn také nějakou odlišnou skutkovou okolností, která vyjadřuje to, k čemu byla poškozená jednáním obviněného nucena. Oba zmíněné odlišné znaky trestného činu útisku nemohou být naplněny toutéž skutkovou okolností. Jde tu o vztah cíle a prostředku k jeho dosažení. Cíl je skutkově vyjádřen konkrétním zjištěním, k čemu pachatel nutil poškozeného. Prostředek k dosažení cíle je vyjádřen konkrétním zjištěním, jaké situace poškozeného spočívající v tísni nebo závislosti obviněný zneužíval a jak jí zneužíval. Vztah cíle a prostředku nelze zredukovat na to, že pachatel poškozeného donutil k tomu, aby strpěl vzniklou tíseň nebo závislost, protože tím by byly cíl a prostředek v podstatě ztotožněny. Při takovém výkladu by stav tísně nebo závislosti, na němž by se pachatel podílel, bylo možné bez dalšího pokládat za trestný čin útisku, aniž by bylo nutné zjišťovat, k čemu konkrétně pachatel nutil poškozeného, neboť by stačil závěr, že pachatel nutil poškozeného k tomu, aby strpěl stav tísně nebo závislosti (k tomuto rozlišování jednotlivých znaků skutkové podstaty srovnej obdobně ve vztahu k trestnému činu vydírání usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1382/2013). Takové nesprávné konstrukci trestného činu útisku by nasvědčoval výrok o vině odsuzujícího rozsudku, s nímž se v napadeném rozhodnutí ztotožnil odvolací soud. V tomto směru však rozhodnutí soudů nemohla obstát jako nejasná a nepřezkoumatelná. Je třeba také uvážit, že samotný dotaz není sám o sobě současně nucením k odpovědi na tento dotaz. Je také nutno odlišovat motiv určitého jednání od konkrétní skutkové okolnosti naplňující některý ze zákonných znaků trestného činu.
Za této situace, kdy navíc ve výroku odsuzujícího rozsudku ani ve spojení s jeho odůvodněním nelze dost dobře rozlišit, ve kterých skutkových zjištěních soud shledává naplnění jakých znaků kterého z obou uvedených trestných činů, je třeba uzavřít, že jak rozsudek Okresního soudu v Jeseníku, tak napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci jsou rozhodnutími, která spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vady vytýkané dovolatelem shledal Nejvyšší soud i ve vztahu k výroku o vině trestným činem pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku. Ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku není dostatečně vyjádřena nepravdivost uvedených výroků a zejména ohrožující následek, respektive způsobilost značnou měrou ohrozit vážnost poškozené u spoluobčanů.
Přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu.
Aby se jednalo o údaj nepravdivý, musí mít povahu informace, jejíž pravdivost či nepravdivost, tj. soulad či rozpor se skutečností, lze objektivně ověřit. Tomuto hledisku neodpovídají pouhé subjektivní hodnotící soudy toho, kdo je pronáší. V daném případě měly výroky obviněného podle skutkových zjištění soudů přinejmenším zčásti povahu výroků nepravdivých (nikoli tedy pouze hodnotících). I když například otázka léčení poškozené nebyla soudy objasněna, za nepravdivé byly označeny údaje o týrání syna, o tom, že poškozená užívá drogy, že si přivydělávala jako sexuální společnice, že žije se synem ve špíně a plísních a další údaje o současném výchovném prostředí nezletilého, jako že otec poškozené je vyléčený alkoholik.
Zásadní pak je, že ke spáchání přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku se vyžaduje nejen to, aby sdělený údaj byl nepravdivý, ale zároveň také to, aby byl způsobilý značnou měrou ohrozit vážnost pomlouvané osoby u spoluobčanů. Nepostačuje tedy ohrožení jakékoli, tj. i v nízké či obvyklé intenzitě, ale musí se jednat o ohrožení zásadnějšího charakteru (viz usnesení nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 83/2003). Citované ustanovení příkladmo uvádí dvě konkrétní formy ohrožení vážnosti, a to poškození v zaměstnání a narušení rodinných vztahů, a nad tento rámec obecně odkazuje na hrozbu způsobení jiné vážné újmy. Nepravdivý údaj musí být způsobilý ohrozit vážnost pomlouvané osoby u spoluobčanů tak, aby z jeho sdělení hrozila pomlouvané osobě vážná újma. Ohrožení vážnosti u spoluobčanů znamená, že pokud by se nepravdivý údaj rozšířil a vešel ve známost v určitém okruhu jiných občanů, byla by tím pověst pomlouvané osoby dotčena v takové míře, že by to značně zhoršilo její postavení v zaměstnání či v rodině, anebo podle povahy věci i v jiných oblastech, např. v zájmové činnosti, ve vztazích s přáteli či známými, v přístupu do nějakých objektů či zařízení, v účasti na různých akcích atd.
Způsobilost nepravdivého údaje ohrozit značnou měrou vážnost pomlouvané osoby u spoluobčanů není dána jen samotnou nepravdivostí sděleného údaje, ale i tím, komu byl takový údaj sdělen, neboť i tato okolnost spoluurčuje míru pravděpodobnosti toho, že nepravdivý údaj se rozšíří, vejde ve známost v nějakém okruhu ostatních občanů a tím reálně ohrozí vážnost pomlouvané osoby u spoluobčanů. Nepravdivý údaj má potenciál ohrozit značnou měrou vážnost pomlouvané osoby u spoluobčanů za předpokladu, že je sdělen někomu, u koho je reálná možnost, že si tento údaj nenechá pro sebe a že ho poskytne dalším osobám. Jedině tak může nastat stav spočívající v ohrožení vážnosti pomlouvané osoby u spoluobčanů (viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 7 Tdo 936/2016).
Obviněný podle zjištění Okresního soudu v Jeseníku sděloval posuzované údaje orgánu sociálně právní ochrany dětí (OSPOD) Městského úřadu v Jeseníku a ve Frýdku-Místku, Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, mediátorovi a „dalším osobám“, nikde však blíže nespecifikovaným. Odvolací soud uvedl ve výčtu těchto subjektů také „policii“, což opět nebylo specifikováno. Uvedené subjekty vyvíjejí činnost, v jejímž rámci si samostatně ověřují předkládané údaje a podle toho pak dále postupují a rozhodují. Při činnosti těchto subjektů nejde o to, že by získané údaje jakkoli dále rozšiřovaly, naopak mají o získaných informacích zachovávat mlčenlivost. Není tedy zpravidla reálné, že by prostřednictvím údajů sdělených těmto subjektům mohla být ohrožena vážnost poškozené u spoluobčanů.
Zmíněnou ohrožující způsobilost nepravdivých údajů je třeba hodnotit zejména s přihlédnutím k postavení dotčené osoby, jejím charakterovým a mravním vlastnostem, dále k povaze sdělovaného údaje, okolnostem sdělení, rozšíření takové informace apod. Ke zmíněným zákonným příkladům možného ohrožení vážnosti lze dodat, že za poškození v zaměstnání se považuje například možnost přeřazení na nižší či méně odpovědnou funkci, možnost výpovědi apod., narušením rodinných vztahů se rozumí například možnost vážných rozporů mezi manžely, jež mohou vést až k rozvratu manželství, závažné narušení vztahů mezi rodiči a dětmi, popř. mezi ostatními blízkými příbuznými apod., jinou vážnou újmou je taková újma, která se významně pomluveného dotýká a za niž se považuje například ohrožení politické kariéry, větší odliv zákazníků nebo ztráta větší zakázky při podnikání, neuzavření důležité smlouvy apod. K ohrožení vážnosti u spoluobčanů nemusí dojít, stačí, že nepravdivý údaj je k tomu způsobilý (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 1827 – 1829).
Soudy blíže neodůvodnily, v čem spatřují naplnění oné způsobilosti předmětných informací značnou měrou ohrozit vážnost poškozené u spoluobčanů. Soud prvního stupně zmínil, že tyto informace mohly ovlivnit rozhodování uvedených orgánů, což však nemá spojitost se znaky trestného činu pomluvy. Soudy se nezabývaly ani otázkou, komu byly uvedené informace sděleny. Je třeba vycházet z toho, že jen minimálnímu počtu zasvěcených pracovníků příslušných orgánů. Konkrétně z obsahu odsuzujícího rozsudku vyplývá, že kromě soudu se mělo jednat o pracovnice OSPOD M. a M. a mediátora S. T. Je třeba dodat, že pokud se o zmíněných tvrzeních obviněného dozvěděli rodinní příslušníci poškozené, jednak jim tuto informaci sdělila sama poškozená (viz například výpověď svědka M. D.), jednak z povahy těchto informací a z obsahu svědeckých výpovědí vyplývá, že nemohly narušit rodinné vztahy poškozené, přičemž soudy ani nijak neargumentovaly v opačném smyslu. Ani skutečnost, že se prostřednictvím dotazu od OSPOD o sděleních a podezřeních obviněného dozvěděla i ošetřující lékařka nezletilého MUDr. Jaroslava Urbánková, na věci nic nemění, neboť rovněž šlo pouze o osobu, která byla vázána povinností mlčenlivosti.
Otázku způsobilosti sdělovaných údajů značnou měrou ohrozit vážnost poškozeného u spoluobčanů ve smyslu §184 odst. 1 tr. zákoníku je třeba posuzovat vždy individuálně se zřetelem ke specifikům posuzovaného případu. I když lze připustit situace, kdy sama reakce adresáta nepravdivých údajů v podobě například šetření příslušného orgánu může rozšířit určitou informaci ve větším okruhu osob nebo přinejmenším vyvolat spekulace apod., případně kdy okruh osob, jimž byla informace třeba i v rámci jejich úřední činnosti sdělena, je velmi široký, nemusí tomu tak být v podobných situacích vždy, respektive není to pravidlem. Je třeba mít na paměti objekt trestného činu pomluvy, jímž je vážnost poškozeného u spoluobčanů, čest a dobrá pověst člověka a jeho ochrana před pomluvou, která může vážným způsobem narušit jeho rodinný a společenský život, nikoli tedy vážnost u projednávajících státních orgánů a úředních subjektů. Jinak by bylo nutno dovozovat trestní odpovědnost za tento trestný čin například prakticky ve všech případech, kdy účastníci soudního řízení na sebe navzájem uvádějí (třeba i v rámci hodnotících soudů) nepravdivé informace různého druhu ve snaze dosáhnout úspěchu ve sporu. V těchto případech záleží opět na povaze takových nepravdivých informací (údajů) a také například na tom, zda byly sděleny při veřejném soudním projednávání a skutečně v přítomnosti veřejnosti.
V posuzovaném případě soudy neuvedly skutková zjištění ani argumenty, které by vedly k závěru o naplnění uvedeného znaku trestného činu pomluvy a ani Nejvyšší soud neshledal v dosud zjištěném skutku znaky přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku. Údaje sdělované obviněným o poškozené třetím subjektům byly svým obsahem znevažující a morálně pochybené, vyjadřovaly především negativní hodnotící vztah obviněného k osobě poškozené a členům její rodiny, avšak s ohledem na to, komu byly adresovány, nebyly způsobilé značnou měrou ohrozit vážnost poškozené u spoluobčanů. Jiná by ovšem byla situace, pokud by soudy dospěly k takovým skutkovým zjištěním, jež by zákonné znaky trestného činu pomluvy naplnila.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů z podnětu dovolání obviněného zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci i rozsudek Okresního soudu v Jeseníku jako součást řízení předcházejícího napadenému rozsudku, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Okresnímu soudu v Jeseníku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Závěrem pokládá Nejvyšší soud za nutné vzhledem k poměrně výraznému časovému odstupu od vyhlášení napadeného rozhodnutí (dne 27. 6. 2017) konstatovat, že věc mu byla s dovoláním obviněného předložena dne 25. 1. 2018. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. března 2018
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.