ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1505.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 1505/2017-112
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 5. 2018 o dovolání obviněných T. M. , a J. S. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 9 To 92/2016, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 11/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. M. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2016, sp. zn. 43 T 11/2013, byli obvinění Ing. T. M. a J. S. uznáni vinnými za jednání uvedené pod body I. až VIII. výroku o vině (společně s obviněným E. M. ve všech bodech a dále v bodech I. s obviněným J. A., II. s obviněným L. Č., III. s obviněným R. F., IV. s obviněnou M. F., V. s obviněným O. H., VI. s obviněnou K. K. a VIII. s obviněným V. V.) pokračujícím zvlášť závažným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 2, 6 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným obviněným J. S. ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a obviněným T. M. ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Za to byli odsouzeni podle §211 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání J. S. 8 let a T. M. 7 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byli podle §56 odst. 3 tr. zákoníku, resp. §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, zařazeni do věznice s ostrahou. Obviněnému J. S. byl podle §74 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu pracovních činností spočívajících ve vedení či zpracování účetní agendy, a to na dobu 10 let. Podle §101 odst. 1 písm. c), resp. §101 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření v podobě zabrání věci, a to věcí konkrétně uvedených ve výroku rozsudku. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo také rozhodnuto o uplatněném nároku poškozené České spořitelny, a. s., na náhradu škody. Uvedeným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu také ohledně dalších šesti spoluobviněných J. A., L. Č., R. F., M. F., O. H. a V. V.
2. Proti citovanému rozsudku městského soudu podali odvolání obvinění T. M., J. S., J. A. a V. V. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací ve veřejném zasedání, k odvolání obviněných T. M., J. S. a V. V., rozsudkem ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 9 To 92/2016, podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ohledně těchto obviněných v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. v rozsahu zrušení znovu rozhodl tak, že (pokud jde o obviněné, kteří podali dovolání) v bodech ad I. až VII. výroku o vině uznal obviněného J. S. opět vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 2, 6 písm. a) tr. zákoníku, obviněného T. M. účastenstvím na tomto zločinu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a to v podstatě na základě stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, když pouze odstranil zjištěné a v rozsudku uvedené nepřesnosti, sloučil výroky o vině původně uvedené v bodech VII. a VIII. z rozsudku Městského soudu a snížil celkovou výši způsobené škody. Nově pak uložil obviněným mírnější tresty odnětí svobody, J. S. na 7 let a 9 měsíců a T. M. na 7 let a 3 měsíce, se zařazením do věznice s ostrahou, přičemž obviněnému J. S. uložil stejný trest zákazu činnosti, jak byl uložen již soudem prvního stupně. Nově bylo rozhodnuto také ohledně náhrady škody.
II.
3. Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podali obvinění T. M. a J. S. řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
4. Obviněný T. M. uvedl, že jeho jednání bylo nesprávně posouzeno jako jednání úmyslné a soudy se dopustily závažných procesních pochybení v podobě opomenutých důkazů. Soudům vytýká, že nesprávně zamítly veškeré jeho důkazy na provedení dokazování a tím velmi citelně zasáhly do jeho základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, když má právo znevěrohodnit tvrzení obžaloby a navrhovat důkazy prokazující jeho nevinu.
5. Je proto toho názoru, že za situace, kdy navrhoval řadu důkazů o kterých je přesvědčen, že mohou vyvrátit tvrzení obžaloby a jednoznačně prokázat jeho nevinu, bylo užití ustanovení §216 odst. 1 tr. ř. velmi předčasné, protože soud nemohl předjímat závěry z navrhovaných důkazů. Vzhledem k projednávaným skutkům nemůže obstát ani odůvodnění soudů o nadbytečnosti provádění dalšího dokazování.
6. Podle obviněného T. M. se tak jedná o opomenuté důkazy, s jejichž neprovedením se soudy řádně nevypořádaly a nebylo mu umožněno se vyvinit, když ze strany soudů došlo k nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání, jako jednání úmyslného. Tím došlo podle jeho názoru k citelnému zásahu procesní povahy do jeho práva na spravedlivý proces a tento zásah má velmi závažný přesah do právního posouzení věci.
7. Soudům také vytýká nesprávné interpretování výpovědí svědků, když soud prvního stupně je nepřípustně doplňoval vlastními úvahami a odvolací soud tento postup ještě rozšířil, když posuzoval jeho jednání podle skutkových zjištění, která neměla oporu v dokazování a rozhodně nebyla v provedeném dokazování zjištěna. Hmotně právní posouzení o jeho vědomém účastenství, tak podle obviněného nemá oporu ve skutkových zjištěních a mělo by být jeho jednání nanejvýš posouzeno jako hrubá nedbalost, což vylučuje soudy použitou právní kvalifikaci.
8. Podle obviněného T. M. tak existuje i po provedeném dokazování celá řada pochybností o jeho vině, když další obviněné znal jen z obchodní činnosti, neměl s nimi bližší vztah a pokud byl jimi požádán o konzultaci kvůli získání úvěru, tak jako i jiní zaměstnanci z jiných peněžních ústavů ji poskytl z titulu své pracovní pozice a ve snaze nalákat nové klienty. Předal kontakt na další obviněné zaměstnancům poboček bank, ale tito sami vedli další jednání s obviněnými, do tohoto procesu nijak nezasahoval a pouze následně z titulu své pracovní pozice schválil úvěr pro obviněné, ale učinil tak na základě posouzení podkladů, které obdržel od zaměstnanců poboček. Přitom i z výpovědí svědků je jasné, že nemohl nic vědět o zfalšovaných dokladech, tyto měli vyhodnotit zaměstnanci poboček a spoluobvinění kategoricky vyloučili sebemenší možnost, že by věděl o jejich úmyslu. Proto by jeho jednání mělo být právně hodnoceno jako nedbalostní.
9. Obviněný T. M. pak poukázal na judikaturu Ústavního soudu ohledně zásady „in dubio pro reo“ v souvislosti s různými skutkovými verzemi a judikaturu Nejvyššího soudu ohledně prokazování subjektivní stránky u účastníka na trestném činu s tím, že v jeho trestní věci bylo zavinění dovozeno na základě nepřímých důkazů, které ale netvoří ucelený řetězec.
10. Obviněný T. M. proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Vzhledem k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, aby byl také povolen odklad jeho výkonu.
11. Obviněný J. S. v dovolání uvedl, že namítá nesprávné právní posouzení jeho postavení, nesoulad skutkových zjištění soudu a jejich interpretaci a také extrémní rozpor mezi důkazy a skutkovými zjištěními soudu.
12. Namítá, že soudy nesprávně vyhodnotily jeho roli, když jako účetní – fyzická osoba, nikoliv jako účetní akciové společnosti, vedl účetnictví společnostem spojeným s E. M. Komunikoval také s pracovníky banky, ale činil tak vždy z pokynu statutárního orgánu nebo zmocněnce příslušné společnosti žádající o úvěr a nikdy nevybočil ze smluvního ujednání nebo z rámce práv a povinností účetního.
13. Namítá, že neměl pochybnosti o reálné činnosti daných firem a nebyl ani oprávněn přezkoumávat věcnou správnost účetních dokladů, zda byly fakturované práce skutečně provedeny. Neměl k tomu faktické možnosti ani oprávnění, měl pouze vytvořit faktury podle pokynů zejména E. M. Považuje za nepředstavitelné, že by účetní osobně navštěvoval stavby a kontroloval průběh stavebních činností za účelem ověření správnosti fakturace. Z vybraných pasáží komunikace mezi obviněnými, jak je cituje vrchní soud, nelze podle obviněného J. S. učinit nepochybný závěr o tom, že věděl o fiktivnosti vystavovaných účetních dokladů, smluvní dokumentace a pohledávek, na které banka měla poskytnout úvěrové financování. Naopak se podle něj vrchní soud nevypořádal s tím, že existují důkazy, ze kterých je patrné, že nepřekročil meze osoby poskytující služby a nevěděl, že se úvěry čerpají na základě fiktivních smluv. V jeho neprospěch, že soud vysvětluje běžnou komunikaci mezi účetním a firmou, přičemž přehlíží, že si vykali, že požadoval od E. M. podklady k úvěru a nesprávně vrchní soud vyhodnotil i některé další skutečnosti, např. jeho vědomost o krabici s razítky v sídle společnosti DDF, řízené E. M. Z komunikace se také podává nutnost provést fakturaci, aby byla dostatečně podložena žádost o úvěr, a lze ji snadno vysvětlit i daleko příznivěji pro něj, kdy práce mohly být provedeny, ale došlo ke zpoždění v samotné fakturaci a pro schválení úvěru bylo nutno tuto doložit. Podle jeho názoru i samotné hodnocení výslechů svědků z banky a firemního prostředí, že potvrzuje jeho roli pouze jako účetního zabezpečujícího služby.
14. Obviněný J. S. také namítá, že se soudy nevypořádaly s jednoznačným faktem, že jako účetní měl pouze informativní přístup do elektronického bankovnictví daných firem, viděl tedy pohyb na účtech, ale neměl dispoziční právo k zadání příkazu k převodu peněz. Soudy tak nevyhodnotily, že neměl přístup k účtům, načerpané finanční prostředky neovládal, nedisponoval s nimi a především se neobohatil.
15. Dále obviněný J. S. cituje části odůvodnění rozsudku vrchního soudu a polemizuje s jeho argumentací. Nesouhlasí s jeho závěrem, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná a mají oporu v provedeném dokazování. Tento závěr považuje za jednostranný a neodpovídající všem důkazům. Podle jeho názoru byly soudy pominuty ty důkazy, které svědčí v jeho prospěch nebo zeslabují obvinění a tyto důkazy byly překlenuty obecnou formulací o jeho vědomosti a existující dohodě, byť k tomu neexistuje žádný přímý důkaz a v souhrnu všech objektivně zjištěných skutečností je možný i výklad jeho obhajoby. Nesouhlasí ani se závěrem o neformálních a úzkých vztazích mezi ním a obviněnými E. M. a T. M., když si s nimi netykal a jejich vztahy nelze označit za úzké jen proto, že se s nimi osobně znal. Za zkreslený pak považuje závěr vrchního soudu o materiálních výhodách, jichž se podle soudu mělo dostávat T. M., protože takto nelze označit půjčku nebo kontakt na stavební firmu, která na základě standardní smlouvy provede stavební práce za běžnou cenu.
16. Obviněný J. S. nesouhlasí ani s tím, že odvolací soud nevyhověl jeho návrhu na další dokazování ve veřejném zasedání s odůvodněním, že opakování dokazování listinami provedenými již v hlavním líčení a doplnění dokazování ve vztahu k dispozičním právům oprávněných osob k bankovním účtům je neúčelné a nadbytečné, přičemž učinil závěr, že již ze stávajícího šetření je zřejmé, že obvinění E. M. a J. S. bezprostředně či přes další osoby sjednávali s bankou smlouvy o úvěru a jejich čerpání a činili tak ve vzájemném souladu, takže nelze pochybovat o tom, že jednali po vzájemné dohodě a se společným záměrem podvodně vylákat jednotlivé revolvingové úvěry. Toto hodnocení považuje obviněný J. S. za hrubě odporující neúplně zjištěným skutečnostem, když se soud nezabýval otázkou, kdo měl nebo mohl mít z toho prospěch, kam se poděly úvěrové prostředky a nedostatek důkazů podle něj překryl obecnými formulacemi o jednání ve vzájemném souladu, po dohodě a se společným záměrem.
17. V závěru dovolání obviněný J. S. uvedl, že trest odnětí svobody v trvání 7 let a 9 měsíců a zákaz činnosti na dobu 10 let, je trestem zcela nepřiměřeným jeho zapojení a roli zpracovatele účetnictví, kdy nebyl iniciátorem trestné činnosti, neměl z ní prospěch a tento trest je nepochopitelný i vzhledem k trestu uloženému osobě aktivně zapojené do protiprávní činnosti a materiálně obohacené z ní.
18. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku obviněný J. S. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu ve vztahu k němu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
19. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného T. M. uvedl, že sice formálně namítá absenci úmyslného zavinění, nevznáší však jedinou námitku, kterou by namítal nesprávnou aplikaci ustanovení §15 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve vztahu ke skutkovým zjištěním soudů. Obviněný navíc ve značně obecné rovině zpochybňuje skutková zjištění, když namítá, že nemají oporu v provedeném dokazování, o jeho vině existuje celá řada pochybností a nepřímé důkazy netvoří ucelený řetězec. Takovéto námitky uplatněnému důvodu dovolání neodpovídají, včetně odkazu obviněného na zásadu „in dubio pro reo“, která je zásadou práva procesního.
20. Na základě skutkové polemiky tak obviněný T. M. prezentuje vlastní skutkovou verzi, podle které by jeho pochybení mohlo nanejvýš spočívat v tom, že při schvalování úvěrů nekriticky akceptoval podklady předkládané mu zaměstnanci bankovních poboček. Z této vlastní skutkové verze pak dovozuje své zavinění nanejvýš ve formě hrubé nedbalosti. Z jednání vymezeného ve skutkových zjištěních soudů, ale podle státního zástupce úmyslné zavinění T. M. vyplývá.
21. Jako vedoucí oddělení úvěrových rizik České spořitelny, a. s., měl totiž na starosti konečné schvalování úvěrů, úvěrové pracovníky poboček banky informoval o E. M. jako o výborném klientovi, zaručoval se za jeho spolehlivost a vytvořil tak prostředí, že mohl schvalovat úvěry i při vědomí toho, že jsou pro klienty zprostředkovány jeho známými E. M. a J. S. Přitom nepředal úvěrové návrhy jiným pracovníkům z důvodu střetu zájmů ale naopak tím, že si je ponechal, nepožadoval chybějící dokumentaci či vysvětlení nejasností, eliminoval riziko, že úvěrové návrhy budou vráceny z důvodu pochybení nebo neschváleny a umožnil tak úspěšné vylákání úvěrů a způsobení škody na nesplacených jistinách úvěrů v celkové výši 125 962 580,22 Kč.
22. Jako skutkovou hodnotí státní zástupce také námitku obviněného T. M. ohledně tzv. opomenutých důkazů, když se jedná o vadu týkající se důkazního řízení. Samotné nevyhovění důkazním návrhům obviněného nezakládá existenci tzv. opomenutých důkazů a porušení práva na spravedlivý proces, přičemž městský soud na str. 60 a vrchní soud na str. 35 až 36 odůvodnění rozsudku dostatečně vyložily, proč důkazní návrhy obviněného T. M. považovaly za nadbytečné, když se vesměs týkaly procesu schvalování úvěrů v České spořitelně, a. s., a neměly žádný vztah ke konkrétním okolnostem podvodného vylákání jednotlivých úvěrů uvedených ve výroku o vině.
23. K dovolání obviněného J. S. státní zástupce uvedl, že ani on nevznáší jedinou námitku, kterou by vytýkal nesoulad skutkových zjištění soudu a zákonných znaků zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 2, 6 písm. a) tr. zákoníku, případně nesprávnost jiného hmotně právního posouzení.
24. Obdobně jako obviněný T. M. na podkladě vlastního hodnocení důkazů odmítá skutková zjištění soudů a předkládá vlastní skutkovou verzi, podle které pouze v dobré víře vykonával standardní účetní práce a z části, s ohledem na §265a odst. 4 tr. ř. nepřípustně, polemizuje s odůvodněním odvolacího soudu. Formálně sice namítá existenci extrémního rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, ale nevznáší žádné námitky, ze kterých by jeho existence vyplývala. Takovou vadou podle státního zástupce soudní rozhodnutí ani netrpí, když skutková zjištění z provedených důkazů logicky vyplývají.
25. Ani v případě obviněného J. S. státní zástupce neshledává vadu spočívající v tzv. opomenutých důkazech a porušení práva na spravedlivý proces, když vrchní soud na str. 60 odůvodnění rozsudku dostatečně zdůvodnil, proč důkazní návrhy obviněného považoval za neúčelné, když se týkaly okolností, které již byly dostatečně objasněny, nebo směřovaly dokonce k opakování důkazů provedených již v hlavním líčení. K dalším námitkám obviněného uvedl, že k účtům některých na věci zúčastněných společností měl dispoziční práva, přičemž poukázal na str. 44 rozsudku odvolacího soudu. Rozsah majetkového prospěchu jednotlivých obviněných nebylo možné zjistit, a byť k jejich obohacení nepochybně došlo, z formálního hlediska nejde, oproti obecnému podvodu, o znak trestného činu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku. Dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky proti přísnosti uloženého trestu.
26. Protože námitky obviněných podle jeho názoru neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání obě dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
III.
27. Obvinění T. M. a J. S. shodně uplatnili důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
28. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního nebo druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
29. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
30. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.) a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
31. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
32. Z uvedených podmínek na relevantnost dovolacích námitek v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. podmínek na jejich hmotně právní povahu, je zřejmé, že podstatná část námitek obviněného T. M. a veškeré námitky obviněného J. S., těmto podmínkám neodpovídají, protože námitky skutkové resp. procesní povahy stojí zcela mimo důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To platí také o námitce obviněného J. S., že uložený trest odnětí svobody a zákazu činnosti je trestem zcela nepřiměřeným jeho zapojení a roli zpracovatele účetnictví, kdy nebyl iniciátorem trestné činnosti a neměl z ní prospěch. Tato námitka ohledně trestu vychází z verze obhajoby obviněného J. S., že vykonával pouze roli účetního a o falešných dokumentech nic nevěděl, což je v přímém rozporu se zjištěním soudů nižších stupňů. Jedná se přitom o setrvalou obhajobu obviněných, která byla také předmětem přezkumu v řízení o odvolání a lze plně odkázat na str. 44 rozsudku vrchního soudu, s jehož argumentací se Nejvyšší soud ztotožnil. Jak přitom uvedl také státní zástupce ve vyjádření k dovolání, rozsah majetkového prospěchu jednotlivých obviněných nebylo možné zjistit a byť k jejich obohacení nepochybně došlo, z formálního hlediska nejde, oproti obecnému podvodu, o znak trestného činu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku. Výrok o trestu pak lze dovoláním napadat především v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy z důvodu uložení nepřípustného druhu trestu nebo trestu uloženého ve výměře mimo danou trestní sazbu. Samotná nepřiměřenost uloženého trestu není důvodem dovolání.
33. Skutkové, resp. procesní jsou námitky těchto obviněných, kterými vyslovují nesouhlas s rozsahem dokazování, se způsobem hodnocení důkazů a zpochybňují skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, který shledal správným také soud odvolací, přičemž na základě vlastního hodnocení provedených důkazů považují za neprokázané, že by se dopustili jednání uvedeného ve výroku o vině a podle jejich názoru to nevyplývá ani z provedených důkazů.
34. Již odvolací Vrchní soud v Praze ale konstatoval, a podle závěru Nejvyššího soudu správně, že Městský soud v Praze provedl dokazování a důkazy hodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. a jeho skutková zjištění mají spolehlivou oporu v souboru usvědčujících důkazů. Provedené důkazy umožňují jednoznačný skutkový závěr, že na základě přátelských a pracovních vazeb byl vybudován funkční komunikační kanál mezi obviněnými E. M., J. S. a T. M., jako hlavními aktéry projednávaného souboru úvěrových podvodů a dalšími spoluobviněnými, kteří za obchodní společnosti žádající o úvěr, s výjimkou bodu ad VII. výroku o vině, uzavírali úvěrové smlouvy a poskytnutý úvěr následně čerpali na základě falešných faktur. Vrchní soud v Praze se také důvodně ztotožnil se závěrem Městského soudu v Praze, že společným cílem obviněných bylo účelově sjednat za použití nepravdivých údajů bankovní revolvingový úvěr pro obchodní společnosti a tento ihned čerpat k jiným než deklarovaným účelům. Z hlediska usvědčujících důkazů přitom poukázal na výpovědi zaměstnanců poboček banky, podle jejichž výpovědí prvotní doporučení na sjednání úvěrů bylo od obviněného T. M. z centrály banky, úvěr sjednával obviněný E. M. nebo osoba zastupující společnost, přičemž zaměstnanci poboček banky vysvětlili, proč sjednávali úvěr s E. M., i když nebyl v žádném relevantním vztahu k žadateli o úvěr. S obviněným J. S. pak jednali proto, že pro žadatele o úvěr zpracovával ekonomické a účetní podklady.
35. Nejvyšší soud v řízení o dovolání zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a případně druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
36. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin. Mezi skutkovými zjištěními městského soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také vrchní soud a provedenými důkazy, neshledal Nejvyšší soud žádný rozpor, natož extrémní. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ v provedených důkazech, listinách, obsahu záznamu telekomunikačního provozu, ve výpovědích svědků i spoluobviněných, které soud prvního stupně po pečlivém hodnocení shledal důvodně věrohodnými, když jsou s ostatními důkazy vzájemně v souladu. Již soud prvního stupně řádně odůvodnil svá skutková zjištění a uvedl, na základě jakých důkazů je považuje za prokázaná a jak tyto důkazy hodnotil. Protože se s tímto postupem a učiněnými skutkovými závěry Nejvyšší soud ztotožnil a bylo by nadbytečné je opakovat, odkazuje na podrobné odůvodnění zejména rozsudku Městského soudu v Praze.
37. Obviněný T. M. výslovně namítá procesní vadu spočívající v tzv. opomenutých důkazech, když soudy vyhověly všem důkazním návrhům obžaloby, ale podle jeho názoru nesprávně zamítly jeho návrhy na doplnění dokazování, které měly znevěrohodnit obžalobu a prokázat jeho nevinu (pozn. konkrétně v dovolání uvedl výslech vedoucího odd. LCD České spořitelny, audity prováděné ČNB v centrále České spořitelny, odborné vyjádření ČNB ve vztahu k procesu schvalování úvěrů podle platné metodiky a právních předpisů České spořitelny; následně v odvolacím řízení dále navrhl provést jako důkaz interní předpisy a metodiku České spořitelny ke schvalování a čerpání úvěru). Námitku ohledně zamítnutí jeho návrhů na doplnění dokazovaní, uvedl také obviněný J. S.
38. Jak bylo výše uvedeno, do skupiny vad řízení, porušujících ve svém důsledku právo na spravedlivý proces, náleží tzv. opomenuté důkazy, tedy kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Ohledně kategorie tzv. opomenutých důkazů Nejvyšší soud uvádí, že není procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu a lze navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další). O takovou situaci se jednalo také v daném případě, kdy soud druhého stupně neshledal žádná pochybení soudu prvního stupně stran úplnosti a správnost provedeného dokazování i hodnocení důkazů. Oba soudy ve svých rozhodnutích řádně také odůvodnily, proč odmítly návrhy na doplnění dokazování (viz str. 59 až 60 rozsudku městského soudu – důkazy neschopné přivodit změnu a proto nadbytečné; obdobné důvody vrchního soudu pak obvinění T. M. i J. S. citují v dovolání).
39. Jako hmotně právní a odpovídající uplatněnému důvodu dovolání, hodnotil Nejvyšší soud pouze námitku obviněného T. M. zpochybňující správnost právního posouzení jeho jednání, a to konkrétně námitku o neexistence úmyslné formy zavinění, byť i tato z podstatné části vychází z námitek skutkových, resp. ze skutkové verze, kterou tento obviněný zakládá v rozporu se závěry soudů na svém vlastním hodnocení provedených důkazů. Správností právního posouzení skutku z hlediska existence požadované formy zavinění, se tak Nejvyšší soud zabýval pouze z podnětu této námitky, kterou obviněný vymezil rozsah přezkumné povinnosti dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud tak učinil na základě soudy zjištěného skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině dovoláním napadeného rozsudku.
40. Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí publikovaná pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
41. Trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, přičemž podle §211 odst. 2 tr. zákoníku bude stejně potrestán i ten, kdo bez souhlasu věřitele, v nikoliv malém rozsahu, použije prostředky získané účelovým úvěrem na jiný než určený účel. Způsobí-li takovým činem uvedeným v odst. 1 nebo 2 škodu velkého rozsahu, naplní i znak trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku.
42. Obviněný T. M. byl uznán vinným, za jednání uvedené pod body I. až VII. výroku o vině rozsudku vrchního soudu, účastenstvím podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (pozn. ve formě pomoci) na zvlášť závažném zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 2, 6 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným dalšími spoluobviněnými jako tzv. hlavními pachateli.
43. Nutnou podmínkou trestnosti účastníka na trestném činu je, aby po subjektivní stránce jeho úmysl směřoval k pomoci ke konkrétnímu trestnému činu. Zavinění účastníka tak musí zahrnovat také skutečnosti zakládající subjektivní stránku pachatele. Tyto skutečnosti obviněný T. M. podle zjištění soudů znal a proto jednal jako účastník na daném trestném činu v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť v důsledku svých zaměstnaneckých pravomocí v rámci poškozené České spořitelny, a. s., kdy jako vedoucí oddělení řízení úvěrových rizik malých a středních podnikatelů měl na starosti konečné schvalování úvěrů, vytvořil obviněným E. M. a J. S. v jednotlivých úvěrových případech podmínky pro bezproblémové schválení bankovního úvěru, a to i přesto, že si byl vědom fiktivnosti a účelovosti předkládaných dokladů tvořících podkladový materiál pro schválení žádostí o úvěr.
44. Podle výroku o vině v bodě ad I. až VI. rozsudku odvolacího soudu jednotliví jednatelé úvěrovaných společností sjednávali úvěrové smlouvy z podnětu obviněných E. M. a J. S. (v bodě ad VII. výroku o vině obviněný E. M. sjednal a uzavřel úvěrovou smlouvu sám jako jednatel společnosti DDF – Eurostav, s. r. o.), kdy J. S. po předchozí dohodě a vzájemných konzultacích s obviněnými E. M. a T. M. zpracoval falešné účetní materiály požadované bankou jako součást žádosti o úvěr a aktivně komunikoval s jejími úvěrovými pracovníky, a to i za pomoci T. M. Tato skutková zjištění soudů mají spolehlivý podklad v provedených důkazech, a to ohledně obviněného T. M. zejména ve svědeckých výpovědích zaměstnanců poboček poškozené akciové společnosti, kde byly žádosti o úvěr podávány a kteří potvrdili, že jim doporučoval jednotlivé žadatele o úvěr, o obviněném E. M. je informoval jako o výborném klientovi a zaručoval se za jeho spolehlivost. Vedle toho jsou pak z hlediska prokázání předchozí dohody, vzájemných konzultací a vědomosti obviněného T. M. o úmyslu hlavních pachatelů, významným důkazem provedené odposlechy, jejichž části odvolací soud cituje na str. 33 až 35 napadeného rozsudku a z nichž jasně vyplývá pomoc obviněného T. M. obviněným T. M. a J. S. k tomu, aby jim podvodné úvěry byly poskytnuty a sám je pak po přípravě na pobočkách banky také schvaloval. Přitom nelze přehlédnout v podstatě konspirativní způsob jejich vzájemné komunikace, jak konstatoval již odvolací soud, kdy tato nemá nic společného s běžnou komunikací v rámci konzultací s klientem, jak to T. M. tvrdí v dovolání. Nelze přisvědčit ani jeho námitce, že obviněné znal pouze z jejich obchodní činnosti a neměl s nimi žádný bližší vztah, když jeho komunikace s obviněným E. M. je jednoznačně vedena způsobem svědčícím o jejich dobrém přátelství a stycích („ahoj, zítra v šest na našem oblíbeném místě“).
45. Z hlediska vědomosti T. M. o úmyslu hlavních pachatelů a jeho pomoci lze poukázat zejména na část odposlechu jeho komunikace s obviněným J. S., který mu v souvislosti s problémy, resp. s kontrolní činností pracovnic na pobočce banky sděluje, že se „paní hrabe v těch odběratelských vztazích, tak jsem ji naťuknul, že už jste to jako viděl, že by to mělo být v klidu,… už to dost spěchá, dejte paní prosím pokyn,…sehnat úplně čisté koně, kteří by do toho jen tak vlezli, není snadné,…nezdá se jí to, že nemáme žádné sklady, málo zaměstnanců, velký obrat, aby se něco neprofláklo“.
46. Se závěrem soudů nižších stupňů o úmyslném jednání obviněného T. M. jako pomocníka tzv. hlavních pachatelů, se proto Nejvyšší soud ztotožnil, tento závěr má spolehlivou oporu ve skutkových zjištěních založených na souhrnu vzájemně se doplňujících a podporujících provedených důkazů. Proto nelze přisvědčit názoru obviněného T. M., že se z jeho strany jednalo pouze o hrubou nedbalost a ve věci také neexistují jím tvrzené dvě rovnocenné skutkové verze, kdy by podle nejpříznivější z nich měl být v souladu se zásadou „in dubio pro reo“ zproštěn obžaloby podle 226 písm. a), c) tr. ř., jak je uvedeno v dovolání.
47. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obvinění nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňují se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
48. Nejvyšší soud z hlediska jediné relevantní dovolací námitky obviněného T. M. ohledně absence úmyslného zavinění dospěl k závěru, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze nevykazuje namítanou vadu. Jeho dovolání je proto zjevně neopodstatněné a bylo Nejvyšším soudem podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Protože žádná dovolací námitka obviněného J. S. neodpovídala uplatněnému důvodu dovolání a ve věci nebyl zjištěn ani namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, bylo dovolání tohoto obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Nejvyšší soud takto o dovoláních uvedených obviněných rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
49. Pro vyhovění návrhu obviněného T. M. na odložení výkonu napadeného rozhodnutí před rozhodnutím o dovolání podle §265o odst. 1 tr. ř., neshledal předseda senátu Nejvyššího soudu důvody.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 5. 2018
JUDr. Michal Mikláš předseda senátu