ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1506.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 1506/2017-108
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 5. 2018 o dovolání obviněného E. M. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 5. 2017, sp. zn. 9 To 21/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 11/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného E. M. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2016, sp. zn. 43 T 11/2013, byl obviněný E. M. (pozn. dále též jen „obviněný“) uznán vinným za jednání uvedené pod body I. až VIII. výroku o vině pokračujícím zvlášť závažným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 2, 6 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a za jednání pod bodem IX. výroku o vině zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §211 odst. 6 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §74 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu a funkce prokuristy na dobu 10 let. Současně byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 8. 2015, sp. zn. 3 To 74/2013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. 4 T 4/2012, včetně obsahově navazujících výroků, které zrušením pozbyly podkladu [pozn. dovolání obviněného proti rozsudku vrchního soudu ve věci sp. zn. 4 T 4/2012, jímž byl uznán vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku, bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 5 Tdo 332/2016]. Podle §101 odst. 1 písm. c), resp. §101 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření v podobě zabrání věci, a to věcí konkrétně uvedených ve výroku rozsudku. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo také rozhodnuto o uplatněném nároku poškozené České spořitelny, a. s., na náhradu škody. Uvedeným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu také ohledně dalších osmi spoluobviněných J. A., L. Č., R. F., M. F., O. H., V. V., T. M. a J. S.
2. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací ve veřejném zasedání, k odvolání obviněného E. M. proti shora uvedenému rozsudku městského soudu, rozhodl rozsudkem ze dne 5. 5. 2017, sp. zn. 9 To 21/2017, a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ohledně něj v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného E. M. opět uznal vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 2, 6 písm. a) tr. zákoníku a zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, a to v podstatě na základě stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, když pouze odstranil v rozsudku uvedené nepřesnosti, sloučil výroky o vině původně uvedené v bodech VII. a VIII. v rozsudku městského soudu a upřesnil právní kvalifikaci u zločinu podle §216 tr. zákoníku [pozn. oproti soudu prvního stupně v odst. 4 provedl změnu kvalifikace z písm. c) na písm. b), tedy že čin spáchal ve vztahu k věci v hodnotě velkého rozsahu]. Obviněnému E. M. pak podle §211 odst. 6 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku, pouze vzhledem na nižší výši škody, původní souhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 let a 6 měsíců zmírnil na 8 let a 3 měsíce, rovněž s výkonem ve věznici s ostrahou a podle §74 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil stejný trest zákazu činnosti jako soud prvního stupně. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku rozhodl nově opět o zabrání věci, ale pouze jejich části, přičemž ohledně zbývající části zrušeného výroku o zabrání věci (pozn. nemovitosti v obci L. n. V. a motorové vozidlo tov. zn. Aston Martin) věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Vrchní soud upravil i výrok o povinnosti k náhradě škody České spořitelně, a. s. V celém výroku o trestu a náhradě škody vrchní soud zrušil napadený rozsudek i k odvolání obviněné M. F. a také ohledně ní nově rozhodl.
II.
3. Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný E. M. dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas.
4. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný podrobně popsal průběh řízení před odvolacím soudem, kdy ohledně něj byla věc vyloučena ze společného řízení a uvedl, že odvolací soud jednal v jeho nepřítomnosti ve veřejném zasedání dne 4. a 5. května 2017, ač jeho obhájce ve veřejném zasedání dne 3. 5. 2017 žádal o jeho odročení, protože se jako obviněný ze zdravotních důvodů nemohl tento den veřejného zasedání zúčastnit. Také u veřejného zasedání dne 4. 5. 2017 obhájce omluvil jeho neúčast z důvodu přetrvávajících zdravotních potíží a odvolacímu soudu předložil dvě lékařské zprávy dokládající jeho zhoršený zdravotní stav, které ale soud vyhodnotil tak, že objektivně byl schopen účastnit se veřejného zasedání. Tím vrchní soud podle obviněného porušil ustanovení o jeho přítomnosti u veřejného zasedání a odepřel mu právo na projednání věci v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (pozn. dále jen Listina), a to přesto, že byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozuměn, ale opakovaně soudu sdělil, že trvá na své účasti u veřejného zasedání a nesouhlasí s jeho konáním v jeho nepřítomnosti. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že mu v účasti nebránila žádná vážná zdravotní překážka, že by jednal účelově a obstrukčně a neomluvil se tak řádně. Odvolací soud, že již před veřejným zasedáním prostřednictvím obhájce informoval o svém zdravotním stavu, který se oproti stavu z března 2017 nezlepšil, a naopak pro akutní zhoršení subjektivních potíží musel dne 3. 5. 2017 podstoupit neurologické vyšetření. Pokud ve zprávě Neurologického oddělení Ústřední vojenské nemocnice v Praze-Střešovicích ze dne 3. 5. 2017 bylo uvedeno, že „z neurologického hlediska je schopen soudního řízení“ a odvolací soud z toho vycházel, tak pominul, že se jednalo pouze o jedno z celé řady vyšetření, která před veřejným zasedáním, v době jeho konání i po rozhodnutí odvolacího soudu absolvoval. K tomu poukázal celkem na 9 lékařských zpráv z období od 9. 5. do 17. 7. 2017 (7x interní, 1x neurologické a 1x dentální vyšetření). Pokud měl odvolací soud pochybnosti o tom, zda jeho zdravotní stav vylučuje jeho účast při veřejném zasedání, měl podle obviněného ustanovit znalce k přezkoumání jeho zdravotního stavu, protože soudu nepřísluší hodnotit bez potřebných znalostí lékařské zprávy a jeho zdravotní stav.
5. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl, že odvolací soud nesprávně právně posoudil skutek, když považoval za možný souběh trestných činů podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) a podle §211 odst. 1, 2, 6 písm. a) tr. zákoníku a došlo tak k porušení zásady „ne bis in idem“, protože byl dvakrát odsouzen za totožné jednání. Konkrétně namítá, že úvěrový podvod ve formě druhé základní skutkové podstaty podle §211 odst. 2 tr. zákoníku, tedy použití úvěrových prostředků na úvěrovém účtu společnosti KOL Prag s. r. o. (pozn. dále jen KOL),bez souhlasu úvěrující banky jiným způsobem, než bylo sjednáno v úvěrové smlouvě, měl provést v případě dílčího útoku uvedeného v bodě VI. výrokové části odsuzujícího rozsudku, ale stejné jednání, tedy nakládání s těmito prostředky popsané v bodě IX. výrokové části (pozn. bod VIII. rozsudku vrchního soudu), bylo oběma soudy současně kvalifikováno jako legalizace výnosů z trestné činnosti.
6. Podle rozhodnutí soudů tak měl totožným jednáním ve vícečinném souběhu spáchat dva samostatné trestné činy, a to podle §211 odst. 2 tr. zákoníku tím, že bez souhlasu věřitele použil prostředky získané účelovým úvěrem na jiný než sjednaný účel, a podle §216 odst. 1 tr. zákoníku tím, že zastíral původ majetkové hodnoty získané trestným činem spáchaným na území ČR. Protože oba trestné činy měly podstatu v totožném jednání spočívajícím v manipulaci s úvěrovými prostředky, byl tak podle jeho názoru potrestán dvakrát za jedno a totéž jednání v rozporu se zásadou „ne bis in idem“. Uvedený souběh považuje za vyloučený i proto, že daným jednáním nedošlo ke vzniku dvou samostatných škodlivých následků a je mu přičítán pouze jeden tento následek.
7. Další nesprávné právní posouzení namítá obviněný ohledně posouzení jeho jednání jako spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku na trestném činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 2, 6 písm. a) tr. zákoníku. Z popisu skutků uvedených v bodech I. až VII. výroku o vině podle obviněného nevyplývá, že by on vlastním jednáním jako pachatel uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, ani že by použil prostředky získané účelovým úvěrem na jiný než určený účel. Ve všech úvěrových případech byla zjištěna osoba, která sjednala úvěr, podepsala úvěrovou smlouvu, čerpala úvěr, vytvářela k tomu účetní doklady a naplnila tak znaky daného úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku, ale touto osobou nebyl on. Vlastním jednáním tak nenaplnil znaky skutkové podstaty trestného činu uvedeného úvěrového podvodu.
8 . Ohledně právní kvalifikace jeho jednání jako úvěrový podvod podle §211 odst. 2 tr. zákoníku pak obviněný namítá, že ve výroku o vině v bodech I. až VII. zcela absentuje popis jeho jednání, kterým měl naplnit znaky této druhé základní skutkové podstaty. Uvedl, že to namítal již v odvolání, ale odvolací soud se touto právní kvalifikací vůbec nezabýval. Pokud je v popisu skutku uvedena část jednání o čerpání poskytnutého úvěru, tak z této části nevyplývá, jakým jednáním se měl on jako pachatel nebo spolupachatel, jakkoliv podílet na čerpání poskytnutých úvěrů a naplnit tak znaky uvedené druhé základní skutkové podstaty §211 odst. 2 tr. zákoníku. Jednání spočívajícího v použití prostředků získaných účelovým úvěrem na jiný než určený účel, se přitom podle výroku odsuzujícího rozsudku měli ve všech případech dopustit jednatelé úvěrovaných společností, ale nikoliv on.
9. Z výrokové části rozsudku, že pak ani nevyplývá, zda se tohoto jednání měl dopustit ve všech případech dílčích útoků v bodech I. až VII. výrokové části, nebo pouze v případě některých dílčích útoků. I když podle ustálené judikatury mohou být za jeden pokračující trestný čin za podmínek ustanovení §116 tr. zákoníku považovány dílčí útoky, z nichž některé naplňují zákonné znaky základní skutkové podstaty, jiné znaky kvalifikované skutkové podstaty, v rozsudku by mělo být podle §120 odst. 3 tr. ř. přesně vyjádřeno, které útoky, ke kterému odstavci pokračujícího trestného činu se vztahují.
10. Podle obviněného odvolací soud postupoval také v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, když jej uznal vinným jako spolupachatele trestného činu úvěrového podvodu, kterého se ale ve svém postavení nemohl dopustit, protože nesplňuje znaky konkrétního subjektu, tj. účastníka úvěrové smlouvy, protože pouze ten může být pachatelem trestného činu úvěrového podvodu, ale on jím v případech uvedených v bodech I. až VI. výroku o vině nebyl. K tomu poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2003, sp. zn. 6 Tdo 120/2003, a ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1401/2006, která se sice vztahují k trestnému činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, ale jeho znění je totožné se zněním §211 odst. 1 tr. zákoníku a tato rozhodnutí jsou tak plně aplikovatelná i v tomto případě. Trestní zákoník ke spáchání trestného činu úvěrového podvodu vyžaduje, aby měl pachatel zvláštní vlastnosti ve smyslu ustanovení §114 odst. 1 tr. zákoníku a obviněný nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, který se touto jeho námitkou uvedenou již v odvolání zabýval.
11. V případech uvedených pod bodem I. až VII. výroku rozsudku je podle obviněného naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. také tím, že na základě provedených důkazů nebylo prokázáno, že by svým jednáním naplnil znaky objektivní i subjektivní stránky úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 2, 6 písm. a) tr. zákoníku. Kategoricky odmítá skutkové závěry soudů v bodě I. až VII. výroku o vině s tím, že z nich nelze dovodit, že by někoho z jednatelů podnítil k uzavření úvěrové smlouvy a v této souvislosti jej poslal na pobočku banky nebo se nějakým způsobem podílel na vytváření fiktivní sítě odběratelsko-dodavatelských vztahů. V žádném bodě rozsudku není uvedeno, z jakého konkrétního důkazu vyplývá jeho konkrétní jednání v těchto případech, kdy a jakým způsobem se měl dopustit jednání kladeného mu za vinu a odvolací soud v jednotlivých úvěrových případech nehodnotil skutkový stav samostatně, ale paušalizoval jej. Pokud odvolací soud uvedl, že je málo významné a s ohledem na časový odstup objektivně nezjistitelné, kdo a jaké konkrétní úkony při sjednávání úvěrového vztahu v bance činil a kdo fiktivní smlouvy o dílo, faktury a protokoly o předání zakázky padělal a opatřil nepravými podpisy, tím podle obviněného připustil, že nebyly zjištěny podstatné okolnosti jednání, ale podle zásady „in dubio pro reo“ jej nelze odsoudit pouze na základě povrchních a obecných skutkových zjištění. Přitom v každém jednotlivém případě ve výroku i odůvodnění rozsudku odvolací soud přímo konstatoval, že vytváření a dokládání odběratelsko-dodavatelských vztahů zhotovováním falešných listin neprováděl on ale obviněný J. S., potažmo jeho společnost JS SERVIS – poradenství a obchod, a. s.
12. Obviněný E. M. nesouhlasí ani s argumentací odvolacího soudu, že jeho jednání vyplývá z provedených odposlechů. Namítá, že z odposlechů vůbec nevyplývá, že se skutek stal tak jak je popsán ve výroku rozsudku a zejména z nich nelze dovodit, že by on podnítil některého z jednatelů úvěrovaných společností k uzavření smlouvy o úvěru a v souvislosti s tím jej poslal na pobočku banky k podpisu úvěrové smlouvy, protože odposlechy se vůbec nevztahují ke komunikaci mezi ním a jednateli a ani se o tom nezmiňuje v komunikaci s obviněnými T. M. a J. S.
13. Pochybení obviněný shledává také v tom, že oba soudy vycházely při zjišťování skutkového stavu z výpovědí ostatních spoluobviněných, které nelze považovat za věrohodné, když si jejich zájmy v trestním řízení odporují, spoluobvinění v pozici jednatelů úvěrovaných společností se ve svých výpovědích v hlavním líčení snažili maximálně bagatelizovat vlastní protiprávní jednání a stavěli se do pozice tzv. bílých koní, které měl také on ovládat.
14. Nezákonnost odsuzujícího rozsudku pak obviněný E. M. shledává v tom, že je postaven na záznamech o uskutečněném telekomunikačním provozu, které byly pořízeny bez splnění zákonných podmínek pro vydání příkazu podle §88 odst. 1, 2 tr. ř. Týká se to všech příkazů k odposlechu, když v nich nejsou vůbec konkretizovány skutečnosti které jsou podmínkou jejich vydání, odůvodnění je vágní, nejsou vylíčeny skutkové okolnosti, není objasněno proč je příkaz vydán na maximálně možnou dobu ani proč je nařízení odposlechu nezbytné.
15. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku obviněný E. M. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu a podle ustanovení §265 l tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
16. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. by mohl být naplněn, pokud by soud porušil ústavně garantované právo obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti, dané čl. 38 odst. 2 Listiny. Toto právo ale nelze vykládat tak, že by byl soud povinen vyhovět jakékoliv žádosti obviněného o odročení hlavního líčení nebo veřejného zasedání a přizpůsobit termín jeho konání přání obviněného. O porušení uvedeného článku Listiny by bylo možné uvažovat pouze v případě, že by soud jednal v nepřítomnosti obviněného i přesto, že tento svoji neúčast včas a řádně omluvil takovými důvody, které lze akceptovat, objektivně mu brání zúčastnit se veřejného zasedání, tyto důvody dostatečně doloží, současně vyjádří nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a požádá o jeho odročení.
17. Za akceptovatelný a omluvitelný důvod nepřítomnosti obviněného u jednání soudu však nelze považovat jakékoliv zdravotní problémy obviněného, ale pouze takové zhoršení zdravotního stavu, které mu skutečně znemožňuje osobní účast na jednání soudu. Obviněný sice prostřednictvím obhájce svoji neúčast u veřejného zasedání formálně omluvil a požádal o jeho odročení, nedoložil ale existenci takového zhoršení zdravotního stavu, které by mu znemožňovalo dostavit se do budovy soudu a veřejného zasedání se zúčastnit. Ani objektivně, z lékařských zpráv předložených obviněným, existence takových důvodů v žádném případě nevyplývá.
18. Za situace, kdy odvolací soud obviněného pouze vyrozuměl o konání veřejného zasedání a dal mu tak najevo, že jeho osobní účast nepovažuje za nutnou, podle státního zástupce nic nebránilo konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného. Nebylo porušeno v tomto směru žádné ustanovení trestního řádu, ani právo obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti, jako součást ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Neúčast obviněného u veřejného zasedání je nutno považovat za projev jeho svobodného rozhodnutí, nikoliv za důsledek vážných zdravotních problémů.
19. K námitkám obviněného v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že část těchto námitek tomuto důvodu dovolání neodpovídá, když jimi obviněný paušálně odmítá skutková zjištění soudů s tím, že nevyplývají z provedeného dokazování, nebo namítá nedostatečnou kvalitu odůvodnění rozhodnutí soudu a pokud namítá nevěrohodnost výpovědí spoluobviněných, domáhá se pouze jiného hodnocení důkazů odpovídajícího jeho představám. Zcela mimo rámec formálně deklarovaného dovolacího důvodu jsou pak námitky ohledně údajné nezákonnosti záznamů o uskutečněném telekomunikačním provozu, když směřují výlučně do procesní oblasti. Státní zástupce uvedl, že skutkovými námitkami obviněný nenamítá, že by soudy z provedených důkazů vyvodily takové skutkové závěry, které by byly opakem provedených důkazů nebo z nich nevyplývaly a neshledal ve věci tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů.
20. Námitky obviněného o nenaplnění formálního znaku skutkové podstaty trestného činu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku („uvedení nepravdivých údajů při sjednávání úvěrové smlouvy nebo čerpání úvěru“), svědčí podle státního zástupce o nesprávném ztotožňování jejich naplnění pouze s fyzickou účastí na „výrobě“ fiktivních dokladů, které mají tyto nepravdivé údaje osvědčovat. Podle soudu nelze průkazně doložit, kdo konkrétně který jednotlivý padělek dokladu vyhotovil a předložil bance, je však jisté, že základní zadání, tedy opatřit a bance předložit potřebné fiktivní doklady pro bankovní úvěr, naplňovala dvojice obviněných M. – S., která k tomuto účelu měla také potřebné zázemí i odborné znalosti.
21. Pod uplatněný důvod dovolání lze podle státního zástupce podřadit námitky o nemožnosti souběhu trestných činů úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku a legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 tr. zákoníku, jejich spáchání jedním skutkem, o požadavku konkrétního subjektu u trestného činu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku a námitku ohledně sjednávání úvěrové smlouvy, které ale státní zástupce nepovažuje za důvodné, přičemž k tomu uvedl podrobné důvody.
22. K námitkám ohledně právní kvalifikace jednání obviněného podle §211 tr. zákoníku státní zástupce také uvedl, že pokud by byla akceptována argumentace obviněného a nebyly by shledány podmínky k tomu, aby byl obviněný J. M. posouzen jako pachatel nebo spolupachatel trestného činu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku proto, že nemohl být jeho subjektem, bylo by nutno jeho jednání, vzhledem k jeho řídící roli při sjednávání úvěrových smluv a čerpání úvěrů, posoudit jako organizátorství k tomuto trestnému činu podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to u každého dílčího útoku. Tedy jako sedminásobné organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k §211 tr. zákoníku, resp. jako šestinásobné organizátorství v bodech I. až VI. výroku o vině a pachatelství v bodě VII. výroku o vině, kde se obviněný dopustil jednání v postavení jednatele úvěrované společnosti. Trest by pak byl obviněnému ukládán nikoliv za jeden pokračující trestný čin, ale mj. za sedm trestných činů, resp. účastenství na nich, přičemž ve všech případech by s ohledem na výši škody byly podmínky pro aplikaci nejpřísněji trestné kvalifikované skutkové podstaty podle §211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Taková změna rozhodnutí v neprospěch obviněného nepřichází v úvahu s ohledem na ustanovení §265p odst. 1 a §265s odst. 2 tr. ř.
23. Protože námitky obviněného odpovídající uplatněným důvodům dovolání považuje za zjevně nedůvodné, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III.
24. K námitkám obviněného v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tomuto důvodu odpovídají, ale byly shledány zjevně neopodstatněnými. Obviněný uvedl, že odvolací soud jednal v jeho nepřítomnosti ve veřejném zasedání dne 4. a 5. května 2017, ač jeho obhájce ve veřejném zasedání dne 3. 5. 2017 žádal o jeho odročení, protože se jako obviněný ze zdravotních důvodů nemohl veřejného zasedání zúčastnit a u veřejného zasedání dne 4. 5. 2017 obhájce omluvil jeho neúčast z důvodu přetrvávajících zdravotních potíží. Odvolacímu soudu, že předložil dvě lékařské zprávy dokládající jeho zhoršený zdravotní stav, které ale soud vyhodnotil tak, že objektivně byl schopen účastnit se veřejného zasedání. Tím podle jeho názoru odvolací soud porušil ustanovení o jeho přítomnosti u veřejného zasedání a odepřel mu právo na projednání věci v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny, a to přesto, že byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozuměn, ale opakovaně soudu sdělil, že trvá na své účasti u veřejného zasedání a nesouhlasí s jeho konáním v jeho nepřítomnosti. Nejvyšší soud zjistil, že odvolací soud se k této otázce podrobně vyjádřil na str. 40 až 43 odůvodnění rozsudku se závěrem, že ze strany obviněného se jednalo o záměr mařit průběh odvolacího řízení obstrukčním chováním.
25. Zatímco hlavní líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně (viz §202 odst. 2 tr. ř.), příp. jej vůbec nelze konat (viz §202 odst. 4 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání tak rigorózně vymezeny nejsou. Nutnost účasti obviněného při veřejném zasedání je dána buď tím, že jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. k veřejnému zasedání předvolá a dá tak zřetelně najevo, že bez přítomnosti obviněného nemůže věc rozhodovat, anebo také tím, že podle ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Pokud byl obviněný odvolacím soudem o veřejném zasedání ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. pouze vyrozuměn, dal mu tím soud najevo, že nepovažuje jeho přítomnost při veřejném zasedání za nutnou a uvažuje i s alternativou konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti. Jestliže se obviněný v tomto případě k veřejnému zasedání nedostaví a svou neúčast řádně neomluví, pak nelze mít za to, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání.
26. Po přezkoumání věci a s ohledem na obsah trestního spisu se ale Nejvyšší soud ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že obviněnému v účasti na veřejném zasedání odvolacího soudu nebránila žádná vážná zdravotní překážka a neomluvil se tak řádně. Odvolací soud také na str. 40 až 43 rozsudku podrobně odůvodnil, proč dospěl k závěru o splnění podmínek konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného a s těmito důvody se Nejvyšší soud ztotožnil.
27. Obviněný sice namítá, že pro akutní zhoršení subjektivních potíží musel dne 3. 5. 2017, tedy v první den soudem nařízeného veřejného zasedání, podstoupit neurologické vyšetření, ale nelze přehlédnout, že své zdravotní potíže deklaroval dlouhodobě, byly také důvodem jeho žádosti o odročení a nedostavení se k veřejnému zasedání nařízenému již na dny 20. až 24. 3. 2017, přičemž se jednalo o obsahově rozsáhlou skupinovou trestní věc celkem 9 obviněných a veřejné zasedání se týkalo projednání odvolání pěti z nich. Proto odvolací soud rozhodl podle §23 odst. 1 tr. ř. o vyloučení řízení ve věci mj. obviněného E. M. k samostatnému projednání a rozhodnutí, přičemž o odvoláních spoluobviněných J. A., V. V., T. M. a J. S. rozhodl v původním stanoveném termínu veřejného zasedání samostatným rozsudkem ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 9 To 92/2016. Přitom ve zprávě Neurologického oddělení Ústřední vojenské nemocnice v Praze-Střešovicích ze dne 3. 5. 2017 bylo uvedeno, že obviněný je „z neurologického hlediska schopen soudního řízení“ a odvolací soud z toho také důvodně vycházel. Pokud obviněný namítá, že odvolací soud pominul, že se jednalo pouze o jedno z celé řady vyšetření, která před veřejným zasedáním, v době jeho konání i po rozhodnutí soudu absolvoval, tak nelze přehlédnout, že z lékařských zpráv vyplývá jednak jeho stabilizovaný stav a také jeho jednoznačná schopnost dostavovat se opakovaně k různým lékařským vyšetřením v různých částech P., ale k soudnímu jednání se nedostavil. Obviněný tak neměl žádný vážný důvod, který by mu objektivně znemožnil dostavit se také k soudu.
28. Zúčastnit se osobně jednání soudu je právem a nikoliv povinností obviněného, pokud soud nepovažuje jeho osobní přítomnost za nutnou. Tak tomu v daném případě veřejného zasedání nebylo, když obviněný byl o konání veřejného zasedání vyrozuměn a soud mu tím dal dostatečně najevo, že ve věci lze rozhodnout i bez jeho přítomnosti a jeho osobní účast tak není nutná. Obviněný ale přesto na své osobní účasti trval, přičemž ale v souvislosti se svými zdravotními problémy opakovaně žádal o odročení jednání soudu.
29. K obecnému zájmu na řádném a ústavně souladném výkonu spravedlnosti patří i povinnost státu, aby spravedlnost byla vykonána bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny) a v přiměřené lhůtě (čl. 9 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech). Ze základního práva na účast při jednání, které je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny, ale nevyplývá povinnost soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům účastníka řízení či jeho právního zástupce. Je na orgánech činných v trestním řízení důsledně sledovat účel trestního řízení, a vynaložit veškeré úsilí a prostředky, které jsou jim ze zákona k dispozici, aby řádný výkon spravedlnosti nebyl ohrožován, aby v konkrétním případě rozlišily situace, kdy je o odročení žádáno z obstrukčních důvodů, nebo kdy jsou zde jiné závažné důvody, které jsou svojí povahou natolik významné, že by odročení úkonu trestního řízení vedlo k porušení základního práva nebo k nenaplnění účelu trestního řízení. V tomto případě tak odvolací vrchní soud postupoval.
30. Nelze také přehlédnout, že i když odvolací soud rozhodl v nepřítomnosti obviněného, konalo se veřejné zasedání ve dnech 3. až 5. 5. 2017 za přítomnosti jeho obhájce, resp. substituta, který tak před soudem hájil jeho práva. Navíc, když vrchní soud při zahájení veřejného zasedání dne 3. 5. 2017 zjistil, že se obviněný E. M. nedostavil a jeho obhájce soudu předložil lékařské zprávy a sdělil, že je tento den od rána na nařízeném neurologickém vyšetření, odvolací soud respektoval tuto skutečnost a veřejné zasedání přerušil s tím, že bude pokračováno v jednání až následující den. Obviněný se ale nedostavil k jednání soudu ani dne 4. 5. 2017, podle obhájce pro přetrvávající zdravotní potíže, ani dne 5. 5. 2017, kdy byl podle sdělení obhájce zase na mikrobiologickém vyšetření. Odvolací soud přitom doplňoval dokazování k návrhu obviněného pouze listinami (fakturami) přiloženými již k odvolání, tedy obviněnému velmi dobře známými důkazy a jeho obhájce se k nim ani nijak nevyjádřil (viz protokol o veřejném zasedání na č. l. 9766 a násl. tr. spisu, sv. č. 40). Postupem vrchního soudu tak obviněnému nebylo odepřeno právo na projednání věci v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny a toto své právo nevyužil na základě svého vlastního rozhodnutí.
31. Obviněný E. M. uplatnil dále dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je naplněn tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Důvodem dovolání tak ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem.
32. Obviněný vedle námitek odpovídajících důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl také námitky skutkové resp. procesní povahy, které stojí mimo tento důvod dovolání.
33. Skutkové resp. procesní jsou námitky obviněného, kterými vyslovuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů a zpochybňuje skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, který shledal správným také soud odvolací. Přitom kategoricky odmítá, že by se dopustil jednání uvedeného ve výroku o vině s tím, že to nevyplynulo ani z provedeného dokazování. Této povahy je také námitka o nezákonnosti příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, kterou obviněný namítá nezákonnost a nepoužitelnost záznamů o uskutečněném telekomunikačním provozu jako důkazu, když veškeré příkazy k odposlechu nesplňují zákonné podmínky stanovené v §88 odst. 1, 2 tr. ř., protože jsou nedostatečně a pouze formálně odůvodněny. K tomu Nejvyšší soud dodává, že podle obviněného z odposlechů ani nevyplývá, že se skutek stal tak, jak je popsán ve výroku o vině a nelze z nich vyvodit, že on podnítil jednatele úvěrovaných společností k uzavření smlouvy o úvěru.
34. Otázkou zákonnosti a použitelnosti záznamů telekomunikačního provozu jako důkazu, se zabýval již Vrchní soud v Praze, a to na str. 33 rozsudku ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 9 To 92/2016, jímž rozhodl o odvoláních dalších spoluobviněných, a také na str. 44 rozsudku ze dne 5. 5. 2017, sp. zn. 9 To 21/2017, jímž rozhodl o odvolání obviněného E. M. Dospěl přitom k závěru, že dané záznamy byly opatřeny v souladu se zákonem.
35. Pokud obviněný pouze obecně namítá nezákonnost a nepoužitelnost záznamů o uskutečněném telekomunikačním provozu jako důkazu s tím, že veškeré příkazy k odposlechu jsou nedostatečně a pouze formálně odůvodněny, Nejvyšší soud uvádí, že smyslem a účelem povinnosti vyložit věcné důvody pro nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, je zaručit transparentnost trestního řízení a jeho kontrolovatelnost, tj. zajistit náležitou přezkoumatelnost těchto úkonů. Jestliže při následné kontrole a po zvážení všech souvislostí lze konstatovat, že věcné důvody pro vydání nařízení byly splněny, pak jeho nedostatečné zdůvodnění – byť je vadou řízení – nedosahuje takové roviny, aby byla sama o sobě důvodem pro zrušení příslušných meritorních rozhodnutí, neboť jde ve své podstatě o vadu toliko formální, bez vlivu na věcnou správnost provedení daného úkonu. Byť si jistě lze představit i podrobnější a konkrétnější odůvodnění příkazů k odposlechu, z jejich odůvodnění je zřejmé, že se soudce při rozhodování zabýval otázkou splnění všech zákonných podmínek a věcné důvody pro vydání příkazů byly splněny.
36. Nejvyšší soud v řízení o dovolání zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a případně druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
37. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin. Mezi skutkovými zjištěními městského soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také vrchní soud a provedenými důkazy, neshledal Nejvyšší soud žádný rozpor, natož extrémní. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ v provedených důkazech a výpovědích spoluobviněných, které soud prvního stupně po pečlivém hodnocení shledal důvodně věrohodnými, když jsou s ostatními důkazy vzájemně v souladu. Nejvyšší soud proto nepřisvědčil námitce obviněného E. M., že nelze jeho vinu dovozovat z výpovědí spoluobviněných, protože jejich zájmy jsou v přímém rozporu s jeho zájmy, že soudy pravdivost výpovědí spoluobviněných nehodnotily v tomto kontextu a považuje je za nevěrohodné. Již soud prvního stupně řádně odůvodnil svá skutková zjištění a uvedl, na základě kterých důkazů je považuje za prokázaná a jak tyto důkazy hodnotil. Protože se s tímto postupem a učiněnými skutkovými závěry Nejvyšší soud ztotožnil, odkazuje na podrobné odůvodnění zejména rozsudku Městského soudu v Praze.
38. K námitce zpochybňující správnost právního posouzení jednání obviněného E. M. jako jeden pokračující zvlášť závažný zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 2, 6 písm. a) tr. zákoníku, a to s ohledem na požadavek konkrétního subjektu, Nejvyšší soud uvádí, že obviněný v podstatě v tomto rozsahu podal dovolání nepřípustně ve svůj neprospěch. Jak uvedl již státní zástupce ve vyjádření k dovolání, tato námitka totiž směřuje v neprospěch obviněného, když se jí v podstatě domáhá rozdělení soudy zjištěného jednoho pokračujícího trestného činu na jednotlivé samostatné skutky a trestné činy právně posouzené jako pachatelství v bodě VII. výroku o vině, kterého se dopustil v postavení jednatele úvěrované společnosti a ohledně dalších jednání jako šestinásobné organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) k §211 tr. zákoníku, které by ale vzhledem k výši škody, převyšující v každém jednotlivém případě hranici škody velkého rozsahu (podle §138 odst. 1 tr. zákoníku škoda dosahující částky nejméně 5 000 000 Kč), byly právně kvalifikovány jako samostatné trestné činy (pozn. organizátorství) úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 tr. zákoníku.
39. Jen nad rámec tohoto rozhodnutí proto Nejvyšší soud uvádí, že se s uvedenou námitkou ani věcně neztotožnil. Podle §24 odst. 1 tr. zákoníku je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu, kdo úmyslně jedná způsobem uvedeným pod písm. a) až c) tohoto zákonného ustanovení. Trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem jako pachatelství nebo spolupachatelství. Účastenství je v trestním zákoníku vybudováno na zásadě akcesority účastenství, což je v obecné rovině závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Trestní odpovědnost a trestnost účastníka se posuzuje stejně jako trestní odpovědnost a trestnost pachatele, pokud trestní zákoník nestanoví z této zásady výjimky (§24 odst. 2 tr. zákoníku). Účastenství může být v konkrétním případě stejně závažné jako pachatelství, když jeho povaha a závažnost (§39 odst. 1, 2 tr. zákoníku) může být ovlivněna i osobou pachatele, a zejména u organizátorství může být i závažnější s přihlédnutím k povaze a způsobu provedení organizování trestné činnosti. Proto se zásadně trestá podle stejné trestní sazby jako pachatelství.
40. Trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, přičemž podle §211 odst. 2 tr. zákoníku bude stejně potrestán i ten, kdo bez souhlasu věřitele, v nikoliv malém rozsahu, použije prostředky získané účelovým úvěrem na jiný než určený účel. Způsobí-li takovým činem uvedeným v odst. 1 nebo 2 škodu velkého rozsahu, spáchá trestný čin úvěrového podvodu podle §211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku.
41 . Za sjednávání úvěrové smlouvy podle §211 odst. 1 tr. zákoníku je třeba považovat postup při uzavírání úvěrové smlouvy, včetně všech souvisejících jednání, která uzavírání úvěrové smlouvy provázejí. Byť dané úvěrové smlouvy a další související dokumenty podepisovali jednatelé jednotlivých obchodních společností, obviněný E. M. o tom, že jsou předkládány zfalšované dokumenty, jednoznačně věděl. Podle zjištění soudu uvedeného ve výroku o vině, spoluobvinění jednatelé úvěrovaných obchodních společností podepisovali smlouvy o úvěru z jeho podnětu, když předtím on sám, při vědomí všech rozhodných okolností jednotlivých úvěrových případů (neexistující odběratelsko – dodavatelské vztahy podložené fiktivními fakturami a dalšími dokumenty požadovanými bankou), jednal s pracovníky bank o jednotlivých úvěrech. Při sjednávání úvěrů jednal také se zástupci jednotlivých obchodních společností po celou dobu ve shodě, tudíž byl o veškerých jejích krocích podrobně informován, a jak je uvedeno ve výroku o vině, před pracovníky bank se sám prezentoval tak, že společnosti svých klientů – žadatelů o úvěr, vlastně řídí. S těmito osobami proto čin spáchal jako spolupachatel, přičemž k naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Nejvyšší soud pak uvedl např. již v usnesení ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1463/2012, ohledně úvěrových smluv, které jsou smluvním závazkovým vztahem, že pachatelem úvěrového podvodu (§211 tr. zákoníku), právě vzhledem k smluvní povaze úvěru, jehož poskytnutí předchází proces sjednávání úvěrové smlouvy, může být jak účastník úvěrové smlouvy, tak i jiná osoba, která se bezprostředně i zprostředkovaně na sjednávání úvěrové smlouvy podílí a v souvislosti s tím uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. A to nejen v samotné úvěrové smlouvě, ale také v tzv. pomocných dokumentech (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 286/2011; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1286/2008, publikované pod č. 36 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – sešit č. 6/2009). Shodně pak Nejvyšší soud uvedl např. v usnesení ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1286/2016, že pachatelem při sjednávání úvěrové smlouvy může být kterýkoli z účastníků úvěrové smlouvy nebo i jiná osoba, která se na sjednávání uvěrové smlouvy bezprostředně či i zprostředkovaně podílí, a v souvislosti s tím uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje. Stejné závěry, v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, ostatně ohledně právní kvalifikace jednání uvedl již odvolací vrchní soud na str. 55 dovoláním napadeného rozsudku.
42. Pokud obviněný poukazuje na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, konkrétně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2003, sp. zn. 6 Tdo 120/2003, a ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1401/2006, tak předně pomíjí výše uvedenou aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, když obecně lze poznamenat, že také judikatura v průběhu času může doznat určitých změn. V daném případě ale zejména pomíjí konkrétní skutkové a procesní okolnosti, které byly dány v konkrétních věcech řešených v jim uváděné starší judikatuře (pouze pomoc spočívající v opatřování nepravdivých podkladů požadovaných poskytovatelem úvěru, akcesorita účastenství), v návaznosti na které Nejvyšší soud v usneseních ze dne 12. 2. 2003, sp. zn. 6 Tdo 120/2003, resp. ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1401/2006, s dopadem na daný konkrétní případ uvedl, že pachatelem úvěrového podvodu (tehdy podle §250b tr. zákona) může být pouze účastník úvěrové smlouvy. Tehdy se praxe soudů řídila rozhodnutím publikovaným pod č. 27/2001 Sb. rozh. tr., podle kterého pachatelem trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zákona spáchaného podvodným jednáním při sjednání úvěrové smlouvy může být pouze účastník takové smlouvy, např. dlužník nebo fyzická osoba jednající za dlužníka nebo za věřitele. Osoba, která účastníku úvěrové smlouvy pouze opatří potřebné nepravdivé podklady, může být jen pomocníkem. V daném případě se tak nejedná o rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu, ale obviněným namítaná rozhodnutí se týkala konkrétních odlišných případů jednání, kdy podíl účastníka (pomocníka) na trestném činu hlavního pachatele spočíval pouze v opatření nepravdivých podkladů a tomu odpovídal i závěr, že taková osoba nemůže být pachatelem daného trestného činu. Pokud obecně trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje, tak obviněný J. M., vzhledem k jeho podílu přímo na sjednávání uvěrových smluv, sám také přímo naplňoval znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku.
43. Nejvyšší soud proto nepřisvědčil ani související námitce obviněného E. M., že svým jednáním uvedeným v bodech I. až VII. výroku o vině nemohl spáchat jako spolupachatel pokračující trestný čin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, protože svým jednáním jako pachatel ani neuvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, ani nepoužil prostředky získané účelovým úvěrem na jiný než určený účel. Jedná se rovněž o opakovanou námitku, když touto se zabýval již odvolací vrchní soud na str. 48 až 54 odůvodnění rozsudku.
44. Obdobně pak obviněný namítá, že z popisu skutku v bodech ad I. až VII. vůbec nevyplývá, že by on měl nějakým vlastním jednáním naplnit znaky druhé základní skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 2 tr. zákoníku, tedy použít prostředky získané účelovým úvěrem na jiný než určený účel, a ačkoliv výroková část obsahuje i čerpání úvěru, nevyplývá z ní, jak se na tom měl podílet on jako pachatel či spolupachatel.
45. Z uvedených námitek je zřejmé setrvalé nesprávné přesvědčení obviněného, že pokud některou část jednání v rámci tzv. sjednávání úvěrových smluv (sjednání úvěru, podpis úvěrové smlouvy, čerpání úvěru, podpis příkazu k úhradě, dodání dokladů do banky, vytváření souvisejících účetních dokladů) nebo použití úvěrových prostředků neprovedl přímo on sám, ale jednatelé úvěrovaných společností nebo jiné osoby, tak nemohl jako spolupachatel spáchat pokračující trestný čin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 2, 6 tr. zákoníku. Vrchní soud ale na str. 48 až 50 a 52 až 54 odůvodnění rozsudku, na které v podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje, uvedl okolnosti případu, z nichž lze připomenout zejména společný cíl všech zúčastněných obviněných, spočívající v účelovém sjednání a uzavření revolvingového úvěru ve prospěch daných obchodních společností, a to za použití nepravdivých údajů a tento úvěr ihned čerpat k jiným než deklarovaným účelům, což se také stalo. Dále pak lze poukázat na výpovědi obviněných jednatelů úvěrovaných společností a dalších svědků o jednoznačně dominantním postavení obviněného E. M., jehož pokyny se řídili spoluobvinění jednatelé obchodních společností, s ním také jednali pracovníci banky v souvislosti s úvěry. Také na správný závěr, že i když se nepodařilo prokázat, kdo konkrétně, který padělek dokladů vyhotovil a následně předložil bance, je nerozhodné, zda tyto fiktivní dokumenty vytvořili obvinění E. M. nebo J. S. a zda je bance doručili sami nebo na jejich pokyn jiná osoba.
46. Pokud jde o namítaný (vícečinný) souběh zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 2, 6 písm. a) tr. zákoníku se zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, jedná se rovněž o námitku, kterou se zabýval již odvolací soud na str. 57 až 58 rozsudku. Konkrétně tato námitka má vztah pouze k jednání uvedenému v bodě VIII. výroku o vině rozsudku vrchního soudu, tedy k provádění přesunů finančních prostředků získaných zločinem úvěrového podvodu popsaného v bodě VI. výroku o vině téhož rozsudku a uložených na úvěrovém účtu společnosti KOL, čímž obviněný zastíral původ těchto finančních prostředků získaných trestným činem spáchaným na území České republiky v celkové výši 14 138 629,86 Kč, tedy čin spáchal ve vztahu k věci v hodnotě velkého rozsahu (viz §138 tr. zákoníku). Protože se Nejvyšší soud také v tomto směru ztotožnil s argumentací vrchního soudu, bylo by nadbytečné ji opakovat a tak postačí na tuto část odůvodnění odkázat, když se s touto námitkou obviněného vrchní soud správně vypořádal a také tato v dovolání opakovaná námitka je zjevně neopodstatněná.
47. Nejvyšší soud tedy nepřisvědčil argumentaci obviněného, že oba uvedené trestné činy měly podstatu v totožném jednání spočívajícím v manipulaci s úvěrovými prostředky a byl tak potrestán dvakrát za jedno a totéž jednání v rozporu se zásadou „ne bis in idem“. V bodě ad VI. výroku o vině napadeného rozsudku se totiž jednalo mj. o čerpání úvěru na základě příkazů k úhradě K. K. z úvěrového účtu společnosti KOL na jiné bankovní účty, ale v bodě ad VIII. výroku o vině poté z těchto jiných bankovních účtů obviněný sám nebo prostřednictvím jiné osoby prováděl opakované přesuny finančních prostředků získaných úvěrovým podvodem v bodě VI. výroku o vině a zastíral tak jejich původ. Pokud obviněný namítá, že uvedený souběh považuje za vyloučený i proto, že daným jednáním nedošlo ke vzniku dvou samostatných škodlivých následků a je mu přičítán pouze jeden tento následek, tak v případě zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a) odst. 4 písm. b) tr. zákoníku se jedná o spáchání činu ve vztahu k věci v hodnotě velkého rozsahu, jak tuto korekci oproti rozsudku soudu prvního stupně správně provedl Vrchní soud v Praze a způsobení škody není znakem skutkové podstaty tohoto trestného činu.
48. Obecně, z hlediska souběhu a pachatelství, lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2017, sp. zn. 4 Tdo 814/2017, ve kterém bylo uvedeno, že „legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 tr. zákoníku napomáhá tomu, aby zůstal beze změny stav vytvořený základním (hlavním) trestným činem (např. podvodem podle §209), na který legalizace navazuje. Toto ustanovení obsahuje dvě základní skutkové podstaty, které jsou odděleny do dvou samostatných odstavců bez označení. První základní skutková podstata vzhledem k obecné formulaci umožňuje postihnout zastření původu nebo jiné usilování, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci nebo jiné majetkové hodnoty získané trestnou činností nejenom jinému, ale i pachateli základního (hlavního) trestného činu. Proto pachatelem tohoto trestného činu podle uvedené první skutkové podstaty může být i sám pachatel základního (hlavního) trestného činu, který zastírá původ nebo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci nebo jiné majetkové hodnoty získané trestnou činností (viz. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II., Zvláštní část §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2155). Pachatelem může být i pachatel základního (hlavního) trestného činu, z něhož věc nebo jiná majetková hodnota pochází, anebo jemuž byla jako odměna za spáchání tohoto trestného činu poskytnuta“.
49. Nejvyšší soud z hlediska relevantních námitek, tedy uplatněným důvodům dovolání odpovídajících dovolacích námitek obviněného E. M., dospěl k závěru, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a předcházející řízení netrpí namítanými vadami a dovolání je zjevně neopodstatněné. Proto bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 5. 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu