ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1563.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 1563/2017-100
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 7. 3. 2018 o dovoláních obviněných P. R. , a M. R. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 2 To 42/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 11/2015 takto:
I .
Dovolání obviněného P. R. se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítá .
II .
Z podnětu dovolání obviněného M. R. se ohledně tohoto obviněného podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušují rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 2 To 42/2017, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. 10 T 11/2015.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část obou rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje , aby věc obviněného M. R. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského v Brně ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. 10 T 11/2015, byli uznáni vinnými
- obviněný P. R. zločinem loupeže podle §173 odst. 1, 4 tr. zákoníku s tím, že podle §173 odst. 4 tr. zákoníku byl odsouzen k trestu odnětí svobody na dvanáct let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou,
- obviněný M. R. pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §146 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že podle §146 odst. 1 tr. zákoníku byl odsouzen k trestu odnětí svobody na patnáct měsíců, přičemž výkon tohoto trestu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen, zkušební doba byla podle §82 odst. 2 tr. zákoníku stanovena na třicet měsíců a obviněnému bylo podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestným činem.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně bylo výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto také o náhradě škody a nemajetkové újmy.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podali odvolání státní zástupce v neprospěch obviněných P. R. a M. R., dále obvinění P. R. a M. R. a konečně R. K. jako sestra obviněného P. R. a dcera obviněného M. R., přičemž všechna odvolání směřovala proti výroku o vině a v důsledku toho i proti dalším výrokům. O odvoláních bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 2 To 42/2017. Z podnětu odvolání státního zástupce byl rozsudek Krajského soudu v Brně podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušen „v části týkající se obviněného M. R. a ve výroku o nemajetkové újmě ohledně poškozeného M. J.“ a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný M. R. byl uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §145 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři léta s tím, že výkon tohoto trestu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen, zkušební doba byla podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na pět let, nad obviněným byl podle §84 tr. zákoníku vysloven dohled a podle §82 odst. 2 tr. zákoníku (v rozsudku je nepřesně uvedeno „podle §82 odst. 2 tr. ř.“) bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestným činem, přičemž výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody a nemajetkové újmy. Odvolání obviněných P. R. a M. R., odvolání R. K. a odvolání státního zástupce podané ohledně obviněného P. R. byla podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Obvinění P. R. a M. R. podali prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci.
Obviněný P. R. napadl rozsudek Vrchního soudu v Olomouci proto, že jím zůstal beze změny jeho se týkající výrok o vině. Odkázal na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Neuplatnil však žádné námitky v tom smyslu, že by skutkový stav uvedený ve výroku o vině nenaplňoval znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1, 4 tr. zákoníku, a mimo rámec deklarovaných dovolacích důvodů projevil v obsáhle zpracovaných námitkách nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů a s tím, jak soudy hodnotily důkazy. Obviněný P. R. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal Krajskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný M. R. odkázal na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci dovolacího důvodu namítl, že soudy zjištěný skutek byl Vrchním soudem v Olomouci nesprávně posouzen jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §145 odst. 1 tr. zákoníku, a to pro nedostatek úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví. Nedostatek subjektivní stránky trestného činu namítl i ve vztahu k pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §145 odst. 1 tr. zákoníku, jak jím byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně. Dalšími námitkami se mimo rámec dovolacího důvodu se snažil zpochybnit skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o jeho vině. Obviněný M. R. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal Krajskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření poukázala na skutkovou povahu námitek, které byly uplatněny v dovoláních obou obviněných a které podle jejího názoru nejsou dovolacím důvodem. Navrhla, aby obě dovolání byla podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuta. Vyjádření bylo předloženo obhájcům k případné replice, ale obhájci na ně nereagovali.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného P. R. bylo v celém rozsahu podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že dovolání obviněného M. R. bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a pokud se opírá o námitky, které odpovídají ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je důvodné.
Obecně k dovolání a dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
Dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno.
Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci dovolacího důvodu za předpokladu, že obsahově odpovídají jeho zákonnému vymezení. Námitky, které stojí mimo tento rámec, nemají povahu dovolacího důvodu.
Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k postupu soudů při provádění důkazů, k rozsahu dokazování apod. Z toho je zřejmé, že skutkové námitky nejsou dovolacím důvodem. Uváží-li se povaha dovolacích důvodů, jak jsou v zákoně taxativně stanoveny, je namístě závěr, že dovolání je jako mimořádný opravný prostředek určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl ve věci obviněného P. R. uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Podstatou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je vadná aplikace hmotného práva, tj. typicky trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Jde o to, že předmětem právního posouzení jako posouzení hmotně právního je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Námitky zaměřené proti skutkovým zjištěním, na která bylo aplikováno hmotné právo, stojí mimo rámec dovolacího důvodu.
Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů představují opak toho, co je obsahem důkazů, z nichž soudy svá zjištění vyvodily, když skutková zjištění soudů stojí na úkonu, který je zatížen tak podstatnou vadou, že je jako důkaz nepoužitelný, přičemž ostatní důkazy neprokazují rozhodné skutečnosti, apod.
K dovolání obviněného P. R.
Jako zločin loupeže podle §173 odst. 1, 4 tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění Krajského soudu v Brně, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také Vrchní soud v Olomouci, spočíval v podstatě v tom, že obviněný P. R. dne 18. 10. 2014 okolo 23,00 hodin v obci S., okr. V., v rodinném domě č. p. … se záměrem zmocnit se peněz patřících jeho matce, s nimiž momentálně nakládal poškozený M. J., jednal tak, že když na jeho zaklepání poškozený otevřel dveře domu, obviněný ho zatlačil dovnitř, opakovaně se ho ptal, kde má ty peníze, vícekrát ho shodil na zem, třikrát mu naklekl na hrudník, mezitím prohledal místa v kuchyni a ložnici, vrátil se k poškozenému, znovu ho shodil na zem, klekl na něj, chytl ho kolem krku, dusil ho, opětovně se ho ptal na peníze, dvakrát ho udeřil do obličeje, a když mu poškozený nic neřekl, vytáhl mu z mobilního telefonu SIM kartu, odešel z domu, avšak vrátil se společně s další osobou, vzal přinesené lano, udělal na něm smyčku, přetáhl ji poškozenému přes hlavu, na několik vteřin mu ji utáhl na krku, a když poškozený opět nic neřekl, obviněný znovu hledal peníze, několikrát udeřil poškozeného pěstí do obličeje a do žeber, kopal ho do zad a tímto jednáním způsobil poškozenému rozsáhlá zranění specifikovaná ve výroku o vině, která v souhrnu vedla k polytraumatu, k významné ztrátě krve a v konečné fázi k tukové embolii a ke smrti poškozeného.
V podaném dovolání obviněný P. R. neuplatnil žádné námitky v tom smyslu, že by uvedený skutek nebyl naplněním znaků zločinu loupeže podle §173 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by obsahově odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný P. R. založil dovolání výlučně jen na námitkách zaměřených proti skutkovým zjištěním uvedeným ve výroku o vině a proti tomu, jakým hodnocením důkazů soudy k těmto zjištěním došly. Uplatněnými námitkami se obviněný snažil prosadit svou vlastní skutkovou verzi, která byla založena na tvrzení, že se vůči poškozenému žádného násilí nedopustil, zejména ne se záměrem zmocnit se peněz. Námitky obviněného pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný sice formálně deklaroval tento zákonný dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné. To platí i ohledně té části dovolání, v níž obviněný uvedl, že jeho jednání mohlo být posouzeno nanejvýš jako trestný čin ublížení na zdraví podle §146 odst. 3 tr. zákoníku. Také tato část dovolání totiž vychází z námitek proti skutkovým zjištěním týkajícím se záměru obviněného zmocnit se peněz, hledání peněz atd.
Mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není žádný extrémní rozpor, který by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do skutkového základu výroku o vině obviněného P. R. Skutková zjištění soudů mají v důkazech odpovídající obsahové zakotvení.
Zjištění, že v kritickou dobu v domě č. p. … obviněný fyzicky napadl poškozeného, že tak učinil se záměrem najít peníze své matky, s nimiž disponoval poškozený, že při napadání obviněný po poškozeném bezvýsledně požadoval sdělení, kde jsou peníze, a že obviněný peníze v domě bezvýsledně hledal, vyplývá z výpovědi obviněného, kterou učinil za přítomnosti obhájce v přípravném řízení při výslechu dne 22. 10. 2014. Obviněný se již v původním řízení hájil tím, že jeho výpověď je nepravdivá, smyšlená a vynucená nátlakem policie. Touto obhajobou se soudy zevrubně zabývaly, zaměřily se na náležité objasnění okolností výslechu obviněného a důvodně vyloučily to, že by obviněný učinil výpověď pod vlivem nepřípustného nátlaku. Závěry soudů v tomto ohledu korespondují se zjištěními Generální inspekce bezpečnostních sborů, která se postupem policie v této věci rovněž zabývala. Výpověď obviněného ze dne 22. 10. 2014 soudy správně vzaly za podklad skutkových zjištění, přičemž pozdější výpovědi, v nichž obviněný popřel spáchání činu, správně považovaly za nevěrohodnou změnu. Věrohodnost výpovědi obviněného ze dne 22. 10. 2014 soudy přesvědčivě vyvodily z její konkrétnosti, podrobnosti a zejména pak z toho, že na ni navazovaly další důkazy a objektivně zjištěné okolnosti. V tomto kontextu je třeba zmínit např. to, že obviněný popsal, jak v průběhu napadání poškozeného vzal z jeho mobilního telefonu SIM kartu a kde ji pak po odchodu z domu odhodil, přičemž na místě uvedeném obviněným byla SIM karta pocházející z mobilního telefonu poškozeného skutečně nalezena.
S tím, jak obviněný popsal způsob, rozsah a dobu napadání poškozeného, korespondují závěry MUDr. Michala Zeleného, Ph.D., a MUDr. Martina Zemana, přibraných znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Tito znalci popsali, jaká zranění poškozený utrpěl, vysvětlili, jakým typem násilí byla zranění způsobena, objasnili souhrn všech zranění jako polytrauma, stanovili tukovou embolii vzniklou ze způsobených zranění jako jednoznačnou příčinu smrti poškozeného, vymezili časové rozpětí, v němž nastala smrt, a vyloučili, že by smrt nastala z jiných příčin, zejména z příčin vyplývajících ze zdravotního stavu poškozeného a nezávislých na jeho napadení. Mechanismus vzniku zranění zjištěných na těle poškozeného v podstatě odpovídá tomu, jak obviněný popsal způsob, jímž poškozeného napadal, třebaže se snažil rozsah a intenzitu svých útoků zlehčit. Přibraní znalci obhájili své závěry i v konfrontaci se znaleckým posudkem MUDr. Jiřího Fialky, CSc., opatřeným a předloženým obhájcem obviněného.
Rovněž motiv napadení poškozeného, jak ho uvedl obviněný, odpovídal tomu, co bylo zjištěno o vystupování poškozeného, který k nelibosti obviněného setrvával v určité formě soužití s matkou obviněného (v té době hospitalizovanou v nemocnici) a kritického dne se v restauraci chlubil jejími penězi a veřejně je ukazoval. V návaznosti na to byl obviněný ve svém jednání veden cílem zbavit poškozeného dispozice s těmito penězi. Peníze, o které šlo, v domě skutečně byly, avšak obviněný je nenašel. Peníze byly v tmavém látkovém obalu v kuchyni mezi množstvím jiných neurovnaných věcí, které v souhrnu představovaly značný nepořádek, takže bylo snadné je přehlédnout.
Mrtvé tělo poškozeného bylo nalezeno dne 19. 10. 2014 krátce před 6,45 hodin pod schody vedoucími do domu č. p. ... To evidentně souvisí s tím, že smrt poškozeného nastala s určitým časovým odstupem od samotného napadení. Okolnost, že poškozený byl po napadení ponechán v domě, nijak nevylučuje to, že se dostal před dům a že se nakonec ocitl pod schody vedoucími ke vchodu do domu. Zjištění soudů vyloučila, že by poškozený byl mezitím vystaven jinému napadení než napadení ze strany obviněného a jeho případného společníka. Ostatně pokud obviněný v dovolání připouštěl právní posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 3 tr. zákoníku, dal tím ve skutečnosti najevo, že smrt poškozeného byla v příčinné souvislosti s jeho jednáním.
Obviněný P. R. zaměřil část dovolání proti domovní prohlídce, která u něho byla provedena, a namítl její nezákonnost. Tyto námitky jsou bezpředmětné, protože skutková zjištění soudů se v žádném směru nezakládají na výsledku domovní prohlídky.
Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů, že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a celkově přesvědčivě vysvětlily a že v tomto rámci přijatelně překlenuly rozpory, které vyvstaly mezi některými důkazy.
Skutkovými zjištěními, která se stala podkladem výroku o vině obviněného P. R., nebylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivé řízení. To, že obviněný nesouhlasí s těmito zjištěními a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a tím pádem ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného P. R. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
K dovolání obviněného M. R.
Jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §145 odst. 1 tr. zákoníku posoudil Vrchní soud v Olomouci skutek, který podle jeho zjištění vycházejících z předchozích zjištění Krajského soudu v Brně spočíval v podstatě v tom, že obviněný M. R. dne 18. 10. 2014 okolo 23,00 hodin v obci S., okr. V., v domě č. p. … v situaci po předchozích útocích, po kterých byly na poškozeném M. J. viditelné krvácející zranění v obličeji, otoky a počínající podlitiny na hlavě, ho udeřil do obličeje s vědomím, že se činu dopouští na akutně zraněném poškozeném, a srozuměn s tím, že úder pěstí může být spolupříčinou vážného poranění hlavy, přičemž poškozený v důsledku jednání obviněného M. R. utrpěl oděrky na nose a krvácení z nosu.
Vrchní soud v Olomouci tak změnil skutková zjištění Krajského soudu v Brně týkající se subjektivní stránky činu, neboť podle zjištění Krajského soudu v Brně obviněný M. R. „chtěl poškozenému … způsobit nikoli přechodnou poruchu zdraví“.
Zjištění, že obviněný M. R. udeřil poškozeného, má odpovídající podklad ve výpovědi svědkyně D. Š., která se ocitla na místě činu ve stádiu, kdy obviněný P. R. již poškozeného nenapadal a kdy oba obvinění manipulovali s jeho tělem. Svědkyně v rámci výpovědi, v níž popisovala tyto manipulace, výslovně potvrdila, že obviněný M. R. před odchodem z domu na adresu poškozeného pronesl výrok, že je „hajzl“, a jednou ho udeřil do nosu. Tuto část výpovědi svědkyně D. Š. soudy správně hodnotily jako věrohodnou. Nelze tedy dojít k závěru, že by uvedené zjištění bylo v nějakém extrémním rozporu s důkazy, zvláště když tu nejsou žádné důkazy, které by tvrzení svědkyně vyvracely, nehledě na to, že soudy jinak zaznamenaly snahu svědkyně spíše naopak zlehčit vážnost stavu poškozeného v době, kdy společně s oběma obviněnými z domu odešla. Uvedeným zjištěním nebylo porušeno ústavně zaručené základní právo obviněného M. R. na spravedlivé řízení. Nesouhlas obviněného s uvedeným zjištěním není dovolacím důvodem.
Nemůže však obstát právní posouzení skutku, jímž byl obviněný M. R. uznán vinným.
Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví.
Přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví.
Pokusem je podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Zjištěné jednání obviněného M. R. záleželo v tom, že poškozeného udeřil pěstí do obličeje, a následkem tohoto jednání byly u poškozeného oděrky na nose a krvácení z nosu. Ze závěrů obou soudů je patrno, že šlo o následek, který nedosahoval ani závažnosti ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku, tím méně závažnosti těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku.
Podle §122 odst. 2 tr. zákoníku se těžkou újmou na zdraví rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění, přičemž za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví některá z forem, které jsou uvedeny v taxativním výčtu pod písm. a) až i). Z odůvodnění napadeného rozsudku je patrno, že Vrchní soud v Olomouci uvažoval o možnosti uvedené v §122 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, tj. o ztrátě nebo podstatném oslabení funkce smyslového ústrojí, dále o možnosti uvedené v §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, tj. o poškození důležitého orgánu, a konečně o možnosti uvedené v §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, tj. o delší dobu trvající poruše zdraví. S tím se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit.
Při pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §145 odst. 1 tr. zákoníku se vyžaduje úmysl pachatele ve vztahu k hrozící těžké újmě na zdraví poškozeného. Při pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §146 odst. 1 tr. zákoníku se vyžaduje úmysl pachatele ve vztahu k hrozícímu ublížení na zdraví.
Nejde-li o případ, kdy sám pachatel takový úmysl dozná, lze ho dovozovat z okolností případu, zejména z toho, za jaké situace pachatel napadl poškozeného, jakým způsobem tak učinil, jaké prostředky k tomu použil, s jakou intenzitou vedl útok, o jak široce založený útok se jednalo, jak silný motiv měl k útoku, z jakých důvodů nakonec nenastal následek, tj. těžká újma na zdraví, resp. ublížení na zdraví poškozeného, co zabránilo vzniku uvedeného následku apod. Aplikuje-li se naznačený postup na posuzovanou kauzu, lze sotva dojít k přesvědčivému závěru, že obviněný M. R. jednal v úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví (§122 odst. 2 tr. zákoníku) nebo ublížení na zdraví (§122 odst. 1 tr. zákoníku).
Významnou okolností, kterou zdůrazňovaly oba soudy, je to, že obviněný M. R. napadl poškozeného za situace, kdy poškozený již byl evidentně vážně zraněn po předchozím napadení ze strany obviněného P. R. Oba soudy vyvodily úmysl obviněného M. R. jen z této okolnosti, přičemž se neshodly v tom, zda úmysl obviněného směřoval ke způsobení ublížení na zdraví nebo těžké újmy na zdraví. Je však třeba dodat, že oba soudy význam uvedené okolnosti při právním posouzení skutku značně přecenily.
Obecně vzato nelze vyloučit, že je-li útok veden proti již zraněné nebo jinak zdravotně znevýhodněné osobě, může i z méně závažného útoku vzejít těžší následek, než je jinak při takovém útoku obvyklé. V souvislosti s posuzovaným útokem obviněného M. R. proti poškozenému M. J. ovšem z žádného konkrétního zjištění nevyplývá, že by se takto obecně vymezená možnost promítla do reálné hrozby, že z úderu pěstí do obličeje poškozený utrpí takovou poruchu zdraví, která bude na úrovni ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku nebo těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku.
Poškozený objektivně utrpěl jen oděrky na nose a krvácení z nosu. Jde o následek, který běžně má útok spočívající v obyčejném úderu pěstí do obličeje, konkrétně do nosu. Intenzita úderu očividně nebyla nijak výrazná či snad dokonce mimořádně vysoká, protože posuzovaný úder nevedl k žádnému dalšímu zranění, např. ke zlomenině nebo zhmoždění nosu, případně jiné části obličeje. Útok směřoval proti poškozenému, který nebyl schopen obrany a ve skutečnosti se nijak nebránil, takže lze vyloučit, že by jeho obranou byla zmírněna síla nárazu pěsti do jeho obličeje. To zřetelně ukazuje na nižší intenzitu úderu. Navíc šlo o fyzické napadení, které záleželo v jediném úderu, přičemž pokud by obviněný M. R. chtěl v napadání pokračovat, zasazovat poškozenému další údery a tím vystupňovat rozsah a intenzitu celého útoku, pak mu v tom v podstatě nic nebránilo, zejména ne nějaký odpor, který by kladl poškozený. Obviněný se neuchýlil ani k tomu, že by k zesílení útoku použil nějaký nástroj, a omezil se na jeden úder holou rukou. Motiv k napadení poškozeného souvisel s tím, že poškozený udržoval vztah s bývalou manželkou obviněného M. R., zdržoval se v jejím domě a disponoval jejími penězi. Takovým motivem lze přijatelně vysvětlit i jen běžné napadení v podobě obyčejného úderu pěstí do obličeje. Z uvedeného motivu není možné přesvědčivě vyvodit, že takto motivované jednání obviněného subjektivně nutně směřovalo k ublížení na zdraví nebo ke způsobení těžké újmy na zdraví.
Souhrn uvedených okolností ukazuje na to, že i při jinak morálně odsouzeníhodném jednání obviněného M. R. byl jeho úmyslem zahrnut jen takový následek, který je obvykle spojen s útokem spočívajícím v běžném úderu pěstí do nosu. Přičítat obviněnému úmysl směřující k ublížení na zdraví, resp. ke způsobení těžké újmy na zdraví, se za popsaného stavu vymyká z rámce přiměřenosti a adekvátního vztahu mezi objektivním průběhem posuzovaného útoku a jeho následkem. Je možno shrnout, že útok obviněného byl takové povahy, rozsahu a intenzity, při nichž obvykle vzniká jen takový následek, který z útoku obviněného skutečně vzešel. Z toho lze ve vztahu k subjektivní stránce činu dovodit, že úmyslem obviněného byl zahrnut pouze skutečně vzniklý následek a že úmysl obviněného tento rámec nijak nepřekračoval. O tom, že by úmysl obviněného směřoval k závažnějšímu následku, než byl následek, který z jeho jednání skutečně vzešel, nesvědčí žádná konkrétně zjištěná okolnost. Abstraktně formulovaným konstatováním, že poškozený byl vystaven nebezpečí vzniku vážnějšího následku z posuzovaného útoku obviněného M. R. v důsledku svého stávajícího stavu vyplývajícího z předchozích útoků obviněného P. R., není možné přesvědčivě odůvodnit závěr, že úmysl obviněného M. R. směřoval k ublížení na zdraví, resp. k těžké újmě na zdraví. Není to možné právě pro nedostatek konkrétních zjištění, z nichž by vyplývalo, že takový následek v daném případě vůbec reálně hrozil a že obviněný dal nějak, byť třeba jen nevýslovně, najevo úmysl směřující k takovému následku.
Nemůže tedy obstát nejen výrok o vině obviněného M. R. pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §145 odst. 1 tr. zákoníku, jak ho v napadeném rozsudku konstruoval Vrchní soud v Olomouci, ale ani výrok o vině obviněného M. R. pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §145 odst. 1 tr. zákoníku, jak ho předtím konstruoval Krajský soud v Brně. Oba rozsudky jsou v uvedeném ohledu rozhodnutími spočívajícími na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto ohledně obviněného M. R. zrušil jak napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, tak rozsudek Krajského soudu v Brně jako součást řízení předcházejícího napadenému rozsudku, zrušil také všechna další rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc obviněného M. R. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. března 2018
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu