ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.157.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 157/2018-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 7. února 2018 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného B. H. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 11 To 277/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T 15/2017 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného B. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 6. 4. 2017, č. j. 1 T 15/2017-319, byl obviněný uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za uvedené přečiny byl podle §329 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvanáct měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu patnácti měsíců.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný uvedených přečinů dopustil v podstatě tím, že v období nejméně od 25. 11. 2015 do nejméně 19. 8. 2016 v K., na svém pracovišti v budově Policie ČR, za využití služebního počítače a svých přihlašovacích údajů, kterými byl oprávněn se přihlásit do informačních systémů policie pouze za účelem plnění služebních úkolů, neoprávněně užil data uložená v počítačovém systému v úmyslu získat pro sebe neoprávněný prospěch ve formě informací o osobách, které pak využil při řešení svých soukromých záležitostí, když si zejména zjišťoval kontaktní údaje k osobám a opakovaně nahlížel do událostí evidovaných policií, ve kterých tyto osoby figurovaly, kdy konkrétně provedl neoprávněné lustrace osob M. P., M. P., K. K. a P. D., aniž by k tomu měl oprávněný služební důvod, přičemž jako příslušník bezpečnostního sboru tak vykonával svou pravomoc v rozporu s §45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů a dále jednal v rozporu s §66 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 8. 2017, č. j. 11 To 277/2017-359, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že do databáze se připojoval za účelem plnění pracovních úkolů, nikoli za účelem lustrace dotčených osob, a proto nemohl naplnit skutkovou podstatu přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací. Z provedených důkazů nevyplynulo, že by do databáze vstupoval v úmyslu získat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch a nemohl tak naplnit ani subjektivní stránku uvedeného přečinu. Podle obviněného nebyla spolehlivě zjištěna jeho pohnutka ke spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby. Nezpůsobil žádnou škodu, ani jinou újmu, byl dosud netrestaný, k činu se doznal a společenská škodlivost jeho jednání je nízká, čímž byl dán důvod k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe a měl být potrestán toliko v rámci kázeňského řízení. Obviněný soudům vytkl nedostatky v hodnocení důkazů, což vedlo podle něj k rozporuplným závěrům. Skutkově není nijak podložena pohnutka obviněného, když zdůraznil, že z lustrací neměl žádný prospěch.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a uvedl, že námitky obviněného ohledně nenaplnění znaků skutkové podstaty, stejně jako otázka aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku, naplňují uplatněný dovolací důvod, avšak nejsou opodstatněné. Obviněný v dovolání uvedl shodné námitky, jaké uplatnil již ve svém odvolání. V této souvislosti státní zástupce odkázal na usnesení odvolacího soudu, který se s totožnými námitkami správně vypořádal. S poukazem na skutkovou podstatu přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací státní zástupce zdůraznil, že není rozhodné, zda pachatel získal přístup oprávněně či neoprávněně a nezáleží ani na důvodu, který jej k přístupu do systému vedl, neboť znak neoprávněnosti se váže až k dalšímu jednání naplňujícímu znaky uvedené skutkové podstaty. Podle státního zástupce soudy správně vyřešily i otázku pohnutky obviněného, přičemž není důležité, zda obviněný prospěch skutečně získal, či nikoli. Zásadou subsidiarity trestní represe se soudy obou stupňů dostatečně zabývaly a dospěly ke správným závěrům, že zde nejsou pro aplikaci této zásady podmínky, když naopak jsou dány okolnosti, které společenskou škodlivost jednání obviněného zvyšují.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitky obviněného proti hodnocení skutkového děje soudy obou stupňů nejsou námitkami, které by bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř., neboť směřují výhradně do způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Soudy přitom zcela v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. provedly veškeré důkazy potřebné pro meritorní rozhodnutí a následně je podle §2 odst. 6 tr. ř. pečlivě hodnotily jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácena provedenými důkazy, zejména svědeckými výpověďmi T. H., H. H., M. P., M. P., K. K., P. D., K. F., J. Š. a listinnými důkazy. Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal žádný, natož extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, ani jiné porušení práva na spravedlivý proces, není zde důvod k zásahu Nejvyššího soudu do zjištěného skutkového stavu. Nad rámec uvedeného je namístě rovněž zdůraznit, že obviněný žádný extrémní rozpor či zásadní porušení práva na spravedlivý proces, které by mohlo opodstatnit zásah Nejvyššího soudu do provedeného dokazování, ve svém dovolání ani nenamítl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 534/2006 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 8 Tdo 373/2006 ). K námitce obviněného, že ve skutkové větě nebylo uvedeno, jaký neoprávněný prospěch získal, lze uvést, že ve skutkové větě je neoprávněný prospěch vyjádřen získanými informacemi o osobách, které pak obviněný využil při řešení svých soukromých záležitostí. Skutková věta tedy neobsahuje pouze obviněným tvrzenou citaci zákona. Tuto námitku tedy Nejvyšší soud neshledal relevantní.
Námitky obviněného stran nenaplnění znaků skutkových podstat předmětných přečinů jsou podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod. K tvrzení obviněného, že se do databáze přihlašoval oprávněně, a to v úmyslu plnit pracovní úkoly, je namístě zdůraznit, že k naplnění znaků skutkové podstaty přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací může pachatel tento přístup získat neoprávněně, ale i oprávněně, přičemž nezáleží ani na důvodu, který ho vedl k získání přístupu. Může to být náhoda, plnění pracovních úkolů, využití počítače pro zábavu, odcizení nosiče informací atd. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 7 Tdo 932/2016). Nelze tedy přisvědčit námitce obviněného, že tím, že se do systému přihlašoval v úmyslu plnit pracovní úkoly, nenaplnil znaky skutkové podstaty uvedeného přečinu. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami obviněného stran absence znaků subjektivní stránky skutkové podstaty daného přečinu. Soudy obou stupňů uzavřely, že obviněný trestnou činnost páchal v úmyslu opatřit si neoprávněný prospěch v podobě informací o dotčených osobách, které následně využil při řešení svých soukromých záležitostí. Pohnutkou obviněného tak bylo především narušení vztahů M. P. s jeho dalšími rodinnými příslušníky. Soudy obou stupňů se touto otázkou vyčerpávajícím způsobem vypořádaly, Nejvyšší soud se s jejich závěry plně ztotožnil a ve stručnosti lze na odůvodnění jejich rozhodnutí odkázat (str. 21-23 rozsudku soudu prvního stupně a str. 4-5 usnesení odvolacího soudu). Lze uzavřít, že závěry soudů obou stupňů stran naplnění znaků skutkových podstat předmětných přečinů jsou správné a Nejvyšší soud proto shledal námitky obviněného zjevně neopodstatněnými.
Obviněný dále namítl, že jeho jednání nedosáhlo potřebné společenské škodlivosti a tudíž nemělo být posuzováno podle trestního práva. Tuto námitku obviněného lze rovněž podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1634/2014). Na druhé straně je potřeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 883/2015). Jednání obviněného kvalifikované jako přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací a přečin zneužití pravomoci úřední osoby nijak nevybočuje z běžného rámce trestné činnosti tohoto charakteru a jeho společenská škodlivost není pod tuto úroveň ničím snižována. Naopak je zvyšována mimo jiné počtem lustrovaných osob, delší dobou, po kterou činy páchal a četností neoprávněných vstupů do informačních systémů. Na základě uvedeného shledal Nejvyšší soud i tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
Obiter dictum je namístě poznamenat, že obviněný obdobné námitky obsažené v dovolání uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně a totožné námitky uvedl ve svém odvolání. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. února 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.