ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.169.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 169/2018-48
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. 2. 2018 o dovolání obviněné I. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. 5 To 26/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 3/2016 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné I. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 1 T 3/2016, byla obviněná I. K. uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a dvěma zločiny podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a odsouzena podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na šest let a šest měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dohledem. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř., podle §229 odst. 2 tr. ř. a podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
O odvolání obviněné, podaném proti výroku o vině a trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. 5 To 26/2017. Podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. byla obviněná odsouzena podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět let a devět měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dohledem.
Podle zjištění Krajského soudu v Hradci Králové, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také Vrchní soud v Praze, spáchala obviněná trestné činy v podstatě tím, že v letech 2009-2013 v R. n. K., v P. a na dalších místech pod smyšlenou legendou výhodného a rychlého zhodnocení finančních prostředků formou nákupu nemovitostí v dražbách a následného ziskového prodeje vylákala od jedenácti poškozených celkovou částku 12 090 000 Kč, kterou použila pro svou potřebu. Přitom jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku bylo posouzeno jednání, kterého se obviněná dopustila od září 2009 do července 2010 vůči šesti poškozeným, jimž způsobila škodu ve výši 7 440 000 Kč (body A/1-6 výroku o vině), jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku bylo posouzeno jednání, kterého se obviněná dopustila v květnu a září 2012 vůči poškozenému, jemuž způsobila škodu ve výši 600 000 Kč (bod B výroku o vině) a jako další zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku bylo posouzeno jednání, kterého se obviněná dopustila od dubna 2013 do září 2013 vůči čtyřem poškozeným, jimž způsobila škodu ve výši 4 050 000 Kč (body C/1-4 výroku o vině).
Obviněná podala prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Tento rozsudek napadla proto, že jím zůstal nedotčen výrok o vině. Odkázala na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V mezích dovolacího důvodu obviněná namítla nedostatek subjektivní stránky trestného činu ve vztahu ke všem trestným činům, jimiž byla uznána vinnou. V této souvislosti poukázala na to, že subjektivní stránka trestného činu nebyla naplněna v tom smyslu, že by neměla v úmyslu vrátit přijaté peníze. Zároveň uvedla, že byla přesvědčena o reálnosti obchodů, které měly být zdrojem výtěžku vyplývajícího z rozdílu mezi nízkou nákupní cenou nemovitostí v dražbách a vyšší prodejní tržní cenou. Mimo meze dovolacího důvodu se obviněná snažila zpochybnit skutková zjištění soudů, pokud se tato zjištění opírala o svědecké výpovědi poškozených. Uložený trest označila za „nepřiměřeně vysoký“. Obviněná se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci nebo sám meritorně rozhodl v intencích podaného dovolání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze pokládat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.
Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci dovolacího důvodu za předpokladu, že obsahově odpovídají jeho zákonnému vymezení. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k postupu soudů při provádění důkazů, k rozsahu dokazování apod. Z toho je zřejmé, že skutkové námitky nejsou dovolacím důvodem. Uváží-li se povaha dovolacích důvodů, jak jsou v zákoně taxativně stanoveny, vyplývá z toho, že dovolání je jako mimořádný opravný prostředek určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podstatou uvedeného dovolacího důvodu je vadná aplikace hmotného práva, tj. typicky trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení tu je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak dovolacímu důvodu podle citovaného ustanovení obsahově odpovídají jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
Těmto zásadám odpovídá dovolání obviněné v části, v níž namítla nedostatek úmyslného zavinění, pokud je tento nedostatek vztahován ke skutkovým okolnostem, z nichž ve svých zjištěních vycházely soudy.
Zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo sebe obohatí tím, že uvede někoho v omyl, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Takovou škodou se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč.
Zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo sebe obohatí tím, že uvede někoho v omyl, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Takovou škodou se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč.
Zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku jsou úmyslnými trestnými činy.
Skutková zjištění popsaná ve výroku o vině evidentně naplňují zákonné znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku (body A/1-6) a dvou zločinů podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku (body B, C/1-4), a to i z hlediska subjektivní stránky trestného činu.
Ze zjištění soudů vyplývá, že obviněná se posuzovaného jednání dopustila vůči širšímu okruhu celkem jedenácti poškozených. Nešlo tedy o nějaké ojedinělé, nahodilé či příležitostné jednání, ale o systematickou činnost. Toho, že poškození jí ve formě plnění na podkladě smluv o půjčce předali vysoké peněžní částky, obviněná dosáhla tím, že jim předkládala možnost snadného, rychlého a velmi výnosného zhodnocení finančních prostředků vložených do nákupu nemovitostí za relativně nízké ceny v dražbách s jejich následným prodejem za tržní a tedy podstatně vyšší ceny. Obviněná tuto možnost prezentovala takovým způsobem, že jí poškození uvěřili, zvláště když věděli, že obviněná pracuje v realitní společnosti, že se odvolává na své kontakty apod. Obviněná ovšem ve skutečnosti neměla úmysl vrátit poškozeným přijaté peníze nejen se slibovaným zhodnocením, ale ani v původní výši. Jasně o tom svědčí zjištění, že žádnému z poškozených peníze ve sjednané době nevrátila, a zejména pak zjištění, že sama ve skutečnosti neprováděla žádné obchody, které měly být zdrojem slibovaného zhodnocení. Po uplynutí termínů, do kterých měla poškozeným vrátit peníze, obviněná jen oddalovala splnění svých závazků, a pokud některým poškozeným po jejich urgencích a se značným časovým odstupem od sjednaných termínů nakonec zaplatila částky, které byly zlomkem toho, co od nich předtím přijala, šlo jen o částečnou náhradu škody způsobené trestným činem, přičemž zdrojem těchto částek byly peníze vylákané od dalších poškozených. Za tohoto stavu není nic nelogického ani jinak nepřijatelného na závěru soudů, že jednání obviněné bylo neseno úmyslem nevrátit peníze získané od poškozených, kteří jí je poskytli v mylném domnění, že jim je vrátí zhodnocené.
Výrok o vině obviněné třemi trestnými činy podvodu je v souladu se zákonem. Napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jímž byl výrok o vině obviněné ponechán nedotčen, není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo porušeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Hradci Králové, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají v provedených důkazech odpovídající obsahové zakotvení. Jestliže soudy vzaly za základ skutkových zjištění svědecké výpovědi poškozených, nelze jim v tomto ohledu nic vytknout. Poškození podrobně, konkrétně a přesvědčivě popsali okolnosti, za kterých poškozené poskytli finanční prostředky, v tomto kontextu uvedli také výši předaných částek, vylíčili následný vývoj událostí, který byl ovlivněn tím, že obviněná jim peníze ve stanovené době ani později nevrátila, uvedli, jak obviněná reagovala na jejich urgence atd. Soudy neměly žádný přesvědčivý důvod k tomu, aby svědeckým výpovědím poškozených nevěřili, a to i pokud jde o jejich tvrzení týkající se výše částek předaných obviněné. Uváží-li se, že šlo o částky, které měly být podle falešných slibů obviněné vloženy do nákupu nemovitostí, nejeví se výše těchto částek nijak nevěrohodně. Při hodnocení svědeckých výpovědí poškozených soudy žádným způsobem nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Zjištěními, která soudy vyvodily z těchto výpovědí, nebylo dotčeno ústavně zaručené základní právo obviněné na spravedlivé řízení. To, že obviněná nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Dovolacím důvodem nejsou ani námitky obviněné týkající se přiměřenosti uloženého trestu. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát v důsledku zrušení výroku o vině, lze samotný výrok o uložení trestu napadat kvůli porušení hmotného práva zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněná neuplatnila a evidentně to ani nepřicházelo v úvahu, protože trest odnětí svobody na pět let a devět měsíců se zařazením do věznice s dohledem jí byl uložen jako přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby stanovené v §209 odst. 5 tr. zákoníku v rozpětí od pěti let do deseti let. Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře nevybočující z mezí zákonné trestní sazby, není namítaná nepřiměřenost trestu dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. února 2018
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu