ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.221.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 221/2018-63
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 7. 3. 2018 o dovolání obviněné P. L. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 1 To 36/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 9/2015 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné P. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 53 T 9/2015, byla obviněná odsouzena pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Uvedeného zločinu se podle zjištění soudu podrobně popsaných pod bodem 1) rozsudku dopustila v podstatě tím, že v úmyslu opatřit si neoprávněný majetkový prospěch nejpozději na jaře roku 2007 vytvořila legendu o tom, že zná ženu jménem E. Š., která je schopna za provizi zajistit výhodné odprodeje nemovitostí z majetku města B., a pod záminkou nákupu těchto nemovitostí vylákala od S. D. v době od 3. 10. 2007 do 5. 12. 2008 finanční prostředky v celkové výši 17 430 820 Kč, ačkoli věděla, že nemá možnost slibované nemovitosti zajistit, neměla to ani v úmyslu a uvedené finanční prostředky použila ke svému obohacení. Jednáním popsaným pod body 2) až 5) obviněná ve stejném úmyslu vylákala prostřednictvím smluv o půjčkách pod nepravdivými záminkami v průběhu let 2007 – 2009 od různých poškozených finanční prostředky v celkové výši 2 050 467 Kč, které neměla v úmyslu vrátit a ani toho ve sjednaném termínu nebyla schopna. Celkově tak poškozeným způsobila škodu ve výši 19 481 287 Kč. Za to jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 1 tr. ř. o uplatněných nárocích na náhradu škody a nemajetkové újmy. Vedle toho byl tímto rozsudkem podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby spoluobviněný J. J. pro skutek popsaný pod bodem 1).
Proti rozsudku krajského soudu podala obviněná odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 1 To 36/2017, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci podala obviněná P. L. dovolání , v němž odkázala na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), d), g), k) a l) tr. ř.
Ve vztahu k ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. namítla, že bylo porušeno její právo na obhajobu a na spravedlivý proces tím, že v několika případech nebylo vyhověno její žádosti o ustanovení jiného obhájce, a také tím, že v odvolacím veřejném zasedání dne 20. 7. 2017 nebyla zastoupena obhájcem, neboť veřejného zasedání se zúčastnil jen obhájce JUDr. Petr Novák, kterému vypověděla dne 17. 7. 2017 plnou moc, čímž došlo k jeho vyloučení, a nového obhájce jí soud k její žádosti neustanovil. Krajský soud v Brně podle obviněné pochybil i tím, že jí po skončení trestního stíhání neustanovil nového obhájce, ačkoli o to žádala.
Pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., obviněná namítla, že konáním veřejného zasedání před Vrchním soudem v Olomouci dne 20. 7. 2017 bez její přítomnosti došlo k porušení §202 odst. 4 tr. ř. a §263 odst. 4 tr. ř., neboť její přítomnost u veřejného zasedání byla nutná a ona měla být k veřejnému zasedání předvolána, nikoli o něm jen vyrozuměna. Trvala totiž na osobní účasti u veřejného zasedání a včas požádala o jeho odročení z důvodu práce v zahraničí. Bylo tak podle ní porušeno její ústavně zaručené právo podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., namítla, že se stíhaného jednání nedopustila a nenaplnila tak skutkovou podstatu zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku po stránce objektivní ani subjektivní. Ke škodě cizího majetku se neobohatila tím, že někoho uvedla v omyl, a neměla v úmyslu poškozené podvést. Vše činila na základě smlouvy o zprostředkování s E. Š. Podle jejího názoru jsou skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, které soudy hodnotily chybně a v rozporu se zásadou in dubio pro reo.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněná žádnou argumentaci neuvedla. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spatřovala v tom, že odvolací soud zamítl její odvolání, přestože již v řízení předcházejícím jeho rozhodnutí byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se vyjádřil k jednotlivým námitkám obviněné vzneseným k uplatněným dovolacím důvodům a uzavřel, že námitky částečně dovolacím důvodům neodpovídají a částečně jsou zjevně neopodstatněné. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.). Nejvyšší soud však shledal, že je zjevně neopodstatněné.
Především Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě v zákoně výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Obviněná namítla, že neměla obhájce hned v několika případech. Konkrétně když žádala soud před hlavním líčením 11. 8. 2016 o ustanovení nového obhájce, neboť k obhájci, který jí byl ustanoven a obhajoval ji v té době, ztratila důvěru. Uvedla, že její podání bylo možné chápat jako vzdání se obhájce podle §36b odst. 2 tr. ř. a že nebyla povinna se nechat zastupovat obhájcem, ke kterému neměla důvěru. Nejvyšší soud předně považuje za nutné uvést, že vzdání se obhájce podle §36b odst. 1 tr. ř. směřuje k tomu, aby obviněný v řízení vůbec neměl obhájce, i když jinak tu je důvod nutné obhajoby. Obviněná však obhájce chtěla, ale jiného, proto nemohlo jít o vzdání se obhájce podle §36b tr. ř. Ze strany obviněné šlo spíše o žádost, aby ustanovený obhájce byl zproštěn povinnosti obhajování podle §40 tr. ř. a aby místo něho byl ustanoven jiný obhájce, k čemuž je třeba, aby byly dány „důležité důvody“ (§40 tr. ř.). Ty shledány nebyly, pročež soud k tomuto fakultativnímu postupu (srov. výraz zákona : „může“) nepřikročil. K tomu, aby měl obviněný obhájce, ke kterému má důvěru, slouží především ustanovení §37 odst. 2 tr. ř., podle něhož si obviněný místo obhájce, který mu byl ustanoven, může zvolit obhájce jiného.
Dále tento dovolací důvod obviněná uplatnila v souvislosti s řízením před odvolacím soudem, kdy vypověděla zvolenému obhájci tři dny před konáním nařízeného veřejného zasedání plnou moc. Došlo tak podle jejího názoru k vyloučení obhájce a žádala proto ustanovit nového obhájce pro odvolací řízení. V řízení před vrchním soudem však nešlo o „vyloučení advokáta“ jako zvoleného obhájce z obhajování, protože to je aktem soudu provedeným podle §37a tr. ř., nýbrž o to, že když bylo veřejné zasedání stanoveno na 20. 7. 2017 a obviněná vypověděla plnou moc zvolenému obhájci dne 17. 7. 2017, uplatnilo se ustanovení §37 odst. 2 tr. ř. a původní obhájce byl povinen vykonávat obhajobu i nadále do doby, než se jí fakticky ujal nově zvolený obhájce. Odvolací soud toto sdělil obviněné i dosavadnímu obhájci, a ten také obhajobu obviněné u veřejného zasedání Vrchního soudu v Olomouci dne 20. 7. 2017 zajistil.
Výše uvedené námitky jsou tedy pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. sice podřaditelné, avšak zjevně neopodstatněné.
Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu obviněná také namítla, že jí Krajský soud v Brně neustanovil obhájce k jejím žádostem ze dne 10. 8. 2017 a ze dne 24. 10. 2017, tedy po skončení odvolacího řízení. Nejvyšší soud připomíná, že postup soudu při ustanovení obhájce po právní moci meritorního rozhodnutí není předmětem jeho přezkumu v řízení o dovolání, protože dovolací soud přezkoumává řízení předcházející napadenému rozhodnutí (nikoli řízení po něm následující). V této části bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Obviněná konkrétně namítla porušení ustanovení §202 odst. 4 tr. ř. (které upravuje přítomnost při hlavním líčení) a §263 odst. 4 tr. ř. s odůvodněním, že měla být k veřejnému zasedání předvolána, nikoli o něm jen vyrozuměna, když trvala na osobní účasti u veřejného zasedání. Námitky obviněné jsou pod tento dovolací důvod podřaditelné, avšak zjevně neopodstatněné. Jediným zákonným důvodem, který vylučuje konat veřejné zasedání odvolacího soudu v nepřítomnosti obviněného, je podle §263 odst. 4 tr. ř. to, že obviněný je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody (to obviněná nebyla), jinak je důvod nepřítomnosti a případná omluva či žádost o odročení z hlediska dodržení ustanovení trestního řádu o přítomnosti obviněného při veřejném zasedání (§234 tr. ř.) bez významu. Žádné ustanovení trestního řádu nebylo konáním veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněné porušeno. Je třeba posoudit věc i z hlediska ústavně garantovaného práva obviněné na projednání věci ve vlastní přítomnosti (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale ani v tomto ohledu nelze postupu vrchního soudu nic vytknout. Ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny nevyžaduje, aby obviněná byla přítomna všem úkonům celého řízení, postačí, že v hlavním líčení, kterému byla přítomna, měla možnost vyjádřit se ke skutkové i právní stránce věci, prezentovat své stanovisko, vyjádřit se k důkazům a uplatnit svou obhajobu, zvláště když ve veřejném zasedání odvolacího soudu nebyly prováděny žádné další důkazy. Toto obviněná v předcházejícím průběhu řízení měla. Proto byla v souladu s ustanovením §233 odst. 1 tr. ř. jen vyrozuměna o konání veřejného zasedání odvolacího soudu. Nejednalo se o situaci, kdy obviněné by byla odňata možnost vystupovat před soudem a hájit se a kdy by konáním veřejného zasedání odvolacího soudu v její nepřítomnosti byl nějak dotčen celkový charakter řízení jako spravedlivého procesu. Obviněná se sama rozhodla kolizi termínu veřejného zasedání s údajnými pracovními povinnostmi vyřešit ve prospěch zaměstnání a soud nebyl povinen přizpůsobovat řízení jejím požadavkům. Paušálně a nekonkrétně namítaná nemoc syna není důvodem k závěru o porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, protože z ničeho nevyplývá, že by objektivně znemožňovala obviněné dostavit se k soudu (např. proto, že by její osobní přítomnost u syna byla zcela nezbytná a nemohla být nahrazena jinak). I v této části je tedy dovolání zjevně neopodstatněné.
Souhrnně k důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. a podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je vhodné odkázat na velmi podrobný rozbor odvolacího soudu na str. 9 až 17. Odvolací soud se zde mimo jiné zabýval průběhem řízení před soudy prvního i druhého stupně z hlediska dodržení práv na obhajobu a přítomnost obviněné při jednání soudu a poukázal na mnohdy v podstatě obstrukční přístup obviněné k tomuto řízení. Připomněl, že obviněná opakovaně zmařila provedení několika úkonů trestního řízení a v přípravném řízení muselo po její osobě být zahájeno pátrání. Její námitky vůči zajištění obhajoby se v různých fázích řízení prolínaly s její nedostupností či ztíženou dostupností pro orgány činné v trestním řízení. Obviněná podle odvolacího soudu vršila neověřitelné a nedoložitelné důvody své nepřítomnosti a v řízení před soudem pak tvrzení o důvodech své nepřítomnosti evidentně činila jen obecně se záměrem, aby je nebylo možno jakkoli ověřit. Ve vztahu k ustanovenému a poté ke zvolenému obhájci vznesla stejné námitky, přičemž s nimi adekvátně nespolupracovala. Podrobnému zhodnocení těchto okolností a postupu odvolacího soudu nelze nic vytknout.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudy zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, respektive i jiných právních odvětví).
Námitky obviněné vztahující se k tomuto dovolacímu důvodu (a týkající se v zásadě jen bodu 1) jsou převážně skutkové povahy. Obviněná přitom nezpochybnila, že poškozený S. D. uvedené finanční prostředky poskytl na základě jí poskytnutých informací o možnosti investování, které však neodpovídaly skutečnosti, neboť tvrzené nemovitosti ve skutečnosti k prodeji nebyly. Nezpochybnila tedy vznik škody na straně poškozeného ani jeho majetkovou dispozici učiněnou v omylu. Tvrdila však, že ona sama byla uvedena v omyl ženou jménem E. Š., která jí přesvědčila, že je schopna za provizi zajistit výhodné odprodeje nemovitostí (pozemků) z majetku města B. Obviněná tedy namítala, že nejednala v podvodném úmyslu a že se také neobohatila, nýbrž obohatila se právě uvedená žena, případně další osoby.
Skutek popsaný ve výroku o vině vykazuje znaky pokračujícího trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, přičemž úmysl, který je v popisu skutku rovněž vyjádřen, vyplývá již ze způsobu jednání obviněné, z rozsahu tohoto jednání a z celkových okolností.
Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý), nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).
V daném případě soudy na podkladě zjištěných skutečností správně dospěly k závěru, že obviněná jednala v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. ř.
Ke skutkovým námitkám obviněné je třeba uvést, že Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě by měl zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé není žádný extrémní rozpor. Ten nemůže být založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě odůvodnily.
Skutková zjištění soudů mají podklad v provedených důkazech, jsou logická a náležitě odůvodněná. Soudy dospěly k závěru, že obviněnou zmiňovaná žena ve skutečnosti neexistovala a že obviněná v úmyslu opatřit si neoprávněný majetkový prospěch vytvořila legendu o ní a o možnosti prodeje pozemků a vylákala tak od S. D. finanční prostředky v celkové výši 17 430 820 Kč, ačkoli věděla, že nemá možnost slibované nemovitosti zajistit, neměla to ani v úmyslu a uvedené finanční prostředky použila ke svému obohacení. K investování poškozeného přesvědčila prostřednictvím svého tehdejšího druha J. J., jeho tehdejšího obchodního partnera. J. J. S. D. podle instrukcí obviněné v několika případech ukázal konkrétní nemovitosti ve městě B., které budou údajně prodány, a oba jej informovali, že jím poskytnuté finanční prostředky jsou používány na hrazení záloh a doplatků kupní ceny, že probíhají konkrétní kroky k převodu nemovitostí, přesvědčovali ho o dobrých kontaktech na magistrátu a sdělovali mu též informace o možnosti dalších investic do městských nemovitostí, na základě čehož prováděl další úhrady. Ty činil zčásti v hotovosti a zčásti ze svých bankovních účtů či z účtů manželky M. D. na účty J. J. nebo obviněné, přičemž obviněná takto získané prostředky do nákupu slíbených nemovitostí neinvestovala, převážně je vybrala v hotovosti a použila je ke svému obohacení.
Jednáním popsaným pod body 2) až 5) výroku rozsudku pak obviněná podle skutkových zjištění soudů v úmyslu opatřit si neoprávněný majetkový prospěch uzavírala s jednotlivými poškozenými ústní smlouvy o půjčce s tím, že půjčené finanční prostředky bude investovat do svých podnikatelských aktivit, zejména do lukrativního nákupu zubařských křesel, a vrátí je v dohodnuté lhůtě, přičemž ve skutečnosti se zubařskými křesly neobchodovala, na tento účel vůbec nehodlala peníze použít a rovněž zamlčela, že nebude schopna půjčky ve sjednaném termínu vrátit z důvodu své špatné finanční situace.
Obviněná v zásadě vytýkala soudům nesprávné hodnocení důkazů, zejména to, že neuvěřily její verzi, ale verzi poškozeného S. D. a verzi J. J. Namítala, že nebyl prokázán její úmysl podvést poškozeného. Z hlediska posuzování obhajoby obviněné a hodnocení jejího úmyslu však soudy správně vycházely z celého souhrnu všech zjištěných okolností, z nichž jen některé by snad znamenaly pouhé podezření, ve svém souhrnu však vedou k jistotě o vině obviněné.
Soudy uzavřely, že existence údajné E. Š., o níž vypověděla obviněná, není potvrzena žádnými dalšími důkazy. Obviněná v rozporu s objektivně zjištěnými skutečnostmi uvedla, že údajnou E. Š. vídala v kancelářích na magistrátu a také když se tam na chodbách bavila s pracovníky, a že dokonce si jmenovaná v podstatě smluvila s obviněnou schůzku v kanceláři vedoucího majetkového odboru magistrátu J. L. a tam se také skutečně sešly (č. l. 3449). Obviněná také prý uvedenou ženu několikrát viděla, jak z kanceláře J. L. vychází. Soudy nemohly uvěřit ani dalším sdělením obviněné, např. že jmenovaná jezdila černým Audi a měla řidiče, o němž říkala, že je to řidič z magistrátu (č. l. 3456), a jejímu popisu okolností údajného odcizení veškerých materiálů obviněné na schůzce s onou ženou (viz str. 14 rozsudku soudu prvního stupně), kam si obviněná údajně vzala s sebou naprosto všechny doklady, které k dané záležitosti měla, a to za podezřelých okolností (už před schůzkou jí chodily „divné SMS“), aby pak o ně byla násilím připravena. Jako nevěrohodné soudy důvodně zhodnotily i tvrzení obviněné o okolnostech jejího následného vydírání. Nepřehlédly také, že teprve v říjnu 2014 předložila obviněná zprostředkovatelskou smlouvu, kterou měla s údajnou E. Š. uzavřít dne 1. 10. 2007. Nevěrohodné je například i tvrzení obviněné, že E. Š. důvěřovala i poté, co selhal prodej původně domluvených pozemků, což jmenovaná vysvětlovala tím, že jí vykradli dům i sejf, kde měla kompromitující materiály, a že z důvodu vyšších zájmů musí tyto nemovitosti přenechat někomu, kdo má o ně velký zájem, ale že může obviněné nabídnout jiné pozemky.
Důvodně soudy zohlednily existenci fiktivních dokladů, které obviněná prezentovala. Soudy učinily závěr, že je i vyhotovila, když byly předloženy doklady nalezené v bydlišti obviněné, jež svědčí o vytváření falešných dokumentů. Z výpovědi svědka R. O. i z mailové korespondence vyplynulo, že od něj obviněná požadovala úpravu a vytváření falešných listin i razítek. I v odsuzujícím výroku, který je velmi podrobný, je vyjádřeno, že obviněná postupně vyhotovovala různé padělané doklady, které měly dokládat použití prostředků poškozeného na nákup nemovitostí, zejména doklady o vkladech a převodech na údajný účet Statutárního města Brna, výpisy z katastru nemovitostí, kupní smlouvy a smlouvy o smlouvách budoucích, a to včetně podpisů zástupců Statutárního města Brna, razítek i notářských ověřovacích doložek.
Soudy vycházely i z dalších okolností, zčásti vyjádřených i ve výroku rozsudku, například že obviněná přesvědčila (případně prostřednictvím J. J.) poškozeného S. D., že je nezbytné, aby úhrady kupní ceny byly prováděny z bankovních účtů J. J. nebo obviněné a aby kupní smlouvy uzavřel a podepsal J. J. nebo obviněná s tím, že k nemovitostem zřídí zástavní právo ve prospěch poškozeného, přičemž po následném prodeji nemovitosti mu bude vrácena investovaná částka s navýšením o 20 až 30%. Takový postup byl nelogický a poškozený by stěží přistoupil na to, že se vlastníky nemovitostí stanou ve skutečnosti obviněná a J. J. Soudy zohlednily i fakt, že z povahy věci muselo být obviněné jasné, že – i s přihlédnutím k „provizím“ požadovaným E. Š. – muselo by jít o postup nelegální. Tím spíše by bylo z jejího hlediska důvodné ověřit na brněnském magistrátu existenci a postavení jmenované. Obviněná dále sama vypověděla, že znala parcelní čísla prodávaných nemovitostí a že si je zadávala do katastrální mapy. Pokud by to činila, musela by zjistit, že řada z těchto pozemků nebyla ve vlastnictví města B., popřípadě že uváděná parcelní čísla vůbec neexistují. Ke skutečnému prověření nabízených pozemků však nepřikročila ani poté, co za podivných okolností selhal prodej pozemků původně nabízených. Soudy přihlédly i k řadě dalších okolností, například k postupu obviněné při nakládání s finančními prostředky od poškozeného a nevěrohodnosti jejích tvrzení o způsobu hotovostních výběrů a opětovném vkládání peněz na účty, k nelogičnosti placení provizí E. Š. – v rozporu s uzavřenou zprostředkovatelskou smlouvou – předem a navíc bez jakéhokoli potvrzení.
Provedené důkazy a zjištěné okolnosti hodnotily soudy i v kontextu dalšího podvodného jednání obviněné popsaného pod body 2) až 5) rozsudku, přičemž i ve vztahu k těmto skutkům byla přímo prokázána nepravdivost její výpovědi například ohledně podnikatelské činnosti související s prodejem zubní techniky. Sama ve výpovědi připustila, že poškozeným uváděla nepravdivě důvod půjček.
V dalším Nejvyšší soud odkazuje na podrobná odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, jež správně zhodnotily řetězec důkazů, který logicky vytvářel obraz podvodného jednání obviněné a jasně prokázal její úmyslné jednání. Ani možnost, že na trestné činnosti participovala další osoba nebo osoby, obviněnou trestní odpovědnosti nemůže zbavit.
Skutkové námitky nejsou dovolacím důvodem a k zásahu dovolacího soudu do skutkových zjištění, která učinily soudy nižších stupňů, není důvodu ani s ohledem na ochranu ústavně garantovaného práva obviněné na spravedlivý proces, neboť mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je adekvátní vztah vylučující úvahu o nějakém extrémním rozporu. I námitky dovolatelky týkající se subjektivní stránky činu, tedy jejího úmyslu, jsou založeny především na její odlišné verzi skutkového stavu a jiných skutkových okolnostech, než ze kterých vycházely soudy. Takové námitky nejsou podřaditelné pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán v případech, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod byl uplatněn bez bližšího uvedení, jaký výrok by měl chybět nebo být neúplný. Proto se jím Nejvyšší soud nemohl zabývat.
Obviněná rovněž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , a to v alternativě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Uvedla, že v řízení předcházejícím zamítavému rozhodnutí byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jestliže je dovolání zjevně neopodstatněné ve vztahu k dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. c), d), g), k) tr. ř. a ve zbytku není vůbec podřaditelné pod žádný z dovolacích důvodů, je zjevně neopodstatněné i ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Dovolání obviněné se zčásti zakládá na námitkách, které mají skutkovou povahu a nejsou tudíž dovolacím důvodem, zčásti na námitkách, které je možné pokládat za dovolací důvody, avšak jsou zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. března 2018
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák