ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.249.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 249/2018-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 7. 3. 2018 o dovolání obviněného P. T. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 50 To 293/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 33 T 28/2017 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 33 T 28/2017, byl podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen výrok o vině a trestu v rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 3 T 116/2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 9 To 68/2017, včetně dalších obsahově navazujících výroků a obviněný P. T. byl uznán vinným
- v bodech 1-3 přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přičemž jednání uvedené v bodě 1 bylo posouzeno též jako přečin neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a jednání uvedené v bodě 2 bylo posouzeno též jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku,
- bodech 4-6 přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, přičemž jednání uvedené v bodě 4 bylo posouzeno též jako přečin neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a jednání uvedené v bodech 4, 6 bylo posouzeno též jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku,
- v bodě 7 přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
Obviněný byl odsouzen
- za trestné činy uvedené v bodech 1-3 výroku o vině a dále za trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 3 T 108/2016, podle §337 odst. 1 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku ke společnému souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na šestnáct měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na tři roky a podle §75 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu pobytu na území města Plzně na tři roky, přičemž byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Plzeň - město ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 3 T 108/2016, a další obsahově navazující rozhodnutí,
- za trestné činy uvedené v bodech 4-7 výroku o vině podle §337 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na třináct měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Odvolání, která podali státní zástupce v neprospěch obviněného proti výroku o vině v bodech 1-3 a proti navazujícímu výroku o trestu a obviněný proti výroku o vině v bodech 1, 4-7 a proti oběma výrokům o trestu, byla usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 50 To 293/2017, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Obviněný podal dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni jako soudu odvolacího a odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z obsahu dovolání je patrno, že obviněný napadl výrok o zamítnutí svého odvolání, a to v rozsahu, pokud jím bylo zamítnuto jeho odvolání ohledně dílčích skutků popsaných pod body 1, 4, 5 a 7 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Konkrétně nesouhlasil s tím, že jeho jednání uvedené pod body 1 a 4 rozsudku bylo právně kvalifikováno jako přečiny neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. V tomto směru namítl, že klíče od obou vozidel, která užíval, měl půjčené od J. W. a věřil, že vozidla „jsou v jeho dispozici“. Dále obviněný vytkl nesprávnost právní kvalifikace jednání uvedených v bodech 5 a 7 výroku o vině jako přečinů maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. V tomto ohledu namítl, že k tomu, aby se zdržoval na místě, na které se jinak vztahoval trest zákazu pobytu, měl vážné důvody. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud v rozsahu podaného dovolání zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se písemně vyjádřil k dovolání a k jednotlivým námitkám obviněného s tím, že pokud se týkají skutků pod body 1 a 4 odsuzujícího rozsudku, jsou skutkové a procesní povahy, tudíž nespadají pod uplatněný dovolací důvod, zatímco námitky směřující proti právní kvalifikaci skutků uvedených pod body 5 a 7 rozsudku jsou zjevně neopodstatněné. Navrhl, aby bylo dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel.
Přečinu neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo se zmocní cizí věci nikoli malé hodnoty nebo motorového vozidla v úmyslu je přechodně užívat.
Podle zjištění Okresního soudu Plzeň - město, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil i Krajský soud v Plzni, spáchal obviněný tento přečin ve dvou případech, které spočívaly v podstatě v tom, že
- dne 19. 10. 2016 kolem 03:00 hodin v P. před domem na adrese N. se pomocí shodného klíče zmocnil zaparkovaného osobního motorového vozidla zn. Ford Mondeo ve vlastnictví poškozeného P. F., toto vozidlo bez jeho souhlasu a vědomí užíval a téhož dne v ranních hodinách ho odstavil v P. na M. n. (bod 1 výroku o vině),
- dne 16. 11. 2016 v době od 03:00 hodin do 12:00 hodin v P. před domem na adrese V. se pomocí shodného klíče zmocnil zaparkovaného motorového vozidla zn. Volkswagen Sharan ve vlastnictví poškozeného O. D., toto vozidlo bez jeho souhlasu a vědomí užíval až do asi 22:45 hodin dne 17. 11. 2016, kdy s ním havaroval (bod 4 výroku o vině).
Obviněný namítl, že jednáním uvedeným v bodech 1, 4 výroku o vině nespáchal přečin neoprávněného užívání cizí věci, protože klíče od vozidel mu předal J. W., jemuž věřil, že automobily jsou v jeho dispozici. Své námitky tedy založil na jiné verzi skutkového děje, než k jaké dospěly soudy.
Ohledně okolností uvedených v bodě 1 výroku obviněný v přípravném řízení uvedl, že jeho známý, jehož v noci potkal na ulici N. a jehož jméno nechce uvádět, mu říkal, že má nějaké klíče od vozidla zn. Ford, že je někde našel, že jsou od některého vozidla, které je asi na ulici v okolí, přičemž obviněnému nabídl, aby si zkusil, od kterého vozidla klíče jsou, načež obviněný klíče bezvýsledně zkusil do tří aut, až posléze zjistil, že se hodí do vozidla zn. Ford Mondeo, se kterým odjel. Obviněný tedy nemohl považovat svého známého za osobu oprávněnou nakládat s vozidlem a naopak si musel být vědom toho, že se vozidla zn. Ford Mondeo zmocňuje bez souhlasu jeho vlastníka. Sám obviněný ve své výpovědi v přípravném řízení výslovně uvedl, že mu bylo jasné, že vozidlo nepatří jeho známému, kterého označoval za kamaráda. Změněné výpovědi obviněného z hlavního líčení, že vozidlo měl ve skutečnosti zapůjčené od kamaráda „M.“, jehož znal jen letmo z vězení, soudy odůvodněně neuvěřily.
Ve vztahu k okolnostem uvedeným v bodě 4 výroku o vině soudy odůvodnily, proč neuvěřily výpovědi obviněného, že vozidlo mu půjčil a klíče od vozidla mu předal jeho kamarád „J.“ (jehož také znal jen z vězení a neznal jeho příjmení). Nalézací soud podrobně vysvětlil, že z okolností uváděných obviněným (např. nepředání dokladů od vozidla, náhodnost setkání, nedomluvení termínu vrácení vozidla) je jasně patrné, že jde o výpověď nepravdivou. Poukázal také na rozpory ve výpovědi obviněného, například ohledně místa, kde mu byly klíče předány.
Poškození majitelé vozidel v obou případech klíče od vozidel ztratili, případně jim byly odcizeny, a to nejspíše při návratu z restaurace. Nelze uvěřit tomu, že by v obou případech klíče našli právě známí obviněného z vězení, kteří by pak náhodně potkali obviněného a rozhodli se klíče mu předat. I pokud by však byla výpověď obviněného alespoň zčásti pravdivá, nemohlo by být na základě tvrzených okolností předání klíčů žádných důvodných pochyb o tom, že obviněný si byl vědom toho, že obou vozidel (tedy i vozidla zn. Volkswagen Sharan, u něhož to přímo nedoznal) se zmocňuje bez souhlasu vlastníků.
Z dovolacích námitek obviněného k uvedeným útokům nelze vyvozovat nic, co by zpochybňovalo správnost právního posouzení obou jako trestných činů neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. Podstatné by nebylo ani to, že J. W. – podle tvrzení obviněného – s vozidly disponoval, nýbrž fakt, že s nimi disponoval neoprávněně, což za okolností, které obviněný uváděl, bylo i ze subjektivního hlediska obviněného snadno rozpoznatelné.
Obviněný teprve ve stadiu odvolacího řízení označil J. W. jako kamaráda, který mu předal klíče od obou vozidel, uvedl jeho adresu a navrhl jeho výslech jako svědka. Odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl a tento svůj postup řádně a logicky odůvodnil. Aplikoval tak zásadu trestního řízení, podle níž soud není povinen provádět všechny důkazy navrhované obžalobou či obhajobou, přičemž je to právě soud, který určuje rozsah dokazování tak, aby se nestalo bezbřehým. Vyplývá to i z ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí, a vyplývá to i ze samotné ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 82 Ústavy, z níž vyplývá, že je pouze věcí soudu, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy, nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Soud není povinen vyhovět všem návrhům stran na doplnění dokazování, pokud takový postup zdůvodní.
Námitky obviněného proti tomu, že byl pod body 1 a 4 výroku rozsudku uznán vinným dvěma trestnými činy neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, respektive proti tomu, že byl výrok v této části odvolacím soudem ponechán beze změny, směřovaly tedy primárně proti skutkovým zjištěním soudů a proti jejich procesnímu postupu, čímž se dostaly mimo uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolací námitky vznesené ve vztahu ke skutkům pod body 5 a 7 výroku rozsudku naproti tomu pod tento dovolací důvod podřaditelné jsou, neboť obviněný v podstatě namítl, že zjištěný skutkový stav neumožňuje závěr, že byl naplněn znak „bez závažného důvodu“ ve smyslu §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu tím, že se bez povolení a bez vážného důvodu zdržuje v místě nebo obvodě, na které se vztahuje trest zákazu pobytu.
Podle zjištění Okresního soudu Plzeň - město spáchal obviněný tento přečin i ve dvou případech, které spočívaly v podstatě v tom, že
- dne 13. 12. 2016 se nejméně kolem 00:35 hodin bez závažného důvodu zdržoval na území města P. a v uvedené době byl v K. ulici kontrolován policejní hlídkou (bod 5 výroku o vině),
- od 17:00 hodin dne 10. 1. 2017 do 7:30 hodin dne 11. 1. 2017, kdy byl v prodejně Albert v R. ulici kontrolován policejní hlídkou, se bez závažného důvodu pohyboval na území města P. (bod 7 výroku o vině),
ačkoliv si byl vědom, že pravomocným trestním příkazem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 3 T 108/2016, mu byl uložen trest zákazu pobytu na území města Plzně na tři roky, jehož výkon započal právní mocí trestního příkazu dne 11. 11. 2016.
Ve vztahu k bodu 5 výroku o vině obviněný namítl, že se v P. zdržoval v souvislosti se svou přítomností při soudním jednání. K tomu bylo zjištěno, že šlo o hlavní líčení ve věci Okresního soudu Plzeň - město sp. zn. 3 T 116/2016, které bylo nařízeno na 13. 12. 2016 od 8:30 hodin a ke kterému se obviněný dostavil v 8:51 hodin. Účast při soudním jednání je „závažným důvodem“, který podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku vylučuje trestní odpovědnost za porušení zákazu pobytu, avšak ne v případě, kdy se pachatel v místě zákazu pobytu zdržuje po dobu, která není nezbytně nutná z hlediska jeho účasti při soudním jednání. Obviněný v kritickou dobu podle svých tvrzení bydlel v R., tedy v místě, ze kterého je podle zjištění soudů v pracovní dny již od 4:30 hodin pravidelné dopravní spojení do P. každých třicet minut a cesta trvá kolem 23 minut. Pokud se obviněný v P. zdržoval dne 13. 12. 2016 již v 00:35 hodin, je jasné, že k tomu neměl žádný závažný důvod, který by nějak souvisel s účastí při hlavním líčení konaném od 8:30 hodin.
Ke skutku pod bodem 7 výroku o vině obviněný namítl, že se v P. zdržoval kvůli výslechu na policii, dále kvůli vyšetření u znalkyně a kvůli porodu bývalé přítelkyně. Namítané okolnosti však nelze považovat za „závažný důvod“, který by vylučoval trestní odpovědnost za uvedený trestný čin. Obviněný sám v dovolání uvedl, že na policii byl dne 10. 1. 2017 asi do 16:00 hodin a že téhož dne byl na vyšetření u znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Miroslavy Synkové. To soudy vzaly dostatečně v úvahu tím, že dobu, kdy se obviněný zdržoval v P. bez závažného důvodu, tedy v rozporu se zákazem pobytu, stanovily až od 17:00 hodin dne 10. 1. 2017. Pokud obviněný namítl, že znalkyně ho k dalšímu vyšetření objednala na 13. 1. 2017, rozhodně to obviněného neopravňovalo k tomu, aby na území města P. nepřetržitě do té doby setrvával v rozporu se zákazem pobytu. Namítaný porod bývalé přítelkyně také nelze pokládat za důležitý důvod, který by obviněného opravňoval k tomu, aby v P. bez povolení zůstával do následujícího dne, kdy byl policií v 7:30 hodin kontrolován a poté zadržen v souvislosti s krádeží v prodejně. Sám obviněný v dovolání uvedl, že o porodu se dověděl od svého bývalého bytného. Z uvedeného je patrno, že obviněný nebyl s bývalou přítelkyní v žádném užším kontaktu, a z ničeho nevyplývají žádné konkrétní a naléhavé okolnosti, které by nezbytně vyžadovaly přítomnost obviněného v P.
Je tedy zřejmé, že v této části jsou námitky obviněného zjevně neopodstatněné, neboť jeho soudy zjištěné jednání naplňuje znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku včetně znaku „bez vážného důvodu“.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. března 2018
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák