ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.261.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 261/2018-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 1. března 2018 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. R. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 6 To 380/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 38 T 29/2017 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. R. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 7. 2017, č. j. 38 T 29/2017-364, byl obviněný uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a odsouzen za tento přečin a za sbíhající se pokus zločinu podvodu podle §21 odst. 1, §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 3. 2016, sp. zn. 1 T 43/2013, a sbíhající se zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 1 T 11/2016, ve znění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 14 To 282/2016, podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na padesát šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny výroky o trestech z rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 3. 2016, sp. zn. 1 T 43/2013, a Okresního soudu v Táboře ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 1 T 11/2016, ve znění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 14 To 282/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené L. P. majetkovou škodu 183 000 Kč a se zbytkem nároku na náhradu škody byla poškozená podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný uvedeného přečinu dopustil v podstatě tím, že dne 7. 8. 2013 v době od 12:00 hod. do 13:00 hod. v prostorách kanceláře na adrese J. n., P., v úmyslu se obohatit pod záminkou prodeje nemovitostí, které v té době byly ve vlastnictví matky obviněného L. R., bez jejího vědomí uzavřel s poškozenou L. P. ústní dohodu o prodeji předmětných nemovitostí za celkovou částku 3 200 000 Kč a od poškozené vylákal jako zálohu na tuto koupi v hotovosti částku v celkové výši 200 000 Kč, ke které vystavil jako prokurista společnosti Sideline, s. r. o., dva příjmové pokladní doklady po 100 000 Kč datované dny 6. 8. 2013 a 7. 8. 2013. K uzavření dohody o prodeji nemovitostí obviněný ani uvedená společnost nebyli zmocněni a byla mu rovněž známa tíživá finanční situace společnosti, která byla v té době zatížena pohledávkami a pověřením k vykonání exekuce. Po složení zálohy obviněný změnil podmínky prodeje nemovitostí tak, aby byla jejich koupě pro poškozenou nevýhodná a smlouvu o prodeji nemovitostí s ní následně neuzavřel, zálohu nevrátil a finanční prostředky užil k nezjištěnému účelu, čímž způsobil poškozené škodu ve výši 200 000 Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním v celém rozsahu, z jehož podnětu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 9. 2017, č. j. 6 To 380/2017-483, změnil pouze výrok o náhradě škody, kdy poškozené L. P. přiznal náhradu škody ve výši 152 200 Kč a se zbytkem jejího nároku na náhradu škody ji odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
Podle obviněného není projednávaný skutek trestným činem, ale celá záležitost měla být řešena toliko cestou civilní žaloby. Bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť vina nebyla spolehlivě prokázána a měla být použita zásada in dubio pro reo. Soudy si při dokazování počínaly libovolně a neprovedly důkazy v jeho prospěch. Nebylo prokázáno, že by nebyl oprávněn jednat za svoji matku, ani že změnil podmínky prodeje bytu tak, aby byly pro poškozenou nevýhodné. Obviněný dále namítl, že společnost Sideline, s. r. o., nebyla v tíživé finanční situaci a exekuce vůči ní vedená byla zastavena. Nebylo prokázáno, že by složená záloha zůstala v jeho držení a že by se jednalo o částku ve výši 200 000 Kč. Peníze postupně poškozené vracel, což mělo být posouzeno při rozhodování o vině jako polehčující skutečnost. Odvolacímu soudu vytkl, že opomněl ve výroku o náhradě škody odečíst vklad 30 000 Kč ze dne 17. 5. 2014. Nebyl prokázán jeho podvodný úmysl a závěry o naplnění tohoto úmyslu vyvrací i skutečnost, že část peněžních prostředků poškozené vrátil. Uložený trest je nepřiměřeně přísný, neboť soud nepřihlédl k polehčujícím okolnostem. Jelikož předchozí trest je dostatečný, měl soud prvního stupně upustit od uložení souhrnného trestu.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a uvedl, že argumentace obviněného spočívá převážně na námitkách skutkové povahy, přičemž obviněný své námitky ani nepodpořil argumentem extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, což by pouze za určitých okolností mohlo založit výjimečný přezkum skutkového stavu Nejvyšším soudem. V případě námitky obviněného stran rozsahu zkoumání finanční situace společnosti Sideline, s. r. o., státní zástupce ve shodě s názorem odvolacího soudu zkonstatoval, že tato není pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného významná. Dílčí nahrazení škody nemůže mít vliv na posouzení úmyslu obviněného, neboť své jednání dokonal tím, když od poškozené předmětnou zálohu vylákal. S ohledem na skutkové okolnosti nelze přisvědčit ani námitce obviněného stran principu ultima ratio. Námitky obviněného proti nepřiměřené výši trestu nenaplňují uplatněný dovolací důvod.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Námitky obviněného stran rozsahu dokazování a způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů jsou námitky skutkového rázu a obsahově neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4, čl. 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácena především výpovědí poškozené L. P., matky obviněného L. R. i listinnými důkazy, a to návrhem kupní smlouvy, pokladními doklady a výpisy z účtu. Nejvyšší soud přitom ve věci neshledal žádný, natož extrémní rozpor či zásadní porušení práva na spravedlivý proces, které by případně mohlo opodstatnit zásah Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů. Ani námitka obviněného stran porušení zásady in dubio pro reo nemůže ve světle výše uvedeného naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tato zásada má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016). Taktéž námitky obviněného stran postupu odvolacího soudu při určení výše škody nejsou námitkami, které by šlo podřadit pod uplatněný dovolací důvod, neboť se nejedná o hmotně právní námitky, nýbrž o námitky čistě procesního rázu.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s jistou mírou tolerance podřadit námitku obviněného, že nebyl prokázán jeho úmysl podvodně vylákat z poškozené finanční prostředky. Obviněný v této souvislosti uvedl, že jeho úmysl spáchat uvedený přečin je zpochybněn i tím, že část vkladů poškozené následně vrátil. Je namístě připomenout, že se otázkou úmyslu obviněného zabývaly již soudy obou stupňů a dospěly ke správnému závěru, že obviněný svým jednáním naplnil subjektivní stránku přečinu podvodu. Úmysl obviněného byl prokázán především tím, že neoprávněně vystupoval jako osoba pověřená k prodeji předmětných nemovitostí a současně k převzetí zálohy, přičemž po jejím převzetí změnil rozsah předmětu kupní smlouvy tak, aby poškozená o koupi již neměla zájem. Pro závěr o úmyslu obviněného je důležitá i skutečnost, že obviněný pokladní doklady vydal za společnost Sideline, s. r. o., nikoli za sebe, ačkoli společnost Sideline s. r. o., neměla s danými nemovitostmi žádnou souvislost. Následné postupné vrácení menší části finanční částky nemůže mít žádný vliv na posouzení jeho podvodného úmyslu, neboť obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty již převzetím zálohy. Ze skutkových závěrů soudů obou stupňů tak spolehlivě vyplývá, že subjektivní stránka přečinu podvodu byla obviněným naplněna a Nejvyšší soud proto shledal tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
Námitku obviněného, že jeho jednání nebylo trestným činem a tudíž nemělo být posuzováno podle trestního práva lze rovněž podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1634/2014). Na druhé straně je potřeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem uplatněny i mimotrestní právní prostředky. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 883/2015). Jednání obviněného kvalifikované jako přečin podvodu nijak nevybočuje z běžného rámce trestné činnosti tohoto charakteru a jeho společenská škodlivost není pod tuto úroveň ničím snižována. Nejvyšší soud proto shledal i tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
K námitkám obviněného stran výše trestu odnětí svobody Nejvyšší soud pouze připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002). Vzhledem k tomu, že trest uložený obviněnému nebyl trestem, který zákon nepřipouští a byl uložen v rámci zákonné trestní sazby trestu odnětí svobody od jednoho do pěti let, kterou stanovuje §209 odst. 3 tr. zákoníku, Nejvyšší soud shledal, že námitka obviněného nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř. Na námitku nepřiměřenosti trestu je pak přímo navázána i výtka obviněného, že soudy neaplikovaly ustanovení podle §44 tr. zákoníku. Ani takto postavená námitka však nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 6 Tdo 399/2017).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §256b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného zjevně neopodstatněným z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Obiter dictum je namístě poznamenat, že obviněný obdobné námitky uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. března 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.