ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.264.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 264/2018-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 7. 3. 2018 o dovolání obviněného A. S. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 13 To 371/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 135/2017 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. 9. 2017, sp. zn. 14 T 135/2017, byl obviněný A. S. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, za který mu byl uložen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením do věznice s ostrahou. Současně mu byla uložena povinnost zaplatit poškozeným J. J. a M. J. na náhradu škody 230 000 Kč. Uvedeného trestného činu se dopustil podle skutkových zjištění soudu v podstatě tím, že od konce dubna 2015 do září 2015 v L., okres P.-z., postupně vylákal od manželů M. a J. J. celkem 230 000 Kč pod nepravdivou záminkou, že jim může a chce pomoci v jejich soudním sporu a že peníze potřebuje na pokrytí výloh na informátory, čímž jim způsobil škodu v uvedené výši, a tohoto jednání se dopustil přesto, že za trestný čin podvodu byl odsouzen ve věci Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 4 T 122/2014, přičemž odsuzující rozhodnutí nabylo právní moci dne 14. 4. 2015.
Odvolání obviněného, podané proti všem výrokům rozsudku, bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 13 To 371/2017, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal proti usnesení Krajského soudu v Praze dovolání . Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vyjádřil nesouhlas se skutkovými závěry soudů a jejich právní kvalifikací. Namítl, že zjištěný skutkový stav nenaplňuje zákonné znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, neboť nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a vzniklou škodou manželům J. Dále obviněný poukázal na své odvolání a svou výpověď z přípravného řízení, v níž popřel jednání, které je mu kladeno za vinu, a odmítl zjištění soudu, že poškozené kontaktoval. Rovněž odmítl závěr soudů, že by poškozené uvedl v omyl tím, že by jim slíbil výhru jejich soudního sporu. Uvedl, že jen nabídl pomoc a výrazné zvýšení šancí na úspěch a dopomohl jim k právnímu zastoupení P. S. Nakonec namítl nepřiměřenost uloženého trestu a navazujícího výroku o náhradě škody. Podle jeho názoru šlo o běžný smluvní vztah a věc spadá do občanskoprávního řízení. Závěrem obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze a zprostil ho obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání po zhodnocení dovolacích námitek uvedl, že jedinou hmotně právně relevantní námitkou dovolatele, která je však zjevně neopodstatněná, je, že věc měla být řešena občanskoprávní cestou. Vyjádřil se i ke skutkovým námitkám, jimž nepřisvědčil, a závěrem navrhl dovolání odmítnout jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
Především Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě v zákoně výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudy zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva.
Námitky obviněného zaměřené proti skutkovým zjištěním soudů a proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jsou mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tyto námitky zpochybňují hodnocení důkazů soudy a nabízí vlastní hodnocení a vlastní skutkovou verzi a celkově vycházejí z popěrné obhajoby obviněného.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nezasahuje do skutkových zjištění nižších soudů, pokud tato zjištění nejsou v extrémním rozporu (extrémním nesouladu) s důkazy a pokud neporušují ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. Jedině tím by byl z hlediska ustanovení čl. 4, čl. 90 Ústavy odůvodněn zásah Nejvyššího soudu.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Praha-západ, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají v provedených důkazech spolehlivou obsahovou oporu. Významnými důkazy jsou svědecké výpovědi poškozených manželů J., kteří průběh událostí konkrétně a přesvědčivě popsali a jejichž výpovědi jsou podporovány i dalšími důkazy.
V provedených důkazech mají náležitý podklad skutková zjištění soudů, že obviněný poškozeným, po seznámení se s jejich případem prostřednictvím médií, vhodil do schránky kontakt na svoji osobu s nabídkou pomoci s jejich soudním sporem. Tímto svým jednáním inicioval následné jednání manželů J., kteří ho kontaktovali, aby zjistili, o jakou pomoc by se jednalo. Bez jeho jednání by k následnému kontaktu mezi ním a poškozenými nedošlo. Soud zcela logicky uvěřil verzi poškozených, že peníze po nich obviněný požadoval, neboť tuto jejich verzi potvrdili i další výpovědi svědků, kterým se o finančních požadavcích obviněného zmínili, svědek P. S., svědek R. V. i svědek M. K., od kterého si peníze pro obviněného půjčili. Své úvahy soud doplnil tím, že je zcela nelogické, aby poškození obviněnému peníze bezdůvodně nutili, jak tvrdí obviněný, když nedisponovali velkou sumou peněz, kterou by nepotřebovali, ale naopak se jednalo o jejich poslední úspory a část peněz si dokonce museli půjčit. Odvolací soud se s těmito logickými závěry okresního soudu správně ztotožnil.
Své tvrzení, že poškozené nekontaktoval, obviněný sám vzápětí vyvrátil, když uvedl, že poškozené kontaktoval prostřednictvím vzkazu s telefonickým kontaktem, který vhodil do jejich poštovní schránky. Lichá je i námitka obviněného, že poškozeným nepřislíbil „výhru jejich soudní pře“, neboť ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že poškozeným nabídl, že „jim s jejich soudní pří pomůže“, což potvrdil i obviněný. Není tedy pravdou, že by podstata omylu poškozených spočívala v tom, že by důvěřovali obviněnému, že zajistí úspěch ve sporu.
Nevýznamné jsou i námitky obviněného, že zajistil právní zastoupení poškozených svědkem P. S., neboť i v tomto směru obviněný, navíc značně nevěrohodně, poukazuje na skutkové okolnosti, které z hlediska jeho trestní odpovědnosti za uvedený trestný čin nejsou významné. Podstatou jeho jednání totiž bylo vylákání konkrétních částek od poškozených pod nepravdivou záminkou zaplacení blíže nespecifikovaných informátorů, aniž by obviněný v tomto směru cokoli činil nebo měl v úmyslu činit. Navíc tyto nepravdivé záminky obviněný používal, vystupuje pod zcela smyšlenou legendou. Skutečnost, že obviněný zprostředkoval kontakt na advokáta P. S., je z hlediska posouzení neshody představy poškozených se skutečným stavem věci zcela nerozhodná, neboť poškození předmětné platby obviněnému neposkytovali za tímto účelem, ale za účelem jiných, obviněným nepravdivě nabízených služeb.
Namítl-li obviněný, že nebyla prokázána „žádná příčinná souvislost“ mezi jeho jednáním a vznikem škody 230 000 Kč manželům J., není tato námitka doprovázena žádnou relevantní argumentací. Nelze z ní proto ani jasně rozeznat, zda je námitkou skutkovou nebo právní, přičemž odkaz na důkazní situaci by nasvědčoval námitce skutkové. Tou by mohlo být míněno, že obviněný se hájil tím, že se nedopustil jednání kladeného mu za vinu (tvrzení o informátorech a požadování peněz), jímž byli poškození uvedeni v omyl, v důsledku něhož jim vznikla škoda. Jestliže by obviněný tato skutková zjištění soudů respektoval a namítal by, že v důsledku jeho zjištěného jednání a vznikem škody není kauzální vztah v právním smyslu, rovněž by takové námitce nebylo možno přisvědčit. Je totiž evidentní, že právě jednáním popsaným v odsuzujícím výroku obviněný uvedl poškozené v omyl a vylákal tak od nich 230 000 Kč, čímž jim způsobil škodu v této výši a sám se o tuto částku obohatil. Tím je dána příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a nastalým následkem.
Pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná, avšak zjevně neopodstatněná je námitka obviněného, že jeho jednání je pouze občanskoprávní povahy, respektive že „šlo o běžný smluvní vztah“ a že „daná věc spadá do občanskoprávního řízení“. Zde měl obviněný patrně na mysli aplikaci ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, v němž je zakotvena zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestní represe jako krajního prostředku ochrany dotčených zájmů (ultima ratio). Jak výstižně uvedl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, bylo třeba přihlédnout k celkovému kontextu jednání obviněného, který vydávaje se za člena blíže nespecifikovaného altruistického spolku, ošálil starší poškozené nacházející se v existenčně tísnivé situaci a takto od poškozených lstivě vylákal výraznou částku, aniž měl vůbec v úmyslu jakékoli relevantní protiplnění poskytnout. Takové jednání zcela postrádá občanskoprávní prvek a zcela očividně se jednalo o vysloveně kriminální aktivitu, která zcela vylučuje jakékoli úvahy o aplikaci zásady subsidiarity trestní represe.
Posouzení zjištěného skutku jako přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku je v souladu se zákonem. Napadené usnesení Krajského soudu v Praze, jímž byl výrok o vině obviněného ponechán nedotčen a jímž bylo odvolání obviněného zamítnuto, není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve vztahu k námitce obviněného o nepřiměřenosti uloženého trestu Nejvyšší soud jen ve stručnosti konstatuje, že námitky týkající se přiměřenosti trestu nejsou dovolacím důvodem (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Námitku týkající se nepřiměřenosti náhrady škody obviněný uplatnil bez toho, že by uvedl, jaké hmotně právní ustanovení by mělo být výrokem o náhradě škody porušeno. Nejvyšší soud neměl žádný důvod ke změně tohoto výroku.
Nejvyšší soud tedy shledal, že dovolání obviněného se zčásti zakládá na námitkách, které mají skutkovou povahu a nejsou dovolacím důvodem, zčásti se zakládá i na námitkách, které je možné pod uplatněný dovolací důvod podřadit, které však jsou zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. března 2018
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák