ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.272.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 272/2018-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 1. března 2018 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. S, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 6 To 254/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 2 T 59/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 25. 5. 2017, č. j. 2 T 59/2015-411, byl obviněný uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle téhož ustanovení k trestu odnětí svobody na patnáct měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku bylo dále rozhodnuto o trestu propadnutí věcí, a to mačety o délce 54 cm s černou rukojetí a kovové ocílky o celkové délce 50 cm s černou rukojetí a závěsným kroužkem.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, na základě kterého Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. 10. 2017, č. j. 6 To 254/2017-442, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl v podstatě ve shodě s výrokem o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně, ale vypustil z výroku podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku propadnutí mačety. Odvolací soud dále korigoval rozsah znění skutkové věty oproti rozsudku soudu prvního stupně, kde tato vycházela z popisu uvedeného v obžalobě a odpovídala znakům zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, do podoby, která reagovala na výsledky dokazování, z něhož vyplynulo, že skutková zjištění je namístě posoudit jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
Podle skutkových závěrů upravených krajským soudem, se obviněný uvedeného přečinu dopustil v podstatě tím, že dne 24. 1. 2015 po 20:00 hod. ve Š., v chatové oblasti „M. s.“, ve společně obývané chatě fyzicky napadl poškozenou K. H. tak, že ji několikrát udeřil pěstí do obličeje a dalších různých částí těla, nejméně dvakrát jí kopl do oblasti žeber a udeřil kovovou ocílkou do hlavy, čímž jí způsobil zranění, jež si vyžádala lékařské ošetření poškozené a její hospitalizaci v období od 29. 1. 2015 do 31. 1. 2015, kdy v důsledku zlomenin žeber byla omezena v obvyklém způsobu života po dobu nejméně čtyř týdnů bolestivostí hrudníku při pohybu a dýchání.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Namítl, že trestní stíhání proti němu bylo vedeno bez souhlasu poškozené K. H., neboť tato svůj souhlas vzala výslovně zpět a trestní stíhání mělo být zastaveno. Zdůraznil, že poškozená se k souhlasu s trestním stíháním obviněného vyjadřovala opakovaně, přičemž při prvním výslechu prohlásila, že nechce, aby byl obviněný kvůli její výpovědi stíhán. Přestože policejní orgán vyhodnotil, že poškozená není družkou obviněného, ponechal jí právo nevypovídat z důvodů podle §100 tr. ř. Obviněný dále poukázal na to, že poškozená při hlavním líčení dne 25. 5. 2017 uvedla, že chce obvinění proti němu stáhnout a označila jej za osobu blízkou. Podle názoru obviněného byly splněny zákonem předvídané podmínky, za nichž je k trestnímu stíhání potřebný souhlas poškozené, přičemž ta jej neudělila.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a ve věci sám rozhodl tak, že jeho trestní stíhání zastaví.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného do doby konání neveřejného zasedání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívá v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod je dán jen tehdy, jestliže bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv ve věci existoval některý z důvodů jeho nepřípustnosti uvedených v §11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo v §11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1, §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. Jde o to, že místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je rozhodnutím ve věci samé podle §265a odst. 1, 2 tr. ř. Dovolací důvod se tedy týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena podle §11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo §11a tr. ř., neboť trestní řád výlučně v těchto ustanoveních taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání.
Stěžejní námitka obviněného, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, aniž by zde byl dán souhlas poškozené, je námitkou, která odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť se jedná o jeden z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. l) tr. ř. Obviněný v této souvislosti uvedl, že jej poškozená považuje za osobu blízkou v poměru rodinném. Za osoby podle §100 odst. 2 tr. ř. se považují příbuzní v pokolení přímém, sourozenci, osvojitelé, osvojenci, manželé, partneři, druh a družka nebo jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by svědek právem pociťoval jako újmu vlastní. Poměr poškozeného a toho, vůči němuž má právo udělit nebo odepřít souhlas s trestním stíháním, musí být u trestných činů taxativně uvedených v §163 tr. ř. dán v době, kdy se vede trestní stíhání nebo se má vést (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 845/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 7 Tdo 444/2016). Poškozená i obviněný v průběhu trestního řízení opakovaně uvedli, že spolu již nebydlí, poškozená obviněného nepokládá za osobu blízkou a obviněný není otcem jejího dítěte, které se jí v mezidobí narodilo (např. č. l. 112, 116, 197, 301, 403). Poškozená tak ani nebyla oprávněna odmítnout učinit svoji výpověď před policejním orgánem podle §100 odst. 2 tr. ř., když současně prohlásila, že se s obviněným rozešli a již není jejím druhem. Toto pochybení policejního orgánu však nemá žádnou relevanci ke zde posuzované otázce. Lze uzavřít, že krom čtyř měsíců, kdy spolu údajně bydleli ve Spolkové republice Německo, jejich vztah od spáchání skutku již nadále netrvá, nesdílejí společnou domácnost, nejsou v poměru druha a družky, ani spolu nemají děti. Poškozená tak v době trestního stíhání obviněného nebyla osobou podle §100 odst. 2 tr. ř. a trestní stíhání proto nebylo podmíněno jejím souhlasem. Rovněž námitka obviněného, že poškozená souhlas k trestnímu stíhání vzala zpět, je s ohledem na uvedené irelevantní, neboť trestní stíhání obviněného nebylo podmíněno souhlasem poškozené. Nad rámec shora uvedeného lze připomenout, že v době, kdy bylo proti obviněnému zahájeno trestní stíhání, bylo toto zahájeno pro skutek vymezený podstatně šířeji, než je v odsuzujícím rozsudku odvolacího soudu, a tam uvedené jednání bylo kvalifikováno jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, tedy pro trestný čin, jehož stíhání není podle §163 tr. ř. podmíněno souhlasem poškozeného. Kromě toho v době, kdy soud zvažoval změnu právní kvalifikace na přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. ř. a zjišťoval situaci ohledně vztahu poškozené s obviněným, tato opět potvrdila, že mezi nimi není žádný vztah, tudíž nadále nebyla osobou, která by byla podle §100 odst. 2 tr. ř. oprávněna odepřít vypovídat, ale přesto bez faktického vlivu na další trestní stíhání a nad rámec jeho potřeb vyslovila souhlas ve smyslu §163 tr. ř. a tento ani v pozdějších stadiích trestního stíhání výslovně nikdy nevzala zpět. Nejvyšší soud se proto plně ztotožnil se závěry soudů prvního a druhého stupně stran vztahu obviněného a poškozené a ve stručnosti na odůvodnění jejich rozsudků odkazuje (str. 8-9 rozsudku soudu prvního stupně a str. 6-7 rozsudku odvolacího soudu). Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud shledal námitku obviněného zjevně neopodstatněnou.
Obiter dictum je namístě poznamenat, že obviněný totožnou námitku obsaženou v dovolání uplatnil již v řízení před soudy obou stupňů a tyto se s ní spolehlivě vypořádaly. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. března 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.