ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.296.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 296/2018-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. 3. 2018 o dovoláních obviněných J. Š. st. , a J. Š. ml. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 9 To 292/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 15 T 138/2016 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 15 T 138/2016, byli obvinění J. Š. st. a J. Š. ml. uznáni vinnými jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný J. Š. ml. byl uznán vinným též přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byli odsouzeni obviněný J. Š. st. podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na šest měsíců s tím, že výkon trestu odnětí svobody byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na osmnáct měsíců, a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí věci (teleskopického obušku specifikovaného ve výroku) a obviněný J. Š. ml. podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na sedm měsíců s tím, že výkon trestu odnětí svobody byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na osmnáct měsíců.
O odvoláních, která podali obvinění proti všem výrokům, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 9 To 292/2017. Podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 zrušen ohledně obou obviněných ve výroku o uložení trestu odnětí svobody a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněnému J. Š. st. byl podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku, §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen úhrnný peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb s výší jedné denní sazby 100 Kč, tedy v celkové výši 20 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody stanoveným podle §69 odst. 1 tr. zákoníku na jeden měsíc a obviněnému J. Š. ml. byl podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku, §62 odst. 1 tr. zákoníku, §63 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest obecně prospěšných prací ve výměře 120 hodin.
Skutek spočíval podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 3 v podstatě v tom, že obvinění dne 17. 7. 2016 kolem 22,14 hodin až 22,45 hodin v P. v restauraci U Š. slovně a fyzicky opakovanými údery pěstí do hlavy a horní části těla napadli hosta restaurace J. F., a když byli J. F. a zaměstnancem obsluhy restaurace S. B., jehož napadli ranou teleskopickým obuškem do ruky, vyvedeni před restauraci, ve snaze dostat se zpět rozbili svými teleskopickými obušky skleněnou výplň dveří a vitrínu s jídelním lístkem v chodbě a venkovní skleněnou výplň výkladní skříně restaurace. Podle zjištění uvedených ve výroku o vině obvinění způsobili poškozeným J. F. a S. B. podlitiny a na zařízení restaurace škodu ve výši nejméně 16 498 Kč. Z dalších zjištění uvedených ve výroku o vině, je patrno, že obviněný J. Š. ml. navíc ještě vyhrožoval přítomným osobám, že si přinese pistoli a postřílí je.
Obvinění J.Š. st. a J. Š. ml. podali prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze. Tento rozsudek napadli proto, že jím zůstal nedotčen výrok o vině. Odkázali na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V mezích dovolacího důvodu obvinění namítli, že s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe měl být skutek posouzen jen jako přestupek a že věc měla být postoupena podle §222 odst. 2 tr. ř. příslušnému správnímu orgánu. Obviněný J. Š. ml. kromě toho vytkl, že jeho pohrůžka ve znění, že „si jde pro pistoli a vystřílí to tam“, svoji intenzitou neodpovídá ustanovení §353 odst. 1 tr. zákoníku. Mimo meze dovolacího důvodu se obvinění snažili zpochybnit správnost skutkových zjištění, která se stala podkladem výroku o vině, a celý incident prezentovali tak, že sami byli napadeni a pouze se bránili útoku, jemuž byli vystaveni. Namítli, že skutková zjištění uvedená ve výroku o vině jsou výsledkem vadného hodnocení důkazů oběma soudy. Obvinění se dovoláními domáhali toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 3 věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství označil dovolání za zjevně neopodstatněná a navrhl, aby byla podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuta. Vyjádření státního zástupce bylo předloženo obviněným k případné replice, ale žádný z obviněných na ně nereagoval.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání byla zčásti podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud se opírají o námitky, které lze považovat za dovolací důvod, jsou zjevně neopodstatněná.
Dovolání není běžný opravný prostředek, který by bylo možné pokládat jen za „další odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci dovolacího důvodu za předpokladu, že obsahově odpovídají jeho zákonnému vymezení. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k postupu soudů při provádění důkazů, k rozsahu dokazování apod. Tím je dáno najevo, že skutkové námitky nejsou dovolacím důvodem. Uváží-li se povaha dovolacích důvodů, jak jsou v zákoně taxativně stanoveny, je zřejmé, že dovolání je jako mimořádný opravný prostředek určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podstatou tohoto dovolacího důvodu je vadná aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak uvedenému dovolacímu důvodu obsahově odpovídají jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení jako posouzení hmotně právního totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Námitky zaměřené proti skutkovým zjištěním soudů jsou mimo rámec ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Za dovolací důvod lze v posuzované věci pokládat námitky týkající se subsidiarity trestní represe v souvislosti s právní kvalifikací společného jednání obou obviněných a námitky týkající se intenzity výhrůžek obviněného J. Š. ml., ovšem pokud se oba okruhy námitek vztahují ke skutkovému stavu popsanému ve výroku o vině a blíže rozvedenému zejména v odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3.
Přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá mimo jiné ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném výtržnosti. Mezi příkladmo uvedenými formami výtržnosti je v citovaném ustanovení uvedeno též napadení jiného.
Přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku spáchá mimo jiné ten, kdo poškodí cizí věc a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Takovou škodou se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 Kč.
Přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo jinému vyhrožuje mimo jiné usmrcením takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu.
Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
V ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku je zakotvena zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestní represe jako krajního prostředku ochrany dotčených zájmů (ultima ratio).
Společné jednání obou obviněných, které soudy posoudily jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, záleželo ve zcela svévolném fyzickém napadení obou poškozených v restauraci, přičemž toto napadení mělo povahu šířeji založeného útoku provedeného více údery a následně bylo provázeno vandalským útokem zaměřeným proti zařízení restaurace. Zákonné znaky obou přečinů tím byly naplněny v míře, při které je použití trestní represe plně odůvodněno.
Jednání obviněného J. Š. ml., které soudy posoudily jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, spočívalo ve výhrůžce, která za daných okolností vykazovala takovou intenzitu, při které byla způsobilá vzbudit důvodnou obavu a odpovídala citovanému ustanovení. Podstatou výhrůžky byla hrozba použití střelné zbraně proti přítomným osobám v situaci, které bezprostředně předcházely stupňující se akty agrese obviněných od slovních invektiv přes hrubé fyzické napadení dvou poškozených, a to částečně s použitím teleskopického obušku, až po bezohledné poškození zařízení restaurace s použitím teleskopických obušků. S ohledem na to, co bezprostředně předcházelo výhrůžce obviněného J. Š. ml., se mohly osoby, jimž byla výhrůžka určena, důvodně obávat její reálnosti. V tomto kontextu není podstatné, že obviněný zbraň právě neměl u sebe a že ani nebyl držitelem zbrojního průkazu, jak bylo namítáno v dovolání. Také ve vztahu k samostatnému jednání obviněného J. Š. ml. je třeba konstatovat plnou opodstatněnost použití trestní represe.
Soudy posoudily zjištěný skutkový stav v souladu se zákonem. Postoupení věci podle §222 odst. 2 tr. ř. správnímu orgánu z důvodu, že by se mohlo jednat o přestupek, nepřicházelo v úvahu. Napadený rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byl výrok o vině obviněných ponechán beze změny, není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu zásadně nezasahuje, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo porušeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
V posuzované věci není mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 3, která v napadeném rozsudku akceptoval také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé žádný extrémní rozpor. To se týká i zjištění, že obvinění nebyli vystaveni žádnému útoku, který by odvraceli posuzovaným jednáním a který by mohl odůvodnit jejich jednání jako nutnou obranu (§29 tr. zákoníku). Zjištění, že sami obvinění vyvolali potyčku nemístnými a urážlivými slovními výpady proti poškozenému J. F. a jeho následným fyzickým napadením, které posléze přerostlo v poškození zařízení restaurace, má odpovídající obsahový podklad ve svědeckých výpovědích obou poškozených a ve výpovědích dalších svědků přítomných na místě v kritickou dobu. Obvinění namítali nevěrohodnost výpovědí svědků s odkazem na to, že jde o trestané osoby. Tato okolnost sama o sobě není důvodem k tomu, aby výpovědi svědků byly pokládány za nevěrohodné, zvláště když jsou dostatečně podrobné, konkrétní, nevykazují žádné podstatné rozpory, jsou obsahově konzistentní a vzájemně se doplňují. Kromě toho obvinění poukazovali na výsledky ohledání místa činu a snažili se interpretovat je jako důkaz toho, že se bránili napadení. Takovou interpretaci nelze přijmout, neboť výsledky ohledání, jak jsou zachyceny v příslušném protokolu a fotodokumentaci, ukazují v podstatě jen to, jaké následky měl incident na zařízení restaurace, a nijak neobjasňují to, jak si počínali jednotliví účastníci incidentu.
Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily a že se v tomto rámci přijatelně vypořádaly s protichůdností obhajoby obviněných a usvědčujících výpovědí svědků. Soudy tudíž důvodně považovaly za vyvrácenou tu verzi skutkového stavu, kterou se snažili prosadit obvinění v rámci své obhajoby v původním řízení a znovu pak v podaných dovoláních.
Skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o vině obviněných, nepředstavují žádné porušení jejich ústavně zaručeného základního práva na spravedlivé řízení. To, že obvinění nesouhlasí s těmito zjištěními a se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněná dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2018
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu