ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.31.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 31/2018-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 23. 5. 2018 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného M. H. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 7 To 88/2017, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 1/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2017 sp. zn. 3 T 1/2017, byl obviněný M. H. uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a byl odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 5 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M. H. s nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný se pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy dopustil tím, že (zkráceně vedeno) dne 4. 9. 2016 v době okolo 19:45 v P., R. o., před opuštěnou budovou bývalé ubytovny VK Žižka, obývané lidmi bez domova, po předchozí vzájemné rozepři týkající se prohry společných peněz na výherních automatech, přistoupil k poškozenému M. H. a v úmyslu ho usmrtit jej nejméně dvakrát sekl řeznickým nožem do oblasti levé strany krku, čímž mu způsobil sečnou ránu cca 10 cm, pronikající do hloubky cca 4 cm s protětím kývače, sečnou ránu na levé straně krku délky cca 5 cm pronikající do hloubky cca 2 cm a dále úrazovou amputaci v polovině základního článku 4. prstu levé ruky s tržně zhmožděnými okraji v místě amputace a s četnými řeznými ranami v dolní části amputátu, úrazovou amputaci v horní třetině středního článku 5. prstu levé ruky spolu s tržnou ranou levého ušního boltce cca 1 cm a povrchní řezné rány v oblasti základních článků 2. a 3. prstu levé ruky délky cca 1-2 cm, tedy ztrátové poranění, které zanechá trvalé následky a které si vyžádalo převoz poškozeného RZS k ošetření a následné hospitalizaci ve FN Královské Vinohrady, přičemž u poškozeného mohlo vzniknout vážné, bezprostředně život ohrožující poranění při zasažení velkých krčních cév či dýchacích cest, k čemuž však nedošlo.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 7 To 88/2017, zamítnuto jako nedůvodné podle §256 tr. ř.
II
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že se opakovaně doznal, avšak nesouhlasí s právní kvalifikací skutku. Nechtěl poškozenému ublížit, ale pouze ho zastavit, neboť poškozený jej opakovaně napadal a před útokem mu přede svědky sdělil, že mu rozkope hubu a rozseká ho. Vyhrožování fyzickou likvidací v něm vzbudilo důvodnou obavu o život. Poškozeného šel postrašit, aby mu dal pokoj. Uvedl, že i odvolací soud zastává názor, že pokud by nebyl poškozeným celý víkend cíleně provokován, nemuselo by k této nešťastné události dojít. Na útok se nijak nepřipravoval, jednal v silném rozrušení, které bylo zapříčiněno předchozím zavrženíhodným jednáním poškozeného. Poškozený se vědomě a úmyslně choval tak, že je to z hlediska etických měřítek společnosti mimořádně zlé, zraňující a ponižující, opakovaně jej slovně i fyzicky napadal. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1318/2014, kde Nejvyšší soud uvedl, že silné rozrušení pachatele je duševní stav, při němž pachatel jak vnitřně, tak i zpravidla navenek, vykazuje značné emoční vzrušení či neklid ovlivňující jeho další jednání a projevující se v průběhu činu, a to bez ohledu na to, zda se na takovém rozrušení podílí nervová labilita či přímo duševní porucha u pachatele, anebo je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli. Ublížení na zdraví je důsledkem předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, jestliže pachatel jedná pod vlivem takového jednání, které je obecně považováno za chování v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti. Obviněný je tedy toho názoru, že jeho jednání mělo být posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku, protože se vůči němu poškozený několik dní choval velmi zavrženíhodným způsobem. K argumentaci odvolacího soudu, že jednání poškozeného vůči němu nebylo v dané komunitě ničím výjimečným a dehonestujícím, obviněný namítá, že dokazování tímto směrem nebylo vedeno a odvolací soud tak nemohl dojít k závěru, že ve skupině docházelo k pravidelným slovním či fyzickým útokům. Naopak bylo prokázáno, že komunita fungovala poměrně dobře, kdy každý měl přidělen nějaký úkol a poškozený i on uvedli, že do toho víkendu byli velmi dobří kamarádi. Tvrzení odvolacího soudu, že na místě docházelo k fyzickým a slovním útokům tak nemůže obstát. Nebyl veden úmyslem usmrtit poškozeného, a pokud by ho chtěl usmrtit, nikdo by mu v tom nezabránil. Tomu odpovídá i skutkový děj, kdy jakmile uviděl na těle poškozeného krev, svého jednání zanechal.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 7 To 88/2017 a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí, případně aby Nejvyšší soud ve věci sám rozhodl podle §265m odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že jeho námitky pod deklarovaný dovolací důvod podřadit lze, nicméně je považuje za neopodstatněné. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že útok byl veden řeznickým nožem připomínajícím mačetu velkou silou. Údery směřovaly do hlavy. Netřeba odborného lékařského vzdělání k vědomosti, že takovým útokem lze poškozeného usmrtit. Že k následku nedošlo je jen dílem náhody, nikoli přičiněním obviněného. Závěr obou soudů o zavinění ve formě přímého úmyslu je v souladu s učiněnými skutkovými zjištěními. Nepřichází v úvahu kvalifikovat jednání obviněného podle některé z privilegovaných skutkových podstat. Poškozený se k obviněnému choval nevhodně, nicméně toto jeho chování nebylo takového charakteru, aby bylo možno jej označit za zavrženíhodné v takové míře, jaké má na mysli judikatura a komentář a obviněný jeho jednání a obavu z něj zveličuje. Vliv na jednání obviněného měla prostá zlost na poškozeného a požitý alkohol. Dle znaleckého posudku má obviněný nižší práh pro uvolnění agrese, což se projevuje napadáním osob, vůči nimž má negativný afekt. Má tendence svádět vinu na druhé a nepřebírat odpovědnost za své činy. Pokud by se na svůj čin nějak připravoval, není vyloučeno, že by skutek byl posouzen přísněji jako pokus vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné, a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
Obviněný ve své replice k vyjádření státního zástupce uvedl, že nesouhlasí s tím, že by jednání poškozeného zveličoval. Bylo prokázáno, že poškozený mu opakovaně vulgárně nadával a vyhrožoval mu fyzickou likvidací. Po příchodu do osady došlo k fyzickému napadení obviněného a ten to již psychicky nevydržel. Nejvyšší státní zastupitelství jednání poškozeného bagatelizuje. Nesouhlasí s tím, že by vinu sváděl na druhé a nepřevzal odpovědnost za své jednání. Nepopíral, že by se jednání dopustil. Kdyby však nedošlo ze strany poškozeného k takovému jednání, neměl by obavu o svůj život a nereagoval by způsobem, jakým reagoval. Pouze se snažil, aby mu poškozený dal pokoj a přestal jej napadat, nechtěl ho usmrtit. Odvolací soud tak měl posoudit jeho jednání jako přečin zabití podle §141 tr. zákoníku, případně ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku.
III
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákoníku, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně a nikoli jak skutek prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Obviněný v dovolání právně relevantně namítl, že jeho jednání mělo být posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku. Nejvyšší soud však nepřisvědčil této námitce. Zločinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí ublížení na zdraví v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku je privilegovanou skutkovou podstatou k trestným činům těžkého ublížení na zdraví podle §145 a ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku. Tato privilegovaná skutková podstata postihuje nižším trestem případy, při nichž pachatel jinému úmyslně ublíží na zdraví (odstavec 1) nebo způsobí těžkou újmu na zdraví (odstavec 3) v silném rozrušení ze strachu, úleku nebo zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Následek smrti podle odst. §5 tohoto ustanovení, musí být způsoben pouze z nedbalosti [§17 písm. a) tr. zákoníku], neboť jinak by bylo třeba posoudit skutek jako trestný čin zabití podle §141 (viz. §146a ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky, In: ŠÁMAL a kol., Trestní zákoník 2. vydání, Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 1551) Smrtelný následek je v případě tohoto trestného činu tzv. těžším následkem, má povahu okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby.
Obviněný namítá, že nejednal s úmyslem poškozeného usmrtit, pouze jej chtěl odehnat, aby mu dal pokoj a přestal mu nadávat a napadat jej. Z toho vychází i jeho návrh na jinou právní kvalifikaci jeho jednání. Zavinění vyjadřuje vnitřní psychický vztah pachatele k činu. Tento vztah je autenticky seznatelný především z výpovědi samotného pachatele. Popírá-li pachatel zavinění, lze na něj usuzovat z okolností činu, pokud jsou takové povahy, že je do nich vnitřní psychický vztah pachatele k činu odpovídajícím způsobem promítnut.
Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Oba soudy ve věci dospěly shodně k závěru, že obviněný jednal v přímém úmyslu poškozeného usmrtit. Pokud jde o posouzení jednání obviněného podle §146a tr. zákoníku, tak vedle závěru o úmyslu usmrtit, které toto právní posouzení vylučuje, na straně obviněného nebylo přítomno ani silné rozrušení ze strachu, úleku nebo zmatku a nejednal ani z jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Sám obviněný sice namítá, že důvodem jeho jednání bylo zavrženíhodné jednání poškozeného, ale Nejvyšší soud v jednání poškozeného nespatřuje natolik závažné jednání ve vztahu k obviněnému, aby bylo možné toto jeho chování považovat za zavrženíhodné, tedy za chování v příkrém rozporu s morálkou, svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti, jak Nejvyšší soud uvedl v rozhodnutí ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1318/2014, na které obviněný v dovolání poukazuje.
Mezi účastníky konfliktu se vyskytl problém, který se měl týkat prohry společných peněz na výherních automatech. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu plyne, že poškozený dlužil obviněnému částku 1 000 Kč. Poškozený vypověděl, že obviněnému vyčítal, že společné peníze, kdy obyvatelé osady se skládali na společné nákupy, prohrává v automatech a svůj dluh považoval za splacený tím, že nakoupil potraviny pro všechny. Konflikt tak byl jednoznačně oboustranný a z jednání poškozeného neplynulo nic, co by v obviněném vyvolalo důvodnou obavu o život, jak opakovaně uváděl. Obviněný s poškozeným měl předchozí slovní konflikt již v baru a po návratu do osady pak obviněný na poškozeného zaútočil, a to zcela nečekaně a také zcela neadekvátně. To vyplynulo vedle výpovědi poškozeného také ze svědecké výpovědi svědkyně M. A., tehdejší přítelkyně obviněného a zároveň bývalé přítelkyně poškozeného. Ze všech výpovědí vyplynulo, že všichni účastnici byli pod vlivem alkoholu. Argumentace obviněného, že jednal v důsledku strachu z toho, že jej poškozený napadne, proto nelze přisvědčit. Městský soud na str. 9 rozsudku v souvislosti s hodnocením subjektivní stránky správně zdůraznil, že obviněný sečnou zbraní připomínající mačetu útočil velkou silou na oblast hlavy a krku, kde se nacházejí krční cévy a dýchací cesty a protože rány byly opakované, svědčí to o tom, že chtěl poškozeného usmrtit. S tímto závěrem se ztotožnil také soud odvolací a Nejvyšší soud s ohledem na charakter použitého útočného nástroje, místa na těle poškozeného kam útok směřoval, intenzitu a opakovanost útoku, shledal jejich závěr o úmyslné formě zavinění správným. Aplikace §146a tr. zákoníku tak nepřichází v úvahu, protože se nejedná pouze o úmyslné ublížení na zdraví ani úmyslné způsobení těžké újmy na zdraví a nebylo navíc ani zjištěno, že by obviněný jednal v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.
Nejvyšší soud poukazuje na to, že obviněný své dovolání založil na prakticky stejných námitkách uplatněných již v předcházejícím řízení, když stejné argumenty uplatňoval už v průběhu řízení u nalézacího soudu. Také odvolání obviněného obsahovalo shodné námitky a návrh na jinou právní kvalifikaci, jak je obsažen také následně v dovolání. Odvolací soud se pak těmito námitkami zabýval a správně se s nimi vypořádal. Protože se Nejvyšší soud se závěry a argumentací soudů zcela ztotožnil, bylo by nadbytečné tuto argumentaci ke shodným námitkám opakovat a tak Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozhodnutí městského i vrchního soudu.
Zjištění soudů mají v provedených důkazech odpovídající obsahový podklad. Soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, vypořádaly se s rozpory v důkazech, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Soudy se přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněného.
Právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů soudy učinily závěr, že jeho jednání naplnilo znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud tak shledal správným závěr soudů obou stupňů o tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, když v opilosti napadl řeznickým nožem poškozeného, který s ním a dalšími osobami žil v osadě na R. o., kdy útočil velkou silou do oblasti krku a hlavy, poškozenému zůstaly trvalé následky v podobě jizev a amputovaných prstů a pouze v důsledku okolností na obviněném nezávislých a zejména obrany poškozeného, nedošlo k jeho usmrcení.
Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že dovolání obviněného M. H. je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 5. 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu