ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.322.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 322/2018-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 14. března 2018 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. Z. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 14 To 133/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 7 T 203/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 22. 3. 2017, č. j. 7 T 203/2016-179, byl obviněný uznán vinným v bodech 1) – 3) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a v bodě 3) přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody na jeden rok, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dvě léta.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný uvedených přečinů dopustil v podstatě tím, že
ad 1) a 2) dne 4. 8. 2016 kolem 13:00 hod. a dne 15. 8. 2016 kolem 17:50 hod. v okrese Ch. řídil svůj osobní automobil,
ad 3) dne 10. 9. 2016 v době od 22:00 hod. do 23:10 hod. v H. M., ul. H., v provozních prostorách restaurace K. u Š. a venku před touto restaurací v přítomnosti přesně nezjištěného počtu lidí nejprve úderem rukou úmyslně rozbil skleněnou výplň vstupních dveří restaurace, poté na svém motocyklu vjel vchodovými dveřmi z ulice do restaurace, kde dále jezdil, vytáčel motor do vysokých otáček a protáčel zadní kolo na podlaze, čímž zadýmil prostory restaurace, poté s ním vyjel ven na ulici, kde svezl K. H. směrem na náměstí M. v H. M. a poté zpět k restauraci, kde poté hrubě slovně napadal některé z hostů, vyhrožoval poškozením majetku, přičemž vynesl z restaurace nejprve židli a poté i stůl, které rozbil údery o zeď,
a uvedených jednání se dopustil přesto, že mu byl správním rozhodnutím Městského úřadu Chrudim, Odboru dopravy, oddělení přestupků v dopravě, ze dne 3. 3. 2016, č. j. CR 015317/2016 ODP/Ma, pravomocným od 1. 6. 2016, uložen mimo jiné i zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu šesti měsíců s trváním do 1. 12. 2016.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 13. 9. 2017, č. j. 14 To 133/2017-222, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný namítl, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, neboť soud prvního stupně rozhodl o konání hlavního líčení dne 15. 2. 2017 v jeho nepřítomnosti, ačkoli se řádně a včas omluvil. Tímto bylo podle obviněného porušeno jeho právo, aby byla věc projednávána v jeho přítomnosti a mohl se vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Obviněný zdůraznil, že soud prvního stupně jeho omluvu k předchozímu hlavnímu líčení akceptoval a tudíž nevyhovění další omluvě považuje obviněný za porušení právní jistoty. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, neboť mu nebylo doručeno rozhodnutí Městského úřadu Chrudim. Tento přečin spáchal v omluvitelném negativním omylu, neboť nebylo prokázáno, že by o uloženém správním trestu zákazu činnosti věděl. Ke skutku pod bodem 3) namítl, že nebylo prokázáno, že by motocykl řídil on a na základě toho se odvolal na zásadu in dubio pro reo. Podle obviněného nebylo jeho jednání takové intenzity, aby naplnilo znaky přečinu výtržnictví. Pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný vytkl odvolacímu soudu, že nezhojil vadu soudu prvního stupně stran odepření práva obviněného na přístup k soudu, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal jim věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, příp. aby Nejvyšší soud sám rozhodl ve věci rozsudkem.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a k námitkám obviněného pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedl, že v posuzované věci nebylo vyloučeno konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného. Zdůraznil, že obviněný sice dal najevo svůj zájem se hlavního líčení účastnit, ale ve dvou případech se omluvil. Přestože se v prvním případě nejednalo o řádnou omluvu, soud mu vyhověl, ovšem především z důvodu současné omluvy dvou svědků, bez jejichž výpovědi nebylo možné ve věci rozhodnout. Druhé omluvě obviněného již soud nevyhověl. Přestože se podle státního zástupce jednalo o určitý zásah do práv obviněného, tento zásah byl akceptovatelný a soud k němu měl zákonný podklad. Obviněný se k dalšímu líčení již dostavil a měl tedy možnost se k důkazům vyjádřit a případně navrhnout doplnění dokazování. Státní zástupce rovněž zdůraznil, že podle lékařské zprávy, kterou si vyžádal odvolací soud, byla účast obviněného u hlavního líčení v daný den možná. K námitkám pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že přestupkovým rozhodnutím se zabýval již odvolací soud, který dokazování doplnil o přestupkový spis. Z tohoto spisu vyplynulo, že obviněný odmítl podepsat úřední záznam a taktéž odmítl sdělit místo svého faktického pobytu, případně doručovací adresu. Správní orgán tedy své rozhodnutí správně doručoval na adresu trvalého pobytu obviněného a po marném uplynutí lhůty řádně vyznačil jeho právní moc. Podle státního zástupce rozhodnutí správního orgánu nabylo právní moci a dokazováním bylo prokázáno, že obviněný o zákazu řízení věděl. Námitky obviněného stran přečinu výtržnictví jsou podle státního zástupce neopodstatněné, neboť jeho jednání dosáhlo potřebné intenzity a naplnilo všechny znaky skutkové podstaty uvedeného přečinu. Další námitky skutkového charakteru nenaplňují žádný z dovolacích důvodů. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce uvedl, že pokud je dovolání zjevně neopodstatněné z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř., pak je zjevně neopodstatněné i z hlediska tohoto dovolacího důvodu.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Ze zákonné formulace tohoto dovolacího důvodu je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného. V souvislosti s tímto dovolacím důvodem obviněný vytkl soudu prvního stupně, že rozhodl o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, ačkoli se omluvil. Obviněný zdůraznil, že v předchozím totožném případě soud jeho omluvu přijal a jednání odročil. Tato námitka je materiálně podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod.
Nejvyšší soud považuje za důležité nejprve uvést, že v daném případě byly splněny podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného v souladu s §202 tr. ř. Je namístě zdůraznit, že se nejednalo v obou případech o stejnou situaci, jak tvrdí obviněný. V prvním případě bylo hlavní líčení nařízené na 25. 1. 2017 odročeno mimo jiné z toho důvodu, že se z něj omluvili svědci L. S. a A. U. Obviněný navíc s omluvou z tohoto hlavního líčení doručil soudu pouze potvrzení o pracovní neschopnosti bez další konkretizace obtíží a až později soudu sdělil, že měl virózu. V případě hlavního líčení nařízeného na 15. 2. 2017 obviněný soudu doručil i zprávu o povaze jeho zranění, ze které ale nevyplývaly důvody, pro které by se nemohl hlavního líčení účastnit. Tato skutečnost je podpořena i lékařskou zprávou, kterou si pro upřesnění vyžádal odvolací soud, a podle které se obviněný hlavního líčení účastnit mohl. Pracovní neschopnost mu tak nebránila v přítomnosti u hlavního líčení. Obviněný byl poté soudem prvního stupně telefonicky upozorněn, že jeho omluvu nemůže akceptovat a hlavní líčení se bude konat i v jeho nepřítomnosti. Následně měl obviněný možnost uplatnit svá procesní práva v dalším hlavním líčení dne 22. 3. 2017, kterého se již zúčastnil. Obviněný neměl na základě omluvy a zprávy o povaze jeho zranění automaticky předpokládat, že bude jeho žádosti vyhověno, a to zvláště, když se nejednalo o stejný případ, jako při předchozím odročení hlavního líčení. Pro stručnost Nejvyšší soud dále odkazuje na přiléhavé odůvodnění usnesení odvolacího soudu, který se s totožnou námitkou obviněného vyčerpávajícím způsobem již vypořádal (str. 5 – 6 usnesení odvolacího soudu). Na základě uvedeného Nejvyšší soud shledal, že postup soudu prvního stupně nebyl v rozporu se zákonem a nebylo jím porušeno právo obviněného na spravedlivý proces ani z pohledu řízení jako celku, proto lze uzavřít, že uvedená námitka je zjevně neopodstatněná.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Námitky obviněného stran rozsahu a hodnocení důkazů soudy obou stupňů jsou námitkami skutkového rázu a obsahově neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4, čl. 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Obhajoba obviněného stran skutků pod body 1) a 2) byla spolehlivě vyvrácena výpověďmi policistů A. U., J. Z., M. K. i obsahem správního spisu a přípisem obviněného ze dne 9. 8. 2016. V případě skutku pod bodem 3) pak byla obhajoba obviněného vyvrácena výpověďmi svědků K. H., A. M., T. P., K. S., I. P., N. Ř., L. B. a Nejvyšší soud o věrohodnosti těchto svědků nemá pochybnosti, ani přes námitky obviněného stran jejich zaujatosti. Nejvyšší soud přitom ve věci neshledal žádný, natož extrémní rozpor či zásadní porušení práva na spravedlivý proces, které by případně mohlo opodstatnit zásah Nejvyššího soudu do provedeného dokazování. Ani námitka obviněného stran porušení zásady in dubio pro reo nemůže ve světle výše uvedeného naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tato zásada má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného, že nebyly naplněny znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný v této souvislosti namítl, že rozhodnutí správního orgánu nenabylo právní moci, protože mu nebylo řádně doručeno a tudíž nemohl naplnit subjektivní stránku uvedeného přečinu, protože o předmětném zákazu řízení nevěděl. Nejvyšší soud připomíná, že se totožnou námitkou obviněného zevrubně zabýval již odvolací soud, který dospěl ke správnému závěru, že rozhodnutí správního orgánu nabylo právní moci a obviněný s tímto byl srozuměn (str. 6 – 7 usnesení odvolacího soudu). Doručení rozhodnutí správního orgánu proběhlo standardně a v souladu se zákonem. Protože obviněný neuvedl žádnou adresu odlišnou od adresy svého trvalého bydliště, na kterou by mělo být rozhodnutí doručováno, správní orgán správně doručoval na tuto adresu. Rozhodnutí bylo následně doručeno v souladu s §24 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a nabylo právní moci dnem 1. 6. 2016. Je rovněž namístě zdůraznit, že je odpovědností každého subjektu, aby zajistil, že mu bude ze strany orgánů státní moci doručováno na adresu, na které se zdržuje. Pokud obviněný odmítl uvést jinou doručovací adresu, než adresu svého trvalého pobytu, měl si přinejmenším zajistit vyzvednutí doručovaných zásilek právě na této adrese. Pokud tak neučinil, musel být připraven nést důsledky své pasivity. Obdobný názor vyjádřil ve své rozhodovací praxi i Ústavní soud (srov. usnesení Ústavního soud ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. II. ÚS 2317/10, či usnesení Ústavního soud ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 877/12). O vědomosti obviněného, že je zde rozhodnutí o zákazu činnosti s právní mocí od 1. 6. 2016 jasně svědčí i jeho přípis ze dne 9. 8. 2016, podle kterého obviněný o daném zákazu činnosti věděl nejméně od druhé poloviny července 2016. Nelze tedy přisvědčit jeho námitce, že o tomto zákazu v době, kdy spáchal skutky pod body 1) – 3), nevěděl. Nejvyšší soud proto shledal tyto námitky obviněného zjevně neopodstatněnými.
Obviněný dále namítl, že jeho jednání nedosáhlo potřebné intenzity, aby naplnilo znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví a tudíž aby bylo posuzováno podle trestního práva. Tuto námitku obviněného lze rovněž podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1634/2014). Na druhé straně je potřeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 883/2015). Jednání obviněného kvalifikované jako přečin výtržnictví nijak nevybočuje z běžného rámce trestné činnosti tohoto charakteru a jeho společenská škodlivost není pod tuto úroveň ničím snižována. Naopak je zvyšována mimo jiné kombinací jeho násilných projevů při rozbíjení vybavení restaurace, vulgárního slovního napadání hostů a vjetí do prostor restaurace na motocyklu, což obviněný činil sám o své vůli a bez jakéhokoli předchozího vnějšího popudu. Na základě uvedeného shledal Nejvyšší soud i tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §256b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného zjevně neopodstatněným z hlediska dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř., pak je zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Obiter dictum je namístě poznamenat, že obviněný obdobné námitky uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. března 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.