ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.327.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 327/2018-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. 3. 2018 o dovolání obviněného D. B. , podaném proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 4 To 276/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 1 T 80/2017 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 1 T 80/2017, byl obviněný D. B. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na 26 měsíců s tím, že pro výkon tohoto trestu byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 4 To 276/2017, byla podle §256 tr. ř. zamítnuta odvolání, která proti výroku o vině a trestu podali obviněný a matka obviněného.
Obviněný podal proti usnesení Krajského soudu v Brně dovolání. Výrok o zamítnutí podaných odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Napadenému usnesení vytkl, že jím byl ponechán beze změny výrok o vině zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Namítl, že se nejednalo o loupež, a uvedl, že „samotný popis skutku nepřipouští kvalifikaci zločinu loupeže“. Kromě toho namítl, že výrok o vině zločinem loupeže se zakládá na nesprávných skutkových zjištěních. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Krajskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
Především Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě v zákoně výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudy zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva.
Zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Takto byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Břeclavi spočíval v podstatě v tom, že obviněný
- dne 26. 3. 2017 v dopoledních hodinách v M. požadoval od svého otce J. B. vydání částky 3 000 Kč a tento požadavek zdůraznil tím, že poškozeného uchopil pod krkem a snažil se ho udeřit pěstí do obličeje, což se mu nepodařilo, ale dosáhl toho, že poškozený mu vydal částku 300 Kč (bod 1 výroku o vině),
- dne 26. 3. 2017 okolo 17:30 hodin v H. požadoval od své matky M. B. vydání peněžní částky neurčené výše, přičemž do ní začal žduchat, poté se jí snažil vytrhnout telefon, lehl si pod jí užívaný automobil a vyhrožoval jeho poškozením a začal poškozovat stěrač a tímto jednáním dosáhl toho, že mu poškozená chtěla dát 500 Kč, což však odmítl jako částku příliš nízkou (bod 2 výroku o vině).
Oba útoky popsaného skutku evidentně naplňují znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Ze skutkových zjištění blíže rozvedených v odůvodnění rozsudku je patrno, že obviněný se k oběma poškozeným dostavil se záměrem získat od nich peníze, které mu však odmítli dát, a proto se snažil vynutit si vydání peněz jednáním směřujícím proti tělesné integritě poškozených. Jednání obviněného tak bylo prostředkem nátlaku na poškozené, záleželo ve vynaložení fyzické síly proti poškozeným a nabylo tak povahy násilí ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku. Žádnému z poškozených při tom nebylo způsobeno zranění, což svědčí o menší intenzitě obou útoků, avšak tím není dotčena správnost závěru soudů, že šlo o násilí. Lze jen dodat, že ani výjimečně malá intenzita násilí, s jehož použitím se pachatel snaží zmocnit se cizí věci, není důvodem k tomu, aby skutek nebyl kvalifikován jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku (k tomu viz č. 60/1967 Sb. rozh. tr.). Obviněný ve svých námitkách zdůrazňoval, že se jednalo o vztahy v rodině, které byly napjaté, neboť rodiče nebyli spokojeni se způsobem jeho života, a z toho vyvozoval, že nebyl výlučným iniciátorem konfliktu. Obecně je možné připustit, že na konfliktech mezi rodinnými příslušníky mohou mít podíl všechny znesvářené strany, avšak nelze akceptovat, pokud některá z nich překročí rámec běžných rodinných sporů jednáním, které nabude povahy kriminálního činu. To, že obviněný se násilného jednání vůči rodičům ve snaze vynutit si na nich vydání peněz dopustil za okolností vyplývajících z napjatých vztahů v rodině, tudíž nemá z hlediska právního posouzení skutku žádný význam.
Výrok o vině obviněného zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku je v souladu se zákonem. Napadené usnesení Krajského soudu v Brně, jímž byl tento výrok ponechán beze změny a jímž byla odvolání obviněného a jeho matky zamítnuta, není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Námitky obviněného proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, odpovídají tomuto dovolacímu důvodu jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutek, tak jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Skutkové námitky stojí mimo tento rámec.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo porušeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů oporu v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
O nic takového se ale v posuzované věci nejedná. Skutková zjištění soudů uvedená ve výroku o vině obviněného zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku mají odpovídající obsahový základ ve svědeckých výpovědích obou poškozených v přípravném řízení. V těchto výpovědích poškození podrobně, konkrétně, bez jakýchkoli rozporů, celkově přesvědčivě a vůči obviněnému zdrženlivě, tj. bez snahy mu přitížit, popsali okolnosti obou incidentů, zejména jakému jednání obviněného byli vystaveni, co obviněný tímto jednáním sledoval, jak jeho jednání pociťovali a jak na něj reagovali. Protokoly o svědeckých výpovědích poškozených byly v hlavním líčení čteny postupem podle §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. (svědek J. B., č. l. 137), respektive podle §211 odst. 4 tr .ř. (svědkyně M. B., č. l. 139) a soudy z nich důvodně vycházely s ohledem na obsahovou konzistentnost a věrohodnost obou výpovědí. Je třeba dodat, že k incidentu mezi obviněným a poškozenou M. B. došlo zčásti za přítomnosti svědka P. H., který v podstatě shodně s její výpovědí popsal jednání obviněného a v tomto smyslu výslovně uvedl, že obviněný do poškozené žduchal. Dodatečnou změnu původních svědeckých výpovědí poškozených, která vyzněla jako úplná bagatelizace jednání obviněného, soudy hodnotily tak, že je nevěrohodná, a přijatelně vysvětlily, proč k této změně výpovědí nepřihlížely.
Skutková zjištění uvedená ve výroku o vině obviněného zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku nepředstavují žádné porušení ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivé řízení. To, že obviněný nesouhlasí se zjištěními soudů ani se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. března 2018
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák