ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.405.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 405/2018-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. dubna 2018 o dovolání obviněného M. K. podaném proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 3 To 246/2017, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 59/2016 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2017, sp. zn. 5 T 59/2016, byl obviněný M. K. podle §226 písm. e) tr. ř. zproštěn obžaloby pro přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, neboť trestnost činu zanikla.
Uvedeného trestného činu se obviněný dopustil podle zjištění soudu v podstatě tím, že
1. v období od září 2013 do srpna 2015 řádně nepřispíval na výživu své nezletilé dcery XXXXX * ), výživným ve výši 12.000 Kč měsíčně,
2. ve stejném období řádně nepřispíval na výživu svého syna YYYYY * ), výživným ve výši 18 000 Kč měsíčně.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 3 To 246/2017, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného.
Obviněný podal proti usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že to byla matka nezletilých dětí, kdo opustil společnou domácnost, a znemožnila tak obviněnému dosavadní způsob hrazení vyživovací povinnosti vůči dětem. Namítl, že matka mohla výživné čerpat prostřednictvím platební karty, která jí byla dána k dispozici a z níž mohla čerpat podle své úvahy, přičemž odmítnutí této karty nelze obviněnému přičítat k tíži. Popsal způsob uhrazení dlužného výživného na účet syna, který mezitím dosáhl zletilosti, s tím, že připsáním částky na účet syna došlo k zániku dluhu na výživném obviněného vůči synovi. Namítl, že výše výživného byla nesprávně stanovena, když byla určena jen policejním orgánem při posuzování předběžné otázky. Uvedl, že speciálního institutu účinné lítosti podle §214 tr. zák. (míněno §197 tr. zákoníku) soudy užily nesprávně, neboť nejprve by muselo být zjištěno, že se skutečně dopustil trestného činu zanedbání povinné výživy, což se nestalo, a mělo být proto o jeho zproštění rozhodnuto podle §226 písm. a) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že se uvedený skutek stal.
Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a přikázal Krajskému soudu v Brně věc znovu projednat a rozhodnout, eventuelně aby sám rozhodl o zproštění obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření uvedl, že námitky obviněného mají skutkovou povahu. Zabýval se stanovením výše výživného jako předběžné otázky a ztotožnil se se závěrem soudů, že nebylo možné akceptovat hrazení výživného prostřednictvím platební karty. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
Je namístě připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě v zákoně výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá uplatněný dovolací důvod, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí v zásadě vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V rámci posuzování dovolání vzal Nejvyšší soud v úvahu, že ačkoli se obviněný formálně domáhal důvodu zproštění podle §226 písm. a) tr. ř., tj. že nebylo prokázáno, že se stal stíhaný skutek, reálně žádné podstatné námitky proti zjištěnému skutkovému stavu neuplatnil. Proti výroku, jímž byl zproštěn obžaloby z důvodu, že účinnou lítostí zanikla trestnost činu, vznesl námitky, jejichž obsah a smysl vyznívá tak, že zákonné znaky trestného činu nebyly posuzovaným skutkem naplněny a že měl být zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., tj. z důvodu, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Ani při této interpretaci námitek obviněného nelze dojít k závěru, že by měly jakékoli opodstatnění.
Námitky obviněného uplatněné v tom smyslu, že rozvrat manželství byl výsledkem kroků, které podnikla jeho manželka a zároveň matka obou dětí, nejsou způsobilé zvrátit závěr soudů, že neplacení výživného na obě děti bylo protiprávní a že obviněný tím spáchal trestný čin. Právo dětí na výživné a tomu odpovídající vyživovací povinnost rodičů vyplývají z ustanovení §910 odst. 1 o. z. (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014), resp. do 31. 12. 2013 z ustanovení §85 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a nejsou nijak vázány na otázku, zda a jak se kdo z rodičů podílel na rozvratu jejich manželství či jiného společného soužití. Bez ohledu na namítané chování matky dětí měl obviněný vůči oběma dětem vyživovací povinnost a byl povinen platit na ně výživné.
Obviněný byl povinen platit na obě děti výživné v rozsahu vyplývajícím z ustanovení §913 a násl. o. z., resp. do 31. 12. 1013 zejména z ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině. Otázka, jak vysoké je výživné, které měl obviněný platit a jehož neplacením spáchal trestný čin, je předběžnou otázkou ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř., kterou orgány činné v trestním řízení posuzují samostatně. Protože jde o předběžnou otázku významnou pro posouzení viny obviněného, nejsou při tom vázány ani pravomocným rozhodnutím soudu v občanskoprávním řízení, pokud takové rozhodnutí případně existuje, avšak musí se řídit zákonnými hledisky rozhodnými pro stanovení výše výživného (viz č. 17/2005 Sb. rozh. tr.). Jestliže tedy policejní orgán podle §9 odst. 1 tr. ř. stanovil výši výživného, jehož neplacením obviněný spáchal trestný čin, jde o postup, jemuž v zásadě nelze nic vytknout. Je však třeba v této souvislosti zdůraznit, že v následném postupu soudů lze shledat dva nedostatky. Především je nevhodné a zavádějící znění výroku rozsudku soudu prvního stupně, jež aproboval také odvolací soud, že vyživovací povinnost „byla stanovena PČR předběžnou otázkou ze dne 30. 4. 2015 ve výši…“, neboť taková formulace vzbuzuje dojem, že šlo o jakési rozhodnutí orgánu Policie České republiky, snad dokonce i pro soudy závazné. Tak tomu samozřejmě není. Tento nedostatek je pak umocněn tím, že žádný ze soudů se v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval konkrétně kriterii stanovení výše vyživovací povinnosti ani konkrétními skutečnostmi, z nichž vycházel, takže je pouze obecně zmíněno například daňové přiznání obviněného a schopnost obviněného dosahovat jakéhosi (konkrétně neuvedeného) výdělku.
Nicméně pro posouzení opodstatněnosti dovolání obviněného proti zprošťujícímu rozsudku není toto pochybení podstatné, neboť nic nemění na rozhodujících skutkových zjištěních, že obviněný byl schopen v nějaké výši výživné na své děti platit, avšak v rozhodném období neplatil nic. Námitky obviněného proti tomu, že soudy akceptovaly výši výživného, jak ji postupem podle §9 odst. 1 tr. ř. předtím stanovil policejní orgán a převzal státní zástupce, nejsou způsobilé zvrátit výrok, jímž byl obviněný zproštěn obžaloby podle §226 písm. e) tr. ř., tj. z důvodu, že zanikla trestnost činu. Skutečností je, že obviněný nakonec za podmínek účinné lítosti podle §197 tr. zákoníku uhradil dlužné výživné ve výši stanovené postupem orgánů činných v trestním řízení podle §9 odst. 1 tr .ř. Za tohoto stavu byly podmínky účinné lítosti a tudíž také podmínky zániku trestnosti činu splněny i pro případ, že by výše výživného, jehož neplacením obviněný spáchal trestný čin, měla být stanovena v nižší částce, než se v posuzované věci stalo. Námitky obviněného jsou tudíž ve vztahu k podmínkám účinné lítosti podle §197 tr. zákoníku bezpředmětné a z hlediska uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. Lze jen dodat, že uvedený typ námitek by měl význam, jestliže by obviněný dodatečně zaplatil dlužné výživné v nižší částce, než jaká byla stanovena orgány činnými v trestním řízení postupem podle §9 odst. 1 tr. ř. a byl uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy a jestliže by proti tomu namítal, že trestný čin spáchal jen v tom rozsahu, který odpovídal jím dodatečně zaplacené částce, a že trestnost činu zanikla účinnou lítostí.
Přisvědčit nelze námitkám, jimiž obviněný poukazoval na to, že matce dětí nabídl možnost čerpání výživného prostřednictvím platební karty. Obviněný uvedl, že tuto možnost doložil žádostí a smlouvou o vydání a používání osobní platební karty ze dne 16. 10. 2015 a žádostí o zaslání platební karty ze dne 16. 10. 2016 (správně 2015). Tyto listiny jsou skutečně ve spise založeny (č. l. 32-35), avšak skutek, ohledně něhož bylo v posuzované věci rozhodnuto, se podle zjištění soudů stal v období od září 2013 do srpna 2015. Již z toho je zřejmé, že namítaná možnost matky dětí čerpat výživné prostřednictvím platební karty se časově míjí s dobou spáchání činu.
Uvedenou dovolací námitku tedy obviněný nezaložil na tom, že matka dětí měla od něho k dispozici finanční prostředky na výživu dětí formou platební karty i v rozhodném období. Pouze v dovolání zmínil, že „matka vždy měla a má možnost čerpat prostředky na výživu prostřednictvím platební karty“. Ve své výpovědi v přípravném řízení také hovořil pouze o zřízení tzv. dodatkové platební karty vázané na jeho účet, kterou dojednal v bance, ovšem až po sdělení obvinění, a toto oznámil manželce, která však kartu odmítla převzít i podepsat příslušnou smlouvu. Ani tyto argumenty se tudíž netýkají rozhodného období. V hlavním líčení sice zmiňoval i možnost užívání přesně nespecifikované platební karty manželkou i v rozhodném období po jejím opuštění společné domácnosti (č. l. 389-391), avšak z přípisu na č. l. 434 vyplývá, že toto nemohl nijak doložit a navíc sám v hlavním líčení uvedl, že manželka tuto kartu po odstěhování přestala používat. Z obsahu spisu nevyplývá, že by tuto platební kartu měla matka dětí – svědkyně H. K. v rozhodném období v držení. Nesporným zůstává fakt, že v rozhodném období obviněný výživné neplatil, za vzniklé situace výživu svých dětí nijak nezajistil, a to ani poté, co matka dětí dne 2. 12. 2013 podala návrh na stanovení výživného, a to i za období od 1. 9. 2013. Kromě toho je třeba poznamenat, že podle §921 o. z. se výživné plní v pravidelných dávkách a je splatné vždy na měsíc dopředu, ledaže soud rozhodl jinak nebo se osoba výživou povinná dohodla s osobou oprávněnou jinak. Samotnou nabídkou platební karty matce dětí nebyla povinnost obviněného k placení výživného splněna, zvláště když matka dětí tuto nabídku nepřijala. Za této situace se nic nezměnilo na tom, že obviněný výživné v rozhodné době neplatil.
Z hlediska trestnosti činu, která zanikla účinnou lítostí podle §197 tr. zákoníku, nemají žádný význam ani námitky obviněného ohledně úhrady výživného synu YYYYY * ) bankovním převodem. Obviněný poukázal na to, že syn nabyl zletilosti a tedy i svéprávnosti dne 4. 11. 2015 a že on dne 26. 11. 2015 nechal na jeho účet připsat částku ve výši 396 000 Kč výslovně označenou jako výživné do 4. 11. 2015. Také v této souvislosti je třeba znovu konstatovat, že skutek, ohledně něhož bylo v posuzované věci rozhodnuto, se podle zjištění soudů stal v období od září 2013 do srpna 2015. Uvedenou částku obviněný nechal převést na účet syna v době po spáchání činu. Soudy se tudíž nadbytečně ve svých rozhodnutích zabývaly touto otázkou, která by mohla mít vliv pouze na závěr, kdy došlo k dodatečnému splnění vyživovací povinnosti. Nicméně je vhodné v této souvislosti poukázat na další vadu rozsudku nalézacího soudu, v jehož výroku se uvádí, že obviněný v předmětné době nepřispíval na výživu „svého již zletilého syna YYYYY * )“, přestože syn obviněného zletilý nebyl.
Z toho, co namítal obviněný v dovolání, nelze vyvodit nesprávnost právního posouzení skutku jako přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku a v návaznosti na to ani nesprávnost výroku, jímž byl obviněný zproštěn obžaloby podle §226 písm. e) tr. ř. s ohledem na splnění podmínek účinné lítosti podle §197 tr. zákoníku.
Napadené usnesení Krajského soudu v Brně, jímž byl zprošťující výrok podle §226 písm. e) tr. ř. ponechán beze změny a jímž bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítnuto, není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. dubna 2018
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.